Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

64. díl

24. dubna 2015 v 0:38 | Jiří Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Našlapoval jsem opatrně, krůček po krůčku, následován úpěnlivým pohledem Larisky. V levé ruce jsem křečovitě držel poslední šrouby a pravou držel v neustálém pozoru od těla, připravenou házet. Přijde mi, že hledat anomálie když jdu z kopce je nesrovnatelně těžší, než na rovině. Vlhká tráva mi klouzala pod nohama, zároveň se dolů sypala celá lavina hlíny a kamínků, rozervané boty nabíral s každým krokem čím dál víc bahna, které mě studilo skrz promočené ponožky.
Mráz pronikal mezi dírami v mé staré bundě a nezastavil ho ani rozmáčený, potem ztvrdlý vlněný svetr, který jsem nosil už bůhvíkolik měsíců, natož kalhoty, zničené a rozpárané od všelijaké zoniální havěti. Zaschlé skvrny od krve, promíšené se ztvrdlým blátem…
Mastné vousisko každou chvíli svědělo, takže jsem měl celou bradu rozškrábanou, zrovna tak jako kůži na hlavě, a to ze stejné příčiny. Na obličeji i po celém těle se červenaly ohyzdné kousance od komárů z bažiny a od dotěrných blech.
Rameno jsem měl rozedřené do krve od popruhu těžké pušky, druhé zase od batohu narvaného různými krámy, které snad prodám v Baru. Ruce rozpraskané, zjizvené, za dlouhými nehty špína a co se týče dalších částí těla… škoda mluvit.
Kdyby tady v Zóně byla jediná funkční sprcha… jediná! S radostí bych dal celou výstroj za horkou koupel s mýdlem…
Otřásl jsem se zimou, až mi naskočila husí kůže. Zpropadená práce, tahle stalkeřina.
A stejně jsem se naučil si povídat a myslet sám pro sebe. I když jsou za mnou ty dva, ale co si s nima povídat… oni ani zdaleka nevědí, co je to Zóna. V tý skutečný divočině jsou sotva pár dnů. Člověk, co nezažil, co je to Zóna, co neviděl svoje kamarády rozsápané mutanty, co nikdy nevešel do domu, ve kterém dříve bydleli docela obyčejní lidé… nenajde šatník malé holky…
Zatřepal jsem hlavou ve snaze dostat se z té divné temnoty, co tak najednou obklopila mou mysl.
Kopec se nakonec ukázal delší, než zprvu vypadal. Než jsme se vůbec přiblížili k nádražním budovám, slunce už stálo plně na obloze. Mohlo být asi deset ráno. Kdesi zepředu se ozvalo tlumené, přerývané zavytí pseudopsa. Asi jako když kokrhá kohout… Chtě nechtě jsem se té myšlence v duchu zasmál. Navenek jsem se ale jen sotva znatelně pousmál. Už mi to docela jde, neukazovat žádné emoce.
Hodil jsem další matici. Zmizela, přesně jak jsem předpokládal, v gravitační anomálii a nezůstal po ní ani mastný flek. Zato v levé ruce mi zůstávaly už jen poslední dva rezavé šrouby. Mám jim to říct? On by sice nebyl až zase takový problém najít anomálie jenom očima, já je stejně většinou vidím, ale… potřebuju zjistit, jak velký je masomlejnek, nebo kam až sahá gravi. To očima nejde zjistit…
Zatím se před náma žádná další anomálie neobjevila, takže se moje přiznání odložilo na neurčito. Sešli jsme z kopce a ocitli se rovnou před nádražním komplexem.
Před námi se zvedaly tři obdélníkové budovy vystavěné kdysi dávno z dlouhotrvajícího betonu. Jedna z nich, ta nejblíže k nám, měla asi dvě patra, obě prolezlá ježibabím rosolem, který světélkoval z oken i z děr, jež ve zdech vyhlodal zub času, zmutovaní červy a ježibabí rosol. Ten z jednotlivých děr vysel v dlouhých táhlých provazcích jako zelenavý hlen, aby se lačně zakousl do dalších stěn nebo do vysoké trávy pod budovou. Druhá budova - ze všech nejvyšší, vypadala jako hotová krychle, nejspíš se jednalo o skladiště, nebo možná o jakýsi druh správní budovy. Její stěny pokrývalo, kromě roztodivných grafitti nejrůznějších tvarů a barev, pálivé chmýří, a to od základů až po zrezivělou střechu. Poslední ze tří staveb sloužila nejspíš jako hangár pro vlakové vagóny, neboť její půl válcové železné konstrukce se k ničemu jinému využít ani nedalo.
Rozhodl jsem, že všechny tři budovy obejdeme z leva. Prostor za nimi se zdál být klidný, nezadělaný anomáliemi a hlavně - volný pro rozhled. Vysoká zažloutlá tráva sice mohla leccos skrýt, ale pořád to vypadalo lépe, než se prodírat budovou plnou ježibabího rosolu.
Lariska si právě tuto budovu prohlížela s neskrývaným zaujetím. Nejspíš to svinstvo ještě nikdy neviděla. Samozřejmě to nevydržela a zeptala se, co to je. Řekl jsem jí to. Zeptala se, kudy půjdeme. I to jsem jí řekl. Nejspíš uspokojená mými odpověďmi, zařadila se zase za mě a už se na nic dalšího nevyptávala. Voják jen tupě hleděl před sebe, jako ostatně pořád posledních pár dní.
Nedlouhou loučku jsme překonali bez jakýchkoli potíží. Mezi vysokou travou jsem zahlédl zbytky kamenného náspu a na něm, jak jinak, staré, dávno nepoužívané koleje. Kus dál se na ranním sluníčku matně rudě třpytily nákladní vagóny postavené čelem k nám. Uvnitř nich se pod starými plachtami černal prazvláštní náklad. Raději jsem se rozhodl nezjišťovat, co měly tyto nikdy neodpravené vagóny převážet.
Jakmile jsme se přiblížili ke kolejím, uslyšel jsem hlasy. Okamžitě jsem se zarazil, vrazil šrouby do kapsy a ze zad jedním pohybem sundal pušku. Co nejtišeji jsem odjistil pojistku a v duchu se modlil, že se náboje za tu dobu nepoužívání nepřilepily k hlavni. Voják už taky stál připravený, Lariska se nápadně schoulila, neschopna jediného pohybu. Hlasy vycházely odněkud zpoza hangáru.
Podle všeho o nás nevěděli. Bavili se Polsky v jakémsi nesrozumitelném nářečí.
"… a pak jsem mu ukázal tu skřáňku a ta se vohlubuvala, aby se z ních ten kokot celej voplejskal," vyprávěl právě jeden z hlasů vzrušeně.
"Noho, toho rohdá bude, abys ty tu skřáňku vohlubuval. Samý hluláky tady na nás jujkeš!" nadhodil druhý hlas brumlavě.
"Nakroudši!" opáčil první hlas rozčileně.
"Nasrouvku aby na váse, cháltajka priruzová!" zadeklamoval zatím neznámý hlas.
"Ále, ty se do tajgo nesral, Kuchvárko, to nejni tvoje šroubujka!" usadil ho první hlas.
"To což by nebyla jeho šroubujka! Aj on ta tvojka skřáňku nepotraďoval!"
A tak to pokračovalo dál, jako by se hádaly tři babky na tržišti, jenže zcela nesrozumitelným jazykem. Ale Polština to každopádně byla, ten jazyk bych poznal vždycky. Aspoň slova jako "to", "tvoje" nebo "aby" byly Polský. (samozřejmě tady jsem se pokus celý rozhovor přizpůsobit jazyku, v němž píšu Deník).
Nějakou dobu jsme je poslouchali, než se hlasy úplně vytratily. Nějakou dobu jsme stáli jako vytesaní.
"Co teď?" zeptal se voják neverbálně, totiž pohybem obočí.
"Půjdeme za nima,"naznačil jsem hlavou pohyb směrem ke kolejím, které nejspíš vedly tam, kam odešli hlasy.
Lariska na mě vytřeštila oči. To mělo asi znamenat cosi jako "Ty ses asi posral!"
Nicméně já už byl rozhodnutý se za nimi vydat. Nevím, co mě k nim táhlo, ale prostě jsem musel zjistit, co jsou zač… navíc se zdálo, že táhnou směrem k Baru, tak nám aspoň ukážou cestu.
Po krátké, němé roztržce, která by za vhodnějších okolností a na jiném místě mohla působit až komicky, se mi podařilo prosadit autoritu zkušenějšího a oba bezeslova uposlechli. Lariska ale najednou vypadala ještě schlípleji, než před tím. Blátem umazaná tvářička, umaštěné vlásky, plné větviček, kousků listí a bahna, kdysi tak krásně vlnité a lesklé, sevřená ústa, vytvářející jedinou linku, pokleslá brada a pár vyhaslých očí. Posledních několik dní se na ní hodně podepsalo…
Voják jen pokrčil rameny a sám se vydal jako první směrem ke kolejím. Poslední dobou se z něho stává uzavřený, nevrlý morous…
Protáhli jsme se kolem hangáru (dozimetr sice klepal jako pominutý, ale teď už nám fakt stejně nezbylo než doufat, že v baru je někde schovanej celej kufr protiradiačních léků) a vstoupili na široký prostranství. Skoro hned před námi jako ze vzduchu vyrostl ohromný, starý strom s drsnou kůrou zbarvenou do šedobíla, ovšem, jak jinak, naprosto holý. Kolem se povalovala spousta kontejnerů a prázdných barelů. Vlevo od nás vedly za plotem koleje kamsi do útrob nádražního komplexu, zatímco vpravo zel průjezd do jakéhosi podzemního parkoviště. Před námi se rozprostírala asfaltová plocha vpředu završená dvěma cisternami na vodu. Vedle průjezdu se nadto nacházelo otevřené zastřešené skladišťátko plné různých krámů, od matrací až po rozkuchané kartonové krabice.
Krom toho se tady rozprostíralo přímo ohlušující ticho. Ovšem nebylo to obyčejné ticho, na jaké lze narazit v běžných končinách. Žádné romantické ticho na pláži nebo ticho doma, když si chcete po práci trochu zdřímnout. Tohle bylo mrtvolné ticho v místě, kde kdysi dávno bývalo rušno a živo, kde se denně procházely desítky lidí. V místě, kde dnes už nežije nic.
Ohlédl jsem se na ty dva a zjistil, že na ně celá atmosféra doléhala podobně. Každý po svém se se zájmem rozhlíželi po prostranství, Lariska k tomu občas nervózně pokukovala po mně, jako kdyby čekala, že roztáhnu ruce, vyslovím zaklínadlo a celé to tu najednou zkrásní, stromu rozkvetou a nádraží se opět zaplní smějícími se lidmi, zaneprázdněnými lidmi, zkrátka jakýmikoli lidmi… Jen ne tohle prázdné, mrtvé ticho.
Ti chlapi museli jít rovně, protože jinak by je nebylo tak dlouho slyšet. Museli zahnout někam za ty cisterny.
Pomalu jsem se vydal tím směrem, očima prohledávaje každý metr asfaltu, každou skulinku v něm, každé zachvění vzduchu. Hluboko v mozku jsem cítil, že tohleto nemůže dopadnout dobře. Vydávat se za nějakýma stalkerama skrze místo, které neznám, bez šroubů, bez ochrannýho obleku… Ale kam jinam jít? Vždyť já nevím, kde Bar je.
Mapa tohle nádraží zobrazovala hrozně mizerně, například ani ty cisterny tam nebyly zakreslené. Nejspíš ji kreslil někdo, kdo tudy chodil málem každý den a znal tu všechny kameny.
Celý upocený jsem došlapal k cisternám, svíraje v kapse svoje dva šrouby, kdybych je snad přece jen musel použít. Na zádech jsem cítil Larisčin dech a o kus dál jsem slyšel Vojákovo funění. Jestli tohle přežijeme…
K cisternám jsem se radši nepřibližoval, pěkně jsem si je obešel obloukem zleva, protože vypadaly až příliš zachovale. Jenomže to byla chyba. Kdybych je byl býval obešel zprava, nebo ještě lépe, vůbec jsem nechodil, kdybych se vykašlal na ty hlasy, mohlo to všechno dobře dopadnout. Jenomže já to neudělal.
Před námi se jako stíny vynořily tři postavy v černých kabátech. Připadalo mi, že se objevili doslova odnikud. V rukou drželi útočné pušky řady AK s hlavněmi otočenými k nám.
"Na zem, vy sráči!" zařval první z nich, a aniž by se na cokoli ptal, udeřil mě pažbou do břicha pod hrudní koš. Bolest mi podrazila nohy. Udělalo se mi blbě. Někdo mě chytnul za vlasy a vytáhl je nahoru.
"Ale ale… malej sráč. Zelenáč! A má sebou buchtu! Chlapi, dneska si užijem!"
Trhnul mi hlavou a já si dal do čela o asfalt až se mi zatmělo před očima. Slyšel jsem, jak Lariska vykřikla, ozvalo se chlípné, slizké uchechtnutí. Na tohle uchechtnutí asi do smrti nezapomenu.
Snažil jsem se překulit na záda, ale někdo si na mě sedl a zakroutil mi rukou za záda, div mě ji nevykroutil. Pak mi odřezali popruhy od batohu a pušky a pustili mě. Okamžitě jsem vstal a snažil se zorientovat.
Lariska ječela. Zezadu ji držel jeden z těch sráčů a nejapně ji osahával, div u toho neslintal. Druhej chlap s mým batohem se trochu vzdálil, ale puškou mířil pořád na mě. Třetí z nich se rval s Vojákem. Držel v ruce nůž, zatímco Voják se oháněl jeho puškou.
A já neměl nic. Kromě nože schovaného u pasu… kromě hbitosti a znalosti Zóny. A to mi teď bylo naprosto k hovnu.
Voják najednou sejmul toho parchanta pažbou, povalil ho na zem a okamžitě do něj vpálil jednu dávku. Ve stejném okamžiku vystřelil chlap, co mířil na mě. Bez rozmýšlení jsem po něm skočil, voják mi zmizel ze zorného pole. Chlapisko pohotově uskočilo a já si málem dal hlavou o obrubník. Taktak jsem to stačil vybrat, ale hned jsem ji chytil do ksichtu pažbou.
Lariska křičela.
Po Vojákovi ani stopy… krvácel jsem z nosu a z dlaně mi trčel asi třícentimetrovej střep. Všude kolem mě bylo rozbitý sklo. Myšlení se mi zamlžilo. Snažil jsem se nevnímat ten hrozný jekot… pak to utichlo. Asi jí dali něco do úst. Malátně jsem vstal.
Všechno se dělo asi pět metrů ode mě. Voják ležel na zemi a nehýbal se. Dva ji drželi zády ke mně a třetí to dělal. Kalhoty měl u kotníků. Byl zcela zaujatý tím, co dělal.
Sevřel jsem si kořen nosu. Adrenalin se mi vhrnul do krve a vrátilo se mi trochu čistého vědomí. Sebral jsem ze země svůj nůž a rychle se přemístil k nim. Dřív, než si ten třetí stačil čehokoli všimnout, předklonil jsem jednomu držákovi hlavu a jedním pohybem u přeříznul krční tepnu, pak mi ruka vystřelila a zasáhla druhýho do oka. Vykřiknul, sahaje po pistoli. Mrkal na mě uslzeným pravým okem, bezmocně bušil do poudra, které nešlo otevřít. Vrazil jsem mu nůž pod bradu až mu z huby vystříknul pramínek krve. Pak jsem se obrátil na třetího.
Ten se snažil narvat na sebe stažené kalhoty, ale přes zpocený nohy mu to nešlo. Nakonec se mu to podařilo a on utíkal, seč mohl pryč, kamsi dál, nejspíš k baru.
Vrhl jsem se k Larisce. Ležela schoulená na studeném asfaltu a tiše vzlykala, najednou celá maličká, bezbranná, zničená. Dlaně si držela na obličeji, aby se nemusel podívat světu do tváře.
Svině, stalkerský! zařval jsem v duchu skoro brekem.
Voják už se pomalu zvedal ze země. Asi je v pořádku.
Pak se kdesi vpředu od kolejí ozval krátký výkřik a prostorem se rozlehl zvuk, jako když se roztočí mlýnek na maso. Vzápětí vzduch přinesl zvuk mlasknutí a pleskání masa o asfalt. Zóna...
Nepatrně jsem se usmál.
Vzali jsme Larisku a odnesli ji do otevřeného, zastřešeného skladišťátka vedle průjezdu do podzemí. Odpočineme si, nabereme nějaké síly… pochopitelně jsme obrali mrtvoly a odnesli si s sebou kromě svých věcí také dvě útočné pušky, pár nábojů a trochu jídla. Chabé zadostiučinění zato, co se stalo…
 


Další články



Kam dál