68 - Zakázka

29. září 2013 v 11:00 | Jiří Jirkovec, Martin Gross |  Příběh
Zóna.
Zatažené nebe stagnovalo nad střechou rozpadlého skladiště jako chmurný poklop, nepropouštějící jediný paprsek slunce.
K zemi se pomalu snášely chladné vločky, jemně přistávaje na betonu.
V okolí vládl přímo ledový klid.
Malý oheň, plápolající v rezavém barelu byl jediným zdrojem tepla široko daleko. Kolem se vznášela vůně staré budovy - ona směsice vlhkosti, plísně, starých krabic prachu a mokrého železa - mísená s kyselým pachem nemytých těl, na který jsem si zvykl, jako si sedlák zvykne na pach hnoje a kravinců.
Vrzly kovové dveře a v nich se objevil voják. Zimomřivě zamnul rukama, popošel dopředu, zadupal na místě a rukou v pletené rukavici si z ramen smetl bílé vločky. Když po několika pokusech zavřel staré dveře, zamířil k našemu barelu, sundávaje si kapuci a jedním pohybem z ní sklepal sníh.
Z pytle vedle mě se vychumlala Lariska, probuzená kovovým skřípáním dveří.
Tázavě jsem se na vojáka podíval, ale než cokoliv řekl, sedl si, zhluboka se napil vodky a ukousl kus sucharu.
Lariska se posadila a nepřítomně hleděla do ohně, přikrytá dekou, opírajíc se hlavou o vojákovo rameno. Ti dva jsou jako jeden člověk, trochu jim to občas závidím, ale kdybych měl opravdu na výběr, asi bych do toho nešel.
Už kvůli Zóně.
Nebál bych se, že by mě zdržovala nebo omezovala… bál bych se, že by zešílela.
Nepřežil bych ztrátu dalšího člověka. Samozřejmě jsme si teď navzájem, my tři, blízcí, ale ne tak blízcí.
"Prachy nemám, ten skrček nepustí ani rubl, kruci" řekl najednou voják. Po krátké odmlce, která znamenala jedinou věc - komplikaci - pokračoval. "Ale můžeme si je vydělat."
"O tom už jsme se bavili," zamumlala Lariska ospale a zachumlala se ještě víc do svého spacáku. Při tom se nepřestala opírat o vojákovo rameno.
"Bavili, bavili… ale takhle to nejde, kruci. Musíme nějak získat peníze, že jo, kruci. To, co jsme měli, už skoro nemáme a jíst potřebujeme, kruci." Nevím, kdy přesně se objevilo tohle "kruci", ale to není důležité.
Peníze nám docházeli. Prodali jsme tady v baru U Sta radů všechny artefakty, nepotřebné léky a rozbité zbraně (vzali nám dokonce náboje) z jedné hromádky peněz se koupilo nové vybavení a z druhé jídlo (hlavně konzervy, sušené maso a suchary), pití a trochu alkoholu, aby se to tady dalo přežít.
"Tak začněte pracovat. Určitě tady bude nějaká práce…"
"Pracovat tady znamená lovit artefakty, a dělat špinavou práci, kruci. A navíc tohle, co jsem přines, není zase tak nebezpečný. Navíc už jsem mu to slíbil…" zalhal voják. Nějak jsem se naučil poznávat, když lidi lžou.
"Řekla jsem, že ne! Přece byste mě tady nenechali." Nikdy by nepřiznala, že o vojáka nechce přijít.
"A o co se jedná?"
"Serjožko!"
"Larisko, my ty peníze potřebujeme. Jídlo už skoro nemáme, pijeme roztátý sníh… takhle sama nechceš žít."
"Ale… copak není jiný způsob?"
Zasmál jsem se. "Už jsem ti to říkal. Rok bych vydělával na to, co si takhle vydělám jednou cestou. A stejně by nás to neuživilo."
"Dobře, jenže tohle je nebezpečný! Můžete tam oba zařvat, a co se mnou pak bude?"
"Lepší zařvat na kulku než na ozáření z chlastání sněhu."
"Kruci, my tam nezařveme. Sergej je zkušenej stalker a já už se tady taky trochu naučil pohybovat." O jeho zkušenostech bych si dovolil pochybovat, nejednou se stalo, že málem vběhl přímo do anomálky.
"Já vím, že je zkušenej a asi by tě ochránil, ale stejně…" Lariska už skoro plakala. Voják ji vzal kolem ramen a konejšivým hlasem ji něco říkal. Trochu se pousmála, ale hned se zase zamračila. Podíval jsem se stranou.
Takže je to tady.
Půjdeme zase … ven… Mísily se ve mně radost se vzrušením, strach jsem se snažil potlačit. Vypalovače mi nemusí dělat starosti, ve sněhu by je poznal i úplný idiot, za to trampolíny nebudou v bílé jednotvárnosti skoro vidět…
Navíc je to moje první zima v Zóně. Bůh ví na co novýho ještě nenarazíme.
"Cože?" Voják stál a Lariska vedle něho. Oba se koukali na mě.
"Serjožko, řekni mu něco! On tam opravdu chce jít! Je to blázen! Prosím, řekni mu, že je hlupák, a že chodit tam nemá smysl…"
"Jdeme doprovázet jenom nějaký vědce, kruci, kteří nám zaplatí víc, než barman za největší artefakt, kruci."
Vědci. Aspoň si budu moct s někým popovídat o novinkách ve vybavení do Zóny. Vždycky mě to zajímalo.
"Budeš tak laskav a přestaneš říkat to svoje "kruci"? Fakt mě s tím už sereš."
"Ale co když… co když se mi nevrátíš?" Lariska se zajíkla a zhroutila se na zem. "Nechci o tebe přijít…" Voják si k ní sedl a pohladil ji po vlasech.
"Možná bych mohl jít jenom já," řekl jsem spíš pro sebe.
"Ne," řekl voják a v jeho pohledu jsem zachytil výčitku. "Nemůžeš jít sám. Když si tam třeba jenom vyvrkneš kotník, tak už tě nikdo nezachrání. Ani další stalker, ani vědec."
Opět vrzly dveře a na prahu se objevil Andrej, barmanova pravá ruka a dobře placený sluha. Na veřejnosti se moc neukazoval, znali ho jenom dlouhodobější obyvatelé Roztoku a spousta z nich ho potkala jenom jednou - jako poslední živou tvář ve svém životě. "To jsou oni, pánové. Jeden, říkají mu Moroz, je zkušený stalker, ostřílený v Zóně. Došel sem až z Kordonu, hodně si toho zažil…" Ve dveřích se objevil další muž, vysoký, na sobě měl dlouhý, černý kabát z drahé látky až ke kotníkům, skrze nedbale nasazený límec prosvítal pletený svetr modré barvy. Na hlavě nosil červený, vlněný kulich. Hned za ním vkročil šlachovitý, podsaditý plešoun bez čepice, v brýlých, zimomřivě krčíc hlavu. Brýlatý si popleskal rukama po kapsách své bundy, jako by něco hledal. Pak popleskal po kapsách od hnědých manšestráků, ale stále nemohl najít, co hledal.
Vysoký muž mezitím doplul k nám, rukou tišíc neustále žvanícího Andreje. Představil se jako Igor Igorovič Polanski, Ruský zonolog polského původu, svého kolegu pak jako Pavla Svárovce, českého biologa, zabývajícího se mutací pseudopsů (bodlo mě u srdce, protože Boženka pocházela z Čech). Mezitím k nám druhý jmenovaný spěšně došel a hned se představil sám, plynnou ruštinou s lehkým přízvukem, utíraje si zamlžené brýle do nalezeného kapesníku. Jakoby nechtěl dát do svých slov sílu, mluvil spíš klidně a vyrovnaně.
Oba hovořili stručně a jasně. Chtějí jít do Divoké oblasti, každý trochu jinam. Protože však ani jeden z nich neměl na zaplacení vlastního průvodce, složili se a zaplatili si dva najednou (někde četli, že je to mnohem bezpečnější), což samozřejmě vyjde levněji, než dva, ale zvlášť, to je snad jasné? Igor Igorovič toužil po tom vidět zasypanou podzemní garáž, kde prý silná koncentrace elekter vytvořila, když ne nový artefakt, tak alespoň elektromagnetické pole silné natolik, aby za mírného přispění v podobě operací, z jejichž popisu si bohužel nic kloudného nepamatuji, takovýto artefakt mohl vzniknout.
Pavel Svárovec naproti tomu hodlal zaprvé: naměřit velikost radiace na třech různých kontrolních bodech po celé divoké oblasti, za druhé: zamířit do garáže (ale jiné, než Igor Igorovič), kde je prý obrovská koncentrace radiace a zde cosi udělat a za třetí: najít a prozkoumat tělo mrtvého pseudopsa.
Zatřetí sice nebylo primární, ale Pavel za to byl ochotný připlatit slušnou sumu peněz. Za dobře odvedenou práci dostaneme odměnu v plné výši sedmi tisíc rublů.
Pro představu, malá konzerva stojí padesát rublů, velká sto (barman má konkurenci v podobě Sidorovičových černých obchodníčků a navíc má údajně dobrého dovozce, proto tak "levné"), revolver se dá sehnat od pěti set rublů a slušný, obnošený stalkerský oblek po mrtvém stalkerovi (nevypraný, bez svítilny, dozimetru a dalších volovinek, samozřejmě) za tři tisíce rublů.
Se vším jsme souhlasili, dokonce ani Lariska se tváří v tvář vysokému Rusovi neodvážila vzdorovat.
"Vyrážíme zítra za úsvitu. Jídlo budeme mít s sebou, i všechno vybavení, kterým vás nebudu zdržovat, to je snad jasné? Zbraně a cestu necháváme na vás, ostatně vás za to dobře platíme. Otázky?"
Ticho jsem nakonec přerušil já, pokud si pamatuji, ani jsem nevzhlédl od plápolajícího ohně, možná proto, abych se nerozesmál.
"Jen bych vám doporučil, abyste si nebrali těžký vybavení. Například dozimetr si brát nemusíte, rádio ani vysílačky taky ne. Vlnoměr a Gravičovičův ampérmetr (zde jsem narazil na překvapeně pozvednutá obočí) je taky zbytečný, nejdeme na lov artefaktů a hlavně si neberte obyčejný mobilní telefony ani žádný krátkovlnný vysílače, jenom upravený PDA, signál může přivolávat upíry a jiný podobný svinstvo, a to mi věřte, že to přivolat nechcete."
Chvíli bylo ticho.
Nečekali, že bych si mohl vyskakovat a dělat z nich blbce. Ale dobře věděli, že zejtra budou jejich zadky v našich rukách, tak poznámky zase rychle spolkli.
Pak už to šlo ráz naráz.
Sejdeme se u podlouhlého cihlového baráku, ve kterém hlídkuje Povinnost. Povolenku samozřejmě mají, takže není problém, s vojáky se nějak domluví. Nakonec se zdvořile rozloučili a odešli. Když jsme zůstali sami, Lariska seděla na opačném konci barelu, než voják, beze slova civěla do ohně a v očích se jí perlili slzy…

Ráno, těsně před odchodem, mě Lariska ve dveřích uchopila za loket a donutila se zastavit. Staro-nová puška se mi zhoupla na rameni a kapuce se svezla z hlavy. Kapuci jsem si zase nasadil, abych se uchránil před sněhem a podíval se na ní. V očích měla starost.
"Serjožko, víš jak jsi mi vyprávěl o tom snu…"
"Jakým snu?" odvětil jsem nepřítomně. Jednou nohou už jsem byl v Zóně.
"O tom… o té pláni a jak tam byl voják a ty elektrický věci…"
"Elektry…" opravil jsem ji automaticky.
"Jo, ty. Víš?"
"No jo, asi vím, co myslíš."
"No… a myslíš… že… že by to mohla být pravda? Že bych opravdu mohla mít… že by se to mohlo stát?" tázavě se na mě podívala a pohledem kontrolovala, jestli je voják v bezpečné vzdálenosti.
"Sergeji, tak co tam děláš!" volal z dálky.
"Proč se ptáš?"
"Myslíš, že by to mohla být pravda?" trvala na odpovědi.
"Jsi těhotná?"
Uhnula pohledem. "Ne. Ale… tohle je Zóna… přeci to tady neskončí… jenom smrtí. Všechny ty roky, ty generace…"
"Larisko… o tom se pobavíme jindy. A s vojákem. Rozhodně o tom nerozhoduj sama, dobře?"
Mlčky se odvrátila.
"Dobře?" zopakoval jsem důrazně.

"Dobře…" odpověděla tiše.
 


Další články