Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

12. Část

14. prosince 2011 v 17:56 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Obraz se mi okamžitě zostřil a já vyplivl z úst bahno smíšené s dešťovou vodou a krví. Z dálky mě nezřetelně volal jakýsi hlas. Nemohl jsem se pohnout. Pak mě něco zvedlo na nohy a podepřelo. Já si opět uvědomoval své tělo, kromě nohou. S oslňujícím, hřejivým světlem se mi vracela energie. Připadalo mi, že po každém škubnutí na pravé straně, asi kroku toho, kdo mě podpíral, mi bylo čím dál míň blbě a tím víc se vracel zrak. ,,Ještě chvíli," úpěl obrys vedle mě ,,Ještě kousek a jsme mimo, vydrž aspoň k těm balvanům." Začal jsem cítit dření podrážek o cestu. Po levém spánku mi stékaly krůpěje vody a krve. Bolest nepolevovala a ten vedle mě zpomaloval. Do nohou se dostavilo mravenčení. Už šlo s nima pohybovat, takže jsme výrazně zrychlili. Po chvíli chůze, která se zdála opravdu nekonečná, jsem dopadl do mokrého, studeného příkopu u cesty. Zrak se mi zcela vrátil. Ležel jsem na zádech a zíral do odtokové roury po mé levici. Zevnitř bylo slyšet tiché zurčení vody. Podepřel jsem se rukama a pomalu se posadil. Bolest spánku začala také pomalu ustupovat. Naproti mě na jednom z nevelkých šutrů seděl vousáč a těžce oddychoval. Zašmátral jsem rukama ve vodě pod sebou. Ucítil jsem ještě kamenné vydláždění ukryté pod mnoholetou vrstvou bláta a mechu. Nikdy bych nevěřil, že mi přijde v tuhle chvíli promáchaný oblečení příjemný. Osvěžení po tomhle zážitku přišlo opravdu vhod. Pleskl jsem s sebou do vody. Trsy trávy rostoucí okolo se doslova potopily. Jen tak jsem ležel ve vodě. Stalker nepřestával oddechovat, po chvíli se ale protáhl, setřel bláto z kalhot, postavil se a hodil pušku na záda. ,,Pojď, nejhorší máme za sebou. Teď tu nesmíme zkejsnout. Vylez!" Natáhl jsem ruce za sebe a zabořil je do měkkého bahna. Za něco jsem zavadil, zdálo se, že je to klacek, a tak jsem to ulomil. Stále ležíce ve vodě jsem si dal "klacek" před sebe...byla to lidská páteř. Leknutím jsem málem vyskočil a tu kost pustil. Na prsech mi zůstaly přilepeny kusy shnilýho masa. Vydrápal jsem se z rykólu a začal šíleně třít dlaněmi o trávu. V dálce se objevil blesk. Osvětlil déšť dopadající na siluetu stalkera na cestě. Odkryl i jeho nepříjemný úšklebek. ,,To jsou ti, kteří tudy chtěli projít beze mne," při těch slovech se rozchechtal ,,Tohle je zlá část Zóny synku, neboj ale...není nejhorší." Počasí se festovně kurvilo. Vousáč si sejmul z ramene pušku a zkontroloval obsah komor. Při zacvaknutí pokynul hlavou směrem k zatopenýmu příkopu napravo ode mě. Ležel tam můj baťoh a o něj opřená brokovnice. Já blb bych tam pomalu nechal i výbavu. Kvapně jsem pro ni doběhl, hodil si batoh na záda a vzal zbraň do ruky. Doběhl jsem ke stalkerovi, který mezitím s rukou před očima sledoval cestu a blízký les. ,,Co to kruci bylo tohle?!" Vyjelo ze mě. ,,Pak ti to řeknu, teď máme horší starosti," ucedil stalker lovíce v levé kapse kabátu. ,,Podívej se za sebe." Ohlédl jsem se. Cesta, po které jsme šli a kde mě přepadly ty divný věci, se zdála úplně normální. Nikde nic nelítalo, ani nešeptalo, alespoň přes blesky a déšť to nebylo vidět. ,,A co jako?" Skoro jsem křičel, aby mě přes liják slyšel ,,Nic tam není, jen cesta." ,Takhle se tváří většina Zóny, naprosto nevinně a nezůčastněně," řekl stalker ,,Pak ti ale slušně může nakopat prdel, když nebudeš přemejšlet. Koukni támhle..jo tam jak pokračuje cesta do lesa, vidíš ten posed? Tak přesně k němu půjdeme, od těhletěch balvanů, přímo vzdušnou čarou. Ať už se bude dít cokoliv, neodbočuj z trasy, já půjdu za tebou. Od posedu dál už jít nemůžeme, do lesa se prostě už dostat nedá." ,,Proč půjdeš za mnou? Vždyť já.." ,,Sklapni!" Přerušil mě. ,,Budeš dělat, co se ti řekne, nebo si klidně vesele hopsej po cestičce dál. Alespoň bych zjistil, jestli se tamtudy už dá projít." Rezignovaně jsem pokrčil rameny a popošel k těm šutrům. Vzdušnou čarou k posedu to bylo přímo přes pole s vysokou trávou. Zdálo se, že je tam nepatrně vyšlapaná cestička, ale přes ten déšť a burácení bylo dost blbě vidět." Ještě jsem se ohlédl za sebe. Stalker stál na cestě a rozhlížel se. Plášť mu vlál ve větru a blesky osvětlovaly bělmo jeho očí a vousů, vyčuhující z temnoty kapuce. Pohybem zápěstí mi dal signál, že mám jít. Naposledy jsem se pořádně nadechl, otřel si mokré čelo, poupravil si popruhy na batohu a vykročil. Přímo přes místo, kde možná plavalo mnohem víc kostí, lebek, plynových masek...... přes hrob." Šlo to ztuha, neustále se mi nohy zanořovaly do bláta a větrem zmítané klasy šlehaly do očí. Kolem mě nebylo nic vidět, jen vysoká tráva a bahno na zemi. Za mnou byly slyšet čvachtavé kroky a šustění trávy. ,,Neboj, tady žádný šrouby nejsou potřeba, jen zaboha nikam nezabočuj," bylo slyšet z dálky ,,až dojdeš tamhle k tomu kříži, tak zastav." Na nic jsem se neptal a dál se brodil obtížným terénem. Po nějaké době se zdálo, že bouře začíná ustupovat. Přestalo tak hustě lejt a už jen mrholilo. Obloha se zčásti vyjasnila, ale černé mraky a blesky jakoby zůstávaly na místě. Krok za krokem jsem šlapal po mokré zemině, rozhrnoval rukama trávu, zkoušel udržet rovnováhu a po pádu nořil prsty do bahna. Měl jsem v hlavě jen jedno, udržet směr k tomu dřevěnýmu kříži vepředu a nesejít z cestičky. Nadlidský úkol. Čím víc jsme se přibližovali ke kříži, tím zřetelněji byl cítit poryv studeného větru. Zajímavé bylo, že bouřkový vítr vál ze severu, byl navíc ještě nepatrně cítit, ale tenhle vítr foukal odněkaď z jihu, z hloubi pole. Když jsme konečně doklopýtali ke kříži, klekl jsem si, abych nabral dech. Vousáč si mezitím vytáhl čutoru a napil se. ,,Tak," řekl, když zavíčkoval láhev a strčil ji do jedné kapes na taktické vestě. ,Co teď?" Nedalo mi. ,,Stoupni si na špičky a koukni, kde je posed. Supr, jsme dobře. Takže, teď si pořádně zapamatuj směr, protože teď už nedostaneš možnost se takto dál orientovat." Odplivl si. ,,A proč jako? Vždyť už je to kousek. Tak dvacet metrů." Stalker se pousmál ,,Jednoduše, když slezeš ze směru jsi v prdeli, můžeš pak buď čekat na pomalou smrt hladem, nebo se pokusit cestu znovu najít. Pak potěž pánbůh." ,,Tak co budem dělat?" ,,Žrát bahno," odpověděl vousáč ,,Teď máme štěstí, protože je zima a fouká. Vedro je horší. No nečum tak, prostě si lehneme na břicho a k posedu se doplazíme. Ať tě ani nenapadne vstát. Tak můžem?" Pokýval jsem hlavou a hodil si zbraň na záda. Stalker udělal totéž. ,,A co je to tady za ten kříž?" Zeptal jsem se. ,,Značka," řekl vousáč ,,značka od který rozhodně nemáme chodit." "Jak to myslíš?" připevňoval jsem si brokovnici k výstroji. "Je to tak, že…" stalker chvíli neslyšně pohyboval rty, ale pak se nejspíš vzdal. "To máš jedno. Drž rypák pěkně u země a nic se ti nestane." Ještě si něco zamumlal a pak si rychle lehl na zem, možná abych mu neviděl do obličeje. Když ležel, nasadil si kapuci. Udělal jsem to samé. U země bylo dusno a vlhko, takže se mi špatně dýchalo. Tu a tam jsem viděl nějakou trávu, ale hlavu jsem spíš držel dole, jak mi radil vousáč. Plazili jsme se dost pomalu. Jeden metr nám trval snad několik minut… Každý pohyb se mi zdál těžký a namáhavý, jako bych se pohyboval v sirupu. Chvíli jsem měl podezření, že se plazíme na místě. Když jsem se ale opatrně ohlédnul za sebe, kříž byl někde daleko v mlze…Plazili jsme se dobrou půlhodinu. Už několikrát jsem se na to pokusil upozornit stalkera, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Všechna slova se mi zadrhla v hrdle a nechtěla ven. Uvědomil jsem si, že vlastně všechny okolní zvuky jsou podivně tlumené a táhlé. Už mi začínalo být nepříjemné, jak to trvá a chtěl jsem zatahat vousáče za nohu, když se zničehonic zastavil a rukou mi dal pokyn ke stejnému. Zdálo se mi, že se zastřásl. Znovu jsem zkusil promluvit, ale nebylo to nic platné a tak jsem to vzdal. Za chvíli jsme pokračovali v cestě. Hnijící puch okolních mrtvol mi lezl do plic jako infekce. Snažil jsem se dýchat co nejméně. Hned při prvním pohybu jsem ale rukou vrazil do lidské kosti. Maso na ní bylo shnilé a plesnivé. Viděl jsem, jak se v něm mrskají malí červíci. Snažil jsem ze sebe setřást odpor a zkusit ten hnus odstranit, aniž bych se ho dotkl. Při tom se stalo, že jsem hrábnul do země a odkryl tak tři holá žebra. Přísahal bych, že se v tu chvíli něco mrštně schovalo pod ně. Zuřivě jsem se rozklepal ve snaze nevykřiknout hrůzou. Čelistmi pevně zavřenými mi proniknul přidušený skřek. Musel jsem si rukama zakrýt obličej, abych se na to nemusel dívat. Odplazil jsem se o kus dopředu, v úsilí uniknout. V tom jsem o něco zavadil nosem. Snažil jsem se zaostřit, ale najednou jsem zaslechl organické mlaskání rozkládajícího se masa. Na ten zohavený obličej do smrti nezapomenu. Rozšklebená grimasa, tvář zbavená kůže a zpola i masa, napůl zabořená ve slizkém bahně. Vytřeštěné oči hledící do neznáma a zbytky vlasů splývající s holým čelem. Ve výkřiku otevřená ústa a v nich zapadlý jazyk, v němž se hýbala narůžovělá havěť… Bože můj… kdo tohle mohl udělat? Nechci tu bejt!! V poslední chvíli jsem cítil, jak mi cosi vyklouzává z hlavy. Něco, o čem jsem věděl, že je dost důležité, ale nemohl jsem si vzpomenout, co to je. Když to uniklo, vnímal jsem, jak se něco ve mně hroutí. Jak se bortí pomyslná hráz příčetnosti a zůstává jen čirá, bezbřehá a temná hrůza šílenství. Nic nezbylo. Hranice opadly. Cítil jsem, jak se klepu. Poslední střípky vědomí se snažily udržet na hladině pomatenosti. Zarýval jsem prsty do obličeje a ze všech sil se snažil… Šílenost vnikala hloubš a hloubš. Otevřel jsem oči a začal hledat útěchu v okolí. Padl mi zrak na zohavenou lebku, potom na hlínu a nakonec na kmeny stromů. Můj pohled se rozostřil. Věci byly chvíli blízko a chvíli hrozně daleko, vždy na zlomek sekundy. Pevně jsem zavřel oči, ale vidiny nepřestávaly. Zaposlouchal jsem se do okolí, ale jediné, co jsem slyšel, byl temný pískot. Před očima se zjevily hvězdičky. Trvalo to sotva pár vteřin. "Myslíš, že to sem vyklápěj?" pokusil se o vtip vousáč. Mě to vtipné nepřišlo. Podíval jsem se mu do tváře a… on se na mě usmál. Dodnes nechápu, kde se tam vlastně vzal. Ten malý pohyb úst mi ale v hlavě zobrazil jako obraz mého… otce… vzpomínal jsem, že on se usmíval nějak podobně, když zabíjel mámu… "Ty hajzle!!!" vykřikl jsem až mi přeskočil hlas. Vyskočil jsem a chtěl se vrhnout kupředu. Udělal jsem asi největší chybu ve svém životě. Jakmile jsem se dostal nad dvacet centimetrů nad zem, ozval se zvuk natolik silný, že mi až zalehlo v uších…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama