Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

2. Část

13. prosince 2011 v 20:58 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
18.8.2012 - Vzbudil mě praskot a vrzání ztrouchnivělých parket. Otevřít oči nešlo. Hlava neskutečně třeštila a uši mi drásal pískot. Každý zvuk zněl, jakoby mi někdo u hlavy mlátil do zvonu. Jakýkoliv pohyb byl nemožný, tělem mi vždy projela ostrá bolest. Cítil jsem, že ležím na matraci, přirkrytý nějakou páchnoucí dek…ou. ,,Hej Vasile", ozvalo se někde přede mnou ,,Už se probral, skoč pro Wolfa." Parkety zavrzaly vedle mý hlavy. ,, Klid kámo," promluvil někdo, neměl zrovna nejpříjemnější hlas ,, Jen lež, budeš v pohodě… čéče, ten bastard tě slušně zavrtal do země… na lokni si… nevim, jestli ti to pomůže, ale lepčí meducínu nemám." Na rtech jsem ucítil flašku a mými útrobami se rozlil hřejivý, příjemný tuňk nefalšované vodky.. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probrat se ze sna plného vodky a polonahejch bab bylo jako dostat přes hubu. Otevřel jsem oči a okamžitě mě zalilo ostré světlo. Tělo už tolik nebolelo, jen levá ruka trochu zlobila. Opřít se o stěnu bylo ale přece jen trochu předčasný, ležel jsem evidentně dlouho. Šíleně mi prdlo v zád…ech, ale navzdory bolesti jsem aspoň spatřil šlachvitého stalkera, který seděl na stoličce u okna… Pruh světla pronikal oknem, ve vzduchu se vznášel prach a smrad ztrouchnivělého dřeva nepříjemně dráždil čich. Zřetelně si pamatuji na tu chvíli. Stalker se pohodlně opíral o popraskanou omítku a s úsměvem mě sledoval. Hleděli jsme si do očí. Byl jsem nervózní. Ten chlap měl nade mnou jakousi moc, že jsem si ani nedovolil promluvit. To napětí bylo děsivé.. ,,Teda", promluvil najednou a já sebou škubnul ,,Koukám, že sis včera docela zaválčil". Jeho tón zněl pobaveně a rozčiloval mě. ,, Kdo by to byl řekl, zelenáč, kterého jsem ještě předevčírem zjebal a chtěl ho vykopat ze Zóny, přežil střet se smečkou slepejch čoklů, pak uhání s naším zraněným Žolikem přes celej kilák a …nakonec vodpráskne nasranýho kaňoura… to vůbec není špatný… prozatím..". To poslední mě vyděsilo. Nahnul se ke mě, až stolice zapraskala. Úsměv z jeho tváře zmizel. ,,Nemysli si ale, že tohle je nějaký vítězství… tohle slovo totiž v Zóně neexistuje. PŘEŽIL jsi a to je hlavní, dobře si to zapamatuj. Ty a Žolík jste měli neskutečný štěstí." Opět se opřel o zeď. ,,Tys ale ukázal, že v gatích naděláno nemáš a tak máš dobrou šanci vydržet tu tak týden… Ten chlap mě sral. Jeho tón byl nepříjemnej. ,,Říkají mi Wolf," pokračoval ,, Jsem tu jen na skok a považuju si za nutnost hlídat vás, mladý zobáky, aby nechcípli v první anomálce, kulkou Bandity, nebo v pajšlu místní fauny." Vstal a šel ke díře po dveřích, otočil se a řekl ,,Až se zotavíš, stav se za mnou, budu venku...... jo a jdi za Žolikem, něco pro tebe má." S tím odešel.. 18.8.2012- Tělo už vůbec nebolí, klečím nad báglem a balím věci. Ten kus chleba je kvůli tomu kaňourovi úplně na kaši. Ve flašce zbejvá tak lok, v baterce došly baterky, jeden zásobák do pistole a ztratil jsem nůž. To je pech co? Nemám prachy a na bundě je rozbitej zip. Vypadám, jako vandrák. Měl bych si pokecat s Wolfem a stalkerama venku, snad z nich něco vydřu.. Vylezl jsem z baráku. Bylo zataženo a jemně poprchávalo. Při přelejzání uhnilýho a promáchanýho plotu jsem se málem natáh. Zpoza chalupy bez střechy, která byla naproti, vylezl stalker a zapínal si poklopec. ,,Teda.. ty vypadáš," vyprskl ,,Jo, šéf poudal, že máš jít nejdřív za Žolikem, páč má ňáký jednání se Sidorovičem. Marodí támdle", ukázal na schody do nějakýho sklepa… Plácnul mě po zádech a já poděkoval. Na otázku, proč marodí ve sklepě hned vedle postavený kadibudky, ze který právě vycházel ten plešoun, co mě před dvěma dny u ohně strašil, se jen ušklíbl. Přešel jsem cestu. Málokdo byl venku, všichni byli zalezlí v barácích. Očividně se někdo dobře bavil, protože byla slyšet kytara a útržky z jedný dost sprostý písně. Při zpěvákově falsetu se vždy ozval bouřlivý smích… Sešel jsem po schodech dolů. Naproti mě visela ze stropu slabě zářící žárovka. Elektřina? To je teda komfort. Byla tu větší zima, než venku a podivný smrad. Jakoby kouř. Chodbička byla krátká asi jen deset metrů a na konci další žárovka osvětlovala "dveře" nalevo. Spíš to byla prkna spráskaná dohromady. Za mnou zahřmělo a spustil se liják. Zaplať pánbů, že ještě neležim v tý chalupě naproti.. Nejdřív jsem ty dveře chtěl otevřít normálně, ale projektant jaksi opomněl trochu zkrátit delší prkno, které drhlo hlínu a bránilo manipulaci. Magor. Nakonec mě ruply nervy a ty dveře jsem doslova rozrazil. ,,Zavři voléé, táhne sem", zaječel někdo a mě po těle pohladil příjemný pocit tepla. Místnost to byla tak pět krá…t pět metrů, vlevo v rohu hořela kamna. Komín mizel ve stropě. Byl tu dokonce nábytek. Podél stěny bylo pět slamníků, nalevo stůl a dvě lavice. Na nich seděli čtyři stalkeři a hráli karty. Uprostřed místnosti se skvěl špinavý koberec a za ním gauč. Světlo bylo matné, ale nedráždilo. Na mou otázku, kde je Žolik, jeden z hráčů ledabyle ukázal na gauč. Na něm ležel, přikryt dekou, onen můj velice známý přítel a spokojeně chrápal.. Připadalo mi nešetrný ho probouzet. Odmítl jsem se přidat ke hře, sedl jsem si zatím na židli blízko stolku a zapálil si cigáro. Stalkeři u stolu pokřikovali a já se začal ponořovat do svých vzpomínek. Řev začal postupně znít nepřirozeně, ale přesto pro tento okamžik naplňoval celý svět. Vzpomínal jsem, na svůj první příchod sem. Čekal jsem, že budu hrdinou, ale zatím to vypadá jenom jako samí bláto, krev a mutanti… Žolík ležící na gauči se pohl. "Sergeji," zasýpal. Vstal jsem a došel k němu. Chvíli těžce dýchal, ale pak polohlasem promluvil: "Budu v cajku… Udělals… pro mě dost. Nemám toho moc." Chvíli mlčel. Pak mě chytil za ruku a naléhavě zašeptal: "Ale vim o něčem, co bys potřeboval." a sáhl pod peřinu. "A co by to jako mělo… bejt?" vyletělo ze mě. Pátrající ruka se zastavila. Místnost utichla. Venku skučel prudký vichr… To ticho bylo děsivé. Díval jsem se dolů na koberec a cítil na sobě upřené pohledy. Žmoulal jsem okraj deky z gauče. Bylo mi dost trapně. Odvážil jsem se podívat Žolíkovi do očí a usmát se na něj. "Tady," začal Žolík chladně a něco mi podal, "je mapa. Najdeš na ní místo, který by," napodobil můj hlas, "mohlo bejt dóst užitečný. Není to daleko, ale stejně tam běž hned. Tohle není tvoje vesnice, kámo," řekl a usnul. Zíral jsem na plánek. Byl špinavý a ozdobený kolečky…asi od kafe. Na něm se skvěla mapa celého Kordonu, alespoň to tak vypadalo. Detailně tu byla zakreslena silnice, po které jsme zdrhali, lesy, dokonce i skupiny keříků a budovy. Mezi nimi byly křížky a značky, kterým jsem nerozumněl. Okolo pěšinek a jednotlivých stromků byly přerušované čáry.. Přitáhl jsem si stoličku ke němu a hodil bágl do kouta. ,,Tos kreslil ty?" zeptal jsem se a otočil plánek na druhou stranu, nic dalšího tam ale nebylo. ,,Nee…," pousmál se ,,To patřilo jinýmu stalkerovi…já…já slyšel že umřel kdysi někde poblíž mostu. Nikdo se o to tehdy moc nezajímal, ostatně tady se umírá dost často." Při těch slovech se rozesmál, až se zakuckal, nechápu co je na tom vtipnýho? ,,Most máš tady," pokračoval a ukázal na stavbu asi uprostřed plánku ,,Když vybouchl v osumdesátym šestym roce Černobyl, jel prej přes něj vlak. Strojvůdce buď chcíp, nebo zdrhnul, to je už jedno, vlak prostě zůstal stát na mostě. Celé roky tu stál a vypadal, jakoby se měl každou chvilku rozjet. No nic…každopádně koroze zapracovala a ten několikatunovej kolos se propadl. To zajímavý ale teprv přijde… ,,Ten vlak prej údajně vezl písek, ještě ho tam dost leží…sám uvidíš." ,,Mluvils o stalkerovi.." řekl jsem netrpělivě ale on mě přerušil. ,,Ještě se k tomu dostanu. Asi sedm let po výbuchu vláda poslala k tomu místu armádu. Něco horečně hledali, ale asi to nenašli. Stalo se tam něco zlýho, zmizelo prej celý komando spetsnaz i s vědci. Nechali tam dokonce bagr.. Takový napětí jsem už tak dlouho necejtil. Poslouchal jsem jen jeho a ani nevnímal vzniknuvší drsnou slovní přestřelku mezi stolovníky. ,,Mno…ehm a ten stalker se chtěl po těch věcech podívat. Nebyl to žádnej třasořitka, ale veterán, kterej se tady v Kordonu moc nezdržoval. Pořád šmejdil a obhlížel situaci… ,,Až jednou v noci uslyšeli tady ve vesnici něco příšernýho," při těch slovech se otřásl ,,Relativně klidnou noc prořízl hrůznej a srdcervoucí křik a jeden výstřel…jen jeden. Nebylo by to nic zvláštního, ale ten řev byl tak dlouhej, že i chlapům, co přišli k Sidorovičovi až z Janova a přečkali tu noc, naběhla husí kůže. Tu noc nikdo ani nehles, ani neusnul. Nikomu se nechtělo vystrčit paty až do příštího odpoledne. Teda ten chlap by mohl vyprávět příběhy u ohně, blesklo mi hlavou. Úplně jsem ztratil pojem o čase, na hodinkách bylo 12:19, sedím tu už tři hodiny! ,,…Já byl tehdy ještě úplnej nýmand, chtěl jsem se ukázat… něco jako ty.." uchechtl se ,,Rozhodl jsem se, že se po tom stalkerovi kouknu, ale bez pořádný výbavy, jen s pistolí a pár zásobníkama, se cesta protáhla. Jako zvíře jsem se plazil kolem anomálek, žral hlínu a válel ve flaksích hovnech, aby mě muťáci nezmerčili. Za den jsem se tam dostal, všude byl klid, jen vítr fičel a mlátil s uhnilým dřevem na vagonech, co nespadly dolů. Jen na zemi jsem uviděl takové kopečky, jakoby krtince, hnedka tady u toho auta," ukázal na mapku ,,Máš to zakreslený. Něco mi říkalo, ab…ych tam nevstupoval. S pistolí v ruce jsem se přikrčen dostal až k bagru… málem jsem se posral.. ,,Už tě asi unavuju co?" zeptal se a tím mě vytrhl z transu ,,Cože?" řekl jsem polekaně ,,Jo tak… ne ne.. pokračuj." Protáhl se a mluvil dál ,,Byl jsem přímo pod tím mostem…moc jsem neviděl, ale naštěstí byla noc jasná, baterku jsem radši nepoužil. Pomalu jsem přelezl přes nějakou velkou rouru a seskočil dolů. Dopa…dl jsem do nějakýho bahna nebo co…každopádně bahno to nebylo. ,,Posvítil jsem pod sebe baterkou a…a stál jsem v hrudi toho stalkera.." při těch slovech se mu třásl ret ,,Celej vod krve jsem byl a ten smrad byl strašnej. Mrtvola byla zkroucená v groteskním kozelci, s Glockem v dlani a střelnou ránou na hlavě. Ten obličej..ty oči..úplně bílý, do smrti na ten výraz nezapomenu. Najednou jsem dostal nepředstavitelnej strach… ,,V uších byly slyšet hlasy a šepot, nerozumněl jsem tomu..před očima mi vyvstávaly ze země a z okolí nějaký stíny..postavy.. Jo i v tý tmě byly vidět, jen tam stály otočené do různých směrů. Začal jsem zmateně a panicky sbírat věci kolem mrtvoly, v kapse našel plánek, čapnul bágl a zdrhal tak rychle, jako nikdy předtím." Odmlčel se a já zíral jako debil, opravdu. ,,Od tý doby se tam v noci nechodí" dokončil.. Až teď jsem si všiml, že kolem postele sedí i ostatní stalkeři. Po tomto vyprávění se mi ale ven do deště vůbec nechtělo… "Teď bys měl jít…, " Žolík se naklonil a na mapě ukázal křížek, ",sem." Tak jsem si sebral věci a šel jsem. Nikdo se se mnou nerozloučil ani mi nic nedal. Byl jsem zase jenom sám. Pomalu jsem kráčel deštěm po rozblácené stezce a jedinou mojí zbraní byl rezavý nůž a vysloužilá pistole… Déšť mi bubnoval o kapucu a strašně foukalo. Byl jsem tak pohroužen do příběhu, kterej mi Žolik vyprávěl, že celej svět byl pro mě jakoby ve tmě. Co tam mohli hledat? A kam vlastně všichni zmizeli. Nic nezastínilo však obraz mrtvýho stalkera, kterýho mi tak detailně popsal. Jeho obličej…oči…výraz naprosté hrůzy…stíny..postavy vylézající ze země. Ze snění mě probralo až bahno. Uklouzl jsem… To stačilo, abych se konečně probral a zjistil, že jsem úplně zapomněl na Wolfa. Ten příběh mě tak dokonale zhypnotizoval. Moc daleko jsem ani nedošel. Návrat do vesnice byl rychlý..ještěže všichni byli zalezlí v barácích, jinak bych asi sklidil posměch. Mé kroky směřovaly hned napravo k baráku s rozpadlým plotem. Vypadal asi nejlíp ze všech okolo, tak jsem vklouzl dovnitř… Wolf tam už byl, probíral něco se stalkerem, co byl oblečenej podobně jako on, jenže měl na zádech bágl a na hlavě kuklu. Na krku mu viselo AKčko. Rušit je se mě nechtělo, tak jsem hodil bágl pod zadek a opřel se u dveří. Všiml si mě, dal stalkerovi do ruky nějakou krabičku, podal mu ruku a poplácal ho po rameni. Už se těším, až si seženu podobnou výbavu, takhle tady dlouho nepřežiju.. Po odchodu neznámého mě Wolf pokynul, abych šel k němu. Bez váhání jsem vyskočil. ,,Tak co, byl jsi za Žolikem?" zeptal se ,,Jo byl," mluvit se mě nechtělo. Wolf se na mě pobaveně díval, po chvíli ale zvážněl. ,,Uvědomuješ si, že to, co máš v kapse, jen tak nějakej zobák nedostane. Ty máš ale fištron a ukázal jsi, že máš pro strach uděláno..no ale k věci, měl bych pro tebe prácičku… To slovo "prácička" mnou málem praštilo ,,Neboj," konejšil mě, ,,S takovýmhle ohozem a tou stříkačkou bys nic nepořídil, dám ti něco na sebe a pořádnou zbraň, zasloužíš si to." Otočil se a zašel za roh. Rukou mě naznačil, abych za ním nešel a tak mě nezbývalo nic jinýho, než počkat. Z vedlejší místnosti byly slyšet zvuky…nevim, asi bedny nebo co. Něco dopadlo na podlahu a pak se Wolf objevil… V ruku držel maskáčovou bundu ruskýho vzoru a pistoli. ,,Tady máš." řekl a podal mi věci, ,,Ta bunda je vlastně na chlup stejná, jako ten hadr na tobě. Ochrání tě aspoň před počasím a je v dobrým stavu. Pistole je značky Walther PPS, sice trošku zlobí závorník, ale jinak spolehlivá. Zásobák je na sedm ran, zapamatuj si to, radím ti dobře. Tady máš ještě pět plnejch zásobníků." Bylo to jako dostat dar od boha.. Bunda padla, uvnitř byl semiš a příjemně hřála. Koukl jsem se i na pistoli, vypadala nádherně, padla do pravý i levý ruky a mířidla byla reflexní. ,,Je to tvý," řekl Wolf ,,A teď bysme si mohli promluvit o tý šichtě. Když jsi byl u Žolika, měl jsem zrovna jednání se Sidorovičem, místním překupníkem. Řval jak na lesi, až jsem si myslel, že tou bouřkou se Zóna mstí za ten randál, co předvedl." ,,Každopádně..měla mu přijít zásilka. Jedná se o flashdisk. Nevím co na něm je, to je jedno. Kurýra i s doprovodem drapli Banditi, kteří se usadili v nedalekém, garážovém komplexu. Pár chlapů už čeká poblíž v lesíku, takže jestli si chceš přivydělat, přines ten krám a Sidorovič ti bude líbat ruce. Tak co, bereš?" ,,Jasný," vychrknul jsem ,,A kolik tam těch grázlů je?" ,,Moc ne..nevím to ale přesně.. ,,Dám chlapům vědět, že přijdeš, počkají na tebe." Otevřel kapsu na vestě a vytáhl vysílačku, zapnul ji a dal k ústům ,, Olegu…tady Wolf..posílám vám posilu, jeden chlap s pistolí.. myslíš, že ho potřebuješ? Přepínám." Vysílačka krátce zašuměla a ozval se hlas ,,Jasný kámo, jen ho pošli..posila se hodí. Když se nám nebude plíst pod nohy, je to v pohodě..počkáme, až dorazí. Přepínám a končím." ,,Tak jo," pokračoval Wolf a schoval vysílačku ,,všecko, co potřebuješ, máš..a ještě něco..s těma grázlama se neser, je to odpad. Nečekej od nich žádný slitování a už vůbec se jim nedostaň do drápů živej. Věř mi." Při těch slovech se mi upřeně díval do očí. Bylo vidět, že má starost, ačkoliv jsem mu mohl bejt klidně ukradenej. ,,Běž až za most, kde jsi našel Žolika a dej se hned doleva, chlapi na tebe zamávaj.." Dál už jsem s Wolfem nemluvil, ani ho nechtěl zdržovat zbytečnejma otázkama. Nabil jsem zbraň, upravil si popruhy na báglu a vykročil ze dveří. Venku lilo jako z konve. Pěšina mě vedla rovně a do kopce. Vydrápat se po kluzkém bahně nahoru byl opruz, jinak to ale nešlo. Není dobrý slejzat z cest, pokud to není bezpodmínečně nutný a přecejen, byl jsem ještě moc velkej posera… Konečně stojím na silnici. Odměnou se mi naskytl pohled, jaký vám asi těžko budu popisovat. Přede mnou se rozprostírala široká krajina s lesíky po stranách a tu a tam, rozbořeným barákem, či autobusovou zastávkou. Díky dešti nebylo moc vidět, ale atmosféra samoty a opuštěnosti mě najednou tak prostoupila, že jsem si začal přát, abych do Zony nikdy nevstoupil. Sevřel jsem pistoli. Vichr sílil. Můj první krok do Zóny.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama