Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

7. Část

13. prosince 2011 v 21:25 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Ta druhá byla ale daleko, nějaká šachta nalevo, asi kilák podél náspu. Byla plná nějakých modrých kroužků. Most byl oproti tomu bez značek, jen uprostřed průjezdu, pár metrů ode mě, byl nakreslen malý otazník. Žolík mi říkal, že to tu není bezpečný jen po setmění, mám tak ještě trochu času, abych se tu porozhlídl. Do jedný ruky jsem vzal pro jistotu pár matic a do druhý pistoli. Každý můj krok teď vedl kov…
Po odházení všech matic se zdálo, že je tu bezpečno. Přelezl jsem tedy hroudu písku a rozhédl se. Přímo za kusem betonu vraženým v silnici a hromadami rozházených beden byla na zemi nějaká černá skrvrna. Ta mě ale mohla být ukradená, byla dost daleko. Vzal jsem to opatrně podél vraku zleva, přímo do míst, kde údajně Žolík našel tu mrtvolu. Byla tam. Roztrhanými kusy ošacení prorůstala tráva…
Na kostech ještě bylo trochu shnilého masa. Lebka měla otevřenou čelist a mezi očními důlky byl i třetí, po kulce. Ten nebožák tu asi musel zažít velkou noční můru, když se odprásknul…ale ani to nebylo tak jisté, třeba ho sundal někdo jiný. Podle toho, co jsem ale zažil v tom baráku a co mi vyprávěl Žolík, že tu spatřil, bych se spíš přiklonil k tomu prvnímu. Slunce pomalinku mizelo za obzor a čas ubíhal.
Šel jsem po kolejích a z celý scény jsem měl trochu depresi. Po včerejší noci se mi už nikam nechtělo a nelíbilo se mi to. Vůbec ten vlak. zrezlý koleje a to všechno… Ale stejně jsem šel dál. Asi ze zvědavosti. Možná jsem jenom nechtěl vypadat jako blbec. Před kým, to nevím.
První, čeho jsem si všiml na podivném, starém vlaku byl odraz měsíce na vyleštěné kapotě. Ta mašina vypadala, jakoby sem přijela teprve včera. V tom okamžiku se mi zatočila hlava a blesklo mi před očima. Vlak teď vypadal jak by měl: stará hromada šrotu. Nevěřícně jsem ustoupil a nějakou chvíli s podezřením sledoval oprýskaný vlak. Začalo mi hučet v uších…
Nakonec jsem se zvláštním pocitem obešel vlak zleva. Byla to stará původně asi černá lokomotiva. Vagóny se zdály být nepoškozené. Jenže jakmile jsem míjel poslední část mašiny, koutkem oka zahlédnu něco tmavě zelenýho vpravo. Bleskurychle se otočím, pistoli před sebou srdce v krku a…
Byla tam jenom ta podělaná mašina. Zrezivělej krám. Neškodná krabice. Nic zvláštního, opakoval jsem si pořád dokola, jako bych tomu nechtěl věřit… Pak už jsem kráčel o dost opatrněji. Dýchal jsem z hluboka a snažil se uklidnit. Vlastně se nic nestalo. Těkal jsem očima ze strany na stranu jako šílenec. Nohy se mi pletly, ale já pořád šel a šel…
Cítil jsem srdce jako obrovskou dunící pumpu. Ruka s pistolí se nekontrolovatelně třásla. Po pár krocích mi konečně došlo, že takhle to dál nejde. Zastavil jsem se, pistoli zastrčil za pas na zadku a nadechl se. S námahou jsem si klekl na jedno koleno a zavřel oči… Někde v dálce se zasmálo dítě…
Otevřel jsem okamžitě oči a začal se rozhlížet. Jak mám, sakra, vědět, jestli je to přelud nebo skutečnost? Ale pak mi došlo, že je to nesmysl. Nějakou chvíli jsem jen tak civěl do prázdna a snažil se vzpomenout na nějaký hezký okamžik v Zóně. Na žádný jsem si nevzpomněl. Pohled mi sklouzl na temnou nápravu vagónu. Jenže potom mi došlo na co se vlastně dívám… Okamžitě jsem se zpocenej probral někde na zemi. Chvíli koukám do tmy, hýbu rukama a nohama, kontroluju všechno, co se dalo. Jako poslední jsem si uvědomil, že pořád řvu strachy na celou Zónu. Okamžitě jsem přestal. "Ty krávo," vypadlo ze mě nakonec.
Po delší době odpočinku jsem oschnul a zvedl se ze země. Sbíral jsem si poházené věci ze země. Postupně jsem se tou prací začal skutečně probírat. Určitě to nebylo naposled, pomyslel jsem si. Příště musím bejt opatrnější. Potřásl jsem hlavou… bylo mi jako po opici.
Nakonec mě přes obličej pleskla skutečnost. Cítil jsem vítr na tváři, hučení v uších náhle ustalo. Úlevně jsem si oddychnul jak mě opouštěly poslední zbytky tíživé, halucinogenní úzkosti. Bylo to jako by ze mě spadlo něco těžkého… Jako dostat ránu do kovové přiliby, kterou máte na hlavě. Pak byste si tu přilbu sundali a bylo by vám jako teď mě.
Znovu jsem si oddechl. Zdálo se, že už je po všem. Opatrně jsem zvedl bágl a prohlédl jeho obsah po tmě. Všechno tam bylo, mapa, svítilna, PDA a ještě pár dalších krámů… Těď jsem si na halvu pečlivě nasadil svítilnu. Čudlík cvakl a proud světla ozářil žlutý bagr. BAGR! Srát na to fakt, pomyslel jsem si. Pomalu jsem se vydal k mostu. Konečně jsem přicházel ze správně strany.
Pomalu, až s posvátnou úctou vzhlížeje na vlak jsem si rukávem utřel nos. Střední část mostu byla propadlá i s vlakem. Bylo to… jakseto… impozantí! Vagóny naskrz prolezlé travou a křovím, kusy kolejí trčící do vzduchu a zbytky mostu jen tak visící ze vzduchu dolů. Vrzání plechů se chvilkami rozléhalo po okolí. Kdesi vpředu se trhaně ozvala jakási známá odrhovačka…
Už mě z toho ale vážně začínalo hrabat. Na tom místě se dělo něco zlýho, něco nevysvětlitelnýho. Jako by něco nechtělo, abych se tam potuloval. Ten výlet na kolejích byl asi taky sen…fakt nevím. Rychle jsem OPĚT doběhl od bagru k mrtvole. Napravo, jen pár metrů, byla ta divná černá skvrna. Napoprvé mě ani nenapadlo se k ní přibližovat, jen jsem bláhově rozhrabával písek a harampádí všude okolo..
Slunce už zalezlo za obzor a všude se rozlil mohutný stín. Únava po tom hrabání a tahání všemožnýho bordelu mě ale přeci jen dostihla. Opřel jsem se o kamenný, nosníkový sloup mostu a těžce po něm sjel do sedu. Pak můj pohled upoutala ta divná skvrna. Nejdřív jsem na ní jen tak zíral…nic se nedělo. Moje oči si už přivykly tmě. Sice by asi bylo nebezpečný nemít zaplou čelovku, ale jen bych se zbytečně oslepil.
Jemný větřík vířil suchý písek a hrál si s větvemi stromů. Nic kromě vrzání dřeva a šustícího písku slyšet nebylo. Už jsem to pomalu vzdával, když v tom najednou z míst, kde byl ten černej hnus, něco vyskočilo. Bylo to malinkatý, asi jako cvrnkací kulička. V tý tmě svítila jakoby purpurově. Vše trvalo jen krátký okamžik. Světýlko zmizelo někde ve tmě, prostě se rozplynulo. Chvíli jsem zíral jak opařenej…
Pak jsem se vzpamatoval, pomalu vstal a vzal do ruky matici. Přirozeně se mi vůbec nechtělo se k tomu přibližovat, ať to vypadalo sebehezčejc. Rozmáchl jsem se a vhodil ten kus kovu přímo na čerň. Matice na okamžik letěla normálně, po parabole, ale najednou modře zasvítila a po elipse, jako na kolotoči, se snesla přesně do prostředka toho místa. Pak zhasla. Vrhnul jsem další, z blízka. Přesně ten samej efekt.
Čím jsem byl blíž, tím více se mě zmocňoval jakejsi chlad. Ruce mi stydly a nohy dřevěněly. I srdce bušilo rychleji. Za chvíli jsem stál dobrých pár cenťáků od toho. Tma ještě nebyla tak velká, od huby se mi kouřilo a siluety bagru, rour a rozsypaných, převrácených vagónů pomalu mizely v husté tmě. Nade mnou byly dírou v mostě vidět první hvězdy. Poklekl jsem a prohlédl si obvod skvrny…
Zblízka vypadala jako cákanec barvy. Na mnoha místech byly vidět ostrůvky asfaltu, které čerň nepokryla. Zajímavý bylo, že písek byl od tý louže odvátej na dobrejch třicet cenťáků a dělal okolo přesnej kruh. Netýkalo se to ale kusů rozervanýho železobetonu okolo. Ten jakoby na něj nic nepůsobilo, ale zřetelně byly vidět zkroucené trubky, všechny míříci směrem k tomu místu. V betonu udělaly dokonce rýhy.
Neodvažoval jsem se na to šáhnout, ani do toho něco dalšího házet. Pak ale znovu zavál větřík a skvrna modře zasvětélkovala, stejně tak i železné trubky, ty ale byly spíš do modrozelena. Bylo to..prostě nádherný. Ze skvrny se stala jakási pulzující kaluž plná tekutiny. Okolo se vznášely bílé jiskřičky a trhavým poletováním usedaly na všechnou kovové v blízkosti. Jakmile vítr ustal, všechno zmizelo a tekutina ztvrdla.
Bylo mi čím dál víc blbě. Pulzování v hlavě zesílilo a já začal pociťovat křeče. Aha, takže vítr, lehnul jsem si a foukl. Modř se objevila znova, jasně a zřetelně. Po chvilce ale slábla, asi jako když dýcháte na sklo, tak nějak. Začal jsem foukat jak pominutej, dokud nebyly vidět mžitky a hladina dostatečně nezkapalněla. Náhle mě odeřila silná bolest hlavy a bílé světlo. Zrak se okamžitě vrátil a svět okolo se točil.
A bylo to tu zas. Jako na tý huti. Jakási síla mě přirazila k zemi a já se jen stěží mohl hýbat. V hlavě mě vřískalo a zase byly slyšet to divný šeptání. Ze tmy se najednou začaly vynořovat stíny, ještě černější, než tma samotná. V oslnivých záblescích jsem rozeznával chybějící končetiny a trhané, pomalé pohyby. Zmocňovala se mě chuť se zastřelit, stíny se přibližovaly blíž a blíž. Zkusil jsem vstát…
Nohy mě naštěstí ještě poslouchaly. Vrávoravě jsem se vyhrabal na nohy a chtěl utýct, prostě zdrhat jak nejrychleji umím, ale motala se mi hlava a furt jsem se propadal do písku. Jeden z stínů vylejzal ze země přímo přede mnou. Chtěl jsem ho kopnout, ale noha prošla skrz. Ta šílená energie na mě tlačila a já už nemohl ovládat tělo. Stín se pomalu vyhrabal ze země a vrávoravě vykročil ke mě. Už se nešlo ani hejbat.
Vyděšeně jsem vykřikl. Byl jsem zpocený a přerývavě dýchal. Hruď se mi nadouvala jako vzrušená děvka a srdce tlouklo jako o závod. Otevřel jsem oči. Polekaně jsem zamrkal. Viděl jsem tak nějak… žlutě. Všechny přirozené barvy jakoby vymizely a zbyla jenom vyblitá žlutá. Malátně jsem si sednul a teprve v tomhle okamžiku mi došlo, že si zbraní mířím do spánku. Muselo mě probudit cvaknutí vystřílený zbraně, kterou sem si mířil na ksicht. Podělaný pseudopsy… nebo jak se tomu, sakra, nadává. Opatrně jsem si promnul oči a chvíli tupě zíral na protější dřevěnou stěnu. Žlutý zákal začal pomalu ustupovat a přestávala se mi i točit palice. Vypnul jsem čelovku postavil se na nejisté nohy a došoural se po vratkých schodech na půdu o patro výš. Podívat se, kde to vlastně jsem.
Došel jsem nahoru a dírou ve střeše chvíli pozoroval sluncem zalitou krajinu a asi po deseti minutách se mi zrak ustálil. Spolu s barvami se mi začala pomalu vracet i paměť. Přesněji přicházela v krátkých záblescích. Mutant. Pláně. Horko. Silueta vlaku. Bagr… Bagr. Mapa! Rychle jsem ji rozbalil a zadíval se na tu zatracenou pláň v mapě. Nevěřícně jsem pozvedl obočí. To snad ne… Sbalil jsem mapu a zase ji dal do bundy. Pak jsem pohodlně opřel o polorozpadlý trám, představující střechu barabizny, škrtl sirkou a zapálil si poslední cigaretu, co jsem si přivez z Krasnodonu. Štiplavý kouř levného tabáku způsobil, že jsem se mírně uklidnil. Zamyšleně jsem pozoroval temnou siluetu mostu a vlaku, proti teď už zapadajícímu slunci. Cítil jsem takový malý deja vu… Opatrně jsem čistil zbraň, mojí boží pistolku, a lhostejně zkoumal terén, kudy se po setmění vydám. Kus louky. Malá cihlová zíďka. Kopec nalevo a nahoře plot bránící cestě. Pod mostem bylo několik polozasypaných aut a pár betonových rour, ze kterýma bych se mohl v případě nouze skrýt… Měl bych to obejít… Naposledy jsem kritickým okem prohlédl náboje a začal je pomalu zasouvat do zásobáku. Klouzaly tam jako… dobře. Ještě jsem naprázdno vyzkoušel spoušt a nakonec zásobník hladce zasunul, kam patřil. Pak jsem natáhnul nabíječ a náboj byl doma. Jak za mladých let… O několik vteřin později už tu ležela jen prázdná lahvička od oleje…
Moc se mi chtělo chodit po schodech a tak jsem dolů prostě seskočil. Překvapivě tvrdá půda mě na okamžik zastavila. Pak jsem ale zakroutil hlavou a šel zase dál. Nesmím bejt zbytečně vystrašenej, říkal jsem si v duchu. Už se začínalo smrákat a já si dneska naposled prohlídnul siluetu toho mizerného vlaku.
Obezřetně jsem se přikrčený pohyboval šerem po seschlé trávě. Při každém kroku se ozvalo tiché "chřoup" a při každém "chřoup" jsem měl srdce v krku. V teplém večerním vzduchu se vznášela nevábný odér nemytých těl… teprve později mi došlo, že si čichám pod nos. Pistoli jsem měl v ruce podél těla, aby mi nepřekážela. Byla čím dál větší tma. A najednou jsem před sebou spatřil světlo.
Okamžitě jsem se zastavil uprostřed pohybu. Nejprve bylo světlo celkem v pořádku. Jenomže potom mi začalo nesnesitelně hučet v uších. Bylo to neustálé hůůůůmm… jakoby přicházející odevšad. Navíc jsem měl pocit, že ta tma nějak žloutne… ale ne! Bleskurychle jsem se zase rozpohyboval a utíkal jsem jako postřelenej přímo za nosem. Naštěstí sem v poslední chvíli zabrzdil, abych si nerozbil hubu o cihlovou zeď přede mnou.
Rychle jsem prsty nad hlavou nahmatal vrcholek zdi a vyšvih se nahoru. Chvíli jsem nohama hledal spáru mezi cihlami. Po chvilce jsem ji našel, zapřel se celým tělem a přehoupl se přes zeď. Nejdřív mě trochu zmátlo, že jsem nespadl dolů, ale na něco hodně tvrdého. Naráz mi došlo, že ta zeď je vlastně jenom z jedný strany, takže místo abych spadnul dolů jsem prdelí narazil na tu tvrdou zem….
Dlouho jsem ale neležel a už jsem zas zdrhal dál, ve snaze utéct přicházejícím halucinacím. Žlutý zákal mi znemožnil periferní vidění, v podstatě jsem přišel o sluch a rovnováhu, ale stejně jsem se dral nahoru do strmého kopce porostlého travou. Možná jsem u toho řval, nevim. Najednou jsem nosem narazil na drátěný plot a i takhle jsem slyšel jak zachrastil… Instinktivně jsem hrábnul nad sebe. Tentokrát mi ale celou levou dlaní projela ostrá bolest, cítil jsem stroužku teplé krve tekoucí po předloktí. Pak přišla strašlivá křeč do celého těla. A v tu chvíli to se mnou seklo o zem. Byl jsem naprosto bez sebe, mlátil jsem kolem sebe rukama, a ze všech sil se snažil zadržet výkřik deroucí se mi z hrdla. Potom si pamatuji jen úděsnou migrénu, při níž se mi zatmělo před očima…
Musel jsem se probudit chvíli po tom. Ležel jsem na posekané trávě na samém místě, kde jsem lehnul. Cítil jsem studenou stroužku slin na tváři a ve vzduchu vůni krve. Okamžitě jsem si vzpomněl, co se stalo. Ruka byla zkrvavená a na dlani probodnutá. Mrknul jsem nahoru. No jistě, pomyslel jsem si. Plot má nahoře místy ostnatý drát s až pekelně dlouhým bodci…
Jak ruka přicházela k sobě, začínala rána víc a víc pálit a škubat. Proboha, pomyslel jsem si. Snad to, do kundy, nehnisá! V tu ránu jsem vyskočil na nohy, abych si prohlíd ty zatracený ostny. Zamyšleně jsem na ně civěl. Zdály se být v pořádku, tak proč to… Ďas, aby to spral, tohleto. Zlostně jsem mávl rukou, abych zahnal srabáctví, jenže jsem mávl špatnou rukou… O něco pozdějc už jsem se s ovázanou rukou plížil podél mostu dolů z kopce. Jak se zdálo, tak to první světlo, co jsem tam zahlíd, bylo skutečný. Ostražitě, protože jsem na očích pořád měl zbytky zákalu, přikládaje si na oči dalekohled jsem pozoroval ono světlo. Spatřil jsem přesně to, co jsem čekal. Poněkud strnule jsem se ušklíbnul.
Pomalu a dost opatrně jsem se podél mostový zdi sunul dolů, ke svýmu cíli. Ze zvláštní přihrádky v báglu jsem tiše vytáh nabitou pistoli. Nestál jsem o to se zastřelit, že jo. Pomalinku, s citem, jsem palcem odjišťoval spoušť. Ozvalo se tichounké cvaknutí. Zbraň byla připravená. Škodolibě jsem se pousmál a uvolnil pouzdro s nožem. Pak jsem se zase vydal k ohni.Vojáci kolem toho ohně kousek přede mnou se nevzrušeně bavili mezi sebou. Myslím, že polsky… Moc jsem jim nerozuměl, ale za to jsem doslova slinil při pohledu na jejich krásný kvéry. Vcelku nic moc, ale pro mě to bylo, jako najít plnič přání… nebo skoro jako to. Laskal jsem je pohledem, jako pasák laská svoje… ovce… no a kurvy.
Jasně jsem poznával krátkou, dvoukomorovou brokovnici, ale na tom vlastně nezáleží. Už aby byla moje! S dychtivým pohledem jsem natáh ruku s pistolí a zapřel ji o tu zraněnou ruku. Pečlivě jsem, s vypláznutým jazykem, zamířil na hlavu nejbližšího vojáka… Tmou proletěl záblesk a výstřel. Někdo vykřikl, ale to už jsem byl za betonovou rourou a přebíjel zaseklou zbraň. Podělaná picka. Na místo odkud jsem mířil dopadlo několik broků hned po známých dvojitých výstřelech. Dokonce jsem zaslechl pálit samopal. Když se nic nedělo, rozlehly se kolem spěchající kroky. S cvaknutím jsem pustil natáhnutý uzávěr. Opatrně jsem se podél roury sunul na druhou stranu. Začalo mi trochu opožděně docházet, že to byla zkurvená pitomost. Teď tedy někde běhá šest vojáků s brokovnicema a všichni mě chtěj zabít. No vlastně pět… Snažil jsem se mít prázdnou hlavou. Snažil jsem se nevidět žlutý skvrny před očima… Snažil jsem se být co nejmenší…
Drže pistoli v obou rukách jsem dospěl na konec roury. Ještě metr a jsem tam… půl metru… Když v tu se za rohem objevil maličký cíp vojenské výstroje, jako trochu tmavější tma. Bezmyšlenkovitě jsem vystřelil tím směrem. Asi po druhém výstřelu se ozvalo žalostné cvaknutí zaseklého uzávěru… Zděšeně jsem zaúpěl…
Jako pomatený jsem odhodil ten zatracenej krám, přiskočil k potrefenému vojákovi, intuitivně mu zachytil hlavu a vpravil mu z boku do krku svůj nůž… Ostrá kudla s čvachtavým zvukem pronikla lehkým krčním brněním. Jako z veliké dálky jsem pod sebou slyšel několik rychlých výstřelů…
Očarovaný jsem vytáhl dýku z krku a zpětné háčky zachytily kus svalu, který vyrvaly ven. Voják bezmocně zachrčel a uchopil mě zariku… I v té tmě jsem viděl, jak se mi dívá do očí… Na okamžik se mě zmocnila bezbřehá panika. Začínalo se mi dělat špatně… Bože můj, ať už se nedívá! Voják se nakonec s bublavými zvuky sesunul na zem… Na víc už jsem nečekal. Křečovitě svíraje nůž v krví zbrocené ruce jsem popadl samopal a ještě se mi podašilo ukořisti zásobníky z vesty. Pak už jsem jenom zdrhal a zdrhal. Za sebou jsem slyšel vzdálené výkřiky a výstřely. Něco roztříštilo stromovou kůru přede mnou, ale já už nevnímal… Já jenom běžel dál…
Udýchaně jsem se opřel o zeď a snažil se normálně uvažovat. Tři chlapy, jeden kulomet, radioaktivní kuře? Ne. Pět chlapů s brokovnicema a granátama, deset nábojů, zaseklej samopal? To bylo přesnější. Picku jsem zahodil tam u mostu. Já vůl! Já idiot! Nezbývalo, než se znovu rozběhnout.
Už jsem alespoň neutíkal po asfaltce jako úplnej zelenáč. Kličkoval jsem už několik nekonečnejch vteřin mezi stromy a začínal se mě zmocňovat divný pocit. Něco mezi panikou a bezbřehým strachem ze smrti. Ze začátku jsem na to asi neměl čas. Někde za mnou se ozvaly další výkřiky a další rány. V běhu jsem se ohlídnul, když v tom mi něco svištivě prolítlo u ucha a před očima se mi bíle zablesklo…
Malátně jsem se sbíral ze země. Na ulepeným ksichtě mě píchalo jehličí. Celý jsem se třásl. A bylo mi horko. Ruka, obličej, prsty, všechno žhnulo jak hozený do rozpálenýho oleje. Prostě jako sviňa! Krev mi zalepovala víčka… Už jsem to chtěl při zvucích spěchajích kroků vzdát, ale kupodivu jsem něco nahmátl napravo od sebe. Samopal.
Jak nejrychleji to šlo, jsem si přiklekl a nohou se zapřel se o strom za sebou. Zamířil jsem na tmu před sebou. Jsou tam někde… Nijak zvlášť krytí… Sebejistí… Nevidí mě a já je taky ne… Mělo by to vyjít.
Nervózně jsem si olízl rty. Srdce se mi nejspíš pokoušelo strachy vyskočit krkem… Musím myslet na svůj cíl… Zeď?
Jakmile jsem zahlédl první pohyb, okamitě jsem pálil.
Po třetím výstřelu se ozvalo cvaknutí… Ale to už jsem se fakt nasral. "Ty pičusi jeden zasranej!" procedil jsem skrz zuby a třísknul zbraní za sebe. Tiché cinknutí a náboj opouštěl komoru. Pak jsem se ale vrátil zpátky do reality. Roztřesenými, ztuhlými prsty jsem se chopil uzávěru. Trvalo to snad celou věčnost… Vojáci křičeli a stahovali se v těsném půlkruhu…
Konečně zapadl náboj do komory. Ještě jsem musel zamířit…
Dlouhá dávka otřásala celým mým tělem. Každý další výstřel byl pro moje prsty jako rána palicí, ale já už jsem se nemohl zastavit. Sevřela mě silná trhavá křeč. Bezvládně jsem přepadl na bok. Už dávno mi došli náboje, ale já pořád držel spoušť… Kus přede mnou vybuchl granát a mé bolavé tělo přikryla jemná sprška teplé hlíny a kusy končetin…
Celý svět se točil a mizel v oslepujícím světle. Uši mi drásal nepředstavitelný pískot a tělo sebou škubalo. Po ústech mi stejkal proužek krve, bůh ví jestli byla moje. Rukama jsem hrabal hlínu smíšenou s krví a kousky masa a snažil se ze všech sil zvednout. V uších se mimo pískotu ještě pořád ozývala střelba a to oslepující světlo bylo míhání baterek a záblesky výstřelů. Asi pálili na všechny strany.
Sluch se mi pomalu vracel a s tím i schopnost se nějak užitečně hýbat. Výbuch mě asi připravil o zbraň, protože jsem jí nikde nemohl nahmatat. Dokud vojáci stříleli, měl jsem celkem dobrou šanci odplazit se za jeden strom, co stál pár metrů za mnou. Kulky mi bzučely kolem hlavy a rozprašovaly hlínu, trhaly větve a zavrtávaly se do kůry. Plazil jsem se jak nejrychleji to šlo a přitom všude chmatal rukama.
Zachytil jsem se okraje kmenu a přitáhl se mezi kořeny. Zpocenej jsem byl až na prdeli a celej odřenej. Pot smíšená s krví nepříjemně štípala v oděrkách a odřeninách. Bylo hovno vidět. Orientoval jsem se jen podle baterek. Náhle se odněkud zezdola ozvalo "Zastavte palbu…tak přestaňte kurva střílet!" Rámus utichl, jen ještě chvíli byla slyšet ozvěna. Noc rušil jen lehký větřík a šustění stromů..
Ležel jsem opřený o strom a snažil se dýchat co nejtišeji. Suché a zdeformované kmeny stromů se i pod mírným větříkem prohýbaly a vrzaly. Za mnou se ozývalo pomalé a nervózní přešlapování. Baterky kmitaly sem a tam a občas osvětlily rudé, cihlové rozvaliny jakéhosi nedostavěného baráku, který byl z mého úhlu vidět jen částečně. Nebyla tam střecha a byly dokonce vidět i komínky naskládaných cihel.
Dřevěná bouda by měla být někde za těma ruinama, ale za prvé, byla moc daleko a v tý tmě bych mohl strčit palici do nějaký anomálky…a za druhé, než bych ji tam strčil, tak ze mě ti vojclové nadělají marmeládu. Podíval jsem se před sebe..jen další stromy, vysoká tráva a tma. V posvátném tichu bylo občas slyšet špitání ,,dostal ho někdo?" a pak z větší dálky ,,Vy kreténi, vy zasraní pitomci!"
Znělo to dost naštvaně. ,,Kterej magor tam hodil ten granát?!" Po chvíli už nahlas ,,PTAL JSEM SE, KTEREJ DEBIL TAM MRSKNUL TEN GRANÁT!!" Opatrně jsem vykoukl, dole na asflatce byli čtyři vojáci, baterky je částečně osvětlovaly. Stáli zády k sobě a střídavě mířili do všech stran. Jeden z vojáků se klepal, to bylo vidět i z dálky. Další, s černým baretem, se pořád otáčel směrem na cestu a na vojáky.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama