Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

11. Část

14. prosince 2011 v 17:56 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Černé vlny mě začaly pomalu pohlcovat. Neměl jsem vůli se tomu bránit. Viděl jsem policejní vozy. Vedle nich stály vystrašené jednotky. Stál jsem tam a v ruce měl odstřelovací pušku. Mířil jsem na ně a oni na mě. Cítil jsem, že bych měl střílet, ale nemohl jsem. Předtím možná, ale teď… už ne. V tom někdo vykřikl a celá četa naráz vystřelila. Cítil jsem, jak kulky pronikají tělem, jak se zavrtávají do ramene, stehna… Vlny už nešeptaly. Povídali si. Slyšel jsem zřetelně, co si říkali. Něco z toho jsem už slyšel, ostatní jsem nepoznával. Seděl jsem v soudní síni. Nade mnou se tyčil velký, vousatý soudce a slížel na mě ze svého stolce. Pak klepl kladívkem a většina lidí v síni se začala bez zájmu rozcházet. Znal jsem obvinění a poznal jsem rozsudek. V tu chvíli bych toho kreténa nejradši zabil. Pulzující vlny křičely. Teď jsem byl v Krasnodonu. Ve svém bytě. Na zemi leží Boženka, zkrvavená, na čele jsem rozeznával otvor po kulce. Byla těhotná… Jak ten zkurvysyn jenom moh? Celým tělem projela neovladatelná zlost, chtěl jsem ji zastavit, ale nešlo to. Z kuchyňské linky jsem sebral nůž, ještě umazaný od citrónové šťávy. Teď už jsem věděl, že ten hajzl je v obýváku. Stál u okna a usmíval se. Vím, že se usmíval! Přišel jsem až k němu, abych si vychutnal ten pocit, že bude trpět za to, co udělal mámě a mojí ženě. Pomalu jsem zvedl ruku s nožem a díval jsem se přesně do místa kam bodnu… Zakřičel jsem a vbodl nůž. Místo spršky krve jsem ucítil prudkou bolest. Snažil jsem se vytrhnout ale on držel pevně. Stisk byl bolestivý a já musel upustit nůž. Křičel na mě, ale jako by byl někde hodně daleko. Zařval jsem bolestí. Napřáhl jsem druhou ruku k úderu, ale on byl rychlejší. Vytáhl brokovnici a pažbu mi vrazil do spánku. Poslední slova, která jsem od něj slyšel byla: "Ty seš ale, kurva, idiot! To sem já, Juraj, ty pitomče! Co to děláš?!" Hlas zněl skoro ufňukaně. Nevim, kdo to byl, ale rozhodně vim, že můj fotr se nemenoval Juraj… Slábnoucí šepot ustupoval křiku fousáče. Ležel jsem na zemi a zíral přímo do hlavně jeho lovecké pušky. Pak svět vybuchl. Oslepující bílá záře mě doslova pohltila, pálila a studila zároveň. Miliony hlasů současně šeptaly. Rozeznával jsem ženské i mužské hlasy, zaslechl jsem brekot dítěte, slyšel jsem klapot koňských kopyt a zvuky motorů. Zděšeně jsem naslouchal rozkazovačným výkřikům, přicházejících odnikud. Potom se vše slilo do jediné akustické masy. Zoufale jsem si rukama zacpal uši, abych unikl tomu děsivému hluku. Připadalo mi, že klesám stále hloubš do jakéhosi neznámého světa, který jsem neměl nikdy poznat. Uši mi trhaly rány z pušek a pistolí, kůži mi drásalo současně žhnoucí horko a spalující chlad. Zmítal jsem se ve vlastních představách a čím dál tím víc mi začalo docházet, že to vše kolem mě jsou mé vlastní vzpomínky, které se nějak uvolnily a teď se snaží promítnout všechny najednou. Nejhorší ale teprve mělo přijít…Začalo to temnotou. Pak se temnota začala rozestupovat, jako když se pomalu rozsvěcí světla v divadle. Objevila se cesta. Její okraje byly lemovány černými, neprůhlednými stěnami. Na cestě šli za sebou dvě postavy, oba oblečení jako stalkeři. Jak se obraz pomalu rozjasňoval, poznal jsem, že to, co lemuje cestu nejsou stěny, ale jakási hustá, temná mlha, pomalu se pohybující a neustále se měnící. Obě postavy šli směrem ode mě, ale přesto jsem se k nim přibližoval. Skoro jako bych letěl. Obraz byl čím dál tím jasnější; už jsem rozeznával větší kamínky na cestě a tu a tam nějakou kaluž. Pohled se náhle prudce zostřil. Rozeznával jsem jednotlivé součásti oděvu obou stalkerů a viděl jsem dokonce hru stínů na mlhavé stěně kolem cesty. Začínal jsem mít pocit, že jsem tu kdysi byl… bylo to ale hrozně dávno. Už jsem se nacházel téměř za druhým stalkerem. Pohyboval se dost nezkušeně, našlapoval hlasitě a díval se jenom pod sebe. Vypadal velmi zamyšleně. Ten před ním se pohyboval zkušeněji. Jeho kroky byly pružné a tiché a neustále těkal očima ze strany na stranu, aniž by hnul hlavou. Nezkušený pozorovatel by si mohl myslet, že je zamyšlený, takový to byl mistr v nenápadnosti. Obloha potemněla a rozpršelo se. Mou pozornost upoutal druhý stalker. Obklopovala ho jakási známá energie. I jeho pohyby byly povědomé. Zvláštní… Rozhlédl jsem se a s údivem jsem spatřil, jak se temná mlha kolem cesty pomalu zužuje okolo obou stalkerů. Nezdálo se, že by si toho všimli. Mlha nejprve zatemnila oblohu, takže sem neproudilo žádné světlo. Potom se její černé stěny začaly pomalu, ale jistě stahovat okolo stalkerů. Vůbec je to nevzrušilo. Chtěl jsem vykřiknout, ale nevydal jsem ze sebe nic než pouhý šepot. Ke všemu se ke mně přidala spousta jiných, škodolibých hlasů, které nechtěli, aby stalkeři slyšeli moje varování. Zkusil jsem to znovu, ale ostatní hlasy mě zase překřičely. Byl jsem zoufalý, když se náhle druhý stalker zastavil a ohlédl přes rameno. Naprosto ohromen jsem zůstal zírat na jeho tvář. Mé srdce jakoby se na pár vteřin zastavilo. To je naprosto vyloučené, přesvědčoval jsem sám sebe. To je nesmysl! Jeho tvář… to snad ne… bože můj… Jeho tvář byla přesně ta, na kterou jsem se každé ráno díval. Byla to přesně ta tvář, kterou jsem viděl v odraze na hladině lesního jezera. Byla to má vlastní tvář! Ten stalker přede mnou jsem byl já… Ano už si vzpomínám ta příliš dlouhá cesta, ty rozmazané stromy… Ale jak? A v tom mi to došlo. "Můj dvojník" se podíval skrze mě, pak se otočil a poklusem doháněl prvního stalkera. V němém úžasu jsem sledoval, jak se můj dvojník najednou zastavuje, až ho docela pohltila černá mlha a jak jej obklopují jakési pohyblivé stíny, které kolem něj začaly kroužit. Ohromený jsem sledoval stalkerovu námahu se pohnout… Stalker evidentně nevědě, co se s ním děje. Mě to však bylo stále jasnější. Mlčky jsem sledoval krůpěje potu na jeho tváři, jak se snažil vykřiknout, nebo jakkoli hnout. Stíny, kroužící kolem něj probeskávaly jasným bílým světlem. Každý výboj doprovázel slabý bzučivý zvuk. Šel z toho strach. Čekal jsem, co se bude dít. Sledoval jsem, bez hnutí, jak do něj kroužící stíny vráží, jak jej pohlcují. Jeden ze stínu se zčistajasna zastavil a ohromnou rychlostí nalétl stalkerovi do hlavy. Stalker se zapotácel a spadl na zem, kde zůstal naprosto nehybně ležet. Bylo vidět, že sotva dýchal. Chtěl jsem jít k němu, ale nešlo to, nemohl jsem projít skrz tu zatracenou mlhu. Ke stalkerovi přiběhl první stalker - vousatý. Rychle mu klekl na hrudník a násilím mu otevřel víčka, aby zkontroloval oči. Potom ze zad bleskurychle sundal batoh a chvíli se v něm přehraboval. Vytáhl jakousi kůží vázanou knížečku. Prstem rychle přejížděl po první stránce. Nejspíš něco hledal v rejstříku. Chtěl jsem se tam jít podívat, ale bránila mi ta zkurvená mlha. Mezitím se do stalkerovy hlavy dostaly další dva nebo tři stíny. Pokaždé sebou prudce trhnul. I tak se ale nekontrolovatelně zmítal. Vousáč najednou nasupeně zahodil knihu vstal, postavil se vedle stalkera a svou těžkou okovanou botou ho kopnul do spánku. Hlava o kousek uskočila a s poděšeným, nesnesitelným pískotem z ní vylétly dva stíny a rozplynuly se v mlze. Ze spánku, kam dopadla vousáčova bota se začala pomalu řinout temně rudá krev. Stalker sebou začal o poznání méně škubat. Vousáč překročil stalkera. Z toho, co potom přišlo mě zamrazilo v zádech. Pomalu se napřahoval. Odvrátil jsem se. Ozvala se tupá rána a stíny s pískotem opustily stalkerovu hlavu… Začalo mě to vtahovat zpátky do ležícího těla. Jo, jasně, to jsem já, došlo mi. Během cesty zpět jsem si naprosto jasně uvědomil, že tahle zkurvená anomálie způsobila, že jsem nebyl pánem svýho těla. Úplně v klidu si to se mnou rozdávala a já sem nemoh dělat vůbec nic. A to mě strašně nasralo! Že mi tahle zkurvená anomálie způsobila tuhle zkurvenou bezmocnost. Když jsem se probíral, chtěl jsem si v hlavě všechno upřesnit, abych tomu moh vzdorovat. Ale najednou jako bych se znova ztrácel. Jakoby mi někdo vymejval mozek. Nedokázal jsem si zapamatovat vůbec nic. Všechno se ztrácelo a ztrácelo, až nezbylo nic. Zůstala ve mně jenom prázdná, nevyplněná mezera. Ve tmě se občas zablesklo. Naplňoval mne pocit, že se vznáším. Zčistajasna se odnikud vynořil obrys jakéhosi tělesa, ale vzápětí zmizel. Vznášel jsem se v prázdnotě..v hrůzu nahánějící nicotě. Své tělo jsem vnímal, ale neviděl. Ovládal jsem svůj pohyb, ale neviděl ho. Ty zvláštní, pulzující tvary, co se občas objevily, mě děsily k smrti. Chtěl jsem se plesknout, abych se z tý můry probral, ale nešlo to. Náhle jsem ucítil na levém spánku tupou bolest a horkou stužku krve. Černota okolo mne se začala rozplývat v zářících mžitkách a s tím se i dotvářely dříve tak nejasné tvary. Pomalu se mi zjevoval obraz..nebe, zatažené nebe, koruny stromů, popraskaná asfaltka, bláto a krev na mých rukách, stalkerův kabát vlající ve větru, studené dešťové kapičky na mém čele. Všechno mě náhle udeřilo jako míč do břicha. Bolest hlavy nabrala na intenzitě a jakási síla se mnou nesnesitelně škubala. Vše se začalo zase vracet do tmy, když v tom náhle mě něco praštilo do obličeje, a znovu a znovu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama