Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

10. Část

13. prosince 2011 v 21:39 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Slabě poprchávalo a moc nefoukalo, ale byla dost zima. Stalker přede mnou občas běžel rychle, občas zpomalil, kličkoval, nebo si kleknul a rukou mi dal signál, abych si kleknul taky. Na mou otázku, proč taková šaškárna, vždy odpověděl jen hlasitým "ŠŠŠŠ." Vlastně mě to bylo celkem jasný, ale přece jen jsem se ho chtěl ptát. Prostě si pokecat. Už ani nevím, jak dlouho jsem s nikým nemluvil. Doběhli jsme až na kraj malého lesíku, kde bylo hodně šutrů a skalek. Stalker se zastavil, klekl si a opřel se o jeden z kamenů. ,,Tady si oddáchnem" řekl, sundal batoh a začal v něm lovit. Chvíli jsem ho pozoroval, ale on si mě nevšímal. Pořád jsem byl celkem v šoku a občas mě opravdu hnusně zabolela hlava. Stalker vytáhl láhev a mohutnými doušky ji vyprázdnil. Pak vytáhl další a hodil mě ji. Podíval jsem se na ni. Byla skleněná a uvnitř byla průhledná tekutina. Odšrouboval jsem víčko a přičichl…voda. Čistá voda. Vyprázdnění celé láhve netrvalo dýl než pár vteřin. Dostavil se příjemný pocit odpočinku a uhasení spalující žízně. Pomalu jsem se opřel o strom a sesunul se k zemi. Pořád mrholilo a zem byla mokrá a zabahněná. Po chvíli jsem si všiml, že fousatý mě pozoruje, hrajíce si s úderníkem pušky. ,,Tady počkáme," řekl po chvíli a odplivl si ,,Teď by bylo ještě brzo pustit se přes CESTU (toto slovo nebývale zdůraznil), bohužel to nejhorší máme teprve před sebou." Začínal jsem být nevrlý a rozčilený. ,,Co to kurva bylo??!" Vyštěkl jsem, ,,Ještě teď mě bolí palice a píská mi v uších." Stalker opět sáhl po batohu. ,,Pomalu chlapče pomalu, teď se vzpamatuj a pak si v klidu pokecáme…na." Hodil po mě tyčinku. Přišlo to tak nečekaně, že mě jen sklouzla po dlani a spadla do trávy. Vousatý si toho nevšímal a dál se hrabal v báglu. Byl jsem vzteklý. Nutkání na tolik věcí se zeptat, prostě si jen pokecat, bylo tak nesnesitelný, že už to nešlo vydržet. Nakvašeně jsem sebral čokoládu i s trsem mokré trávy a zařval ,,Tak co to kurva bylo, jednej se mnou laskavě normálně, víš jak dlouho jsem v týdle zasraný oblasti sám?" V tom se na mě vousáč ostře podíval ,,Tak hele ty pecko, přestaň tu řvát, nebo tě zastřelím…věř mi, žádnej problém s tím nemám. Pokecáme, až se nažereš a trochu se uklidníš, teď by to nemělo smysl." Vytáhl z batohu krabičku s broky, otevřel ji, jeden vyndal a zašermoval mi s ním před nosem ,,A nikoho nezajímá, jak dlouho seš tady sám, jseš kurva stalker nebo ne? Přestaň fňukat vole, to ti nepomůže!" Nezmohl jsem se na slovo. Třesavka mi pomalu ani nedovolila rostrhnout papír. Namožená stehna bolela a v hlavě mě občas píchlo, dokonce byl občas slyšet šepot. Vidění bylo rozostřené a vnímání citlivější, nežli dřív. Nebylo mi jasný, jestli se pohybuju ve snu, nebo v realitě. ,,Posaď se", ozvalo se jakoby ozvěnou ,,No jen si sedni a sněz to, udělá se ti líp." Konečně jsem papír roztrhl a pomalu si sedaje se zakousl." V ústech se mi rozlila příjemná, slaďoučká chuť karamelu, čokolády a oříšků. Jakoby do mě vlévala energii. Zadek v mokrém kapradí sice nepříjemně vlhnul, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Každé sousto jsem možná až přehnaně vychutnával, poněvadž se na mě stalker díval s neskrývaným pobavením. Obočí měl zvednuté a pusu zkroucenou do nepatrného úšklebku. Hukot v hlavě začal pomalu ustupovat, i hlasy utichaly." ,,Dobrá že jo?" konstatoval. Na mé přitakání odpověděl ,,Čert ví, jak se jim daří tyhle tyčinky pašovat přes perimetr, ale u obchodníků se jich dá sehnat požehnaně…nejlevnější jsou u.." V tom jsem mu skočil do řeči ,,Hele já fakt ani nevím, jak ti poděkovat, " Skoro jsem se zadávil ,,Ale nechtěl bys mi laskavě říct co tohle bylo za svini a nemlít tady něco o tyčinkách? Já vim, jsou dobrý a neměl jsem je už dlouho." ,,Pokecáme radši, až ji sežereš celou…jen abych měl jistotu, že se tu nebavím s psychoušem." To mě sice opět rozčílilo, ale radši jsem nic neřekl a v klidu dojedl. Je teda pravda, že jsem už hodně dlouho živořil na obyčejným chlebu a salámu. S toho by se jeden zeblil a ta čokoláda byla opravdu vítané a…účinné spestření. Došlo mi to. Bolest hlavy skoro ustala a dostavil se pocit blaženosti a pohody." ,,Co to…jak to?" vykoktal jsem. Stalker si něco seškrabával z hlavně pušky a koutkem úst vyfukoval dým z kouřícího žvára. ,,Mno, jsou různá vysvětlení, ale ani jedno není podložené, zkrátka, čokoláda alespoň zčásti dostává psi-emise z těla." Teď jsem teda opravdu nechápal. ,,Psi-co?" ,,Psi-emise" řekl klidně vousáč a vyfoukl krásné kolečko ,,Proto jsem chtěl, abys to sežral, měl ses slyšet, cos mlel za blbiny." ,,Vždyť já si pamatuju, o čem jsme se bavili. A já ti normálně odpovídal, tak si ze mě nedělej prdel." zněla má odpověď. ,,A proč bych si z tebe dělal prdel?" pohlédl na mne stalker s údivem. Ten pohled byl děsný. ,,Mám já to zapotřebí, choval ses trochu jako zombie, hehe. Ty si můžeš v hlavě myslet cokoliv, ale z huby ti jde akorát mrmlání." Začalo trochu víc pršet. Kapky jemně dopadaly na listy kapradí, řevěnou kůru a listy stromů. ,,Fakt jo?" Nechápal jsem ,,Ale já.." ,,Mlč už!" naježil se vousáč ,,Já vím, jaký to je. Pokud to nevidíš, tak neuvěříš. Jsou i tací, kterým už tyčinka nepomůže a dozajista se s nimi taky setkáš. Měls štěstí, že ti nespálil mozek, pak už by ti pomohla jen kulka do hlavy.., jen by mě zajímalo, co zrovna tady v Kordonu dělal." ,,Kdo zas kurva…já?" ujelo mi. ,,Uklidni se." sykl stalker ,,Ty jseš tu novej, tak ti za tohle chování nedám pěstí. Zkrátka, ta věc, se kterou jsi měl tu čest se setkat a zastřelit ji, byl Kontrolér." Zmlkl a pobaveně se díval na moje reakce. Byl jsem nedočkavý a ten zatracenej kmet se tím evidentně dobře bavil. Došla mi trpělivost ,,To se tě sakra musím na všecko ptát? Co je to ten Kontrelér? Vypadal jak ufoun." ,,Kontrolór, né Kontrelér vole." vousáč si vyndal krabku cigaret a nabídl mi. ,,Jo, tihle šmejdi vypadaj vesměs všichni stejně. Nesouměrně velká palice s oteklým krkem, naražená na zdeformovaném, ale svalnatém těle. Čert ví, proč se chovají jako zvířata. Díky tomu, kvůli čemu mají tak velkou hlavu, by měli bejt vlastně inteligentní a chovat se normálně. Ale v Zóně, tady prostě nic nedává smysl. Nemáš oheň?" Cigaretu jsem přijmul a zalovil v náprsní kapse po zapalovači. Nebyl tam, ale ucejtil jsem ho v kapse u kalhot. ,,No a co je to vlastně zač?" Ucedil jsem se žvárem v puse ,,Já myslel, že tu žijí jen mutovaný zvířata atakdále. Tohle v žádným případě zvíře nepřipomínalo. Chovalo se to podobně asi jako zmatený člověk. Dokonce to mělo kalhoty a přes sebe nějakej kus hadru, pokud si dobře pamatuju." Sáhl jsem do kapsy, vytáhl zapalovač a připálil stalkerovi a sobě. ,,No jo, dobrej postřech." ucedil vousáč v dýmu ,,Něco lidskýho v nich přece jen zůstalo. Hledají hadry, aby jim nebyla zima, neustále si něco pro sebe mluví, ale jakmile zmerčí člověka, jde po něm a jde mu o maso. Na zvířata neútočí a ty se ho navíc bojej jak ptáci koček." ,,A proč se mu vlastně říká Kontrolér, nebo Kontrolór, nebo jakseto…?" ,,To máš jedno, říkej si tomu jak chceš. Tobě to ještě nedošlo co? Jak si vysvětlíš ty halucinace, hlasy, vřískot, pištění a hukot v uších? Nesnesitelnou bolest hlavy a ten pocit, kdy ti má hlava samým tlakem puknout?" Zkusil jsem si to vybavit ,,No..nevím, už párkrát se mě to tady stalo. V Zóně jsem pár dní, ale ty halucinace předtím byly krapet horší. Málem jsem se i zastřelil." Vousáč na to dlouho nic neřekl. ,,Jestli se ti to stalo už dřív, tak to nemusel bejt nutně Kontrolér," konstatoval po odhození nedopalku ,,Tady se to děje často, ale spíš ve formě snů. A hlavně hlouběji v Zóně. Ale abych šel k věci. Kontrolér se mu říká proto, že díky nějaký nepochopitelný síle, asi telepatii, dokáže kontrolovat jakoukoliv živou bytost. Nejdřív jí po několika psionických útocích seškvaří mozek, a pak nad ním získá kontrolu." ,,To jako že ho může ovládat? Proč mi to pořád připomíná zombie?!" ,,V zásadě máš pravdu. Člověk ovládnutý Kontrolórem naprosto ztratí svou osobnost a zbude z něj jen nemyslící schránka poháněná jen základními lidskými pudy, tedy nažrat se a podobně. Něco ze života v něm přece jen zbude, ale už mu není pomoci. Pokud je přímo ovládán Kontrolórem, občas to není poznat." ,,Jak není poznat? To se jako zombík nepozná?" ,,Drž klapačku, když tomu nerozumíš." Osočil se na mě ,,Jednoduše, pokud se chce nažrat, usmaží ti mozek tak, že prostě chcípneš a on tě sežere. Pokud chce třeba více jídla. Spíš ti řeknu jednu příhodu. Jednou si mě najali nějací vědci. Prej že je mám doprovodit do Rostoku. Chtěli nějakej divnej artefakt, kterej se zjevuje jen v noci. Já dostal zálohu a na nic se neptal. Bylo nás šest. Já, dva vědátoři a vojclové." Vousáč se opřel pohodlněji o borovici a dal si ruce za hlavu. Pršet nepřestalo. ,,No a tak jsme šli," pokračoval ,,Od armádního stanoviště..už nevím jaký číslo, to byla docela štreka. Šli jsme celý den. Neustále jsem je musel zastavovat a kolikrát jsme skejsli několik hodin na místě, protože jít dál by bylo v tu chvíli šílenství. Musím říct, že jsem si je i celkem oblíbil, dělali do puntíku všechno, co jsem nakázal." ,,A dál? Přestaň s tou omáčkou laskavě." ,,Nepřerušuj mě, už se k tomu pomalu dostávám. Nakonec jsme se k ránu konečně do Rostoku dostali.." ,,A cože je to ten Rostok?" nedalo mi ,,Bejvalá průmyslová oblast, dost nebezpečná, dějou se tam zlý věci." pokračoval překvapivě klidně stalker ,,Na večer jsme tam dorazili, ale pohybovat se tam v noci je krajně nebezpečný, tak jsem rozhodl, že se utáboříme." ,,Vždyť šli pro artefakt, kterej je vidět jen v noci ne? Tak proč jste se utábořili?" Nechápal jsem. ,,Kdybys byl jen trochu zkušenější, asi bych se ti za tuhle pitominu vysmál." zachechtal se vousatý. ,,Po celodenním pochodu, neustálýho plazení se ve sračkách, a strachu z neznámého, ale strašlivého nebezpečí, se člověk přeci jen unaví. Proto jsme zůstali v druhým patře největší haly. Bylo to dobrý místo s výhledem." Dobře jsem při vyprávění stalkera pozoroval. Hovořil dost netečně a občas zadrhával. Bylo vidět, že, stejně jako já, dlouho s nikým nemluvil. Místo toho, aby mi všechno ukráceně a bez cavyků vyklopil, vybral si možnost oživování vzpomínek. A já mu to neměl za zlé, protože o to to bylo zajímavější. Krucinál ten tu taky musel prožít věcí. Na vrásčitém čele měl jen nepatrnou jizvu, kterou si neustále škrábal." ,,Vybrali jsme místo k přespání, hned u nakřápnutého okna mezi hromadami stolů." pokračoval ,,Bylo to skvělý místo, v případě nebezpečí se dalo oknem vyskočit na rampu a seskočit na koleje. Vědátoři nejdřív remcali a chtěli jít hned, ale po mojí neústupnosti nakonec sedli na prdel a mlčeli. I nervózní vojáci si oddechli a sami si rozdělili hlídky. Já jako jejich "průvodce" nespal a držel hlídku s vojáky celou noc." ,,A vědátoři nebyli nervózní?" zeptal jsem se. ,,Ti blbci to všechno brali jen s nadhledem. Když jsme šli oklikou přes Smetiště, přes Medvědí vrch, huba jim teda jela. Samý výpočty a údivy nad faunou a flórou. Kdybych je nechal, tak by snad v klidu naběhli i do Rosolu, kterej v příkopu svítil jak vánoční stromek. Jen zakecávali svůj strach a snažili se všechny hrozby, který jsem jim popisoval, vědecky vyloučit." Na chvíli se odmlčel a napil se z čutory. ,,Bylo něco kolem druhé ráno, když se to stalo." začal roztřeseným hlasem ,,Seděl jsem na hlídce a potichu rozmlouval s jedním vojákem, když v tu najdenou jeden ze spících vojclů zachrčel. Chtěl jsem se na něj jít podívat, byl to opravdu divnej skřek, ale ten, se kterým jsem měl hlídku, se zvedl a odkráčel k němu. Hodil si zbraň na rameno, poklekl a zacloumal jím." Napětí mi zacpalo hrdlo a zneschopnilo mi hlasivky. Stalker se znovu napil a pokračoval ,,Když ho ten voják neprobudil, tak ho profackoval a posadil ho směrem k ohni. Opřel si jej o koleno. Z mýho úhlu bylo blbě vidět, co přesně dělá, ale evidentně se mu koukal do krku. Pak najdenou nadskočil, chvíli mlčel a pak se mě potichu a nejistě zeptal, proč má ten chlap tak divný oči. Že prej na něj zírá, úplně bez zornic." Vousatý zašrouboval víčko a čutoru připevnil k opasku. ,,Okamžitě jsem na něj zařval, ať mi řekne, jaký mají ty oči barvu. On mi roztřeseně povídá, že úplně bílou. Už nešlo nic dělat. Jako ve zpomaleném čase jsem viděl, jak ruka vojáka sjíždí k pouzdře na stehně, vytahuje pistoli, namíří na toho sedícího a zespoda mu prostřelí hlavu. Krev se rozstříkla po okolí a bezvládné tělo se sesunulo do hromady stolů." Nezmohl jsem se na slovo a poslouchal dál. ,,Okamžitě jsem vzal do ruky pušku a zamířil na něj. On mě měl ale už na mušce a vystřelil. Hodil jsem držku hned za hromadu plechových skříněk. Ale i tak na něj bylo vidět. Řval a držel se za hlavu. Pak se ohnul pro samopal a začal kolem sebe střílet jako šílenec. Nešlo vylízt. Vědátoři a voják se vzbudili ale už bylo pozdě. Kulky je provrtaly a nadělaly z nich cáry." Odplivl si. ,,Mrtvoly těžce a čvachtavě dopadly na kamennou podlahu. Vyklonil jsem se tedy z úkrytu, zamířil mu zezadu na hlavu a stiskl spoušť. Puška kopla a jeho palice se z jedné strany úplně rozstříkla. Dopadl bezvládně na kolena a sesunul se do ohně. Hned potom se mi před očima začaly zjevovat přízraky, doprovázené vřískotem a bolestivým pulsováním v hlavě. Bylo mi to jasný, jsem na řadě, jediný živý." Začala mě dřevěnět noha, ale nedovolil jsem si udělat jediný pohyb. Ten chlap mě uchvátil. ,,Nejhorší bylo, že ten hajzl byl schovanej někde ve tmě. Vzduchem se začal nýst odpornej pach škvařícího se masa a zvenčí se ozvalo vytí, hladové vytí. Určitě to cejtili na míle daleko. Neměl jsem jinou možnost, než vyskočit oknem a zdrhat. Ještě když jsem po tmě utíkal po kolejích a ohlédl se, zjevil se v okně. Sledoval mě." ,,Ten Kontrolór?" vyhrkl jsem. ,,Jo, zíral na mě. Oheň ho ze strany osvětloval. Vypadal šíleně a skoro bych řek, že se usmíval, i když je to asi blbost. Vrazil jsem ve tmě do vagónu a začal tápat rukama. A pak mi najednou zapištělo v hlavě a nastal úder, až se mě zablesklo před očima. Chtěl mě dostat. Sice jsem upadl, ale odplazit se pod perón nebyl zas takovej problém. Pořád mi hučelo v palici, ale byl klid." ,,Neviděl na tebe že jo? Proto jsi utekl viď?" ,,No," povzdechl si starý ,,takhle jednoduše to říct nejde, sotva jsem odtamtaď vyvázl živej, ale jo. Když na tebe přímo nevidí, máš šanci. To si pamatuj. A nejhorší je, že to mohl bejt kdokoliv z nás. Pro Kontroléra není nic jednoduššího, než že ti ve spánku vnukne nějakou hnusnou iluzi a ty pak myslíš, že střílíš do mutantů. Může to bejt klidně tvůj kámoš a…" Náhle se odmlčel. Už i on něco podobnýho zažil, bylo mě to jasný. Neptal jsem se ho na nic, bylo mi jasný, co by odpověděl. Seděli jsme dlouho v tichu. Pršet už dávno přestalo a kapičky už jen líně dopadaly z mokrých listů. Nastala zima a vítr ji ještě zesiloval. Nikdo z nás neměl chuť dál mluvit. On, pohroužen do svých myšlenek a já přehrávající si příběh, co mi tu právě vyložil. Mezi mraky vysvitlo slunko." Paprsek světla prořízl potemnělou oblohu a dodal tak celé scenérii hřejivý nádech. Stromy zašuměly ve větru. Spolu se slunečními paprsky se začala pomalu zvedat i jemná mlha, kterou jsem do té doby nevnímal. Zvedl jsem hlavu a zamžoural na husté koruny stromů. Podobné rostly v Krasnodonu. Pod nimi jsem jako malý sedával… To byl svět ještě normální. Zhluboka jsem si povzdechl, hledě při tom stále vzhůru. Mezi oči mi dopadla chladná kapka, která se odtrhla od nějakého listu. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na vousatého stalkera. Seděl nehnutě, oči upřené kamsi do neznáma. Musel být dlouhou dobu úplně sám… Po delší době nejspíš taky budu mít fousy, pomyslel jsem si s trpkým sarkasmem a mimoděk si sáhl na bradu. Nahmatal jsem docela slušné strnisko. "Ty hele," napadlo mě náhle, "Jak se vlastně menuješ?" Vousatý sebou trhnul a podíval se na mě svýma pronikavýma modrýma očima. "Jména nejsou důležitý…" odvětil napůl nepřítomně. Pomalu se rozhlédl. "Ne tady," dodal tajemně a zahleděl se mi do očí. Chvíli nikdo nic neříkal. "Mě říkají… é… Šedý vlk," vykoktal jsem zmateně. Vzpomněl jsem si na westernové přezdívky. Když to vousatý uslyšel, strašlivě se rozchechtal. "Tak Šedý vlk, povídáš?" smál se mi dál. "A já jsem královna Kleopatra, ty vole!" Zřejmě se už dlouho nesmál, protože to spíš znělo jako hýkání osla. Asi po pěti minutách konečně přestal a utíral si slzy z očí. "Tak tos mě teda fakt dostal. Šedý vlk! Bože můj…" Pak pokračoval. "Víš jak se tady, v Zóně, říká nováčkům?" zeptal se s potutelným úsměvem. Uražený, jsem nehnul ani brvou. Vousatý se pousmál a řekl: "Maso." Nastala tíživá odmlka. Můj libový, arogantní úsměv stuhl na tváři. Vousatý se pousmál a vstal. "Takže, Prďolo, teď du do prasečáku kousek odtud. Cesta není zrovna uhlazená, je plná nástrah a nebezpečí…" Stalker při popisování cesty dělal přehnané gesta, pochodoval sem a tam a přitom mával svou loveckou puškou, jako ukazovátkem. Bylo jasné, že si ze mě jenom utahuje. Vážně jsem pokýval hlavou, jako že rozumím. "Přepokládám, žes po tý nebezpečný cestě už šel a celou ji zdolal bez jedinýho šrámu," ušklíbl jsem se. Hned jsem toho ale zalitoval. Vousatý se na mě úkosem podíval. Prudce se otočil a vykročil směrem ke mně. Přišel asi na dva kroky ode mě, jednu nohu položil na pařez, ruce si opřel o koleno a s potemnělou tváří se naklonil dopředu. "Ty si fakt magor, Prďolo," prohlásil kamenně. "Ty to asi fakt nechápeš, co?" "Tohle je, kurva, Zóna! Tohle není procházka po obědě a není to ani žádná zpíčená prdel!" Vousáč byl celý rudý vzteky a přeskakoval mu hlas. Seděl jsem naprosto bez hnutí a v ruce nervózně žmoulal obal od sušenky. Koutkem oka jsem viděl, jak křečovitě svírá pažbu své pistole, zastrčené v pouzdře na stehně. Ztěžka dýchal. Jeho modravé oči mě provrtávaly skrz na skrz. Nasupeně se otočil a popošel a pár kroků kupředu. Na kratičký okamžik jsem měl dojem, že se jeho oči zaleskly. Stál tam jen krátce. Potom se pootočil a dlouze se na mě zadíval. Nakonec se pomalu obrátil zpět a vydal se mezi stromy. Chvíli jsem seděl a připadal si jako zmoklá slepice. Vousáč šel pomalu, ale byl nepřirozeně shrbený. Sebral jsem ze země batoh a dal si ho na záda. Na batoh jsem si připevnil brokovnici. Za běhu jsem si ze zadku oprašoval hlínu a kapradí. Za chvíli jsem ho dohonil. Nic neříkal, a tak jsem se zařadil za něj. Šli jsme dlouhou dobu mlčky. Celé prostředí bylo velmi tísnivé, jako na popravišti. Temné ševelení větru, tichý třepot listí a sotva slyšitelné šumení jehličí. Vzduch začínal pomalu houstnout, podobně jako před bouřkou, ale jinak se nic moc nedělo. Vousáč se najednou prudce zastavil, takže jsem do něj málem vrazil. "Jsme na cestě," oznámil. Nějakou chvíli jsme stáli pod náspem a jenom se dívali na tu cestu. Byla divná, to jsem poznal hned. Kdysi to mohla bejt zásobovací asfaltka, ale teď je to akorát štěrková pěšinka, dost velká pro malej náklaďák. Obloha se zase zatáhla a začínalo pršet. Zkurvená Zóna, není tady ani chvilku hezky… Mlčky jsme se vyškrábali po náspu. Když jsem byl nahoře, obezřetně jsem se rozhlíd. Jak na jedný, tak na druhý straně byla jen prázdná cesta, sem a tam se přes ní překutálelo nějaký to křoví nebo noviny. Když jsem se ale podíval na stromy kolem cesty, něco nebylo v pořádku. Byly podivně rozmazaný, jako bych se na ně díval skrz tenký sklo. "Divný, co?" nadhodil vousáč. Pokýval jsem hlavou a dál mhouřil oči, ve snaze zaostřit na stromy. "Nikdo neví, proč to tady je," pokračoval vousáč. "bylo to tak vždycky. Když k těm stromům přijdeš blíž, jsou zase normální. Čert aby sežral tu Zónu fakt… Kdyby tady bylo aspoň vysvělení…" hlas se mu pomalu vytratil. Neměl jsem chuť si to ověřovat. Abych zahnal divnej pocit, trhnul jsem trupem, abych narovnal batoh na zádech. Při tom pohybu mi o kovové pásky zacinkala hlaveň brokovnice. Sáhl jsem pro ní, abych se uklidnil. Moc mi to nepomohlo. Celý jsem se třásl napětím. Když jsem ji odvazoval, třásly se mi prsty. Nešlo to. Popruhy byly divně zauzlované, nešly rozdělat! Na moji ruku dopadla těžká, ale teplá vousáčova dlaň. Ustal jsem v pohybu a nechápavě se mu vytrhl. Podíval jsem se mu do tváře. Připadala mi neznámá. Skoro… jako ve snu. Něco mi podával. Vzal jsem si to. Bylo to hnědé a lepkavé, místy trochu tvrdé a vypouklé. Očichal jsem to. Vonělo to sladce po… nějak jsem si nemohl vzpomenout. Strčil jsem to do pusy a vychutnával. Chvíli se nic nedělo. Vousáč se na mě díval pohledem plným podezření. Všiml jsem si, jak nenápadně sune ruku k pistoli na stehně. Přišlo to jako příjemnej, hřejivej pocit uvnitř břicha. Postupovalo to dál tělem, přes hruď, paže až do konečků všech prstů. Po celým těle se mi rozlil příjemný pocit tepla a pohody. Pak mi konečně došlo, že to, co jsem právě snědl byla čokoláda. Zahleděl jsem se vousáčovi do očí. Dala se v nich vyčíst úleva. Pustil pažbu své lovecké pušky a hodil si jí na záda. Rukou mi naznačil, abych šel za ním. Naposledy jsem se ohlédl, jestli nás někdo nesleduje. Cesta za námi byla pustá a prázdná. Vousáčovy kroky bylo jediné, co jsem zaslechl. V tu chvíli jsem si ještě nevšiml, že v místě, kde jsem stál, zůstala na krátkou dobu černá silueta ve tvaru mého těla. Pokračovali jsme dál v cestě a míjeli maličko rozmazané stromy. Brzy jsem si na to zvykl. Šli jsme asi půl hodiny, což bylo divné, protože vousáč říkal, že prasečák je kousek. Nechtěl jsem ho ale rušit, vypadal dost zamyšleně. Šel jsem a díval se do země. Přepadly mě vzpomínky na dětství. To jako na dětství v Krasnodonu. Vzpomněl jsem si na tetu… Nikdy předtím jsem o ní neuvažoval… Přestává se mi to tady líbit… Obloha najednou potemněla a začalo silně pršet. Natáhl jsem si kapuci. Provazce vody dopadaly na rozpraskanou asfaltku plnou štěrku a malé potůčky si razili cestu po silnici směrem za nás. Listí ševelilo někde za mnou. Ševelení zesílilo v sotva znatelný šepot jen pár kroků ode mě. Zastavil jsem se, opatrně se otočil přes rameno a zakoukal se do šera. Ševelení náhle utichlo. Jen dopadající kapky rušili hrobové ticho. Zavrtěl jsem hlavou a popoběhl, abych dohnal vousáče. Ten se zdál být v klidu. Za maličkou chviličku začalo ševelení znovu. Tentokrát o poznání silněji. Prudce jsem se s výkřikem otočil. Šepot okamžitě ustal. Můj výkřik se nesl lesem a ozvěnou se vracel. Zlostně jsem zavrčel a opět doběhl vousáče. Uvnitř jsem ale cítil ledovou pěst strachu. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomil, že v lese se výkřik nevrací ozvěnou… Strnul jsem na místě. Kolem mě začaly poletovat neviditelné vlny čehosi. Tiše si mezi sebou šeptali. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to; hlas se mi zadrhnul v krku. Nemohl jsem hnout rukou ani nohou. Dokonce i oči mi ztuhly. Zaléhalo mi v uších. Na jazyku se mi objevila chuť roztaveného cínu. Byl jsem zmatený a strach mi v křečích svíral žaludek. V tom do toho zmatku zakřičel mužský hlas: "Ty to asi nechápeš, co?" Potil jsem se námahou se pohnout. Moje nohy přirostly k zemi, moje ruce jen bezvládně visely podél těla. Kolem mě stále v kruzích obíhaly vlny. Daly se vycítit, ale teď již nabíraly černý odstín. Zničehonic kousek ode mě něco strašlivě pronikavě zapískalo a hned na to přede mnou projela parní lokomotiva. Najednou jsem seděl v ní. Cítil jsem, že mám být plný nadšení, ale nebyl jsem. Věděl jsem kam mě lokomotiva veze…
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama