Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

8. Část

13. prosince 2011 v 21:28 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Náhle jeden z vojáků promluvil ,,To tadyhle Vláďa, já na něj ječel ať to nehází." Ten vojcl, co se klepal, najednou pustil zbraň, otočil se a začal naříkat ,,P…pane kapitáne, já..já ho viděl, jak tam stojí a nehejbe se, tak jsem to po něm hodil..o omlouvám se pane..prosím." Bareťák si hodil zbraň na záda a přískokem srazil vojáka na zem ,,Ty hovado," řval ,,A to, že tam jdou dva naši jsi neviděl co?! Stále jsem ležel na břiše a přes kořeny pozoroval tu scénu dole. ,,Z celý jednotky jsme tu zůstali čtyři!" Ječel kapitán ,,Takhle rozsračkovat vlastní kamarády..já tě kurva zabiju!" Uštědřil ležícímu pár ran a z pozdra vytáhl pistoli. Voják se svíjel na zemi, kašlal a brečel. V tom vyskočil jeden z těch dvou, chytnul kapitána za ruku a zařval ,,Pane, prosím vás, nemůžete ho zastřelit, zbydem tu pak jen tři a co pak?"
Kapitán byl ale evidentně rozzuřený k nepříčetnosti a odstrčil ho. Voják zakopl a svalil se na záda. To už ale přiskočil druhý a chytil ho za ruku, se kterou mířil na tu hroudu na zemi. ,,Pane proboha přemejšlejte, jestli ho odprásknete, jsme v hajzlu.. doprdele máme přece víc šancí na přežití ve čtyřech, než ve třech a já nechci chcípnout!" Bareťák sebou stále rozzuřeně škubal a nadával. A pak se to stalo. Oficír do vojáka vrazil ramenem, nabil pistoli a zamířil na toho ležícího. Voják to ale ustál a nespadl, hodil si zbraň na záda a kopl kapitána do ruky. Zbraň práskla a slítla na zem. Druhý voják se už taky sebral a oba společně skočili na bareťáka a povalili ho. Vzlykot se mísil s hekáním a nadávkami, ti tři se dole rvali jak psi. V tom jsem ucítil šanci, jak zdrhnout a začal se rychle plazit. Lezl jsem, jak nejrychleji to šlo. Rámus se pomalu vzdaloval a mizel v ozvěnách. Úplně beze zbraně, jen s nožem a báglem. Hůř už to ani dopadnout nemohlo. Ve tmě jsem neustále narážel na spadaný větve, který mě škrábaly do obličeje. Halas byl za chvíli slyšet už jen matně. O jejich osudu jsem vůbec nepřemejšlel, ostatně mi to bylo jedno, ale stejně mě toho chudáka na zemi přišlo líto. Únava mě pomalu začínala dostíhat. Dál už jsem nemohl a převalil se na záda. Skrze koruny stromů byla vidět nádherná noční obloha. Hvězdy poblikávaly a půlměsíc se líně sunul po obloze. Je to zvláštní, ale tady v Zóně najednou vnímáte všechno hezké s mnohem větší citlivostí. Když jsem byl ještě "venku", tak mě měsíc nijak nezajímal, ale tady jsem vnímal každý kráter, flek, prostě všechno. Všude kolem mě bylo ticho. Ani noční tvorové, co jsem normálně slýchával, zde nežili svůj noční život a ani nevydávali zvuky. Opuštěnost zde prostupovala jednoduše vším a já to cítil. Po chvíli se mě zmocnil strach. A opravdu šílenej strach. Pomalu mě začlo docházet, že mám jen nůž a žádnou střelnou zbraň. Čelovku jsem se rozsvítit neodvážil, kor tady v lese. Bůh ví, co mě právě teď pozoruje. Po chvilce přemýšlení mě došlo, že bez světla, beze zbraně a ještě k tomu v lese budu docela dobrá bašta. Nezbývalo mě nic jinýho, než střídavě rozsvicet, zapamatovat si, co kde je, a zhasínat. Takže s nožem v hubě, jednou rukou na knoflíku čelovky a v druhé hrst matic, jsem se pomalu sunul hlavně směrem od cesty. Každých pár metrů letěla vzduchem jedna matice a na chvíli blikla čelovka. Moje anabáze probíhala relativně v klidu, kromě toho, že mě děsil snad každý zvuk v okolí. Každá praskající větvička, zašustění trávy, nebo zašumění listí. Párkrát jsem dokonce měl pocit, jakoby ve tmě za mnou občas něco proběhlo. Takovej divnej dupot to byl. Mohlo to bejt cokoliv a já s tím tak trochu nějak počítal. Po nějaké době se jedna vržená matice divně odklonila od dráhy a zmizela nalevo v křoví.
To byl pro mě signál, že tudy rozhodně ne. Naházel jsem tam dobrejch sedm matic, abych zjistil, pokaď ta anomálka sahá. K poslední matičce, která zůstala klidně ležet, jsem se rychle doplazil a sebral jí. Sice to ode mě bylo extrémně neuvážený, ale zvědavost mi nedala a já si kleknul, rozsvítil čelovku a namířil světlo směrem, kam zahýbaly ty matičky. Naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Proud světla osvítil asi pět stromů. Na první pohled bylo všecko normální, až na to, že stromy byly všechny ohnuté směrem do jednoho středu. Takhle ohnuté, silné kmeny jsem ještě neviděl, a ještě aby směřovaly do jediného bodu. Vypadalo to, jakoby je nějaká síla táhla do země, ale prostor, kam se upínaly zůstával volný. Země tam byla silně popraskaná a černá. Žádná tráva, ani větve..jen tvrdá hlína.
Zůstal jsem stát jako přimražený, dokonce jsem ani nevypnul čelovku. Bylo to nádherné a zároveň to nahánělo hrůzu. Ten prostor mezi stromy mě zvláštně přitahoval. Jak můžeš být narušení přírodních zákonů krásné. Po chvíli přemítání jsem se probral a okamžitě zhasnul světlo. Popraskaná země přímo ve středu toho úkazu jemňoulince, narudle světélkovala. Občas mě po tváři pohladil teplý vzduch. Ve zpocených rukou mi klouzala matice. Klečel jsem opřený o pařez a zíral na tu anomálii. Zápasil jsem s myšlenkou hodit tam tu matičku a podívat se, co to udělá, ale něco mi taky říkalo, že to asi nebude dobrej nápad. V dálce se ozýval nějaký rachot, myslel jsem si, že se mě to jen zdá. Ten bordel se ale furt přibližoval a stromy sebou začaly všechny házet. Náhle se oběvilo silné světlo a známý zvuk. VRTULNÍK! Flákl jsem sebou na zem a rukama na sebe hrabal větve. Zvířený vzduch od rotující vrtule je ze mě smetával a prach mi lítal do očí. Ten tvar tý helikoptéry mi byl povědomý, jako malý jsem si hrával s modýlkem. Byl to Hind mi24 s charakteristickou dvoubublinovou kabinou. Pomalu kroužil v okolí a proud silného světla pátral po čemkoliv, co vypadá jako vystrašený tulák beze zbraně. Zvuk vrtule mě pulzoval v uších. Helikoptéra kroužila v nepravidelně velkých kruzích a střídavě snižovala výšku. Náhle jsem si všimnul, jak světelný kužel putuje směrem ke mě. Začal jsem hrabat jako blázen a plácat na sebe, co se jen dalo. Kužel se na okamžik zastavil, přemístil se více vpravo, tam se chvíli pohyboval do všech směrů a pak mi najednou přelétl přes ksicht. To světlo mě na moment oslepilo. Bez hnutí jsem ležel na zádech a očkem pozoroval břicho vrtulníku. ,,Snad si mě nevšimnul," pomyslel jsem si ,,A kdyby jo, tak snad si myslí, že jsem jen mrtvola..hlavně ať do mě nevysolí dávku z tý dvanáctky. Prosím, leť pryč. Snad ti ty vojclové neřekli, že jsem se vydal tímhle směrem..leť pryč." Hind se naklonil dopředu, ještě párkrát zakroužil po okolí a vydal se směrem…ani nevím jakým. Spadl mi šutrák ze srdce. V nastálé tmě jsem ze sebe smetnul všechen bordel. Srdce mi tlouklo až v krku, ale aspoň jsem si odpočinul. Můj pohled opět utkvěl na tom divným místě s ohlými stromy. ,,No což, asi už nemám co ztratit," napadlo mě. Popadl jsem jednu matičku, rozmáchl se a vhodil jí do prostoru s tou ztvrdlou krustou. Letící matice ve tmě vidět nebyla, chvíli byla tma a najednou něco bliklo. Letící matička se při průletu do prostoru středu rozžhnula a rozpustila do tisíců malých jiskérek, které se rozletěly všude po okolí. Ten pohled mě uchvátil. Ta nádherná hra světýlek a různých odstínů oranžové. Ovšem pak se stalo něco pro mě fakt nečekanýho. Anomálie se asi nějak zaktivovala a těsně ke kraji, kde už začínala tráva a končila suchá hlína, se něco objevilo, červeně to zasvítilo a zmizelo. Chvíli jsem zíral na matičky v ruce a pak na místo, kde se objevil ten úkaz. Nedalo mi to, a hodil jsem tam další matici. Stejné rozpuštění, jako před chvílí. Rudá tečka se prohnala poněkud více vlevo, uprostřed velké praskliny u stromu vzadu. Postoupil jsem blíž a zkusil vhodit matici z jiného směru. Matička prolétla bez "rozpuštění" a spadla na zem. ,,Tudy by se tam dalo vejít." Blesklo mi hlavou. Na nic jsem nečekal, rozsvítil čelovku a přikrčeně překročil hranici suché trávy přímo na hlínu. Matička ležela asi tak třicet cenťáků přede mnou. Ocitl jsem se na popraskané půdě a okamžitě mne zalila vlna horka. Špatně se dýchalo a zdálo se mi, že čelovka najednou svítí rudě. Od té chvíle mě bylo jasný, že jakýkoliv špatný krok se rovná jisté smrti ve formě menšího ohňostroje. Matička na zemi byla rozžhavená, tak jsem použil jinou. Po vržení se mě rozpustila před ksichtem. Proto jsem se otočil více vpravo vrhnul další matici tím směrem. Ta prolétla v pohodě, ale po dopadu se kutálela a pak rozpustila. Tudy to šlo taky. Dorazil jsem radši těsně před místo, kde ta matka zmizela a rozhlédl se. Byl jsem jenom malý kousek od normálního porostu za hranicí anomálie. Bylo mi jasný, že jediný krok dál by pro mě skončil špatně. Za mnou něco zasyčelo. Otočil jsem se a pohlédl na ten svítící předmět, který se zjevil v jedné prasklině v zemi, ale náhle zase zmizel. Vrhnul jsem tím směrem další matku…přímo do praskliny. Z prostoru nad ní vytryskl silný plamen. Horko bylo čím dál nesnesitelnější. Z jediného bodu šlehaly velké gejzíry plamenů, úplně bez zdroje. Začínala mě napadat myšlenka, že odsud vypadnu. Chtěl jsem vzít další matici a…kapsa prázdná. Realita mě praštila do hlavy jako kladivo, nemohl jsem tomu uvěřit a stále jsem lovil po všech kapsách. Už žádný matice…byl jsem v pasti. Pot mi stékal do očí a z hadrů se mě kouřilo. Udělal jsem nejistý krok vpřed, směrem k místu, kde byla prasklina trochu tenčí, to jsem si pamatoval. Tudy letěla ta poslední matice. Všechno v pořádku. Další krok…taky nic. Další…v pohodě. Další…silné horko…rychle krok zpátky. ,,Jsem v píči" blesklo mi hlavou ,,Teď se tu prostě usmažím." V tom se náhle ten předmět objevil přímo přede mnou. Chvíli jsem na něj zíral a pak ho bez rozmyšlení sebral. Pot náhle z celého těla zmizel a už mi ani nebylo takový vedro. Nevím, jak to vysvětlit…dokonce už jsem ani neviděl rudě. Blíže jsem tu věc nezkoumal, příjemně hřála v ruce a vibrovala. Měla podobný vlastnosti jako magnet. Zkusil jsem s ní udělat krok a ona se okamžitě nějakou silou nasměrovala jinam. Další krok… ruka mě škubla doleva…krok…táhlo mě to rovně…krok…zase doleva…a pak rovně. Stál jsem venku, na trávě. neuvěřitelný štěstí. Nohy mě zdřevěněly a já si postupně uvědomoval, že jsem naživu.

MŮJ PRVNÍ ARTEFAKT.....JSEM OPRAVDOVÝM STALKEREM!!!!

Zmocnila se mě malátnost a únava. Skutečnost, že v ruce držím svůj první ulovený artefakt byla jako první…no, řekněme, že jsem to teda opravdu prožíval. Sice tak napůl, páč jsem tomu zatím nemohl vůbec uvěřit, ale pocit to byl teda jedinečný. Tma by se pořád ještě dala krájet, ale moje oči si už celkem zvykly.Na to, že už defakto nemám střelnou zbraň, jsem prostě v tu chvíli zapomněl… Popošel jsem k pařezu a sednul si na něj. Veškerý pot a horko ze mě jakoby slezlo, bylo mi příjemně a cítil jsem se…prostě dobře, nevím jak jinak to popsat. Vzal jsem tu věc mezi palec a ukazováček…nebyla moc těžká, asi jako sklenička…a začal ji zkoumat. Narudle světélkovala a vypadala trošku jako z jedné strany zašpičatělý a z druhé zaoblený kolík. Vypadalo to, jako by se z ní trochu kouřilo. Co mě ale nejvíc upoutalo, byla ta zaoblená část. Strašně mě připomínala oko. Z větší části bělmo, duhovka a zornice. To všechno tam bylo. Povrch byl mírně hrubý, asi jako křemen, ale místy i dokonale hladký, jako broušený krystal, hlavně v místě toho "Oka". Artefakt vyzařoval teplo, to mě bylo jasný, protože mě ruka začala mírně pálit. Co ale bylo hodně divný…zima. Začala mě bejt opravdu zima. Na celém těle jsem měl husí kůži a klepavku. Jenom dlaň, kde jsem držel artefakt, už nesnesitelě pálila. Po chvíli už to nešlo vydržet, uvolnil jsem sevření a artefakt pustil na zem. Okamžitě mě z rozpálené dlaně vytrysklo teplo do všech částí těla…bylo to neuvěřitelný. Artefakt tedy uměl vysávat teplo a shromažďovat ho v jediném bodě. V přílišném žáru asi nasává teplo i z okolí chrání před popálením.To jsem poznal v tý anomálii u těch stromů. Jistojistě bych se tam za chvíli udusil, nebo by na mě vzplálo oblečení. Navíc po neopatrném pohybu by mě tam ve vteřině usmažily ty gejzíry ohně, nebo co to bylo. Ta věc mě dostala ven, protože reagovala na silné koncentrace žáru a navigovala mě tak, abych do nich nevstoupil. Použitelnej teda bude asi jen v těchto situacích, protože vysává i tělesné teplo. No a pak se mi jednoduše zavřely oči a já už nemyslel na nic jinýho, než jak se krásně vyspim. Oko jsem tiskl k hrudi a opřel se o kmen stromu. Byl jsem strašně unavený a ani mi nevadilo, že se strom rozsypal na prach. Schoulil jsem se na zemi do klubíčka a pak už jenom vnímal, jak se svět kolem mě pomalu vzdaluje, až nezbylo nic, než sladká temnota a podivný vzdálený štěkot…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama