Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

20. Část

14. prosince 2011 v 18:02 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Obíral jsem mrtvolu s nepředstíraným odporem. Snažil jsem se nedívat do tý jeho bledý tváře, na jeho ruce od krve. Vzpomínka byla ještě živá. Nakonec jsem ale přece jenom v ruce držel Makharov, dvě krabičky nábojů a půlku chleba. Jedna krabička byla otevřená, takže jsem ji musel při házení do báglu zabalit do látky, aby se nevysypala. Stalker si mezitim zbalil svoje věci. Neviděl jsem, co všecko tam má, poněvadž jsem zrovna obíral mrtvolu.
Nicméně jsem si dal svůj bágl na záda. Na rameno vedle něj přišla nabitá puška. Při pohledu naní stalker uznale zamručel a sám si přehodil Ak-74 s optikou. Ještě sme se naposled rozhlídli po maringotce a vyrazili ke dveřím. Stalker vzal za kliku a chystal se je otevřít. Zasekly se. Nejdřív je chtěl vyrazit, ale panty v poslední chvíli povolily. Dveře se pootevřely, aby je něco s ohromnou silou přibouchnulo. Teprve o vteřinu napjatýho ticha pozdějc sem dolehnul třaskavý výstřel SVD... V plechových dveřích zela malá díra po kulce…
"Do píči," zašeptal stalker a poodstoupil ode dveří. Pomalu si přiložil ruku na břicho. Nevěřícně zíral na své prsty, potřísněné rudou hmotou. "Přišli…" řekl a klesl na zadek. Neustále hleděl na svoje prsty jakoby je viděl poprvý v životě. "Kdo, kdo přišel?" snažil jsem se z něj dostat, ale on jenom civěl na svoje dva prsty, celý od krve. Zatřásl jsem s ním. To ho trochu probralo, ale ne zase moc. Podíval se na mě skelným pohledem.
"Přišli… přišli si pro tebe, zoufalče…" napůl nepřítomně se uchechtnul. "neunikneš jim… hehe." Teď jsem pro změnu civěl já na něho. Po zádech mi přeběhnul nepříjemnej mráz. Ne dlouho jsem tam ale stál a zíral, protože venku zaskřípaly rychlý kroky. Popadl jsem pušku a postavil se vedle dveří. Pohledem jsem rychle přelítnul ceej vnitřek maringotky. Jak jsem čekal; žádné okýnko nebo jinej východ. Přitisknul jsem se blíž ke stěně a bez dechu vyčkával. Kroky směřovali k naší maringotce. Postupně se zpomalovaly, až se u dveří téměř zastavily. Po napjaté chvilce se plechové dveře kopnutím rozletěly. Děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem si vybral správnou stranu. Na práh vešla zahalená postava. Přes hlavu měla nasazenou hlubokou kápi a na sobě nosila dlouhej, černej kabát až ke kotníkům. V rukách svírala těžkou odstřelovací pušku s dlouhou hlavní, ne ale Dragunov. Můj odhad byl špatnej. Jakmile postava uviděla oba ležící stalkery, zjevně se uspokojila a překročila práh. Za její naivitu jsem byl jenom vděčnej. Prudce jsem se napřáhnul a pažbou svojí pušky praštil stalkera přes hrudník. Mířil jsem na solar, ale očividně jsem se úplně netrefil. Chlap se sice bolestí předklonil, ale okamžitě se instinktivně narovnal ve snaze zvednout dlouhou hlaveň pušky a zamířit. Odhodil jsem nepotřebnou pušku na zem a levou rukou uchopil hlaveň stalkerovi odstřelovačky. Chtěl jsem hmátnout po noži, jenomže stalker najednou prudce stáhnul pušku k sobě, uchopil ji oběma rukama a smějíc se mojí chybě mě těžkou pažbou přetáhnul po obličeji. Zatmělo se mi před očima a svět se na pár setin změnil ve změť barevných světýlek. Ztratil jsem rovnováhu a zakolísal. Stalker pustil pušku a pravým hákem mě uzemnil na podlahu maringotky. Okamžitě mi skočil na hrudník a začal škrtit. Ležíc na zemi, nahmátnul jsem ohnutý, rezavý hřebík. Na nic jsem nečekal a po hlavičku ho vrazil do rdousících prstů. Krk mi okamžitě potřísnila teplá krev, ale chvat ani na chvilku nepovolil. Začal mi pomalu docházet dech…
Snažil jsem se po celou dobu zůstat klidnej. Začal jsem hřebíkem morbidně kroutit ve stalkerově ruce. Okamžitě vyjekl bolestí a odkutálel se pryč, nespouštějíc ze mě očí. Vyskočil jsem na nohy a postavil se do střehu, nůž připravenej v ruce. On se jenom klidně postavil a do nezraněný ruky vzal mačetu... Měl jsem štěstí, pokud nebyl levák, protože z pravý ruky mu pomalu odkapávala rzí zbravená krev...
Nicméně i tak jsem byl docela v prdeli. Nůž proti mačetě... Mojí jedinou naději bylo, že mě táta v dětství trochu naučil s nožem zacházet.
Rychle jsem naznačil bodnutí do levé ruky. Jakmile se stalker natočil, aby ránu vykryl, praštil jsem mu pravým hákem přes ksicht a s pocitem zadostiučení se mu chystal vrazit nůž do krku. Stalker jediným pohybem uhnul bodné ráně a dostal se mi za záda. Sehnutím jsem se vyhnul horizontálně vedené ráně těžkou mačetou a ohnal se po stalkerovi. Jeho rychlý úskok zhatil moje plány a ještě mi stačil lotkem zlomit nos. Spadl jsem zase na zem. Chystal se na mě skočit, ale podařilo se mi ho jednou nohou nakopnout do kolena.
Nestačil jsem se ani nadechnout a už jsem utíkal ze dveří maringotky pryč. Stalker ke mně přiskočil a hbitě mi podkopnul nohy. Přepadl jsem dopředu, ven z příbytku a v tu samou chvíli prásknul výstřel a zahalený stalker bez hlesu zmizel v útrobách přívěsu. Spadl jsem na zem a snažil se předstírat, že kulka zasáhla mě a ne mého protivníka. Bylo nad slunce jasné, že kulka patřila mě, protože jsem v Zóně neměl spojence. Tenhle stalker navíc vypadal, že patří k nějakému klanu nebo jak se tomu tady říká. Zakryl jsem si hlavu rucemi a bez dechu čekal smrtící výstřel... Ten taky skutečně přišel, ale jestli zafoukal vítr nebo střelce něco vyrušilo při střelbě; těžko říct. Každopádně těžká kulka dopadla asi dva centimetry od mojí hlavy. Nikdy jsem na ten okamžik nezapomněl. Černý asfalt pokropil mojí hlavu a já na tváři docela zřetelně ucejtil teplo vystřelenýho olova, který mi mělo z lebky udělat odpornou tříšť.
Instinktivně jsem se chtěl schovat pod maringotku, ale akorát jsem si narazil pánevní kost o kus plechu. Sykl jsem bolestí a odkutálel se zpátky. Ozval se výstřel, letící kulka se otřela o můj bok a vzápětí se zavrtala hluboko do plechu maringotky, kde jsem ještě před chvílí ležel. Nová vlna bolesti projela celým tělem, míšená s tupou, mokvající ranou na rameni, která se teď z zničehonic otevřela a stáhla můj obličej do šklebu. Dolehlo na mě vyčerpání z boje a vlastně celý dnešní den, který mi připadal jako několik let… Skoro paralyzovaný jsem se postavil na nejisté nohy. Před očima se mi okamžitě zatmělo nedostatkem krve. Téměř poslepu jsem nahmátnul rám dveří a pevně jej stisknul. Vpadl jsem dovnitř maringotky a na místě se svalil na matraci. Nějakou chvíli jsem musel nečinně ležet, zhluboka přitom oddechuje, jinak by mi asi praskla hlava.
Teprve po několika chvílích se mi vrátil zrak. To už jsem věděl, že je se mnou zle. Ztratil jsem tady moc krve, blesklo mi hlavou. Zavřel jsem na chvíli oči, abych se mohl soustředit.Tepavá bolest v rameni. Ostrá bolest neléčeného podvrknutého kotníku. Rána na boku. Svědící jizvy na rukou... Zdáli se ozvaly kroky, skřípající na štěrku. Kurva, vzpamatuj se!
Tápající ruka vedle mě nic nenašla. Druhá ruka taky nic. Otevřel jsem oči. Tupou myslí jsem seznal, že to, na čem ležím není matrace, ale sténající Zahalený stalker. Na sobě měl dlouhý černý plášť a přes obličej černý šátek. Takový člověk by se velmi těžko rozeznával od kohokoli jiného... V duchu jsem děkoval westernovým scénáristům za tento vynález...
Když jsem ze sebe strhával svoje svršky, několikrát se mi zatmělo před očima. Neuběhlo ale ani pět minut a už jsem na sobě měl dlouhý, na jednom místě děravý, černý kabát a vysoko přes obličej černý šátek. Téměř mrtvý stalker byl nově oblečený do mojí staré bundy a přes záda měl hozený můj batoh. Odhodil jsem ho do kouta, aby to vypadalo, že se tam, zasažen kulkou, s námahou doplazil. Sám jsem si lehl naproti dveřím na stalkerovo místo, vědom si krvavé díry v kabátě. Druhej stalker se přibližoval mnohem opatrnějc, než jeho nyní převlečený předchůdce. Trvalo snad celou věčnost, než se odvážil s pistolí v ruce vskočit do maringotky. To, co našel ho ani nenaštvalo, ani nepotěšilo. Jeho ksicht - nebo spíš ta část, která nebyla zahalená černym šátkem - byl kamenný a netečný. Oči černé jako uhel. Na sobě měl hlubokou kapuci a stejný černý kabát, jako jeho společník. To všechno jsem pozoroval zpod přivřenejch víček. Vůlií jsem zabraňoval jejich pudovému chvění. Stalker beze slova došel na druhý konec maringotky, stoupl sténajícímu stalkerovi na krk a aniž by věděl, koho má před sebou, několikrát vystřelil. Ležící stalker zprvu cosi nesrozumitelně vykřikl, ale k mojí úlevě po druhým výstřelu zmlknul. Když dokončil svoje krvavé dílo, obrátil stalker svoji pozornost ke mně. Oči jsem měl volně zavřené a snažil se vůbec nedýchat. Kdybych zpackal jedno nebo druhý, nejspíš by mě ten chladnokrevnej zabiják začal lámat na pneumatice. A ani by se při tom nezpotil. Stalker si u mě kleknul na jedno koleno a zavřel oči. Po celou tu dobu mi srdce bylo jako při šoustání, až jsem měl strach, že stalker zpozoruje jeho pohyb na hrudi. K mým uším dolejhal sotva znatelný šepot tlumenej šátkem - nejspíš motlitba za zemřelýho druha. Bylo mi to skoro líto. Jenomže taková Zóna prostě je - zab anebo budeš vykuchán. Nebo tak nějak...
Stalker se konečně zvedl a bez náznaku jakékoli emoce opustil maringotku. Zvenku jsem zaslechl krátký rozhovor a pak už jenom vzdalující se kroky, skřípající na štěrku. Se smíšenými pocity jsem vydechl úlevou... a usnul ozdravným spánkem.
Spal jsem tvrdým a hlavně nerušeným spánkem pár minut, hodin nebo dní ? Nevěděl jsem jak dlouho. Hodinky jsem neměl, a kdyby, tak už by dávno nefungovaly. Hlavní je, že jsem se probudil do jasného ranního rozbřesku a slunce vycházejícího zpoza černých mračen. Přemýšlel jsem co způsobilo, mé nenadálé nesnáze, ale nemohl jsem na nic přijít. Po nějaké době přemýšlení mě do nosu uhodil hnusný puch tlející mrtvoly.. Vlastně tří… Z obličeje se jim sloupávala kůže tak jednoduše, jako by to byl jen list papíru. Očima i tvářema se proháněli červy jak na závodní dráze. Dělalo se mi z toho pohledu zle.
Vrávoravě jsem se postavil. Pravou rukou jsem se podpíral o zbraň, jinak by se mi jistojistě podlomila kolena. Nejistými krůčky jsem se přesunul k "Johnovi". Z průstřelu v břichu vytekla spousta krve, která se vsákla do podlahy a zbarvila jí skoro do černa. Víceméně bez odporu jsem ho začal obírat o všechny cennosti co měl. U sebe měl jen pakl cigaret, čtvery krabičky nábojů do okáčka a turistovu pochoutku a ákáčko. Ákáčko! Zorničky se mi rozšířily pocitem ziskuchtivosti této pro mě až skoro božské zbraně. Pohlédl jsem na Johna. Na rameni měl kožený popruh, který držel jeho, respektive moje, AK74 na zádech. Nešetrně jsem překulil mohutné tělo na břicho a v tu ránu se přede mnou zjevilo. Taková slast pro moje oči. Konečně zbraň se kterou se budu cítit v bezpečí. Opatrně jsem ho vzal do rukou, a pořádně jsem si ho musel prohlídnout a hned vyzkoušet. První pokus o výstřel.Zmáčkl jsem spoušť a držel jsem ákáčko pevně, protože se trochu cukalo. Náboj vyletěl z komory s lehkým cvaknutím a prolétl přes rozbitou okenici do vzdálenější ho stromu, kde se zavrtal hluboko do kmenu.Mířilo docela přesně. Po pár výstřelech dávkou jsem se jal prohlédnout místo, kam jsem mířil. Většina nábojů šla dost mimo, takže dávkou střílet rozhodně nebudu.
Po chvilce čučení na díry v maringotce, které vyvrtaly náboje, jsem si uvědomil, že na sobě mám pořád ten odpornej černej hábit. Jenže co jsem měl dělat? Svoje starý hadry se mi už rozpadali při každým pohybu, Johnův oblek byl od krve a vlastně všechno tu bylo od krve. Napadla mě ale spásná myšlenka. Půjdu se podívat ven, když tu byla střelba, tak tu něco musí bejt u mrtvol. Vzal jsem batoh a lehkými krůčky jsem se vydal ke dveřím vedoucím ven z maringotky. Johnovým AK74 jsem mířil před sebe pro všechny případy. Strčil jsem do dveří, ale ty se neotevřely. Začal jsem do nich zuřivě bouchat, ale ani to nepomohlo. Přešel jsem ke konci maringotky a prudkou rychlostí jsem se rozeběhl proti dveřím. Vrazil jsem do nich v plné rychlosti. Vyrazil jsem je i s pantama. Letěl jsem na železnejch dveřích, dokud jsem tvrdě nedopal do kaluže krve. Krev se mi dostala do očí, nosu i pusy. Taková kovová pachuť, nebo něco podobnýho. Postavil jsem se na nohy a rozhlídl jsem se kolem sebe, Naskytla se mi neskutečná podívaná na hromadu mrtvol, a v dálce slepí psi, kteří už některé mrtvoly okusovali do morku kostí. Přistál jsem rovnou u jednoho stalkera, kterej na sobě měl vybledle zelenej oblek s kapucí a béžové maskáče. Okamžitě jsem odhodil batoh. Strhal jsem ze sebe až s neuvěřitelnou rychlostí ten odpornej černej háv, který mi zachránil život a začal jsem se oblékat do obleku mrtvoly. Pocit, že se oblékám do šatů nějaký mrtvoly nebyl sice hezkej, ale jen háv by mě neochránil. Bohužel, batoh nikde nebyl. Holt byl někdo rychlejší než já.
Obcházel jsem takhle skoro každou mrtvolu a každá u sebe už nic neměla. Jen u jedné jsem našel starší plynovou masku s chobotem, kterou jsem si na sebe nasadil a vyrazil jsem vstříc na blízký kopec. Vyšplhal jsem se nahoru a naskytl se mi pohled na nedaleký komplex továrny. Na kopci bylo staré rozbourané obydlí, před kterým vedl plot. V plotu byla branka, nad kterou byl postaven jakýsi dřevěný rám se značením radiace a plynovou maskou na znak nebezpečí. Ostnatý drát přes plot značil jakousi bezpečnou hranici. Nedbal jsem výstrahám a vešel jsem brankou na druhou stranu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jilda jilda | 24. prosince 2011 v 17:16 | Reagovat

paráda !! dobrá práce

2 Fičák Fičák | 28. prosince 2011 v 0:40 | Reagovat

Nádhera !!

3 snorkis snorkis | 3. prosince 2012 v 16:38 | Reagovat

Vypadá to zajímavě, ale postavy se chovají velice !VELICE! nelogicky... a hlavní hrdina mi přijde naprosto vygumovanej... navíc bys to měl dělit aspoň do odstavců, líp by se to pak četlo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama