Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

1. Část

13. prosince 2011 v 20:50 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Píše se rok 2012. Přesněji 14. srpna a já jsem se rozhodl "navštívit" Zónu. Vidina artefaktů a zbohatnutí zamotá hlavu kde komu, ale já jsem utekl z Ruska, kvůli něčemu jinému. Vražda? Zabití? Nevím jak tomu říkají, ale já tomu říkám nehoda.

Tak či tak mě z vraždy obvinili a já jsem musel narychlo utéct. Zóna byla jasná volba, místo bez pravidel a policajtů. No prostě nádhera. Na cestě do Zóny, jsem ale potkal několik lidí, říkali si stalkeři, kteří Zónu opouštěli a když jsem slyšel hrůzu nahánějící historky, tak jsem se rozhodl, že si budu psát deník. Třeba ho někdo najde, třeba můj život bude někoho zajímat…nebo taky ne…Zítra přijedu do Černigovu a odtamtud pěšky až na okraj samotné Zóny.

14.8.2012 - Za 2 hodiny dorazíme do Černigovu.
Jsem vzrušený. Cesta k Černigovu se táhne jako smrad. Těch pár stalkerů, co jsem potkal, vypadalo vyčerpaně, špinavě a bágly měli nacpané k prasknutí. Když jsem se zeptal, co tam nesou, řekli mi, že bych jim stejně nevěřil. Začíná mě zajímat, jak se vůbec do Zóny dostanu. Podle toho jak ti chlapi vypadali, to asi nebude sranda.

15.8.2012 - Hned ráno jsem vyrazil k místům, kde údajně začíná Zóna, ale nebylo to úplně podle mých představ. Všude byli vojáci, zátarasy, ploty a obrněný transportéry. Nevím co bych dělal, kdybych nepotkal toho chlápka. Říká si Cestovatel a prý má své cesty až do Zóny. Chtěl po mě jenom 100 RUB. Když jsme se dostali do takové malé zapadlé vesnice, přihodil jsem mu ještě flašku vodky, kterou jsem koupil v Černogivu.

15.8.2012 - A je to tu. Jsem v Zóně. To tajemné, hrůzu nahánějící, ale přesto velmi zajímavé místo plné artefaktů, mutantů a lidí s podobnou minulostí. Dorazili jsme s Cestovatelem do oblasti, které se říká " Kordon".Moje první krůčky směřovali do vesnice. Při procházce vesničkou mi nabýhá husí kůže. Asi 15 lidí, který… jenom sedí u sudů s ohněm, popíjí vodku a hrají na kytaru. Bože, představoval jsem si to jinak…

z 15. na 16.8. 2012 - Má první noc v Zóně. Sedím u ohně, který jsem si rozdělal dál od ostatních a píšu. Je tu tma jako v pytli a až nezvykle velká zima. Naproti u nějaký polorozpadlý chalupy je barel s hořícím ohněm a u něj se ohřívá asi pět stalkerů. Nezdá se, že bych je nějak zvlášť zajímal. Mluví mezi sebou potichu… a občas se některý ohlédne na kus lesíka za plotem a pak na mě.

Vzduch je prosycen nějakou zvláštní esencí, jako by byl kolem sníh, ale zároveň je dusno. V uších mi pulsuje zvuk, jako bych dlouho běžel a zadýchal se. Není to otravný, ale zvláštní. Z dálky je taky občas slyšet vytí a zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel. Jen díky pár ohňům a baterkám jsou vidět obrysy okolních d…omů, jejichž stěny asi zažily věci, které se jen těžko popisují.

Podkroví starého domu na okraji vesice mi snad poskytne dobrý úkryt, před nebezpečím, které si ani nedokážu představit. Když jsem vykoukl z dávno vyskleného okna, tak jsem na poli zahlédl nějaké podivné elektrické výboje. Vypadají děsivě a nepezpečně. Nemám ani tušení co to je. Vytí a divné zvuky slyším až nebezpečně b…lízko vesničce. Takový strach jsem ještě neměl. Ležím v rohu a snažím se usnout. Zatím marně…

16.8.2012 - Kašlu na spánek. Mám husí kůži z toho bordelu venku. Na hodinkách jsou 2:14 ráno. Pomalu ani nevidím na papír, protože baterku musím držet v zubech. Přitáhl jsem si k sobě batoh. Ten chlap měl pravdu. Já blb ani nemám zbraň. Na sobě mám kapsáče, kanady, vojenskej svetr a bundu. Asi se půjdu ven ohřát a je mi jedno, jestli bude mít někdo kecy…

16.8.2012 - Vylezl jsem z podkroví. Bože, bez zbraně je to divnej pocit. Pocit strachu a bezmoci. Došel jsem k ohni, kde ještě seděli 3 stalkeři. Zbytek spal. "Á, zobák. Posaď se u nás, chlape," spustil jeden z nich, až podezřele milým hlasem. S mírnou nervozitou, jsem si pomalu přisedl. Začínal jsem mít pocit bezpečí… To jsem bohužel nevěděl co mě ještě čeká.

Když jsem se uvelebil, prohlédl jsem si je od hlavy k patě. Je zajímavé, že každý z těch stalkerů měl hadry složené z různých částí maskáčů, bund a kabátů. Dva měli kapuce na hlavě a jeden, ten co seděl vedle mě, měl kuklu. To mě napovědělo, že asi každý stalker v Zóně má svůj vlastní styl oblékání. Narozdíl ode mě byl…i ale špinavější a hlavně ozbrojení. Ten, co seděl vedle mě, řekl: ‎,,Tak tě stalkere vítám v Zóně." Jeho tón zněl slavnostně a ironicky, z huby mu táhla vodka a cigára. Ti dva, co stáli, se tlemili. Neměl jsem z toho dobrý pocit.,, Jak tě tak celej den pozorujem, řekli sme si, že by ti neškodilo vydělat si ňákej ten rublák, žejo chlapi?" Ti dva něco zabručeli a já znervózněl. Bezva, konečně se dostanu někam dál, a to jsem se jen sotva rozkoukal…

z 16. na 17.8.2012 - Jelikož jsem neměl nic, než pár rublů, flašku vodky a kus chleba, nezbývalo mi nic jinýho, než na tu nabídku přistoupit. Stalkeři se na sebe koukli s ďábelským výrazem a já jsem tušil, že to nebude procházka růžovou zahradou. ,,Ráno ti řeknem vo co de. Teď se běž prospat." Lokl jsem si trochu vodky… a šel zpět k rozpadlému domu. Asi po půl hodině přemýšlení jsem konečně usnul…

‎17.8. 2012 - Ráno mě přišli vzbudit (lépe řečeno dostal jsem kopanec do břicha). Venku svítalo. Obloha byla bez mráčků, skoro bych ani neřekl, že jsem v Zóně. Před posledním barákem v "vesničce" stál chlap jako hora. Byl oblečen a vyzbrojen lépe než kdokoliv z okolostojících. Hlavně jsem si všiml respirátoru, který mu …visel na krku. Na kapuci měl nášivku se značkou radioaktvivity. Maskáče měl kombinované i s vestou.

,,Hej, poď sem greenhorne" zavolal na mě. Hodil jsem si bágl na rameno a pomalu vykročil k němu. Nervozitou jsem se málem rozpustil. Z toho chlapa šel respekt. Měl jsem pocit, jakoby každý můj krok trval věčnost. Když jsem k němu došel, docela dobře si pamatuji na tu ošklivou jizvu přes levé oko a neoholenou tvář. Stál…i jsme proti sobě. Já, neozbrojenej mladíček, který je tu chvíli a pravý, doopravdický stalker.

‎17.8.2012 - Před akcí. Byl to dlouhý rozhovor. Prej hodně brzo ráno slyšeli divný vytí někde za cestou a mám to obhlídnout. JÁ. Mám prej získat zkušenosti. Jakoby se na mě domluvili, páč tam mám jít sám. Musím říct, že jsem pěkně připosranej, ale alespoň jsem dostal bouchačku s dvěma zásobníky. Makarov PM, je rezavej a… nejde ani pořádně nabít. No.. jsem zvědavej, jestli s ním vůbec něco sejmu.

Poprvé opouštím vesnici sám. Jsem vzrušenej a vystrašenej zároveň. Nevím co mě čeká, ale podle vyprávění asi nic příjemnýho. V rukách držím starej Makorov, podle stavu by se měl každou chvílí rozpadnout, ale lepší než jít beze zbraně. Pomalu kráčím po staré asfaltové silnici. Asi po 5ti minutách cesty jsem přešel horizont, takže už jsem na vesnici neviděl. Hlavou se mi honily spousty myšlenek.

"Do prdele…" problesklo mi hlavou. Asi 30 metrů přede mnou se objevili dva psi. Kéžby byli normální, těmhle stalkeři říkají Slepí Psi. Prej sou vážně slepí, ale mají vyvynutej sluch a čich, takže pro zelenáče jako já, jsou nebezpeční. Přemýšlel jsem co mám dělat. Vrátit se? Jít dál? Celých 5 minut jsem přemýšlel a pak mě napadlo, že je obejdu. Díky bohu, že mě to napadlo…

Slezl sem z cesty a vyrazil po louce kolem starýho mostu. "Pomóc, pomozte někdo…" zaslech sem a uvědomil si, že to vychází z pod mostu. Zbystřil jsem a koukl pod most. Na zemi ležel polomrtvej stalker s dost ošklivou ránou na zádech. Okamžitě sem se k němu rozběhl, abych zjistil, jak na tom je a co se kurva stalo.

Autoři: Daniel Jaroš a Martin Gross

Nejdřív jsem nevěděl co mám dělat. Ten chlap ležel těsně u rezavýho vraku auta a všude byla krev. Poklekl jsem, zalovil v báglu a vyndal obvaz. Třásl jsem se. Z tý rány se mi zvedal žaludek. Opatrně jsem ho pozvedl a opřel o nohu, abych ho mohl ovázat. Při každém pohybu sténal a kašlal. Obvaz ale nemůže pomoct, musím ho odtud dostat… venku se ale pořád prohání smečka těch čoklů…

‎,,Hej… kámo" promluvil těžce. Podepřel jsem mu hlavu.,,Tam… za autem… brokárna… dělej!" Ani jsem nepřemýšlel, opřel jsem ho o zeď a oběhl vrak. Opravdu, těsně pod aoutem ležela upilovaná brokovnice. Chňapl jsem po ni a otevřel komory. Dva náboje. Začínal jsem mít nahnáno, pach zaschlé krve a sténání určitě přil…áká ty potvory venku. Musel jsem jednat…
Zaklapl jsem komory a podíval se ven. Strnul jsem. Stál tam pes a divně kroutil hlavou sem a tam. Vypadalo to, že mě nevidí. Ani jsem se nehnul. Moje nohy mi vypověděly službu, zakořenily do země. Bylo vidět, že mě cejtí. Zbraň jsem svíral křečovitě, ukazovák na spoušti. Mám vystřelit? Než jsem si to mohl pořádně promyslet, za mnou se ozval výkřik…

Bleskurychle jsem se otočil. Kolem zraněnýho stáli asi tři psi a vrčeli. Na nic už jsem nemyslel… pozvedl jsem zbraň… namířil a stiskl spoušť. Jedna hlaveň vyslala spršku smrtícího olova, které doslova rozmašírovalo mutanty na cucky. Ve štiplavé vůni a kouři střelného prachu jsem se otočil, pes už tam nebyl. ,, Zdr…hej!!" zařval najednou raněný ,, běžel pro smečku!" Ozvalo se dlouhé a chraplavé zavytí…

Bleskurychle jsem tasil pistoli a hodil ji stalkerovi. Z opasku jsem vytáhl nůž. Ozvaly se dva výstřely. Na každý se ozvalo bolestivé zakňučení. Bezmyšlenkovitě jsem skočil na nejbližšího čokla a vrazil mu dýku do hrdla. Třetí pes, evidentně vystrašený smrtí svých druhů, se dal na útěk, ale zraněný stalker byl pohotově…jší. Střelil psa do zadní nohy a ten udělal kotrmelec. Další výstřel ho umlčel na vždy…

Vytáhl jsem nůž z rozříznutého, teplého hrdla a otřel ho o bundu. Teď musíme vypadnout. Klekl jsem si ke stalkerovi a zeptal se ho, jestli může ještě střílet. Odpověděl mi, že jo, ale má mžitky před očima a nemůže pořádně mířit. Na víc silně krvácel. Nedalo se nic dělat, opatrně jsem ho zvedl, podepřel mu nohy a pomohl… mu vylézt na moje záda. Pobral jsem ještě, co se dalo a do pravý ruky hodil brokovnici…

Vyběhl jsem z podchodu na malej palouk. Naproti nám se rozprostíral lesík a napravo byl mírný svah, který vedl na silnici. Raněný se mě držel, jako klíště. S nesmírnou námahou jsem se vyškrábal nahoru. Přes neuvěřitelnou únavu jsem ale upaloval, jako blázen. Stalker začal střílet, neviděl jsem ale kam a na co. Kolem se…be jsem slyšel vrčení a spoustu rychlých tlapek. Byl jsem zoufalý. Nemoh jsem se zorientovat…

Štěkání a vrčení bylo stále hlasitější. Popraskaná silnice mi běh nijak neulehčovala. Cesta pokračuje dál asi kilometr k armádnímu stanovišti a tam rozhodně nechceme. Spatřil jsem odbočku k vesnici, ještě pár desítek metrů a jsme tam. Napnul jsem všecky síly a skočil ze svahu dolů. Zraněný válel sudy až k plotu a já se… zvedl, abych ho kryl. Na horizontu se objevila velká černá silueta. Chropot a mlaskot mi drtil uši.

Proti mě se hnal kanec(nebo něco podobnýho) jako hrom. Tlama brousil zem a srst vlála, jako tráva ve vichřici. Šílené a krví podlité oči bíle svítily. Poklekl jsem, stiskl spoušť a poslední náboj s práskotem opustil komoru. Z hlavy bestie vystříkla krev a obří hromada masa se nekontrolovatelně, hnána setrvačností, řítila na mě. Nestihl jsem uhnout. Monstrum mě zavalilo a pak jsem slyšel už jen šílenou střelbu a řev..
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Javorský Lukáš Javorský | E-mail | 31. prosince 2011 v 19:22 | Reagovat

Nádhera:) Klidně by jsi mohl napsat třetí díl knihy Pinik u Cesty.To napětí,které v tomto příběhu bylo....Opravdu nepopsatelné.:)

2 Dede Dede | 21. dubna 2012 v 17:51 | Reagovat

Me gusta!

3 Ashinka Ashinka | 26. června 2012 v 15:28 | Reagovat

Parádní :-) Akorát je tam chybka (krom překlepů) v datumování. Podle datumů první noc trvala od 15. - 16 a od 16. - 17.

4 Fanynka Fanynka | 9. října 2013 v 19:54 | Reagovat

Tohle by klidně mohla být knížka, úžasný příběh, originální námět a hezky napsané :D fakt super

5 Ľuboš Ambroz Ľuboš Ambroz | E-mail | 13. dubna 2014 v 16:28 | Reagovat

Úžasné, teraz si prečítam tých ďaľších 90 častí denníku... SUPER, pokračujte v tom ďalej  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama