Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

4. Část

13. prosince 2011 v 21:08 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Směrem od garáží se vlnila zem. Bylo to jako černá, bláznivě se třesoucí vlna černější, než tma okolo. Rychle se pohybovala, zatáčela do různých směrů a dokonce rozrážela sudy a harampádí. Stál jsem jako přimražený, bůhví jestli ze zvědavosti, nebo strachu. Jeden černý bod se odpojil a rychle se přibližoval. Když se zastavil, v té tmě jsem spatřil bílý..ocas. Stín chvíli poskakoval na místě, pískal a čenichal.. To už mi nedalo. Vytáhl jsem z náprsní kapsy baterku, zmáčkl knoflík a vyslal proud světla směrem k tomu..čemusi. Přede mnou se zjevilo stvoření, nepodobné malému psovi. Na rozedřené, z poloviny visící kůži byly náznaky chlupů. Stálo na zadních tlapách a přední mělo ozdobené velkými, krvavými drápy. Hlava byla protáhlá, plná děr, ze kterých kapal hnis. Uši byly podobné krysím, ale ty oči, úplně podlité krví. Ano, vypadalo to jako krysa, ale dost přerostlá. Jakmile na ni dolehlo světlo baterky, zakvílela a šíleně rychle se rozeběhla ke mě. Namířil jsem na ni pistoli.. nemoh jsem ale střílet, udělal bych hluk a skončil bych, takže jediná možnost byla ustupovat do zádu. Dech se mi zrychlil a srdce bušilo. Náhle se za mnou ozvala rána..cesta skončila. Za mnou byla zeď, těsně vedle pootevřených vrat. Nikam jinam jít nešlo.. Ten strach bych fakt nikomu nepřál. Už nešlo nic dělat, tak jsem začal střílet jak pominutej. Dobrý čtyři rány šly vedle, byla hrozně rychlá. Až pátá kulka cíl neminula. Schytala to přímo do těla. Ještě chvíli běžela, ale pak narazila do kupy cihel opodál a sesula se na zem. Ozvěna výstřelů se linula do daleka. Nevím, kolik v zásobáku zbývalo nábojů, ale každopádně málo. Rychle jsem zalovil v kapsáčích ale.. Vlna náhle ztichla a zastavila se. Já, s jednou rukou v kapse, pistolí v druhé a baterkou v zubech, jsem stál a zíral na ten černý povlak. Z baráku vedle se ozval povyk a odrazy těžkých bot o parkety. Banditi vyběhli ven a když zapli baterky, omylem osvítili obrovské hejno krys. ,,Kurvaa, krysy!" Zaječel jeden z nich a bleskurychle skočil dovnitř. Jeho kumpáni začali zmateně střílet a řvát. Vlna se dala do pohybu. Temnou noc osvítily záblesky střelby. Krysy začaly šíleně skřehotat a jako řeka se vrhly na Bandity, díky bohu. Šance zdrhnout byla víc než skvělá, takže jsem na nic nečekal, otočil se a skočil za bránu. Zůstal jsem v pokleku přilepený na zdi a poslouchal. Mezi práskajícími zbraněmi bylo slyšet ,,Dovnitř..všichni dovnitř, dělejte, dostaňte se na schody!" Pár nábojů prohvízdlo branou ven. Bylo to šílený.. Další hlas, úplně hysterický, začal řvát ,,Nemám náboje, kurva Pepři nemám náboje!!" Nato jiný ,,Kde seš, vole..doprdele těch je.. ať tě nezaženou do koutaa." Chvíli střelba pokračovala, pak se ale zdálky ozvalo ,,Já nemůžu, kurvaa nemůžu k vám, nevím kudy..do píči já nechci chcípnout..!" Střílet se najednou začalo z oken baráku. Někdo odtamtaď řval ,,Proběhni to..neboj, budem tě krýt, dělěj!" Palba zhoustla. Je pravda, že už jsem mohl kdykoliv zdrhnout, ale nedalo mi to alespoň nenakouknout dovnitř. V záblescích střelby a blikotem baterek bylo vidět spusta rozstřílenejch krys, ale že by jich ubylo, to ani náhodou. Hlína a beton pod náporem kulek tryskaly na všechny strany, jako gejzíry. To samé těla těch bestií. Na korbě náklaďáku jsem zahlédl postavu, jak ze všech sil kope na všechny strany. Tyhle krysy evidentně uměly i skákat, protože Bandita skoro každým druhým kopem, nebo ránou pěstí odpáli. Řval, jak smyslů zbavený, na těle mu viselo skoro rozpárané oblečení a co chvíli se mu nějaká krysa zakousla do těla. Dokonce mě ho přišlo líto, ale což. Jeho kumpáni se evidentně snažili zachránit, tak všechny projektily směřovaly do okolí náklaďáku. Muž na korbě zoufale vřeštěl a hrabal se na střechu. ,,Nemá šanci.", problesklo mi hlavou. Když se ten chlap snažil o poslední záchranu, prorezlá střecha nad místem řidiče se propadla a on se skácel přímo do hejna. Krysy se na něho vrhly a trhali ho na kusy. Na to jsem se už nemohl dívat a pomalu jsem se pustil po pěšině. Vzduch rval srdcervoucí, zoufalý křik. Banditi v baráku už ani nestříleli, asi čekali, že se krysy nažerou a daj pokoj. Řev po chvíli ustal.. Zůstal jsem sám, ve tmě.. slyšet byl už jen mírný větřík hrající si listím na stromech. Bylo to jako z bláta do louže..sice mě už neohrožovali lidé, ale Zona. Bůhví co je horší. Z kapsy jsem vytáhl baterku, z druhé plánek. Pěšina se táhla asi tak padesát metrů do kopce. Nahoře se napojovala na hlavní silnici. Na ní jsou možnosti vydat se vlevo přes most až do vesnice, nebo vpravo směrem k železnici. Na cestě, kde jsem stál, byl zakreslen křížek, asi v polovině. Kdybych se na to předtím nepodíval a zdrhal ostošest, určitě by to se mnou nedopadlo hezky. Schoval jsem tedy plánek a do levačky vzal pár matic. Byly dost nepraktický, protože v tý tmě nebyly vidět a nutily mě pořád tím směrem svítit baterkou. Bylo pořád zataženo, bez baterky nebylo vidět ani prd. Banditi nevylezli, ani nestříleli. Má cesta k s horní silnici proběhla relativně v klidu. To kritický místo jsem prostě obešel. Sice tam nic vidět nebylo, ale plánek je plánek. Mé nohy konečně ucítily povrch rozpraskané komunikace. Všude byl relativně klid, na obzoru se matně rozlýval namodralý opar. Svítalo. Měl jsem poslední plnej zásobník, tak muselo padnout rozhodnutí. Vrátit se do vesničky a nakoupit. V tom mě něco praštilo do zátylku. Před očima mi zablesklo a já se natáhl na břicho. Rychle jsem se otočil na záda, ale oslepil mě silný proud světla. Chvíli bylo ticho a pak někdo řekl ,,Co myslíš, je to lapka?" a pak další, mnohem starší hlas ,,Koukni se na kapucu, nebo na rameno. Měl by mít nášivku…ale Banditi jsou poserové, chodí ve smečkách. Tohle bude štěně." Něčí ruka mě silně otočila hlavou do obou stran a prohmatala ramena. ,,Nášivku nevidím, ale co ty víš, třeba jí nenosí všichni." ,,Podívej se na něj, je to zobák, čerstvý maso do mlejnku. Pojď chlapče vstávej." Světla zhasla a já se pomalu vysoukal na nohy. Viděl jsem ale hovno, člověk si přivykne tmě a pak mu někdo deset minut svítí do ksichtu. Na mou otázku, proč mě flákli do hlavy, odpověděli, že ,,V Zoně si zvykneš na ledaccos. Né každej, kterýho v noci potkáš, se chce kamarádit.. Ve tmě jsem začal pomalu rozeznávat dvě postavy. Obloha už byla taky jasnější a prapodivných zvuků okolo znatelně ubývalo. ,,Víš", začal jeden z nich ,,Tady v Zoně se pohybuje dost imbecilů, který tě klidně střelej do zad, voberou o všecko a ještě se vítězoslavně vychčijou na tvoji mrtvolu, kam se šineš?" ,,Do Vesničky." Zněla má odpověď. ,,Aha", řekl ten druhý ,,No, my zrovna vodtamtaď deme…" ,,No, aspoň to máš kousek." Řekl po chvíli ten se starším hlasem. ,, A kde máš zbraň?" Vyndal jsem z kapsy Walthera. ,,No..hezký, ale kde máš hlavní…počkej, to je jako všecko?" Oba se na sebe podívali. ,,Mno..má to kousek, ať to veme klusem..cesta je v klidu." ,,Jo stejně už máme zpoždění," otočil se ke mě ,,Tak na sebe dávej bacha chlapče a sežeň si něco pořádnýho na sebe a hlavně bouchačku." ,,Počkat, a jak se jmenujete?" Vyhrknul jsem najednou ,,Do toho ti nic není, padej do tábora. A hodně štěstí kluku." Otočili se a pomalu mizeli v ranním šeru. Bezva, ani jsem jim neviděl do obličeje, ani co měli na sobě. Stalkeři jsou opravdu zvláštní lidi, ale jejich chování občas nechápu. Co by jim to udělalo, kdyby mě ten kousek doprovodili? Je ale zase pravda, že spoléhat se TADY na něčí pomoc nelze… Otočil jsem se tedy a šel směrem k mostíku, za kterým byla v naoranžovělém oparu vidět ta stará, rezavá maringotka a kupky betonu. Když už jsem málem vstoupil k díře v zábradlí, ozvalo se za mnou z dálky ,,Jo a bacha na tu anomálku na mostě!!!" Moje postava vypadala zcela určitě jako socha, zastavená v kroku. Nic slyšet nebylo, žádný hučení..nic. Bylo ode mě pošetilý myslet si, že anomálky zjistím podle zvuků. Cesta do vesničky proběhla naprosto v pohodě. Mutíci asi ještě chrápali. Stráž u plotu však ne. Stalker mě pozdravil ledabylým zasalutováním a já mu to oplatil. Vesnice taky ještě spala. Jeden stalker se snažil v barelu zapálit oheň, za ním byl vidět kastrol a na nějaký mřížce naskládaný buřty. Prostě idylka. Slunce už vyšlo nad obzor a v ranní mlze tvořilo ze stromů nádherné stíny. Došel jsem k barelu a posadil se. ,,Nazdar mladej" oslovil mě stalker ,,Heleď nemáš zapík, nebo sirky? Mě už došly." Tvářil se naprosto přátelsky, tak jsem zalovil v kapse a podal mu zapalovač ,,Díky kámo, za hoďku bude snídaně, pseudopsí buřtíčky. U mě stojí jeden buřt pět rublů, ale ty to máš grátis, jako protislužbu." Na mou otázku, co jsou to pseudopsí buřtíčky, odpověděl ,,Recept od Svobody. Máš po nich halušky jako prase." ,,Kde je Wolf?" Zeptal jsem se po chvíli. Stalker si přestal pískat a, aniž by zanedbal přípravu nějakýho čaje (říkám nějakýho, páč do něj lil vodku a házel nějaký kapradí), odpověděl ,,Asi ještě spí. Jestli ho potřebuješ, tak až se vzbudí sám. Nedoporučuju ti ho budit." Pořád se smál a mě na okamžik napadlo zůstat ve vesnici nafurt. ,,A jak se jmenuješ?" zeptal se. ,,Nijak" řekl jsem ,,Prostě Sergej… O tom, co jsme probírali u ohně, se rozepisovat nebudu, každopádně ta hoďka u tepla byla nádherná. Kuchař se jmenoval Váňa Chroustal. K přezdívce prý přišel, když Sidorovičovi omylem naservíroval pečený kančí maso s jedním živým chroustem, který mu pak přehryzal kabel nabíječky k notebooku. Sidorovič řádil jak Ivan, protože na to přišel pozdě, komp se vybil a on defakto přišel o všecky objednávky…Ve vesnici to začalo žít. Ospalí stalkeři vylézali ze všech možných děr a vchodů. Někteří se posadili u nás, jiní šli z vesnice pryč a další se rozesadili po rozvalinách a vyndali karty. Ti asi fakt nemají co na práci. Já si ostatně ještě taky nic nevydělal. Vzduchem se začala šířit pronikavá vůně pečeného masa. Váňa obratně otáčel buřtíčky na rožni a na evidentně slintající kolemjdoucí se pobaveně řehnil. Rozhlížel jsem se po Wolfovi, ale nikde nebyl. Kuchař už vybíral poplatky za maso a rozdával chutnou pečeň. Můj hlad už nešel vydržet, tak jsem se postavil do fronty. Za chvíli už mi Váňa dával do ruky jídlo, když se mě zeptal ,,Máš ňáký důležitý jednání? Jo? Tak se radši stav až po něm." Na můj nechápavý pohled reagoval slovy ,,Bůh ví, co po tom budeš kecat za kraviny..radím ti dobře.Neboj, jeden ti tu schovám."Nějakou dobu jsem se jen tak válel opřenej o nějakou modrou bednu a užíral chleba. Wolf se nakonec zničehonic objevil. Šel kolem k Váňovi. Nevšiml si mě, tak jsem vyskočil a šel k němu. Zrovna přebíral buřt, když jsem mu poklepal na rameno. Otočil se a chvíli nevěřícně zíral, pak se ale vzpamatoval a řekl ,,Teda…tak tebe bych tu čekal ze všech nejmíň, jaks to udělal? Podplatil je?"S jídlem se odebral k bedně, na kterou postavil láhev a buřt a posadil se. Pokynul mi a já si sedl naproti. ,,Tak co?" zeptal se s pusou plnou masa ,,Jak se ti povedlo se sem doplazit aspoň bez prostřelený prdele?" Na tuto otázku jsem jen nevěřícně zíral ,,Vždyť tam umřeli všichni chlapi!" Vyštěkl jsem, až se několik stalkerů ohlédlo na nás. Opravdu mě rožčílil, jak může být někdo tak bezcitnej?,,Klídek, to jsem pochopil, když se mi Oleg od včerejška neozval. Ale co, musíš si zvyknout a s nikým se moc nekamarádíčkovat." Znovu si kousl ,,Spíš mě zajímá, jaks to přežil. A flashku máš?" ,,Nemám, prostě to nešlo." Zněla má odpověď. ,,No, nevadí. Sidorovič pro ní zcela jistě někoho později pošle. Odměnu ti samozřejmě nevyplatím, jistě to chápeš, ale teď vyprávěj." Zklamaně jsem začal…Podrobně jsem vše odvyprávěl. Když příběh skončil, neuniklo mi, že okolo sedí a se zájmem poslouchá pár stalkerů a Wolf ani nespolkl sousto, jen na mě zíral. Nastálé ticho přerušil až vzdálený štěkot. ,,No," začal Wolf ,,Teda, jestli nekecáš, tak máš z prdele kliku. Člověče já tuhle situaci zažil jen jednou, ale to jsem byl v Zoně dva roky a relativně zkušenej. Ty jseš zvláštní přírustek..no není to pravda chlapi?"Okolosedící souhlasně zabručeli, jen někteří se mlčky zvedli a odešli. ,,Je vidět" řekl Wolf olizujíce si prsty ,,Že se o sebe dokážeš postarat a ani v kritický situaci neztráciš hlavu. Myslím, že si přeci jen něco zasloužíš. Na, tady máš třista rublů." Podával mi tři krásné, hnědozelené papírky. Mé první "vydělané" peníze. ,,Běž k Sidorovičovi, brloh má támhle," ukázal za sebe na konec vesnice..,,Není to tam sice nejlevnější, ale na týhle straně Zony je to jedinej větší překupník." Pak se napil z flašky a po říhnutí řekl ,,A ještě jedna přátelská rada, hlavně mu neříkej, žes byl jeden z těch, co se na tý zpackaný akci podíleli, cena zboží by se tak znatelně navýšila..rozumíš mi ne? Je to veselá kopa, podkud není nasranej." Chroustal poslouchal taky a rovnou mi zaklepával pseudobuřt do konzervy.Rozloučili jsme se. Wolf se zvedl, oprášil si gatě a odešel za nějakým stalkerem, co hovořil se stráží u cesty. Ráno už nebylo tak studené, ale jasné a teplé. Slunce příjemně hřálo a v hadrech mi ani nebylo vedro. Z náprsní kapsy jsem vytáhl zbytek špinavej peněz, zhruba dvěstě rublů. Příště si budu říkat o drobáky, papírovky nemají v Zoně moc dlouhou životnost. Moje hotovost čítala pětset rublů. Alespoň něco..Šel jsem až na druhej konec vesničky, kde už byly jen sutiny dvou chalup a rozbořená, prorezlá branka v plotě. Za ní byl už jen malej lesík a vysoký plot s ostnatým drátem, jedna z mnoha překážek všem, cose snaží dostat do Zony a ven. Terén se směrem k plotu mírně zvedal. Kousek přede mnou se skvěla díra v zemi. Viděl jsem slabý, nažloutlý svit žárovky na stěně. Byla to chodba, která vedla někam pod zem.Vypadalo to jako protiletecký kryt, který se dal v případě nutnosti uzavřít z venčí masivními kovovými dvířky. Žárovka slabě poblikávala. Sestupoval jsem po schodech dolů nejméně dvě patra. V mezipatře se válely různé bedny a naskládané, plynové bomby. Úplně dole se mi zjevily masivní dveře. Opatrně jsem zatáhl za mechanismus nepodobný klice a s šíleným vrzáním, pomalu dveře otevřel…
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama