Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

5. Část

13. prosince 2011 v 21:16 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Najednou mi v uších hrála nádherná melodie nějaké..nevim jaké…asi anglické skupiny. Naproti mě stál pult, nalevo pár skříněk a napravo naskládané krabice. Bylo tu příjemně teplo, ale podivný smrad. Něco jako pach střelnýho prachu mísený s olejem na zbraně a kamrlíkem starýho strejdy. Za pultem seděl muž, asi padesátiletý se začínající pleší a červeným nosem. Na sobě měl bílou košili s černou, koženou vestou.Na můj vkus byl ale příliš vypasený, i když se to nezdálo. Před sebou měl notebook a nalevo na stole, hned po ruce větráček. První, co jsem slyšel, bylo posměšným, ale docela milým a tvrdým hlasem ,,No tak…jen pojď dál…hehe..já nekoušu." Přistoupil jsem k pultu a hned poprosil o výčet zboží. ,,Pomalu chlapče pomalu…ty jsi tu novej co?" Pohodlně se opřel o židli a s úsměvem si mě prohlížel.Na moje přitakání odpověděl ,,Tak si pamatuj, že starej Sidorovič má vždy všecko, co potřebuješ, ale musíš si to nějakým způsobem zasloužit." Poodjel židlí na stranu a ukázal na prosvětlenou, okachlíkovanou stěnu ve vedlejší místnosti. Byly tam na stěně pověšené různé samopaly, odstřelovačky, plynové masky, hora beden s náboji, obvazy a lékárničkami. Určitě tam toho má mnohem víc, to už ale nebylo vidět.a stěně, po jeho pravici jsem si ještě všiml různých obleků, maskáčů a neprůstřelnejch vest. Kde to ten chlap bere, to jsem se nikdy nedozvěděl. ,,A teď mi pověz synku," vytrhnul mě z přemýšlení ,,Už jsi tu plnil nějakej úkol?" Teda touhle otázkou mě zaskočil. Ano, zachránil jsem Žolíka od sežrání, ale to nebyl úkol, spíš náhoda. A ten hon na flashdisk, o tom jsem mluvit nesměl. Malinká lež proto byla na místě.,,No," začal jsem pomalu ,,Zachránit stalkera od jisté smrti a dovlíct ho přes kilák do vesnice se počítá jako úkol?" Sidorovič se na mě pobaveně díval ,,No jistě, pokud ti ho někdo zadal vole. Jinak si můžeš tahat stalkery do vesnic, jak chceš, třebas i se psem zakousnutým v prdeli. Za to ti nikdo odměnu nedá, maximálně ten, kterýho jsi zachránil. Ale slyšel jsem o tom kousku, tos byl ty?" Mezitím si nalil.,,Byl." Sidorovič se napil a pokračoval ,,No, musím říct, že na MĚ jsi moc velkej dojem neudělal, ale zobák, co je tu chvíli, jestli jsem to dobře pochopil, zachrání zkušenějšího stalkera a ještě přežije, to se tu moc často nestává. Máš štěstí, ale na to tady nespoléhej." Rádio mezitím začlo chrlit nějakou příšernou ruskou lidovku. ,,Máš PDAčko?" zeptal se po chvíli. Nechápavě jsem zamrkal.,,Aha, takže ne. No nic, jedno ti prodám za deset rublů. V Zoně si ti může sakra hodit, je tam nahraná skoro celá mapa a můžeš si přes ble..blue..nevím, jak se to v tý angličtině vyslovuje..prostě si můžeš přetahovat data od jinejch stalkerů. Dobrá fintička je, když někoho zabiješ a zkopčíš si data o jeho skrýších..hehehe." Tenhle typ humoru byl v Zoně sakra rozšířenej a mě běhal mráz po zádech.Když Sidorovič viděl, že jeho vtip nepadl na úrodnou půdu, hned zvážněl. ,,Nojo, můžeš si taky dělat zápisky, ukládat si čísla apod. Ale v Zoně se stejně nikam nedovoláš, bůh ví proč tu není signál. Jen armádní vysílačky jakžtakž něco chytěj. První stalkeři, co sem přicházeli, když ještě nebyly žádný ploty, ani armáda, frakce atakdále, si kreslili plánky. Málo z nich už ale dneska platí, v Zoně nikdy nevíš." ‎,,A kolik je tu takových obchodníků, jako seš ty?" Zněla má otázka. Sidorovič si zívnul ,,Takovej obchodník, jako jsem JÁ, tu neexistuje..ale ne, dělám si srandu. Je nás víc, nejbližší je Barman v Rostoku. Má tam celkem prosperující podnik, Bar u 100 radů. Máš to nahraný v PDAčku, tak si ho laskavě kup, než ti zvednu cenu. Nebudu se tady s tebou vybavovat celej den." Vysolil jsem tedy deset rublů.Sidorovič si prachy přepočítal a s úsměvem dodal ,,Ještě jeden rubl chybí." To mě nasralo ,,Vždyť jsi říkal deset, ne jedenáct!" Sidorovič bouchl chlupatou rukou do stolu a rázně, ale klidně řekl ,,Jestli chceš, aby ti ta šunka klekla, až se vyválíš v první kaluži, tak padej. Jestli chceš nepromokavý pouzdro, tak vysolíš jedenáct. A nebo vypadni." Jeden pitomej rubl, ten chlap je pěkná vyžírka. Nic mi nezbývalo.Práskl jsem mincí o dřevěnej stůl. ,,No vidíš, že jsme se dohodli." začal pobaveně ,,Ani to nebolelo že?" Prachy strčil pod pult a zalovil v bedně za sebou. Vyndal přístroj s velkým displejem a kožené pouzdro s měkkým vnitřkem, prý abych ho nerozflákal. ,,Všecko už tam máš. Ještě něco?" Zeptal jsem se ho na na náboje do Walthera PPS. ,,Jo, mám tu 9mm, kolik chceš? Jedna krabička je po třiceti nábojích.",,A kolik to koštuje?" Zněla má otázka. ,, Za krabičku třicet rublů." ,,Tak mi dej čtyři, a k tomu jednu konzervu, tři obvazy, a…a bereš i rezavý zbraně a svítilny?" Sidorovič přestal zapisovat do počítače a vstal ,,Tak ukaž co máš." Vyndal jsem baterku a ten rezavej makarov. Sidorovič se na to ani pořádně nepodíval, posadil se a řekl ,,Dvacet rublů a nediskutuj se mnou. Odečtu ti to."Chvíli něco psal, pak vzal kalkulačku a spočítal to. ,,Vyjde tě to na stoosumdesátpět rublů." Vzal jsem to. Sidorovič vstal, z různých míst a beden přinášel věci a dával je na stůl. ,,Tak, dobrej obchůdek co?" Šklebil se ,, Nezapomeň, že stalker si vydělává také hlavně sběrem artefaktů, za ty jsem schopnej štědře zaplatit, tak až něco najdeš, stav se u mě. Tak, jestli je to všechno, dobrej lov stalkere."
Věci jsem naházel do báglu, ale pak mě to trklo. ,,Sidoroviči," zeptal jsem se ,,Nemáš tam nějakou svítilnu na hlavu a něco, co nějakým způsobem dokáže najít anomálie?" Sidorovič chvíli něco hledal v kompu a pak řekl ,,Mám tady ještě pár svítilen, za dvacku, ale detektory došly. Stejně by ses nedoplatil." Svítilnu jsem nakonec koupil, ale detektor mě zajímal. Ty nejlevnější odhalují některé anomálie podle pípání.Jsou ale příšerně drahý, dokonce dražší, než zbraně. A stalker bude jen těžko mlátit mutanty detektorem. Na ceny zbraní jsem se radši ani nekoukal, ostatně za zhruba dvěstě rublů si nekoupím ani pistoli. Tak jsem zapnul baťoh, upravil si popruhy a vykročil z místnosti. Zvláštní člověk, tenhle Sidorovič. Bůhví, jestli někdy z toho bunkru vylez. Určitě tam má malej byt, žrádlo mu nosej pod nos. Takhle bych chtěl žít.Vyšel jsem po schodišti ven a opět mě uvítal ten známý, zvláštní puls v uších. Dá se na to zvyknout, ale divný, že v podzemí něco takového slyšet není. Jakoby Zona vládla jen na povrchu. Nepravděpodobný. Bylo poledne a krásně jasno, jen pár mráčků putovalo po obloze a občas zakrylo slunce. Vzal jsem to zpátky k ohni. Váňa už na mě mával konzervou. ,Tak tady to máš, hezky se nadlábni. Já jdu na lov, tak se zatím měj."Hlad mě přešel, tak nechávám žrádlo na později, třeba se bude víc hodit. Sedl jsem si na bednu u barelu a rozbalil plánek. Ta železnice, o který mi vyprávěl Žolík, byla vzdálená asi pět kilometrů, před ní bylo pár malých budov s nápisem "vybráno." Těsně za pěšinou ke garážím, dál po cestě, stála autobusová zastávka s budkou..a křížkem s vykřičníkem. Rozhodl jsem se tedy, že se podívám k tomu mostu, třeba něco najdu.Stočil jsem plánek a dal ho do kapsy, doplnil zbývající náboje do zásobníku a natáhl si kapucu. Při odchodu z vesničky na mě ještě Chroustal mával a stráž u plotu si mýho odchodu ani nevšimla. Wolf nikde nebyl, ale mě nepřišlo nějak důležitý se s ním loučit. Cítil jsem se skvěle, bunda suprová, zásoby jídla a střeliva, PDAčko, boty netlačily. Prostě idylka. Na obloze se objevily bouřkový mraky a vzduch zhoustnul. Došel jsem až k maringotce relativně v klidu, chvíli se rozhlížel a pak se opřel o jednu betonovou kupu. Nikde nikdo, všude byl klid. Počasí se snad zbláznilo, chvíli bylo krásně, a najednou hnusně a vlhko. Vytáhl jsem PDAčko a zapnul ho. Téměř okamžitě naskočila rovnou mapa oblasti s nadpisem Kordon. Detailně tu byly vyznačeny stavby a nebezpečná místa, zarazilo mě ale, že valná část mapy byla rozmazaná.V dalších volbách byly kontakty. Byl tam jen kontakt na Sidoroviče. Stejně mi to ale bylo k hovnu, když nebyl signál. Jediná uspokojivá informace byla, že tam neopomněl napsat, kde ho najdu. Zkusil jsem posunout mapu až za hranice oblasti Kordon, ale zalesněné, polorozmázlé krajiny a nezřetelné stavby mi nic neříkaly. Byla ztráta času se v tom krámu nimrat, takže po vypnutí putoval rovnou do báglu. Díky předchozí zkušenosti s anomálií na mostku jsem to vzal spodem, kolem kanálu a pak opět nahoru na silnici. Napravo do lesa vedla pěšina ke garážím. Ve dne se mě zdála až neuvěřitelně krátká. V dálce byla vidět mezi stromy dokonce i zeď toho prokletýho místa. Naskočila mi husí kůže při vzpomínce na můj zoufalej útěk. Dál, než je autobusová zastávka přede mnou, jsem nebyl. Vypadala strašidelně.Na ohnutém železe visela bleděmodrá, rezavá a oškrábaná značka s černým autobusem. V mírném větru se kymácela a plechem bouchala o beton. Podle plánku byl na tom místě vyznačen křížek. Zastávka nevypadala nijak zvláštně, zub času se zaryl snad jen do popraskaných zdí. Kvůli špatný viditelnosti nebylo vidět dovnitř. A pak jsem si toho všiml. Občas se u vchodu něco mihlo, jakoby mořská řasa, nebo tak něco.. I při sebemenším závanu větru se ty řasy vynořily ven a pak opět zmizely ve stínu. Nepřiblížil jsem se víc, než na pár kroků, a posvítil dovnitř batekou. V pravém horním rohu, přímo nad rozežranou lavicí, cosi rostlo. Vypadalo to jako vlasy v mírném větru. Chvíli to bylo v klidu a pak se to nečekaně škublo. Ani žádný zvuk to nevydávalo. Radši jsem to ani neřešil a pomalu se pustil dále po cestě. Bylo to děsný.Pohyboval jsem se teď mnohem opatrněji. Přecejenom je obezřetnost na místě. Bylo zvláštní, že moje smysly se teď neuvěřitelně zlepšily. Vnímal jsem i sebenší šelest, rozpoznával obrysy vraků a starých chalup v dálce. Strach o život dokáže věci. Míjel jsem zarostlé kontejnery, cisterny a kupy železných pražců, rozházených podél silnice. Na všem se podepsala dlouhá nepřítomnost lidí. Nikdy jsem se necítil tak osamělý.Po cestě se šlo dobře. Za chvíli se po levé straně vynořila polorozpadlá budova s věžičkou. Další, menší stavení, bylo napojeno na průčelí a z otevřených vrat čněl prorezlý vrak cisterny. Obloha potemněla a roztodivných zvuků přibývalo. Čím víc jsem se blížil k budově, tím zřetelněji se na horizontu objevoval ten tajemný železniční most. Žolik nekecal, opravdu byl z části propadlý. Cesta pod ním byla zasypána.Budova z blízka vypadala, jako hutnictví, nebo tak něco. Důkazem byla velká pec v zadní části. Podle plánku byla tahle budova vybraná. Zvědavost mě chvíli přemáhala, ale nakonec jsem tam radši nelezl. Most byl pořád celkem daleko, z dálky jsem rozeznal mnoho kusů vagonů a kupy písku na cestě. Mezi sutinami se skvěl bagr s ještě zdviženým naběradlem. Pak jsem ale matně spatřil jakési blikající světlo…
Nikdo se tam nepohyboval, to bych viděl. Klečel jsem v trávě hned u cisterny. Náhle se ozval zvuk, který mě teda opravdu vyděsil. Jakési chrochtání a mlaskání. Znělo to někde za pecí. Hlasitě tam šustila tráva a řinčely tam o sebe plechovky, to poznám. Upřímně..neměl jsem odvahu si ani lehnout na zem, ba ani vytáhnout …pistoli. Nehutné zvuky neustávaly. V mžiku mě napadlo, že bych mohl zdrhnout, ale nešlo to.
Byla má neopatrnost. Zvuky jsem slyšel už předtím, ale nějak jsem je nevnímal. Nebyly tak hlasité. Rozklepaně jsem lovil v kapse, dokud má dlaň neucítila chladnou hlaveň pistole. Se zbraní v ruce jsem se opatrně zvedal…a pak se to stalo. Něco pode mnou prasklo, asi rezavej kus železa. Zvuky ustaly..srdce se mi rozbušilo. Vzduch prořízl řev a se strašným chrčením se z nitra baráku vyřítil netvor, větší než malý kůň.
Z…asi huby mu kapal hnis a krev. Kůže byla opuchlá a plná vředů. Nohy krátké a tenké. Z deformované hlavy srostlé s tělem na mě zíralo obrovské, krví podlité oko, které mitalo sem a tam. Druhé bylo podstatně menší a zarostlé. Na tlapách měl mutant kopytům podobné, špičaté bodce. Zde bylo opět vidět, jak Zóna dokáže drasticky změnit přírodní zákony a chování zvířat. Příšera se agresivně třásla a zírala na mě.
Ve vzduchu byl cítit nasládlý smrad uhnilého masa. Štípaly mě oči. Rychle jsem se vzpamatoval, zamířil a začal střílet jako blázen. Projektily hlasitě opouštěly zásobník a zarývaly se do mutantova těla a cihlové zdi za ním. Netvor, zaslepen agresí a bolestí ze střelných ran, se jako býk rozeběhl a hnal se na mě. Nedbal… na gejzíry krve tryskající z jeho zranění. Pistole plivala, co to dalo. Zmateně jsem ustupoval.
Povedlo se mi uskočit stranou, mutant se prohnal kolem mě. Rychle se ale otočil, až zemina lítala. Nezastavil se a opět se rozeběhl. Zmáčkl jsem spoušť..ale nárazník cvakl naprázdno. Vybitý zásobník. Tato skutečnost mnou natolik otřásla, že jsem ani nestihl uhnout a netvor to do mě napálil. Odlýtl jsem dobrých deset me…trů a narazil zády o zeď. Před očima se mi zatmělo, v ústech byla cítit železitá pachuť krve.
Zoufale jsem lapal po vzduchu a rukama šmátral kolem sebe. Pistole mi naštěstí z ruky nevypadla. Obraz se v mžiku rozjasnil a já spatřil ten obrovský kolos, jak se žene na mě. Z posledních sil jsem se odkulil do strany a ten sráč doslova prolítl stěnou. Začaly se sypat cihly a okolí se zahalilo narudlým prachem. Vyskoč…il jsem rychle na nohy a rozeběhl se směrem k peci. Za mnou se ozýval neskutečný řev…
Utíkal jsem jak smyslů zbavený a zamířil za pec. Byla tam zavřená vrata, ty se mě ale rozrazit nepodařilo. Za okamžik se z baráku vyřítil. Z hlavy mu tekla krev a nějaká žlutá břečka. Netvor otevřel tlamu a zaječel tak silně, že to bylo cítit až v žaludku. Nedalo se kam zdrhnout. Dovnitř baráku to z týhle strany strany… nešlo. Ve stínu, hned za stříškou u pece bylo něco jako točitý schodiště, ale dost rozrasený.
Panicky jsem vyrazil přímo k němu, netvor se rozeběhl taky. Takhle rychle se člověk naučí zdrhat snad jenom v Zóně. Podařilo se mě dostat se na úroveň prvního okna, když ten smraďoch ve svý rychlosti urazil skoro celej dolní nosník a schodiště se prohnulo. Na poslední chvíli jsem strčil bouchačku do kapsy a skočil na o…kenní parapet. Střepy vysklenýho okna se mi zaryly do prstů a já se neměl o co zapřít.
Přibližně na úrovni okna byl vchod dovnitř, kam původně schody vedly. Nebyly tam dveře, což bylo jediný štěstí. Ohlédl jsem se dolů. Mutant pobíhal sem a tam a chrčel. Obří oko mě pozorovalo. Nohy mě podkluzovaly, podrážky mi nedovolily dostat se do tenkých drážek mezi cihlami. S námahou jsem se rukama vytáhl vejš a le…vou nohou se nakonec zapřel o díru ve zdi, kam bylo předtím zaražený schodiště…
Prsty na rukou krvácely. Krev mi stékala po rukou až na obličej. Neskutečný strach a beznaděj se asi postarali o to, že jsem se do otvoru po dveřích nakonec vydrápal. Vyčerpáním se mi podlomily nohy a já klesnul na prožrané a prachem zanešené parkety. Řev zvenčí mě nezajímal. Ani co bylo uvnitř místnosti. Prach se vzná…šel prostorem a slabý svit ho zvýrazňoval. Zbytek sil mi ještě dovolil opřít se.
Chvíli jsem jen tak ležel a naslouchal. Lomoz venku neustával. Mutant byl příliž rozběsněný. Občas bylo slyšet drápání kopyt o stěnu. Popadl mě vztek, tak jsem vyndal prázdný zásobník, rozepnul baťoh a vytáhl krabičku s náboji. S každým nábojem vsunutým do komory jsem byl vzteklejší. Za chvíli byla pistole nabitá. Bágl… zůstal na zemi a já došel k otvoru ven. Zvíře si mě okamžitě všimlo a zařvalo.
Mutant se rozeběhl a začal se drápat za mnou nahoru. Neměl šanci. Pomalu jsem zvedl ruku s bouchačkou a zamířil na hlavu. Oko přestalo na okamžik kmitat a zíralo na mě. Po zmáčknutí spouště se ozval výstřel a náboj zasáhl příšeru do tlamy…další do tlapy. Svalila se na zem a s přidušeným skřekem se pokoušela zvednout… Další tři výstřely ji uzemnily nadobro. Poslední kulka byla ještě z milosti. Ozvěna v dáli slábla.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama