Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

9. Část

13. prosince 2011 v 21:35 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Zdál se mi sen, že mě honili dvouhlaví psi. Na konci mě pochopitelně zabili, ale to mě nepřekvapilo.
Probudil jsem se vlhkej jak panna, co se na to chystá a bylo mi i podobně vedro. Anomálie! Okamžitě jsem začal rukama hledat Oko na zemi kolem sebe. Nikde nebylo. Rychle jsem vyskočil na nohy, abych se rozhlíd kol a přesně v místě, kde jsem před vteřinou ležel se ze země zvedl mohutný ohnivý sloup a opálil mi ksicht. Uskočil jsem a spadl na zem přímo na artefakt. Vzal jsem ho rychle do rukou a všechno naráz utichlo. Nějakou dobu jsem ležel ve spálený trávě a ztěžka dýchal. Rychle tlukoucí srdce se mi vzpíralo v hrudi a studený pot stékal po zádech. Tak to bylo o chlup. Přetřel jsem si rukou obličej. Zdálo se, že obočí bylo ošetřeno spolu s řasama, ale kapuce to odnesla dost těžce. Chlupy v nose mi ale nezbyly spolu se strniskem. Dost dlouho potom jsem nic nedělal. Sbíral jsem odvahu se vůbec pohnout. Svaly jsem měl napnutý k prasknutí, v hlavě mi hučela krev. To co jsem právě zažil mě po tom několikadenním zatížení a stresu doslova dorazilo. Celý jsem se třásl, zuby mi drkotaly a po očazených tvářích stékaly zoufalé slzy. Že já sem vůbec lez! Do tohohle pekla… co jsem si myslel? Jsem jenom další ubožák, co se stane žrádlem pro psy… Teprve když jsem se probudil, došlo mi, že jsem usnul. Pomalu jsem začal odvazovat Oko od ruky, kam jsem si ho včera přivázal a trochu se mi ulevilo. Anomálka mě přes celou noc chránila před mutanty a podobnou havětí. Zase jsem měl štěstí… nějak moc náhod za sebou a to kyvadlo se někdy musí obrátit, ne? Nakonec jsem se posadil a z kapsy u bundy vytáh oprejskanou mapu. Tak, kde to vlastně jsem? Prstem jsem přejížděl po vybledlých barvách umělé krajiny, když mě nejednou jako rána gumovým kladivem zasáhla děsivá skutečnost. Okamžitě jsem se otočil a z batohu pod sebou odepnul samopal. Vytáhnul jsem zásobník. Jediné, co jsem z toho zatracenýho krámu dostal, byla prázdná nábojnice, která se hned po dopadu na půdu kontaminovanou Vypalovačem rozžhavila do běla a propálila mi bundu. Bezmyšlenkovitě jsem uhasil dým a nábojnici vyklepal na zem, kde se roztekla. S výrazem naprostýho odevzdání jsem pozoroval sičící a bublající hmotu před sebou. Prohledal jsem bágl, ale nenašel jsem nic účinnějšího, než strunu od kytary. No přinejhorším se na ní na vysokym stromě voběsim dřív, než mě sežerou čoklové. Ale oni si stejně počkaj, hajzlíci vychcaný. Hodil jsem batoh pod sebe a zašlápnul ho nohou. Já se z toho poseru. Ta Zóna není nic jinýho, než nekončící boj o to, aby jeden nezařval. Z pouzdra u pasu jsem odepnul můj rezavej nůž. Věděl jsem, že je mi platnej asi jako makový lízátko, ale furt lepší, než ta struna. No, rozhodně by to s ním bylo o moc rychlejší.
Tak se teda něco posralo… Nůž jsem chvíli otáčel v ruce a nakonec ho vrátil na svoje místo.Nejspíš se vydám nahoru k prasečáku a tam se pokusim chvíli přežít. Na mapě v tom místě byly vyznačený tři tečky v kruhu, tak snad to bude něco zajímavějšího, než mutantskej útulek. Oko jsem šoupnul do bágl, páč mě chránilo i tak a pak se dal do pohybu. Tráva mi šustila pod nohama a vzduch příjemně chladil do tváře. Ve vzduchu byl cítít smrad spálených chlupů a pečenýho masa. Zvláštní… Les vypadal, jako každej jinej. Převládaly jehličnany, hlavně borovice a smrky. "Listnatých" stromů tu bylo v této části lesa mnohem míň. Do uvozovek to uvádím proto, že listím teda zrovna moc neoplývaly a byly podivně pokroucené, rozežrané a poseté velkými, nazelenalými nádory. Zajisté další neblahé působení Zóny na vše živé. Větrem ohýbané větve se líně pohupovaly sem a tam. Zase to zvláštní, pulzující ticho. Byla ještě celkem zima a viditelnost taky nebyla dobrá. Slunce pomalu vycházelo a jeho oranžový svit mě sice mírně oslepoval, ale i příjemně hladil po tváři. Uvnitř lesa jsem se už automaticky vyhýbal podivným místům. Jakmile se přede mnou objevila třeba jen nepatrná skvrna, nebo rozhrabaná hlína, okamžitě přišlo na řadu vrhání matiček a pak opatrná, delší oklika. Žádná pěšina, ani cesta tu nebyla. Jen mech a větve. Spadané dřevo drcené mými podrážkami vydávalo na tak tichém místě dost hlasitej kravál. Žádná zvířata tu nebyla, jen občas někde zakrákala vrána, nebo z dálky nějaké divné zvuky, které snad ani nejdou výstižně popsat. Znovu jsem zalovil v náprsní kapse a vytáhl plánek. Moje současná pozice byla v lese někde na Jih od železničního mostu. Přesná pozice mohla být jen dost nepřesná. PDAčko mě nakonec zaměřilo. Nacházel jsem se asi tak…možná tak dvě stě metrů od silnice, která byla někde po mojí pravici. Ale dvě stě metrů v Zóně znamená asi jako dva až tři kilometry. Spoléhat se na PDA by bylo navíc ještě dost odvážný, protože jsem se nacházel (jak podle PDA, tak podle plánku) jen kus od nezmapované oblasti. To by pro mě bylo asi jako skočit po hlavě do kyseliny sírový plný zmutovaných piraní…s brokovnicema. Rozmazaná oblast se nacházela někde nalevo ode mě a kus ve předu. Na mapce byly jen dvě značky, kterých bych se mohl obávat. Ostatní, blíže k cestě, mě nemusely zajímat. Ačkoliv jsem se pokoušel v dálce, mezi stromy, nebo jen třeba kolem skalisk a šutrů zahlédnout něco podivnýho, nebo podezřelýho, nic vidět nebylo. Okolí se tvářilo prostě jako normální, obyčejný les. Slunce už začalo pálit a zřetelně se vyjasnilo. Co mě ovšem pořád dráždilo a vřelo v krku, byla všudečíhající smrt. Jakkoliv strašná, neobyčejná a příšerná. Velmi intenzivně jsem to cítil, jakoby se prostředí okolo mě tvářilo neškodně a obyčejně, ale přitom ke mě vysílalo nezůčastněnou nenávist a nepřátelství. Tohle Zóna učí velice dobře, mít radost z každého kroku, který neskončí špatně. A já se to od ní, doufám, učím dobře. Co Zóna nabídne, využij s rozvahou. Tímhle se řídím. Po pár desítkách metrů už nešlo jít dál. Sice bylo v dálce všecko v normálu, ale plánek je plánek. Dal jsem se napravo, směrem k silnici. V jedné ruce svíraje rukojeť nože a v druhé rezavé matice. Bylo tam až nezvyklé ticho, vypadalo to, jakoby se tomuhle místu zvířata a jiná havěť vyhýbala. Každý krok předcházely tak dvě vržené matičky. V jednom místě dokonce asi čtyři v mžiku zmizely. Tohle místo vypadalo taky normálně, i tráva tam byla, dokonce i větve. Ale všechno, co jsem tam vhodil, v mžiku zmizelo. Anomálii jsem proto obešel asi dvacetimetrovým obloukem. Za nějaký čas začínaly stromy řídnout a objevily se keře a nějaký ten pařízek. Potemmnělý les pomalu přecházel do prosluněné mýtiny. Nebe bez mraků bylo tyrkysově modré a slunce pálilo. Tahle mýtina nebyla práce přírody. Důkazem byly oschlé a prožrané, nařezané a do pyramidy naskládané kmeny stromů. O kus dál stál hnědý, polorozpadlý bagr s urvaným naběradlem. V dálce byl vidět ještě další, s kabinou pootočenou směrem k blízkým stromům a cirkulárkou zařízlou v pařezu. Jakoby si řidič někam odskočil a nechal bagr bagrem. Kupy dřeva tu byly všude. Někde rozsypané a skoro prorostlé křovisky, jiné odhodlaně odolávající zubu času. Výhled byl dost blokovanej, tak jsem se vyhrabal na jednu z nejbližších hromad a rozhlédl se. Mýtina to nebyla až tak velká, jak se mě na první pohled zdálo. Před katastrofou určitě byla větší, ale byla už dost zarostlá. Sevřel jsem pevněji nůž a svezl se k zemi. Mé kroky směřovaly k trávou prorostlému bagru se zničeným naběradlem. Čím víc jsem se přibližoval, tím zřetelněji se z pootevřených dvířek cosi nořilo. Zblízka se ukázalo, že je to bota. Klasická kanada. Po příchodu až k naběradlu mě ovšem odeřil do nosu nepříjemný, štiplavý puch. V té botě byla i holá noha, utnutá pod kolenem. Ležela na sedadle. Okna bagru již neměly sklo, ale střepy uvnitř kabiny zůstaly…celé od krve. Opatrně jsem obešel bagr..a moje podezření se potvrdilo. Přímo za strojem na rozhrabané zemi ležela mrtvola nějakého stalkera v plynové masce. Ležel v trávě s rozhozenýma rukama. Jednu měl ošklivě roztrhanou, levá noha mu chyběla. Kapucu měl stále na hlavě a skrze okuláry masky na mě civěly vytřeštěné, krví podlité oči. Podíval jsem se na stroj z druhé strany, byly v něm díry po kulkách, velké jako golfový míč a to znamenalo..že ten nebožák tu měl někde zbraň. Nikdo by sem, kor ještě k tomu do lesa, nelezl beze zbraně. Já budu holt pořád nešťastná vyjímka. Okamžitě jsem začal slídit okolo mrtvoly. Ta zem byla opravdu hodně rozhrabaná, vypadalo to, že ho něco táhlo a on se snažil ze všech sil zachytit. V břiše měl hluboké rány, které pokrývala krusta zaschlé krve. Obracel jsem snad všechno, kůru, drny, větve…ale nikde nic. Pak jsem si ale všiml, že stalker má na zádech batoh, vůbec nebyl vidět. Ježiši, co ten tady musel prožít, to bych asi fakt nikomu nepřál. Jeden popruh byl utržený, ale i tak musela jít úcta k mrtvému stranou. Chytnul jsem zakrvácenej bágl oběma rukama a vší silou škubnul. Jako loutka se mrtvola vznesla a pak okažitě sebou praštila do hromady suchého dřeva. Rozepnul jsem zip a vysypal obsah na zem. To, co moji pozornost upoutalo nejdříve, byly broky. Celý tři krabičky broků, jeden zčásti prázdný. Pak tu byla flaška vody, pár obvazů a nějakých pilulí. Shnilej salám snad ani počítat nebudu. V jedné kapse tu pak byl i filtr do plynovky, tak jsem ho sebral taky. Takže broky…někde tam byla určitě lovecká puška, nebo brokárna. Pátrání se rozjelo znova a intenzivněji. Jako debil jsem furt pobíhal kolem bagru a sledoval každý klacek v domnění, že je to pažba. Navíc mě tohle místo dost děsilo. Po chvíli mě napadlo to prolézt i pod bagrem. Šlo to ztuha, ty keře škrábaly. Ten drolící se bagr byl docela slušně zapuštěnej v zemi, takže jsem sundal bágl, abych se tam vůbec protáhl. Nůž mi hodně pomohl s odřezáváním suchých větévek, který by sice šly vyrvat i s kořenem, ale to bych se asi posral. Bagr byl zespoda zarostlej tak hustě, že jsem měl pocit, jako bych se plazil do nějaký jeskyně. Čím více jsem se nořil do toho porostu, tím větší byl ten zatuchlej smrad. Zapnul jsem čelovku. Kdybych já přišel o náboje a nebyl by čas na přebití, mlátil bych kolem sebe hlava nehlava. A tím pádem je i více způsobů, jak o zbraň přijít. Vylítne mě z ruky, nebo ji potvora vezme do huby a zahodí, je toho spousta. A při tomto usilovném přemýšlení jsem úplně zapomněl, že už ležím pod bagrem celej. Jediný světlo vydávala moje čelovka a slunce, slabě prosvítající skrze prořezanou dírou a slabšími křovisky. Začal jsem kolem sebe šmátrat a rozhlížet se. Jasný, ty křoviska škrábaly, byl tam smrad, ale vyhlídka na to, že najdu nebožtíkovu zbraň mě hodně motivovala. Náhle jsem se o něco dost praštil do brňavky. Okamžitě jsem se otočil a…vedle mě čouhala ze země pažba…zbytek zbraně mizel kdesi v křovisku. Na nic jsem nečekal, zapřel se nohama o podvozek, stiskl nůž v ústech, chytnul pažbu oběma rukama a zabral. Panečku ta jela ven. Krásná lovecká puška, jen na několika místech zrezlá a odrbaná, ale vypadala zachovale a funkčně. Rychle jsem se vyplazil ven a sednul si na batoh zády k bagru, přímo naproti mrtvole. Vyšťoural jsem hlínu z obou hlavní, profouknul pušku "zlomil." Objevily se dvě nábojové komory s vystřelenými broky..ty jsem vysypal, z krabičky v báglu vytáhl dvě patrony, vsunul je tam, zbraň zacvakl a zamířil. Nádhera, ještě stačilo vyčistit ji od krve a byla jako nová. Dokonce vydržel i popruh, tak nebyl problém hodit si ji na záda. Pak můj pohled ale opět zabloudil k znetvořenému tělu přede mnou. ,,Měls chlape smůlu," pomyslel jsem si ,,ale teď vlastně konáš dobrej skutek, zachraňuješ život někomu jinýmu." Při tom jsem se opět podíval na pušku. Bylo mě ho upřímě líto, jak tam tak leží s vyděšenýma očima upřenými k nebi. ,,Takhle ležet si tady nezasloužíš." Zvednul jsem se, hodil zbraň na záda, popošel k němu a prošmátral na něm kapsy, které ještě zbyly. Byl to celkem boj se do nich dostat, zaschlá krev byla jako tvrdá krusta. V levé dolní kapse bylo zakrvácené pouzdro s PDAčkem. Ještě fungovalo, jenom nešlo pár tlačítek, ale to se dalo přežít. Na mapě měl vyznačeno pár míst v okolí a u každýho krátký popisek, plus spoustu značek. PDAčko jsem hodil do batohu. Chtěl jsem už odejít, ale na poslední chvíli jsem se otočil zpátky. Vzpomněl jsem si na svoje slova. Někde v dálce se zablesklo a jasné světlo ozářilo siluety nedalekých stromů. Chvíli jsem nehybně stál, drže si levou rukou pás batohu a zíral na žlutý bagr. Cosi mě nutilo ještě něco tady udělat… Zahřmělo. První kapky deště se dotkly plechové střechy nedalekého chlívku. Hustě pršelo, když jsem klečel vedle mrtvého chlápka. Voda šuměla při dopadu na jehličí. Pleskala o kapuci mé bundy. Stromy tiše šeptaly ve větru. Něco v bagru tiše zapraskalo. Cítil jsem, jak mi vlhne látka nohavice, v místě, kde jsem klečel. Jak studí. Pomalu se mě zmocňoval nejistý, svíravý pocit neklidu. Jakýsi děsivý oblak strachu mě začal oblkopovat. Zamotala se mi z toho hlava… Prudce se ochladilo, prsty se mi třásly, když jsem stalkerovi snímal plynnovou masku. Slabě mlaskla. Z toho, co se pod ní ukázalo, se mi udělalo špatně. Zohavený, napůl shnilý obličej, Vytřeštěné oči bez víček, plné strachu z posmrtné agónie. Rozteklá ústa, lemovaná bílou krustou. Řídké, mastné pramínky toho, co zbylo z vlasů… Krev mi zmizela z obličeje při představě jeho otrpení před smrtí. Dlouhou dobu tady musel ležet, požírán radiací a mutanty… Nepřítomně jsem zíral do prázdna a představoval si jeho strach, jeho bolest. Kdybych měl co jít, byl bych zvracel. V levé ruce jsem stále svíral poškozenou masku, pravou pevně zavřenou v pěst. Třásl jsem se. Uvnitř mě zuřila bezbřehá nenávist k celému krutému světu… Z bagru jsem, po dlouhém hledání lopaty, vytrhnul kus dřevěné sedačky a začal kopat v bahnité zemi. Šlo to dost z tuha. Strašně jsem se při tom třásl zimou. Studené kapičky deště mi stékaly z konečku prstů. Točila se mi hlava a musel jsem často přestat, abych si oddách. Země byla totiž plná podělanejch šutrů a malinkejch svinskejch kořínků, se kterejma se kopání stalo doslova očistcem. Celou tu dobu strašlivě pršelo a hřmělo, ale všechno jakoby bylo strašně daleko, někde úplně mimo mě. Necítil jsem pichlavou bolest v ohnutých zádech, ani že je mi blbě od žaludku. Nevnímal jsem, jak se mi do rukou zarývají třísky, jak mi z roztřesených prstů znovu teče teplá krev. Jak ji chladný déšť opět smývá. Hlavu mi oblkopil temný mrak, ve kterém bylo všechno jedno. Za nějakou chvíli se vedle mě ocitla velká hromada mokré, lepkavé hlíny a pode mnou velká jáma. Ustal jsem v kopání a dlaní si itřel zpocené čelo. Zaschlé slzy na tvářích. Ani nevím, jak se tam vzaly. Přivřel jsem oči a chvíli jen vnímal šum dopadajících kapek deště. Nasál jsem vzduch plnými plícemi. Tělo jsem uchopil za nohy a vhodil je do vykopané jámy. Akorát se tam nevešlo. Jeho hlava trochu čouhala ven, asi jsem to blbě vyměřil… Do hajzlu! To, co jsem s tou hlavou udělal s tou hlavou se sem asi moc nehodí… no každopádně tam z toho byl vcelku velký nepořádek. Pak to ale stejně smyl déšť… Zakopávání pak už šlo docela hladce. Hlína byla brzo na místě a ještě mi zbylo dost na malinký kopeček. Z prvozorní lopaty jsem udlomil kus dřeva a vniknul mi z něj takový malinký stožár. Ten jsem zapíchnul na kopeček. Chívli jsem si svoje dílo měřil kritickým okem. Nakonec jsem ze země sebral plynnouvou masku a přimáčknul jí na vrcholek stožárku. Ano, to je ono, pomyslel jsem si a sebral ze země svůj batoh. Motlitbu jsem neodříkával, stejně jsem žádnou neznal. Prostě jsem jen tak stál u toho hrobu a uvažoval, co se asi stane, až hrob objeví mutanti. Přitom jsem se díval do země, cítil jsem, že tak je to správně. V hrudi mi ale stále hlodal ten tísnivý pocit. Dusil mě, že jsem skoro nemohl dýchat. Nutil mě vnímat každý zvuk, každý pohyb okolo mě. Voda. Šum stromů. Hřmění. Vytí pseudopsů někde v dálce… Bylo to strašné. Neustále jsem pozoroval plynnovou masku, mírně se pohupující v poryvech větru. Sledovala mě svýma skleněnýma, popraskanýma očima. Prázdná, mrtvá. Nemohl jsem se odtrhnout. Její pomačkaný vzhled, vyblitá zelená barva… To všechno mě svým zvláštním způsobem přitahovalo. Visela tam, chladná, neměnící se, svým způsobem tajemná… jako smrt. "Hm…" pomyslel jsem si, "smrt. To není tak špatný nápad…" Probralo mě až strašlivé zahřmění hromu. Musel to být strašně blízko. Strnul jsem uprostřed pohybu, při kterém jsem se prsty dotýkal brokovnice připevněné na batohu. Okamžitě jsem ruku spustil a otřásl se. "Bože můj, už zase! Já už nechci!" Trhnul jsem sebou. Chtěl jsem pohnout nohou ale nešlo to. Chtěl jsem zastavit ruku pohybující se k nabité zbrani, ale nešlo to… Přestávalo pršet. Bouřka se vybila a pomalu počala ustupovat. Šumění dešťových kapek ustávalo, ale já nic z toho nevnímal. Klečel jsem v nesmírném vypětí se zoufalými slzami v očích jsem se vůli snažil zadržet vlastní ruku. Celý jsem se třásl. Neviditelná síla pohybovala s rukou; už jsem cítil, jak se dotkla batohu, jak bez mé vůle pomalu rozepíná popruhy, zajišťující zbraň. Jeden. Druhý… Zbraň se uvolnila. Nééé!!! Zbraň, kterou moje natažené ruce křečovitě svíraly se začala pomalinku otáčet. Její hlaveň, nabitá, nebezpečná se nekompromisně pohybovala směrem k mému obličeji. Ze všech sil jsem se tomu snažil zabránit. Chytila mě neovladatelná třesavka. Celý jsem se rozklepal, slzy v pálících, vytřeštěných očích. Možná právě proto šla první rána vedle. Zpětný náraz mě odhodil dopředu a já se praštil o něco tvrdého do hlavy. Zbraň mi vypadla ze ztuhlých prstů. Najednou nepršelo. Jen poslední kapka mi slétla odkudsi shora na holý, zpocený krk. Ztěžka jsem dýchal, oči pevně zavřené. Celé tělo mě nesnesitelně pálilo a bolelo. Začala se mi motat hlava. Poslední, co jsem si pamatoval byl gumový zápach a puch shnilého masa z něčeho, co jsem měl naplácnuté na obličeji…
Trhnutím jsem se probral. Do nosu mě okamžitě udeřil silný zápach hniloby. Cosi mě dusilo, nemohl jsem dýchat. Nic nebylo vidět, jen jakési šedozelené, matné světlo. Zalapal jsem po dechu a odporem se otřásl. Rukama jsem opatrně sáhnul na obličej a nahmatal něco gumově mazlavého… Ihned jsem to uchopil a s tlumeným mlasknutím strhnul z obličeje. Nepodíval jsem se na to. Své oči jsem upíral přímo před sebe, na odpornou příšernost, zaraženě stojící proti mě. Polkl jsem na prázdno a z obličeje mi zmizela krev. Cítil jsem, jak mi pomalu tuhnou svaly v celém těle. Můj pohled se utopil ve dvou černých, hlubokých očích… Zbyly jen ty dvě velké, jako noc temné oči bez zorniček a bělma. Před očima mi zatančily hvězdičky. V uších mi začalo hučet a pískat. Na páteři začalo mravenčení, jež se rozšířilo po celém těle, až ke konečkům prstů. Polil mě studený pot. Udělalo se mi špatně od žaludku, ale na zvracení to nebylo - spíše jako táhlé, vlezlé něco, mezi nevolností a… volností. Poklekl jsem a roztočila se mi hlava. Malátná ramena bezvládně klesla a ruce volně visely podél těla. Všechny svaly v těle ochably, veškeré nervové činnosti ustaly. V hučící a šumící hlavě tepala jen jediná srozumitelná myšlenka. Prostá, temná, krutá. Myšlenka na dlouhou, tmavou jeskyni. Konejšivou, zklidňující. Omamnou jeskyni, jejíž svěží pramen ochladí vyprahlé hrdlo, jejíž chladný vzduch pohladí sežehlou kůži… Černé, hluboké oči se přibližovaly a v jejich odlesku jsem spatřil smrt. Stála tam, v jeskyni, její dlouhý plášť vlál v temnotě, její hluboká kápě zakrývala ohavou tvář. Přes záda měla kosu. Sáhla pro ní, dotkla se jí svou kostnatou rukou… Špetka vůle ve mě nezůstala, zrnko naděje nezbylo. Chtivé pařáty se zvedají k mé hlavě, ústa plná smrdutého dechu se otevírají, smrt se napřahuje k úderu… Ozval se bolestný řev. Oči zmizely v záplavě krve, ústa se zavřela, zakryla své zkažené zuby, smrt strnula v pohybu, narovnala se, oprášila, opřela se o kosu a začala vše pozorovat se znuděným nezájmem. Na tváři jsem ucítil vlhkou hlínu a v nose začuchal puch hnijícího masa. Třásl jsem se. Šumění v uších zlehka ustávalo, zrak se pomalu vracel, plný spousty malinkých, roztančených světélek na šedém pozadí. Trochu jsem pozvedl hlavu, zapráskanou od hlíny. Kousek odtud byly něčí lýtka. Určitě patřily tý obludě. Do hlavy se mi rychle vracely myšlenky. Zvedl jsem se na lokty a pod sebou uviděl stalkerovu plynnouvou masku. Bylo mi jedno, jak se tady vzala. Sebral jsem ji a trochu nejistě se postavil na ztuhlé nohy. Přede mnou stála otrhaná obluda s velkou hlavou, otočená zády. Jednu ruku si držela na hrudi a druhou, nataženou, měla rozevřenou a dlaní křečovitě mířila na nějakého ozbrojeného stalkera. Jenomže ten teď stál, kolébal se a jako šílenec si pořád něco mumlal pod své umaštěné vousy. Vypadal trochu vyděšeně, ale byl to nejspíš on, kdo mě zachránil od smrti… Prsty natažené ruky se začaly pomalu svírat v pěst. Stalker bolestně vykřikl a padl na kolena. Zoufale se chytil za hlavu, neustále něco řval bolestí. V tu chvíli jsem se probral. Uchopa masku oběma rukama, přikryl jsem s ní obličej tvorovi s velkou hlavou. Ten pronikavě vyjekl a okamžitě spustil nataženou ruku. Stalker padl na kolena. Pak mě něco tvrdě udeřilo do žeber a já spadl na ruce do mokrého bláta. Velkohlavý z obličeje strhnul masku a zahodil ji pryč. Klečel jsem na všech čtyřech. Můj zrak teď padl na lovecou pušku pár kroků ode mě. Chtěl jsem se k ní doplazit, ale svaly jakoby se přilepily k bahnité zemi. Vedle mě se hýbal nezřetelný stín postavy s nataženýma rukama, sklánějící se nade mnou. Oči mi počala zastírat temnota a v uších mi pískalo. Nevolnost se vrátila… Práskl výstřel a stín se zapotácel. Velkohlavý zavřískal a prudce se otočil ke klečícímu stalkerovi s brokovnicí v ruce. Já na nic nečekal, přes slepotu a ztrátu rovnováhy jsem skočil po zbrani. Nedoskočil. Natáhl jsem ruku chvíli hledal v bahně a nakonec nahmatal ocelovou hlaveň dlouhé pušky. Uchopil jsem ji, přetočil se na záda a podvědomě vystřelil na Velkohlavého. Viděl jsem, že kulka padla do ramene. Velkohlavý sebou trhl a popošel několik kroků po směru výstřelu. Prudce se otočil, strašlivě zaječel, až tuhla krev a natáhl ke mně svůj ohavný pařát. Tentokrát mi jen začalo hučet v uších. Přesto jsem po tom hrozném výkřiku nedokázal hnout ani prstem - mělo to podobný účinek. Znovu práskl výstřel a Velkohlavý se opět zakymácel. Popošel o kus dozadu a opět vřískl. Tentokrát spíše zakňučel. Myslel jsem, že máme vyhráno a namířil jsem na velkou hlavu. Mířil jsem pečlivě. Jenomže Velkohlavý zcela nečekaně poskočil dopředu, takže trefila jen stalkerova kulka. Velkohlavý natáhl obě ruce. Ke mně a ke stalkerovi. Mrákoty se vrátily v plné síle. Roztočila se mi hlava, oči mi zastřela rudá mlha a všechny okolní zvuky pohltil hlasitý, až bolestný hukot v hlavě. Z posledních zbytků vůle jsem se donutil pohnout prstem a překonat vůli kovové spouště. Kladívko cvaklo naprázdno. Zoufale jsem zakňučel, odhodil zbraň a chytil se za pukající hlavu. V každé chvíli, jakoby se mi měl roztéct mozek. Nehty jsem zarýval do kůže, rval jsem si vlasy nesnesitelnou bolestí hlavy… Smrt opět uchopila kosu oběma rukama a pověsila si ji na záda. Pak uraženě odkráčela do tmy a ani se neohlédla. Nic jsem necítil. Ruce, nohy, tělo, nic. Žádné pocity, emoce. Vůně ani chutě. Ani mravenčení. Nic jsem neviděl ani neslyšel. Byl jsem v temnotě. Žádný orientační cit ani myšlenka. Jakmile jsem si to uvědomil, popadl mě strach a následně jsem si pomyslel, že budu mrtvý. Mrtvý… tak takhle to vypadá? Jako… nic? A mají mrtví lidé myšlenky? A pocity? Nejspíš ne, pomyslel jsem si trpce. Jako první se vrátila bolest hlavy. Tupá, těkající a neúnosná. Pak přišla nevolnost. Nakonec všechno ostatní. Do očí mi vlétly miliony barevných světelék, otáčejících se prostorem, do uší mi brzdila lokomotiva, v nose mě pošimrala vůně střelného prachu a vlhkého jílu av ústěch vládla chuť zatuchliny. Takže teda žiju… Co jsem komu udělal!? Ležel jsem na zádech, hlavu na stranu. Do vyschlých, bolavých očí se pomalu vracel obraz. Siluety stromů proti obloze. Pískot a hučení pomalu ustupovaly jemnému šumění větru v korunách stromů a cizímu hlasu. Ve výhleduse objevila cizí hlava v kapuci. Nejprve jsem nevnímal, co mi říká. Cítil jsem jen obrovskou úlevu a slzy tekoucí mi z očí. Po zádech mi přeběhlo příjemné mravenčení. Pak se ale hlas začal rozčilovat. "Slyšíš? Ti říkám, žes s měl z prdele kliku, páč nebejt mě, měl bys teď namísto mozku sejra. Ještě mi poděkuješ! Byl to Kontrolér, bůhví, jak se sem ten zasranec dostal. Ten čubčí syn se zhroutil dřív, než nám upek mozky za živa. Teď si seber ty svoje fidlátka a hejbni prdelí, než přídou další zkurvysyni. No tak zklapni kušnu a nečuč na mě jak idiot. Tohle je zkurvená Zóna a ne zasraná procházka po parku, kurva!" Stalker se opravdu dost rozčiloval. Já jen stál a zíral na tu postavu v dlouhém kabátu s kapucí, jak mi mává puškou před ksichtem. ,,Ty debile, nečum tak a pohni kostrou…dělej!!" Pak se otočil, vylovil z kapsy náboj, otevřel komoru zbraně, vsunul jej tam a zavřel. Levou rukou mi dal signál, ať běžím za ním. Než jsem se vzpamatoval, vyběhl směrem k cestě, která ale byla dost daleko a přes stromy na ni nebylo vidět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama