Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

17. Část

14. prosince 2011 v 17:59 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Zpocenej jsem spadl do udusaného písku. Krev mi stále pulzovala v žilách. Dech se mi už pomalu dostával do normálu. Oči očištěné od písku pohlédli na mutanta. Vypadal jako kočka, se svítícíma, teď už skelnýma, očima. Z díry na těle i na tlapě, vytejkala nějaká smradlavá svítící břečka. Už jen z toho smradu se mi dělalo blbě, ale přesto jsem to v sobě potlačil a zkoumal jsem dál. Z přeraženého čumáku vykapávala stejná břečka jako z ostatních ran. Ty vytvářela svítící kaluže v písku. Smrad tý potvory, určitě přiláká další. Opatrně jsem vstal. Vyšel jsem vstříc cestě mezi skály, směrem na Spáleniště. Drápal jsem se do kopce a zase jsem sjížděl po kluzkém listí. Přidržoval jsme se skály, abych nespadl dolů, zpátky na začátek pěšiny. S hekáním a pliváním jsem se vyškrábal až do míst, kde se pěšina mírně svažovala. Vytáhl jsem mapu a pohlédl jsem na ni. Vojenské stanoviště už bylo necelých osm kilometrů vzdálených pořád po téhle pěšině. Stále jsem před sebou házel matice, které vždy dopadly na zem. Sbíral jsem je zpátky do kapes. Prst stále připraven na spoušti. Našlapoval jsem jak to nejtišeji šlo. Kousek po kousíčku jsem se dostával dál ke Spáleništi. Uši našpicované a oči otevřené. Když jsem uviděl… člověka?!
Musel to bejt člověk, ale choval se jako zvíře. Chodil po čtyřech, vyceněné zuby ostré jako jehly. Ty vykukovaly zpod plynové masky, která zakrývala oči s nosem. Na sobě měl kousíčky uniformy, ty kousíčky které se ještě udržely. Funěl jako prase na porážce, takže nebyl problém se co nejrychleji k blízkému ztrouchnivělému spadlému kmenu. Zajel sem do bahna. Oči zasáhla sprška bahna, a v ústech jsem cítil jeho pachuť. "Člověk" byl naštěstí sám, ale i tak jsem se na něj necítil. Držel jsem se co nejblíže za tím kmenem, jenže to by tam nemohl být tak strašlivý puch. Puch zkaženého masa. Lidského masa. Schoval jsem se za mrtvolu nějakého neznámého stalkera, která až neuvěřitelně připomínala spadlý kmen. Na sobě měl koženou hnědou bundu s kapucí a šusťáky stejné barvy. Puch byl tak strašlivý, že jsem se začínal dusit, ale vylízt jsem nechtěl. Mutant se s hrozným, srdcervoucím křikem rozběhl směrem ke mně. Já stál s otevřenou hubou opřenej o stěnu skály. Mutant byl skoro u mě, když udělal to co jsem nečekal. Skočil. Když plachtil vzduchem, jakoby se zastavil čas. Letěl chvilku, ale mě se to zdálo strašlivě dlouho. Viděl jsem jeho zkažené zuby, na kterých byly ještě kousíčky masa z nějaké jiné oběti. Přibližoval se stále blíž… Sesunul jsem se na zem, právě ve chvíli kdy by do mě narazil. Mutant hlasitě narazil hlavou do hladkého povrchu skály, až se země otřásla. Omámen spadl do bahna. Ležel tam těžce oddychujíc. Snažil jsem se vstát, jenže bahno mi stále podkluzovalo pod nohama. Když v tom mi ruka zavadila o hlaveň zbraně. Sebral jsem ji a pečlivě jsem namířil na hlavu. Ukazováček mi zmáčkl spoušť, ale neozvala se žádná rána. Jen začalo prskat bahno. Naštvanej sám na sebe, jsem zbraň odhodil. Kroky směřovaly k bezvládnému tvorovi. Poklekl jsem, vytáhl jsem nůž z jeho ramene a učinil jsem jeden rychlý chvat rukou u ohryzku krku. Krev se vyřítila ven ve dvou silných vlnách. Potom už krev jen bezstarostně odkapávala....
Dech se mi pomalu vracel do normálu, ale já už neměl sílu vstát. Spadl jsem do bahna. Nevěděl jsem jak dlouho jsem tam ležel, ale bylo mi to jedno. Na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, že jsem přežil. Sice se štěstím ale přežil jsem. Bahno na výstroji postupně usychalo. Zaschlá krev na rukou mě znepříjemňovala každý jejich pohyb. V hlavě se mi rojil nespočet myšlenek. Jen jedna ale vyčnívala. Musím vstát, jinak je se mnou konec. Sebral jsem poslední zbytky sil. Postavil jsem se na nohy. Zlomen v pase jsem sebral zbraně z bahna. Budu se divit jestli ještě budou fungovat. Nůž, který jsem stále držel v ruce, jsem zastrčil zpátky k opasku. Chtěl jsem se vydat zpátky na cestu, když jsem si vzpomněl na mrtvolu stalkera, za kterým jsem se schovával. Ztěžka jsem se otočil. Šoural jsem se k němu, doufajíc že něco najdu. Dorazil jsem k němu. Ten puch, když jsem byl na něj už trochu zvyklej, byl stále nesnesitelnej. Přemohl jsem nutkání zase zvracet a začal jsem prohledávat zbytky těla. Oblečení už ani nepřipomínalo oblečení, spíš spadaný tlející listí. V kapsách bundy jsem našel pár desítek matic, starou nesvítící baterku a prošlé jídlo. Rozhlížel jsem se kolem pořádně, ale žádné zbraně tu nebyly, ani batoh, kde by se dalo něco sehnat.
Nasupenej jsem vyrazil dál po cestě na Spáleniště. Cestu před sebou jsem si kontroloval maticemi. Zaschlé bahno na výbavě mi do rychlosti moc nepřidalo, navíc se začalo stmívat. Cestička se svažovala dolů. Už jsem vycházel ze skal. Konečně. V dálce bylo slyšet jakési podivné hejkání. Šutry mi pod nohama křupaly. Vytáhl jsem PDA. Podíval jsem se na svou pozici. Stál jsem asi pět kilometrů od vojenského stanoviště. Dnes už jsem tam nemohl dojít. Na Pdáčku jsem našel příhodné místo ke spaní. Železná maringotka byla už dost zrezivělá, ale to mi nevadilo. Otevřel jsem s vrzáním dveře. Pohled mi přelétl přes polstrovaný gauč, který byl rozervaný od nějakého mutanta. Dřevěná skříň v levém rohu se rozpadala před očima. Vešel jsem dovnitř. Pod nohama křupala vrstva prachu. Instinktivně jsem vzal pár matic do ruky a rozházel jsem je po celé místnosti. Matice dolétly vždy tak jak měly. Sesbíral jsem je. Budou se hodit. Sedl jsem si na gauč a prach se zvedl v malých obláčcích. Tma padla neskutečně rychle. Rozsvítil jsem si čelovku a začal jsem čistit zbraně. Vousáčova odstřelovačka to odnesla nejvíc. Byla celá od bahna. Dalo mi notnou chvilku než jsem ji vyčistil. Potom jsem čistil kulovnici. Po čase jsem měl zbraně vyčištěné. Konečně byl čas si lehnout. Spánek přišel okamžitě. Jen jak jsem zavřel oči.Sny se mi střídaly jako na houpačce. Chvilku jsem viděl otce stojícího nad Boženkou, potom Sidoroviče, Můj první úkol jako by se znovu odehrával. Potom se mi ale sny zastavil na jednom. Byl jsem uprostřed zóny. Všude samá anomálka a samej podělaném mutant. Stál jsem tam obklopen vším. Nevěděl jsem co dělat. Když jsem se odhodlal k prvnímu kroku, tak mě sejmula anomálka. V tu chvíli jsem se probudil. Po zádech mi stejkal studenej pot. Ale to co mě zarazilo, bylo škrábání bylo uvnitř maringotky.
Škrábání tisíců malých jehliček o zeď. Škrábání drásající uši. Co nejpotišeji jsem přitáhl batoh k pohovce a vyndal jsem z něj čelovku. Zmáčkl jsem knoflík a v tu ránu se objevil paprsek světla, který osvětlil výjev přede mnou. V rohu místnosti pořádali hody malinkaté parodie na krysy, kterých mohlo být tak deset možná víc . Byly hodně podobné těm u garážích ale tyhle byly menší. Navíc byly ještě divnější. Vypadaly jako chodící krysí zombie. Kosti, vyčnívající z pod vlající kůže, měli matně nažloutlou barvu. Světlo, které je ozářilo, je pěkně rozčílilo. Slyšel jsem jejich zařvání, ze kterého sem i postavily i chlupy na zátylku. Převalil jsem se přes gauč a tvrdě jsem dopadl na podlahu. Prach se zvedl ve velkých obláčcích prachu. Začal jsem šmátrat rukama i nohama, abych našel zbraň. Krysy vběhly na pohovku, kde jsem dřív ležel a začaly ji trhat na kousíčky. Kusy pohovky tu lítaly ještě víc než prach, takže jsem neviděl nic, jen jsem slyšel jak krysy pohovku s vervou trhají. Ležel jsem na podlaze a mlátil jsem tam rukama i nohama jak ryba na suchu. Noha mi narazila do něčeho tvrdého. Přetočil jsem se a uviděl jsem kulovnici u pohovky. Plazil jsem se k ní, světlo z čelovky mi alespoň trochu ukazovalo cestu, ikdyž přes prach a lítající kusy jsem toho stále moc neviděl. Po krátké chvíli jsem ji už držel v rukou, stále přikrčen na podlaze. Trhání přestalo, bylo tu moc velké ticho, ohlušující ticho. Co nejtišeji jsem se zvedl na kolena, přikrčen se zbraní v pohotovostním režimu. Pohlédl jsem na pohovku. Rozcupovaná na malé kousky, které stále lítaly všude kolem. Nejpodivnější bylo, že tu už nebyly krysy. Kde jsou ? Pomalu jsem se přesouval směrem k místu, kde jsem je poprvé uviděl. Prach se postupně usazoval společně s kusy pohovky. Byly slyšet jen mé kroky, ale ne krysy. Došel jsem k pravému rohu místnosti , kde stály plechová kamna, ve kterých se prvně objevily krysy. Zelená dvířka byla otevřená dokořán. Světlo z čelovky mi osvítilo místo kudy se sem krysy dostaly. Dutina která byla od sazí měla ve spodní části tunel, kterým sem musely určitě vlízt. Pak se ničehož nic objevila malá lebka obalená kůží, která letěla z tunelu na mě. Nestihl jsem ani zmáčknout spoušť. Krysa skočila na mě a svými ostrými drápky se mi zaryla do obličeje. Cítil jsem krev řinoucí se z ran na čele, pod okem i ze rtu. Neviděl jsem nic, kromě břicha krysy, které bylo,jako ostatně celé tělo, kost a kůže. Řev krysího monstra mně trhal ušní bubínky. Svalili jsme se na zem a já se tu potvoru snažil sundat z hlavy, jenže když jsem ji chytil a začal jsem ji strhávat z obličeje, tak mi trhala maso na obličeji. Krví zborcené krysí tělo se mě usilovně drželo.V zápalu boje jsem upustil kulovnici, navíc odstřelovačka ležela někde v maringotce, na místě kde jsem ji neviděl. Ze dvířek u kamen se řinuly další a další krysy, které na mě skákaly. Trhaly mi oblečení, kousaly mě do noh i rukou. Bojoval jsem s krysou na hlavě a přitom jsem kopal nohama abych setřásl ostatní krysy, které se mě pokoušely roztrhat stejně jako tu pohovku. Konečně se mi podařilo, ač s velkým vypětím sil, setřást krysu na obličeji a mrštit jí o stěnu. Červená šmouha na stěně mě ujistila, že tuhle krysu už mám z krku.
Další a další krysy trhaly mé oblečení, vestu a odkrytou kůži. Kopajícíma nohama jsem setřásl dvě , možná tři krysy, které mi ničily boty. Levou rukou jsem si chránil obličej, zatímco pravou jsem je shazoval ze sebe a zároveň jsem šmátral po něčem, čím bych je lehce mohl setřást. Ruka mi s bolestí bouchla do pažby kulovnice, kterou jsem upustil. Prsty se kolem ní sevřely. Pokusil jsem se vstát. Krysy na mně visely, ale i tak jsem se dokázal postavit na vlastní nohy. Prst na spoušti připravená. Krysy ne a ne přestat sekat po nohou a kalhotách. Zmáčkl jsem spoušť a z komory vyletěl brok. Dvě krysy se rozmázly o podlahu , kde teď vypadaly jako jahodovej džem. Ostatní se daly na útěk díky ráně, která z kulovnice vyšla. Vystřelil jsem znovu. Druhý brok sejmul jen jednu krysu, která nestihla utéct pryč. Dostala zásah do nohy, a do zadní části těla, ale stále žila. Zlomil jsem zbraň v půlce a vyhodil jsem staré patrony. Narval jsem do komory jen jednu novou patronu. Ta bude stačit. Pomalu jsem přistupoval k skoro mrtvé kryse. S vítězoslavný úšklebkem jsem na ni namířil hlaveň. Krysa se snažila dostat pryč, jenže se skoro nejhabala. Hlaveň skoro u její hlavy práskla s hlasitou ránou. Hlava rozmetaná na kousíčky byla skoro všude po stěnách. S hekáním jsem si otřel krev, která už mi jen odkapávala z obličeje. Nohy mě samy vedly k rozcupované pohovce. Sednul jsem si na jediný kousek, který vypadal ještě v pořádku.
Krev na obličeji mi zasychala, jen v pár potůčcích mi spadala do klína. Takovéhle probuzení jsem opravdu nečekal. Přímo na mě dolehla tíha Zóny. Tohle není procházka nějakým sadem, tohle je sakra Zóna! Proč na to zapomínám?! Vstal jsem, šel jsem sebrat vousáčovu sniperu. Ležela za pohovkou, přikrytá vrstvou poletujících cárů pohovky. Smetl jsem tu ohavnou špínu a sebral jsem batoh. Vyšel jsem ven. Venku byla stále tma, ke všemu navíc začal kapat. Asfaltka byla pořádně rozbouraná. Spáry do kterých by se dalo uvíznout mi přidělávaly problémy. Nad asfaltkou se najednou zvedl vzduch, který vytvořil vír listí a kamenů. Ustoupil jsem co nejrychleji do zadu, ale noha mi zapadla do jedné ze spár. Převážil jsem se a spadl jsem ztěžka na batoh. Při nárazu jsem uvolnil stisk brokárny v ruce a ta vylítla do vzduchu. Rotovala ve vzduchu, dokud nespadla na zem. Naštvaně jsem vyprostil nohu ze spáry. Z kapsy jsem vytáhl kovovou matici a obloukem jsem ji mrštil k brokovnici. Matice se odrazila pryč od nějaké anomálie. V místě kam narazila se začal zvedat zase vzduch a vířit kolem brokovnice. Ta bohužel zůstala v anomálii. Dostat se k ní bude teda pěkná prácička. Jedinej špatnej krok a proletím se až k reaktoru. To by zase nebylo to tak špatný, kdyby mě to neroztrhalo. Vytáhl jsem další matice. Hodil jsem jednu, ta se odrazila pryč. Druhá, ta polítla a tím směrem jsem se vydal. Postupně jsem se blížil ke zbrani. Vítr mi fučel kolem hlavy a čeřil mi vlasy tak dobře, že jsem měl co dělat, abych vůbec viděl před sebe. Matice létaly vzduchem, odrážely nebo dopadaly a já je postupně sbíral. Zbývalo pár kroků k brokovnici, když sem hodil matici nad zbraň, tak se zvedl nejsilnější poryv větru. Zbraň mi před očima vylétla a svištěla vzduchem až narazila do nedalekého stromu. Při nárazu se musela uvolnit pojistka. Větvička za kterou se zbraň zahákla zmáčkla spoušť a do vzduchu vylítla sprška olova, zatímco já jsem stále stál v anomálce. Pěkně mi tenhle den začíná. Matice mi pomalu docházely, ale já se z tý anomálky musím dostat. Matice vylítla, narazila do neviditelné stěny. Odlítla směrem zpátky jako bumerang, přímo na mě. Trefila mě přesně do kolene. Tupá bolest se ozvala tak znenadání, že jsem vykřikl. Kulhajíc jsem se šinul v před. Cestu jsem si značil maticemi, které se bohudík odrážely mimo mě. Nakonec se mi podařilo napolo vyjít a napolo odkulhat z anomálky pryč. Dopadal jsem ke stromu kde mě visela brokárna, když se ozvalo tiché cvaknutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama