Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

67. díl

18. září 2015 v 22:00 | Jiří Jirkovec, Marie V. |  Příběh Sergeje L. Andropova
Nikdo se nezmohl na odpověď. Očividně tenhle stalker vzbuzoval ohromný respekt. Podle přízvuku to nebyl rus, ale ani nepocházel ze západu. Byl to slovan podle sykavek a přídechu, ale ne z Ruska.
V jedné ruce měl dlouhý zahnutý nůž podobný šavli, ale o něco kratší. V druhé měl pistoli.
Napadlo mě, že to by mohl být ten Slavoj, o kterém ten Rus mluvil s Vousiskem.
Nicméně i přesto, jaký ten stalker vzbuzoval respekt, nezdálo se, že by se černorudí měli na odchod. Ztratili sice chuť bojovat, to bylo zřejmé, ale očividně měli přesilu a rozhodně se jí nehodlali vzdát. Většina z nich přešlapovala na místě a s očekáváním pokukovala po tom Vousisku, ale pořád zůstávali, a to pro nás nebylo zrovna dobrý. Ale ať už se mezi nima stalo cokoliv, mě to bylo u prdele. Nějaký sráči mi ukradli bágl, ve kterým jsem měl v podstatě všechno, co se mi podařilo získat v Zóně. Teď jsme v hajzlu.
Mimoděk jsem postřehl, jak Rus něco nahlas mluví, snad něco o nás, nevím. Teď se s náma konec. Nemám nic - prachy ani artefakty, ani ty léky, co jsem našel v tom domě, prostě nic. Můžeme se jít leda tak zabít.
Lariska přišla z útrob chodby a posadila se na práh vedle nás. Voják vypadal celkem normálně.
"… ržekni pročš bysme nemohli okrázt stalkery, kterží pršijdou k nám na naši půdu?" trvali si černorudí tvrdohlavě na svém
"Protože tadyto je jediný místo, kam se stalkeři můžou uchýlit, ty debile!" řval Rus. "Až sem nebudou moct projít, můžete si tady leda chcípnout, protože vám nikdo nebude nosit artefakty a vy za chvíli nebudete mít co žrát, armáda vás převálcuje a bude s váma konec!!"
"A s váma takhy!" zařval poněkud hloupě stalker v černorudým.
"To je taky jedinej důvod, proč tady ještě stojíme a bavíme se s váma!"
Vysoký stalker, dosud sedící na místě, se zvedl a všechny konverzace naráz utihly.
"Tihle stalkeři mohou projít bez újmy do Roztoku. Blíží se zima všichni potřebují jídlo a teplo. Když nebude bezpečno tady, nebude bezpečno nikde v Zóně." Amen, řekl jsem si v duchu.
Už už se obracel, že půjde pryč, když v tom: "A proč bysme měli poslouchat zrovna tebe?" Všichni černorudí ho okamžitě zpražili pohledy plnými nenávisti. "My jsme Povinnost! Nám to tady-" Nedořekl.
Jako blesk se vysoký stalker doslova přemístil k němu a po jilec mu vrazil ten svůj nůž rovnou do krku. Pak s ním trhnul a chlapík se skácel na zem jako pytel brambor. Ležel v rychle se rozšiřující kaluži vlastní krve a ještě sebou křečovitě trhal. Beze slova jedním švihem sklepnul vysoký stalker krev z nože a zasunul ho do pochvy u pasu. Obrátil se k zády, kývl na Rusa a odešel chodbou kamsi pryč. Nevím, kdo to byl a upřímně řečeno to ani vědět nechci.
Rus k nám přistoupil, nervózně se usmál a hlavou nám pokynul, abychom vykročili za ním. Černorudí se mezitím stáhli zpátky do svý chatky, nenávistnými pohledy probodávali jak nás, tak Rusa, poněkud ustrašenější pak vrhali na vysokýho stalkera, který se zastavil ve vchodu a promlouval s nějakým stalkerem.
"Vítejte v Rostoku," začal mluvit během chůze Rus, třesoucí hlas se mu postupně vyrovnával. "Jste tu nejspíš poprvý, tak poslouchejte. Mý jméno je Vasilij a nejsem žádná vaše chůva, takže tohle laskavě považujte za první a jediný naše setkání v přátelským duchu. Nicméně kdybyste něco potřebovali, nebo kdyby vás otravovali ti sráči z Povinnosti, najdete mě buďto U Sta radů nebo někde na pohraničí. Nebo můžete najít jakýhokoli jinýho stalkera s odznakem kormidla na kabátě. Je třeba si uvědomit, že tohleto není Zóna, kde nenarazíš na člověka třeba celej měsíc. Tohle je v podstatě malý město a žije tady spousta stalkerů a jiný havěti, obzvlášť teď, když přichází zima. Je důležitý dodržovat několik pravidel. Zaprvé," zastavil a otočil se na nás, "vyhýbat se takovým jako Hugo. Zasraný Povinnosťáci a jim podobný tady hledaj vzrušení, který nenajdou nikde venku a zároveň nám sem tahaj zákony a pravidla, o který tady nikdo kromě nich nestojí. Akorát nám to tady zasíraj svýma sračkama. Bohužel si zabrali jedno z nejlepších míst v Zóně, takže tady s nima musíme soužít. Za druhý," opět vykročil vpřed, "pamatujte si, že tady jste jenom sami za sebe. Pokud máte skupinu, v pohodě, ale jinak vám tady nikdo nepomůže i kdybyste třeba krváceli z krku přímo u jejich nohou. Já bych se na vás taky vysral, ale Hugo je fakt sráč, a když můžu, tak mu ty jeho vosrávačky zatrhnu. Navíc mám dneska dobrou náladu, zabili jsme toho sráčskýho upíra, co tady žral zásoby solenýho masa. Takže," zastavil se u barikády a s námahou začal otevírat plechové dveře. "touhle branou přímo do Rostoku. Doporučuju vám si rychle najít teplej flek u ohníčku, než příde opravdová zima - a ta udeří klidně hned zejtra. Třeba si to místo vystřílejte od ostatních stalkerů, ale buďte v teple, jinak chcípnete. Jídlo koupíte buď v obchodě Povinnosti, nebo v baru U Sta radů, nicméně na to potřebujete prachy. Ty si vyděláte buď prací u Povinnosti, hlídkou tady na hranicích nebo stalkeřením, což je asi nejvyhodnější, ale zase nejrizikovější. Taková skořepina vám hodí dobrý čtyři stovky a za to už si chleba koupíte. Na druhý straně váš může zakousnout muťák nebo na cestě zpátky potkáte takovýho kreténa jako je tamhle Hugo…" Už se chystal odejít, když se najednou zastavil, jakoby chtěl něco říct. Všiml jsem si toho jenom já, voják s Lariskou už prošli a rozhlíželi se kolem.
Po krátkém váhání se stalker obrátil. "Jo a… nikdy nespěte všichni. Tohle není divočina, tady tě našinec oddělá ve spánku a ani u toho nemrkne." Na to se obrátil a rychlým krokem šel zpátky k průchodu do Zóny.

Teprve později jsem si uvědomil, jaký jsme měli štěstí, že jsme narazili zrovna na toho Rusa. A nebylo to v jeho národnosti, spíš v tom, že byl jeden z mála tady, kdo to s náma myslel dobře. Ostatním jsme byli buď ukradený, nebo na nás koukali jako na potenciální kořist. Jako by se tady v tom městě každej stalker stal jenom obyčejným chcípákem, co musí poslouchat nějakou jemu ukradenou Povinnost a dodržovat nařízení.
Nicméně to byl jen můj názor. Voják s Lariskou se naopak po dlouhý době cítili aspoň trochu šťastnější. Ne, že by je ten incident u hranic nevykolejil, ale troufám si říct, že už si na podobný stresy zvykli.
Když jsme šli ulicema města Rostoku, popravdě mnoho lidí tam nebylo. Přesto to pro mne bylo víc stalkerů, než jsem potkal za celý pobyt v Zóně, tedy víc, než v malé vesničce na okraji Zóny. Někteří z nich seděli okolo zapálenýho ohně, jiný jen tak na lavičce posedávali a užívali volna, že zrovna nemusejí do Zóny (nebo se těšili, že se tam zase vydají…?). Naproti nám šel stalker s velkým batohem na zádech, podmračeným výrazem, tváře umazané, zkrvavený rukáv roztrhnutý od lokte až k dlani, na kalhotech cáry chmýří a já okamžitě poznal, že se zrovna vrátil ze Zóny. Možná nesl zakázku pro nějakýho bohatýho vědce, nebo to jde prostě prodat za klobásu a teplou polívku do baru…
Na střechách, ale i na ulicích stáli a chodili stalkeři v rudočerných oblecích s podmračenými tvářemi. Někteří měli brnění jako ti u brány, jiní se omezili jenom na černé kabáty s rudým lemováním, mnozí měli jen obyčejné bundy s rudočernou páskou omotanou kolem paže. Každý z nich měl přes záda AK nebo jinou pušku.
Rozhodně se tvářili a chovali, jako že jim to tady patří. Na druhé straně se tu a tam mezi nimi procházeli i stalkeři v dlouhých kabátech s nenápadnou výšivkou kormidla na paži, hrudi nebo kdekoli jinde.
Občas se mezi stalkery pohybovali i na pohled obyčejní lidé, beze zbraně, ale těch bylo opravdu málo. Jednou nebo dvakrát jsme zahlédli i dítě.
Kromě všeobecné trudomyslnosti a melancholie podtržené přísným dohledem stalkerů, kteří si říkali Povinnost, jsme potkávali taky celkem veselý ksichty v kapucích, oči v nichž se odrážela zář ohně, tu a tam brnkala kytara, tamhle se skupinka stalkerů dohadovala nad nějakou rudou koulí - takhle z dálky si troufám říct, že je to artefakt, kterýmu se někdy říká lávový kámen. Celkem odhaduju, že je tady tak třicet lidí maximálně, i když jak říkal Rus - blíží se zima kdekdo se bude chtít ohřát v budově u ohniště…
 

Další články


Kam dál

Reklama