Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

15. Část

14. prosince 2011 v 17:58 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Zastrčil jsem si jí na místo, kde před určitou dobou spočíval můj roztřískaný Makhanov. Nostalgicky jsem si vzpomněl na první misi. Jak dlouho už to trvalo od doby, kdy jsem přešel hranice Zóny? Měsíc? Dva? Nemohl jsem se rozpomenout. Bezděčně se mi připomnělo soudní řízení v Krasnodonu. Raději jsem takové úvahy hned zatlačil zpátky. Musím řešit přítomnost, ne minulost.
Po krátkém uvážení jsem si v ruce nechal vousáčovu pušku, protože byla o poznání lehčí. Až potom jsem se vydal dál. Na mapě jsem si zvolil mnohem kratší cestu skrz les. V celém lese byly snad jen jediné dva křížky. Přesto jsem se na cestě tu a tam zastavoval, abych zkontroloval podezřelý terén před sebou. Porost tu byl dost hustý a stromy byly blízko sebe. Ale asi za hodinu a půl začal les postupně řídnout. Našlapoval jsem zlehka a opatrně. Téměř už jsem rozeznával šedou šmouhu asfaltky asi sto sto padesát metrů před sebou, když jsem vlevo od sebe zaslechl temné mručení. Ačkoli to nebylo nic zvláštního, ztuhl jsem na místě jako pařez. S pažbou zapřenou o rameno jsem se prudce otočil, ale byl klid. Blízko rostlé smrky mi nedovolovaly vidět dál, než pár metrů. Zhluboka jsem nasál vzduch a opatrně udělal pár kroků. Došel jsem za první strom, chvíli vyčkával a potom co nejtišeji vyskočil zpoza něj. Naskytl se mi úchvatný pohled na hnědé stromořadí. S puškou stále zapřenou do ramene jsem udělal několik kroků vpřed a opět udělal trik se stromem. Když jsem ani poté nic nezahlédl, začínal jsem být mírně nervózní. V hrudníku jsem cítil pravidelné údery stále se zrychlujícího srdce. Na tváři mi vykanul studený pot. Tajemné mručení neustávalo, ale bylo o něco silnější. Nyní už ho doplňovalo tiché mlaskání. Nevím jak, ale zničehonic mi došlo, že mutanti nespíš někoho žerou. Měl jsem podobných zvuků až po krk… Stačil mi letmý pohled za další strom. Následně na to jsem se musel pevně opřít zády o kmen, abych se náhlou závratí nesvalil. Několik zmutovaných psů si pochutnávalo na chlapíkovi v dlouhém, hnědém kabátě. Mohl být tak dvacet metrů ode mě. Stačilo by mi pečlivě zamířit na trup a nemá nejmenší šanci. Na druhou stranu bych tak přilákal ty zpropadené psy, jako tehdy, když jsem zachraňoval Žolíka… Muž se stále přibližoval. Horlivě jsem přemýšlel, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodl pro úplnou zhovadilost. Opět jsem zapřel dlouhou pušku do ramene a vyšel ze svého úkrytu. "Ruce vzhůru a ani se nehni, ty bastarde!" Chlapík překvapeně strnul na místě. Chvíli si mě opatrně prohlížel. Vzal to od bot po kapuci. Protože už to trvalo pár vteřin a muž se stále nehýbal, pocítil jsem nutnost zdůraznit vážnost svého prohlášení. Odjišťovací páčka cvakla až nezvykle hlasitě. Proti vší logice se chlapík mírně pousmál. Jeho zbraň se mihla vzduchem a teprve když broky hlasitě roztříštily kůru těsně u mé hlavy, došlo mi, jaký idiot to jsem. Okamžitě jsem se schoval za nejbližší kmen. Ještě jsem na něj stačil vystřelit, ale viděl jsem, jak kulka rozstříkla orosenou půdu asi dvacet metrů za nepřítelem. Cvakl závěr a náboj byl v komoře. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil táhlý štěkot nedaleko za mnou. Skoro ve stejnou chvíli se kus přede mnou ozvalo kovové klapnutí. Bylo mi jako by mě opařili. Mé štěstí se odvrátilo na opačnou stranu…
Byla noc; bílý měsíc matně osvětloval ulice Krasnodonu. Skučivý vítr se rychle proháněl skrz prohnilé okenice a jemné kapičky deště tiše dopadaly na okenní parapet. Vysoké topoly skřípaly před jednolitým panelákem. Nezazpíval ani ptáček, ani moucha nezabzučela. Na mrazivé, chatrné pohovce ve svém obýváku jsem se choulil již delší dobu. Už brzo si pro mě přijdou, vím to. Už brzo mě najdou. Strach mi svíral břicho jako ledová pěst a můj vrozený instinkt mi zcela srozumitelně velel bojovat o svůj život až do konce. Pulsující krev v krční tepně mě ohlušovala a chtělo se mi zvracet. Poslední vnitřní plamínek hrdosti mi ale radil zůstat a vyčkat než se vše uklidní. Celý jsem se klepal a mrazivé návaly viny mě každou chvíli prudce zasáhly.
Rozum mi radil dát se na útěk nebo důmyslně zneškodnit policii a tajně uniknout. Vymyslet plán, uskutečnit jej. Nevzdávat se. Zachovat chladnou hlavu. Mé zimou zkřehlé prsty obalené v nepříliš odolné látce se ještě pevněji sevřely na solidní rukojeti mého nože. Výborná zbraň; udržovaná čepel ostrá jak jazyk mé ženy a přitom hladká jak její zadeček… Srdce se mi sevřelo úzkostí, jakmile se mi připomněl její odchod. Ten panchart jí nejspíš nejdřív krutě mučil.
Náhlou vnitřní bolestí jsem pevně zavřel oči a obličej mi klesl do dlaní. Odporem jsem sebou trhnul při představě takové zvrhlosti. Takové zbabělosti! Snažil jsem se na to nemyslet. Pouhá myšlenka na takovou zvrácenost mi trhala duši na kusy a do srdce zarývala naostřený kůl.
Po tvářích mi tekly zničené, dlouho zadržované slzy plné zármutku a nenávisti. Musím myslet na něco hezkého. Pokoušel jsem se vzpomenout, ale nešlo to. Stalo se mi vůbec něco hezkého? Bezděčně jsem si vzpomněl na to, když jsem v dětství poprvé dostal zbraň od táty. Byl jsem štěstím bez sebe, vždyť se ze mě stal válečník! Denně jsem s ní cvičil, abych mohl zabít soustu nepřátel. A to se také stalo. Zabíjel jsem, jako bych byl služebník samé smrti. Ale nikdo nic nenamítal, ani máma, ani táta. Jenže pak vše zmizelo v záplavě krve a slz a zbyl jen kříž a kněz, odříkávající poslední motlitbu. Vzpomínal jsem na plavovlasou krasavici zpívající ukolébavky dvěma malým dětem ležícím v postýlkách. Vzpomínal jsem na sladké úsměvy úžasné ženy, na výbuchy smíchu, když na mě spadly dveře, které jsem právě opravoval. Na jedinečné chvíle milování, na její hněv, když jsem něco rozbil…
Nový proud slz se mi vehnal do očí. Roztřásl jsem se víc. Svlékl jsem si zkrvavenou košili a mrštil s ní na lepkavý koberec. Cítil jsem, jak se ve mně něco láme… Už jsem se nechtěl dál trápit. Můj život již nemá smysl. Půjdu a nechám se zabít.
V unavených, vlhkých očích se mi zableskla šílená naděje. Ano, tak bych se s ní možná mohl sejít! Po smrti! Ona představa mi náhle připadala jasná a logická. A najednou jsem se nechtěl vzdát ani bojovat. Nechtěl jsem už utéct.
Hořké slzy stékaly po mých zmožených tvářích a neovladatelné vzlyky třásly celým mým tělem. Cítil jsem se tak zničený a přitom vlastně šťastný. Chtěl jsem křičet, tancovat a smát se, ale zároveň mě obklopovala bezbřehá úzkost. Cítil jsem před sebou ohromnou, černou propast zapomnění, kterou jen málokdo dokázal překročit sám, vlastní rukou. Dostal jsem strach, že to také nedokážu. Skrze slzy jsem pozoroval temné mraky za oknem. Vnímal jsem kapičky sílícího deště, poslouchal jsem vítr skučící mezi okny. Zkoumal jsem vrzání starých trámů. Šumění topolů. Obrátil jsem hrot nože proti hrudi a pevně zavřel oči. Ohromná, nekonečná temnota, obklopující vše, co se kdy narodilo… tak přitažlivá a - Ne!
Desítky let života se ve mně naráz vzpříčily a začaly protestovat. Z třesoucí se ruky jsem upustil nůž na studený gauč a prsty zarýval do obličeje. Vždyť tu přeci ještě byla naděje, že to dokážu! Mohl jsem se ještě probojovat a uprchnout, nejsem tak neschopný! Kdybych tak věděl…
A pak mi na mysl přišel obraz zmučené ženy a odcizených dětí. Co bych dělal pak? Kam bych šel? Do Ameriky? Nebo do armády? Ne. Nakonec bych se stejně utrápil… Opět jsem sebral nůž a namířil jej hrotem proti hrudi. Překročím a vejdu....do náruče své milované…
Náhle se zjevila nejasná postava v bílém kabátě a váhavě ke mně natahovala ruku v černé, bezprsté rukavici. Psi se blížili. Jejich štěkot se rozléhal po celém lese. Bylo až s podivem, jak rychle se v hustém lese dokázali pohybovat. Pumpa v hrudi se roztloukla a nahnala krev do mozku. Okamžitě, aniž bych o tom stačil vůbec přemýšlet, začalo mé tělo jednat.
Rychlý pohled za strom, abych zjistil, že muž v hnědém kabátě bezhlavě utíkal, až za ním vlály cípy jeho dlouhého kabátu. Hlasitě při tom volal, asi v lese nebyl sám. Nedal jsem se dlouho pobízet, zapřel pušku do ramene a chvilku mířil. Třeskl výstřel a ačkoli jsem mířil na hruď, mužova hlava se roztříštila v rudé záplavě krve a úlomků kostí. Zaskočilo mě to, ale ne na dlouho. Aspoň to přiláká psi.
Prudce jsem se otočil a pádil lesem pryč. Kličkoval jsem mezi stromy, pušku dávno na rameni, aby mi nepřekážela. Terén se pomalu začal zvedat. Netrvalo dlouho a běžel jsem nahoru do kopce. Na chvíli jsem se zastavil, abych nabral dech. Pomalu jsem začínal mít dojem, že mě psi nepronásledují, ale přesně v tu chvíli se kus za mnou ozvalo táhlé zavytí, doprovázené hlubokým skoro šíleným štěkotem.
Nedbaje na únavu, rozběhl jsem se dál. Klopýtal jsem přes silné kořeny, co chvíli se opřel o strom, abych si dopřál alespoň vteřinku oddechu. Psi mě pomalu doháněli. Poznal jsem sice, že nejsou zvyklí běhat takhle daleko a namáhavě, ale já měl na zádech dvě pušky a těžký batoh, kterých jsem se nechtěl za žádnou cenu vzdát. Pomalu se z mého útěku stávala noční můra. Unavené svaly v lýtkách a na zádech nesnesitelně pálily a popruhy batohu se mi dřely do ramennou. Ledový pot stékal po bradě a po hřbetě. Najednou se mi pod nohami zjevil bludný kořen vystupující z hlíny a já přes něj ošklivě upadl. Poranil jsem si dlaně, ale necítil jsem to. Chtěl jsem se zvednout a běžet dál, ale jakmile jsem šlápl na pravé chodidlo, projela mi celou nohou k trupu oslepující bolest. Přemáhaje ostrou bolest vyvrknutého kotníku jsem kulhavě běžel dál k vrcholu. Neohlížel jsem se. Lepkavý pot mi stékal do očí a nesnesitelně pálil. Před zraky jsem měl rudou mlhu a pomalu jsem začínal omdlévat námahou. Vyčerpáním jsem se chtěl povalit na zem nebo schovat někde v křoví, ale bylo mi jasné, že mě psi stejně vyčmuchají. Sebral jsem poslední zbytky sil a ještě jednou přidal do kroku.
Svah se neočekávaně prudce zdvihl a když jsem z posledních sil překonal prudké stoupání, byl tam už jenom vzduch. Chvíli jsem zůstal viset v čistém povětří. Úder byl o to tvrdší, o kolik jsem to nečekal. Těžce jsem se praštil do lokte o něco tvrdého, bodavého. Slepý bolestí a strachem jsem se z posledních sil převalil přes konec svahu a naprosto vyčerpaný zůstal ležet. Každou chvíli jsem čekal, že se na mě vrhnou psi a začnou mě trhat na kusy. Místo toho se ozvalo táhlé, žalostné vytí. Když jsem pohlédl za sebe, žádného psa jsem nespatřil. Copak se mi to jenom zdálo? Už jsem skoro začínal věřit, že to všechno byl jenom výplod mé fantazie. Jenom další ukázka krutosti Zóny. Pak se necelé dva metry ode mě ozvalo temné vrčení…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama