Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

14. Část

14. prosince 2011 v 17:58 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Z toho, co jsem spatřil se mi udělalo špatně. Znetvořené stalkerovo tělo prudce se nadechující a vydechující a na něm podivní tvorové - něco mezi prasaty a pavouky s nohama divně zkroucenýma. Kříženec polekaně vzhlédl od žrádla a podíval se na mě. Chvíli jsme na sebe hleděli… Všiml jsem si, že vypadají docela jako rodina. Dva velcí a pět šest malých kříženců. Otřásl jsem se oporem. Kříženec najednou zaječel, až jsem polekaně uskočil. On o několik kroků postoupil a podivně se vypjal, jako by mě vyzýval. Na nic jsem nečekal. Pečlivě jsem zalícil, vědom si nevýhody nabíjení, a vystřelil. Gumový náraz broků na tělo a kříženec odletěl o kus zpět. Hned jsem pálil znova a on opět o kus odlétl. Zůstaly po něm jenom krvavé stopy. Naučeně jsem zlomil hlaveň a použité broky vystřelily ven. Na jejich místo ihned přišly nové a hlaveň zase zacvakla. Opojený snadným vítězstvím, postoupil jsem o krok vpřed a vyhledával dalšího křížence. Svou svítilnou jsem prohledával místnost, ale jediné, co jsem spatřil, byl sténající stalker, vyhořený oheň a pohmožděné tělo jednoho křížence, celé od krve. Strach se vrátil… Nic se nedělo. Bylo to snad ještě horší, než kdyby se něco dělo. Nevybitý adrenalin pumpoval krev do srdce a to bušilo, že málem naráželo do hrudníku. Naproti mě byla temná chodba, na jejíž konec svítilna nedosáhla. Mířil jsem puškou právě tam. Čekal jsem, že se kříženci schovali v jedné z postraních místností, jejichž vchody jsem matně rozeznával. Bylo naprosté, napjaté ticho. Dokonce i vítr skučel tišeji… To ohlušující zaskřehotání mě na okamžik paralyzovalo. Útok přišel zcela nečekaně zleva. Než jsem stačil stočit dlouhou hlaveň, kříženec na mě skočil a povalil mě na zem. V tu chvíli mi byla dlouhá hlaveň naprosto k ničemu. Držel jsem ji podélně a nepříliš úspěšně se tak bránil proti ostrým hrotům, jež na mě bez přestání útočily. Vykryl jsem jeden útok, směřující na břicho, ale druhý se mi okamžitě zabodnul do ramene. Ostrá bolest vytryskla celým tělem, když hrot pronikal masem a šlachami. Uslzená, táhlá bolest pak následovala, když se hrot pomalu z rány vytahoval. Bolest mě donutila jednat. Podařilo se mi stočit hlaveň pušky tak, aby směřovala na vytahující se hrot. Pak jsem namáhavě stiskl spoušť a čekal, co se stane. Čas se najednou zpomalil jako bych ležel v sirupu. Viděl jsem, jak se hrot v záplavě krve roztříštil… Kříženec táhle zaječel, ale zdaleka se nevzdával. Krev proudem tryskající z jeho končetiny se mísila s mou krví, vytékající z ramene. Snažil jsem se ho puškou shodit ze sebe a on se zase snažil mě probodnout svou končetinou. Byl jsem jako v pasti. Jeho ostré hroty snad o milimetry míjeli mé tělo. Pomalu mi začaly docházet síly, když jsem mě něco napadlo. Naposledy jsem puškou zatlačil na křížence. Pak zničehonic povolil… Setrvačný náraz křížencova těla mi málem rozdrtil hrudní koš. Myslel jsem ale na něco jiného. Volnou rukou jsem se snažil nahmátnout rukojeť nože ve stehenním pouzdře. Kříženec se mezitím po několika pokusech postavil na nohy a výhružně zavřískal. Prsty konečně našly, co hledaly. Netvor se vzepjal na zadních a rozlíceně zaječel. Rychlý stisk a vytáhnutí nože… Kříženec těžkopádně dopadl na zem a zase zavřískal. Vrazil jsem mu nůž až po jilec tam, kde jsem si myslel, že má krk. Prudce jsem trnul doprava a potřísnila mě temně rudá, teplá krev. Ozval se bublavý chropot a bezvládné tělo dolehlo na mou hruď. Asi pět minut mi trvalo, než jsem se vyprostil zpod hutného těla. Můj zrak i popraskané světlo svítilny okamžitě padlo na těch pět malých, odhodlaných kříženců. Jednoho jsem s mírnou nechutí přišpendlil na zeď a ostatní se hned rozprchli… Chvíli jsem stál a ztěžka dýchal. Přemáhal jsem pocit se vítězoslavně rozeřvat. Brokovnice mi vypadla z bezvládných prstů a kovově dopadla na zem. Páchl jsem krví, svojí i cizí jako řezník. V tom se ozvaly všechny mé utržené rány. Všechny najednou. Pálivá, cukavá bolest v probodnutém rameni a štípavé bolesti na rukou, nohou a vlastně po celém těle. Zničeně jsem padl na kolena. Pak na všechny čtyři… Najednou mi na mysl přišel stalker. Nový proud energie mě zvedl na nohy. Došel jsem se až němu a klekl si u něj. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvý, ale on se pak ztěžka pohnul a zasténal. Měl několik tržných ran a sem tam mu chybělo kus masa. Podíval se na mě vodnatýma očima. Něco šeptal něco o flaxách, v tu chvíli jsem mu nerozuměl. Už jsem neměl sílu. Padl jsem vedle něj jako podťatý a na místě usnul. O mnoho hodin později jsem se probudil. Pomalu jsem otevíral víčka a pálícíma očima se zahleděl na to, co zbylo z dřevěného stropu. Skrz světlé škvírky jsem viděl na těžkou šedivou oblohu. Tu a tam mi to obloha oplatila chladivou kapkou vytrvalého deště. Navzdory všem příběhům, které jsem kdy četl jsem si okamžitě barvitě vzpomněl na včerejší odporný boj. Při pouhé myšlence na to mi zamrazilo v zádech. Okamžitě na to jsem si vzpomněl na vousáče. Prudce jsem se posadil a pohlédl na zohavené tělo vedle mě. Chyběla mu půlka tváře, druhou měl celou od krve a nazelenalých slin. Na zbytek těla jsem se podívat neodvažoval. Bodlo mě u srdce, když jsem to spatřil.
Pořád ještě jsem nemohl uvěřit tomu, že vousáč zařval… Do očí se mi vyhnaly hořké slzy. Už nikdy neuvidím ten jeho tajemný úšklebek… Už se na mě zpod hustého obočí nikdy nebude dívat pár živých očí… Nemohl jsem tu myšlenku dál rozvádět. Oči mi zvlhly a znovu začaly pálit. Ramena mi odevzdaně poklesla jako starci. Začínal jsem toho blázna mít rád. Proč mi tohle udělal? Jak se mám bez něj dostat skrz Zónu? Po tom, co jsem viděl… Při pohledu na něj se mi, proti své vůli, udělalo blbě od žaludku. Během toho, co jsem ulevoval svému žaludku, na levém rameni, o které jsem se opíral, jsem ucítil tupou bolest. Když jsem ránu opatrně ohmatal, zjistil jsem, že je sice hluboká, ale zdaleka ne tak vážná, jak jsem si původně myslel. Ostrý hrot mutantovy nohy se pravděpodobně sklouzl po klíční kosti u ramenního kloubu. Jestli něco poškodil, nebylo to vážné; mohl jsem pohybovat paží i prsty. Ale i tak mi něco vrtalo hlavou… Usilovně jsem přemýšlel, jak to, že zkušený stalker, umřel při útoku zmutovaných prasat a já zelenáč, jsem to přežil. Podcenil je snad? Nebo usnul tak tvrdě, že je neslyšel přicházet? Nebo se snad zabil ještě před útokem? Možná, že je to součástí nějakého velkého plánu-. Ne to asi ne, zavrhnul jsem to okamžitě. Prostě… asi… nebyl tak dobrý jak se tvářil… jo, tak to je. Tohle vysvětlení mě ale zdaleka neuspokojilo. Ještě dlouhou dobu jsem seděl vedle fousáče a uvažoval. Zpátky se vracet nemůžu - neznám cestu a mohl bych snadno zabloudit v té změti anomálií, skrz kterou jsme šli včera. Navíc je tam cesta, která mě skoro zabila. Ne, musím dál, hlouběji do Zóny. Ten nápad se mi vůbec nelíbil, zvlášť když jsem si vzpomněl na boj s Kontrolorem, ale nic jiného mi nejspíš nezbývalo. Tak dobrá, pomyslel jsem si velkolepě, vstříc dobrodružství. Ještě když jsem si házel batoh a pušku na záda, zůstal mi na tváři kyselý úšklebek. Odněkud ze záhybů bundy jsem vytáhnul opotřebovaný šátek a uvázal si ho přes obličej tak, že mi okraj sahal až ke kořenu nosu. Na hlavu jsem si nasadil děravou kapuci a dopnul hlavní zip bundy. Stáhnul jsem si rukávy a naposledy si klekl vedle vousáče. Odvalil jsem jeho tělo stranou, abych se snáz dostal k dlouhé pušce. Zkušeným pohybem jsem zkontroloval závěr i zásobník. Dokonce i hlaveň byla jako nová. Pomocí koženého popruhu jsem si jí připevnil na záda.
V batohu měl vousáč spoustu zajímavých věcí. Byla tam slušná, i když trochu starší pistole, několik krabiček s náboji třech druhů; jedny pasovaly do pušky, druhé do pistole a třetí druh nepadl do žádné ze zbraní. Pro jistotu jsem je taky vzal. Dál tam byla spousta čokoládových tyčinek, jablko, kus chleba a několik masových konzerv. Našel jsem tam i čtyřmetrové lano a hrací karty Snůrk a Upieri. Byly tam ještě dvě flašky vody a malý švýcarský nožík.
Peníze jsem našel ve vousáčově kapse spolu s jeho PDA. Čtyři sta rublů. Za zbytek si musel koupit tu novou zbraň. Jeho oblek byl roztrhaný, zkrvavený a nepoužitelný. Ale líbily se mi jeho těžké okované boty s pevnými podrážkami. Po krátkém uvážení jsem si vzal i jeho batoh. Na oplátku jsem mu nechal své boty a vyklizený, plátěný batoh…
Vyrazil jsem okamžitě. V šátku přes obličej, kapucou a dvěmi puškami na zádech jsem si připadal mnohem zkušenější a sebevědomější. Byl to zvláštní opojný pocit. Mraky se protrhly a nad obzor se vyhouplo sluníčko, ještě chladné od brzkého rána. Už nějakou dobu jsem civěl do mapy a odhadoval, kde asi můžu být. Po dlouhém hledání ve změti křížků a čar jsem našel tu prokletou cestu, po které jsme šli ještě s vousáčem. Nakonec mi padl zrak i na malý červený čtverec se stříškou, který - jak jsem si pracně našel v legendě - představoval obytné stavení. Takových značek po mapě nebylo mnoho, a tak jsem usoudil, že to bude prasečák. Prasečák se modle mapy nacházel mezi územím, pojmenovaným Kordon a druhou oblastí, jež nesla název Smetiště. Z nepochopitelných důvodů byla v těchto místech mapa trochu rozmazaná. Pak jsem informace ještě ověřil na svém PDA. Mapa byla přesná, o tom nebyl pochyb. Při prohlížení PDA jsem si vzpomněl na Sidorovičovo povídání a na displeji jsem pečlivě zkoumal oblast kolem sebe. V nejbližších pěti kilometrech se nenacházel jediný žlutý bod. Jen, asi dvě stě metrů za mnou, v malém dřevěném stavení smutně svítil šedý puntík. Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal smutek a žal. PDA jsem zastrčil do náprsní kapsy v bundě. Ještě jsem chvíli studoval mapu, sedě při tom opřený o kmen stromu. Asi po hodině jsem se zvedl a pln smíšených pocitů cpal složenou mapu do kapsy od kalhot. Teprve pak jsem si lépe prohlédnul vousáčovu pušku. Nebylo na ní sice napsáno, jak přesně se zbraň jmenuje, ale okamžitě jsem si všiml lehkosti a zároveň délky celé konstrukce. Dlouhá hlaveň, nahoře zakončená vykousnutým zaměřovátkem se blýskala proti vycházejícímu slunci. Ihned jsem poznal, že na vrcholek zbraně by se dala připevnit krátká optika, která tam teď ovšem chyběla… Nevelký zásobník na sedm polodlouhých nábojů ani nebyl téměř vidět. Bytelná pažba, která se pohodlně zapřela do ramene a snadno manipulovatelná spoušť svědčily o neopotřebovanosti. Malá odjišťovací páčka na šířku palce od spouště byla také snadno ovladatelná. Ještě jsem si všiml dírek v přední části úchytu - pravděpodobně sloužících na připevnění stabilizujících nožiček. Nemohl jsem najít lepší zbraň na dálku. Přesto jsem byl trochu neklidný, protože jsem měl nepohodlnou kombinaci zbraní. Brokovnice na dva náboje měla účinný dostřel deset metrů a naopak dalekonosná puška dostřelila až dva kilometry. Ale nic mezi tím. Daleko víc bych teď potřeboval útočnou pušku… Navíc ani nemám optiku. Ještě jsem rychle zkontroloval pistoli. Typ nebyl uveden, ale na boku byl vyryto CZ. Proboha, ze kterýho zapadákova to mohlo být?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama