Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

6. Část

13. prosince 2011 v 21:18 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Po zastřelení tý bytosti jsem zůstal chvíli stát a nepřítomně zírat na její mrtvolu. Palice se mi motala a za chvíli se dostavila i bolest prstů. Dlaň byla rozedřená do krve a v konečcích prstů zaražené kusy střepů. Ta bolest byla příšerná a já se začal klepat. Nebudu lhát, že mě vytryskly slzy. Bylo toho na mě moc. Dopotácel jsem se k báglu a vyndal obvazy, byly naštěstí napuštěny dezinfekcí. Z rozedřených, zkrvavených prstů mi čněly úlomky střepů. Byl jsem spocený a roztřesený, hadry se nepříjemně lepily na tělo. Rozvířený, poletující prach mě nutil ke kašli a dráždil dech. Už jenom dotyk dezinfekcí napuštěných obvazů a mých ran byl velmi bolestivý. Měl jsem šílenou třesavku, bolest byla strašná a pulzovala po celým těle. Nedalo se nic dělat, ty střepy musely pryč.Prstama jsem to pochopiteně vytahovat nemohl, tak jsem přiložil ruku k ústům, zatnul svaly, zubama sevřel první úlomek a vší silou trhnul. Šel ven. Z prstu mi vytryskla krev a já zaječel bolestí, před očima mě běhaly mžitky a tělem zmítaly křeče. S každým dalším vytaženým střepem to bylo horší a horší, ta bolest byla strašná. V tu dobu mě bylo úplně jedno, že tu řvu jak na lesy.Pálilo to nesnesitelně.Ovládat se a myslet na nebezpečí mi bylo ukradený. Za chvíli byly střepy venku, ale krvácení neustávalo, začala se mi motat hlava a bylo mi na blití. Malátně jsem zalovil rukou po odložených obvazech, konečky prstů byly ale bez citu, pálení dezinfekce jsem cítil jen málo. Jeden odtržený proužek na obalení každého prstu stačil, větší část obvazu pak přišla na dlaň. Pach krve a líhu byl otravný. Celý mi to přišlo jako ve snu, jako bych jen malátně přihlížel tomu, jak se mý tělo samo ošetřuje, obvazuje rány a ví, co a jak. Možná se tomu říká pud sebezáchovy, kdysi jsem někde slyšel, že působení krizový situace na lidskou psychiku občas dokáže divy. A kor já tomu musím dát za pravdu. Bolest prstů mírně polevila, ale nepříjemné cukání a pulzující žíly mi pohyb stěžovaly.Nějakou chvíli jsem seděl opřený o stěnu a zíral do prázdna. Po nějaké chvíli mě napadlo, že bych se tu mohl porozhlídnout, tak jsem vyndal z kapsy čelovku, nasadil ji na hlavu a zapnul. Proud světla se probíjel částečkami zvířeného prachu a narážel na oprýskanou omítku a popraskané, nahnuté obrazy. Naproti mě byly prkny zabouchané dveře s proraženým sklem. Podlaha byla z prožranýho laminátu a plná podivných skvrn.Nalevo ode mě byla železná kostra postele a polorozpadlá, dřevěná skříň. Vše páchlo hnilobou. Svit čelovky pak uprostřed místnosti ozářil stůl a na něm vrstvami prachu pokryté předměty. Vypadalo to asi na nějakou kancelář. Pomalu jsem vstal šel se podívat ke dveřím. Šly normálně, i když s hlasitým vrzáním,otevřít. Ze tmy místnosti mě udeřil přes nos odporný, nasládlý puch.Světlo čelovky přes stěnu prachu nedosáhlo až na konec místnosti, jen poodhalilo nějaký nábytek a po stranách pár propadlých regálů s nějakým haraburdím. Smrad to byl strašnej, až mě donutil vyndat šátek a omotat si ho kolem ksichtu. Prsty pořád celkem bolely, ale udržet v ruce pistoli nebyl takový problém. Navíc, čelovka je dost praktická. Pomalu jsem se šoural stále hlouběji do tmy a rozhlížel se do stran.Podlaha pod mou váhou praskala, asi už si na mnohaletou nepřítomnost lidí zvykla. Světlo odhalovalo ostrůvky plísně na stropě, převrácené a rozházené krabice a bedny. Párkrát mě dost vyděsil i blbej stín. Na konci místnosti byly poličky s naskládanými krabičkami, soudě podle zvuků pod podrážkami obsahovaly kovové matice a šrouby. Ty se hodily, tak jsem je začal hrstmi nabírat. Náhle se mi něco otřelo o nohu. Leknutím jsem upustil všechno železo z rukou a to s řinčením popadalo všude možně. Málem bych začal kolem sebe střílet. Hlavou jsem otáčel do všech stran, stíny mě děsily čím dál víc. Bylo úplný ticho, na podlaze kromě mých šlápot ve špíně nebylo nic. Můj dech se zrychlil, ovázaný prst na spoušti bolel. Nikde nic. Stál jsem naprosto nehnutě a pohybem hlavy pomalu osvětloval všechno, co mě přišlo divný. V rohu napravo, hned u kanystrů, můj pohled upoutal nějaký černý pytel, tak to aspoň z dálky vypadalo. Kolem toho byla spousta pavučin a trochu se to cukalo. Na omítce vzádu byla rozežraná nástěnka s ještě patrnými červenými plakáty, visely z ní jakési chaluhy, podobné těm, co byly v té zastávce, jen se nehýbaly. Pomalu jsem se k té hroudě přiblížil a opatrně, špičkou boty do ní šťouchnul. Nic. Cukání se zrychlilo. Vší silou jsem tedy zabral a kopem jsem tu hroudu obrátil. Uši mi začal rvát nesnesitelný pískot. Pach schnilého masa ve mě obracel žaludek. Byla to mrtvola v dost ošklivém stupni rozkladu, zbytky vlasů se prolézali červi a v šílené grimase pootevřená čelist z části vypovídala o nebožákových posledních okamžicích. V břiše se to hemžilo ocásky…krysími. Za mnou se ozval někde z dálky zvuk padajícího harampádí. Vedle mrtvoly se válel batoh, dost ohlodaný, ale v celku. Namířil jsem pistoli do břicha a stiskl spoušť…rána nevyšla. Nebyla nabitá…já vůl. Rychle jsem popadl batoh, otočil se do chodby směrem ke dveřím a… zíraly na mě snad desítky bílých teček. Pískot na chvíli ustal, světlo čelovky dopadalo někam mezi police, …ne na zem, ale ty očka prostě samy svítily. Náhle mě něco silně stisklo botu, ale neprokouslo ji. Instinktivně jsem kopnul a rozmázl krysu o stěnu, světlo dopadlo na zem, mezi tu kupu blikajících oček. Ozvalo se chrčení a prach se zvířil, ani jsem nezahlíd, komu ty oči patří. Zařval jsem a vší silou svrhnul celý regál po pravici a rozeběhl se tím samým směrem. Za mnou bylo slyšet stále hlasitější klapání a škrábání, rachot rozrážených plechovek a bůhví čeho ještě. Utíkal jsem jak smyslů zbavený…
Rozrážejíce a převracejíce vše v dosahu jsem doběhl až ke psacímu stolu hned vedle dveří. Stačilo jen přeskočit srovnané palety, nebo co to bylo. Otočil jsem hlavu do tmy za mnou, celá podlaha se hýbala, stejně tak i věci kolem mě. Začala se mi točit hlava, dostavily se i křeče žaludku. Oháněl jsem se stalkerovým báglem jako cvok a sunul se pomalu ke dveřím. Moje vnímání okolí se rozmlžilo a jaksi rozpadalo…Bylo mi na omdlení, z posledních sil jsem máchal rukama kolem sebe, až má dlaň ucítila studený, kovový pražec na dveřích. Podlaha se vlnila jako moře..a z něho vystupoval stín, stín člověka…bez rukou…s rozežraným břichem. Pomalu se blížil nedbaje na tvory na vlnící se podlaze. V uších mi zněl tlukot a pištění. Upadl jsem na záda a plazil se co nejdál, ale klouby mi zamrzly.. jen jsem zofale kopal a ječel.Bota narazila na pootevřené dveře a ty se zavrzáním zabouchly. Kolem mě se točil svět, ze všech stran, z podlahy, dokonce zvenčí, kde už nebylo schodiště, vylézaly stíny…lidské stíny. Bylo slyšet naříkání, jekot a šeptání. Na jeden jsem vrhnul batoh, ale jako by se nic nestalo, furt se přibližoval. Mé tělo mě přestávalo poslouchat. Najednou moje ruka hmátla po pistoli a namířila mi ji na hlavu. Začal jsem řvát.

S každým cvaknutím spouště jsem čekal ránu, i když byla komora prázdná. Mé tělo se zmítalo na zemi chmatalo kolem sebe. Asi hledalo něco, čím by se zabilo. Říkám to proto, že už jsem nebyl pánem nad svou schránkou, ale pouhý přihlížející. Ruka sebrala z mého baťohu na rohu protiradiační injekci čouhající z kapsy a vší silou ji vrazila do žíly na krku. Pak se zablesklo a nastala tma.Ani nevím, jak dlouho jsem byl v limbu, probudilo mě až silné kručení v žaludku a štiplavý prach v nose. Něco se ve mě obrátilo a já začal zvracet. Všechno mě bolelo, ale posadit jsem se dokázal. Venku se smrákalo, oknem pronikal dovnitř naoranžovělý sluneční svit. Nikde nikdo..jen ticho, občas nějaká ta vrána, ale jinak ticho. Podíval jsem se na dveře, zabouchnuté a vedle mě, můj batoh a…další.Bágl mrtvýho stalkera ležel v místech, kde se předtím vznášel jeden z těch stínů. Promnul jsem si oči a prokřupal krk. Hlava mi třeštila, jak po proflámovaný noci. Co to krucinál bylo? Už bych dozajista chcípnul..určitě. Všude byl ale klid, nikde nikdo. Pomalu jsem se sebral, oprášil si kalhoty a došoural se ke svýmu baťohu. Patrony putovaly do prázdnýho zásobníku a ten pak do pistole. Čelovka na hlavě ještě svítila.

Poklepal jsem na ni, byla naštěstí v pohodě. Se zbraní před sebou jsem s rozeběhem a bez rozmyslu rozkopl dveře do onoho skladu. Nic…jen zpřevrhaný regály a všude bordel, žádný oči, krysy, nebo bezruký cosi. Prostě nic. Nechápal jsem to. Napadlo mě, že to byl snad jen záchvat hysterie, paniky, nebo halucinace. Nebo nějaká anomálie. Nebo že by se to týkalo toho, co mi před pár dny vyprávěl Žolík? To o tom Mostě?Zavírajíce dveře se mi vybavoval celý příběh o stalkerovi, co zahynul na cestě pod železničním mostem. Nějaká zlá síla, nebo energie. Přes den je to prej v pohoďe, ale po setmění se tu dějí divný věci. No..ale co pak ten cirkus před chvílí, málem jsem si ustřelil palici. Kdybych nebyl takovej vůl a nezapomněl si nabít bouchačku před vstupem do tý díry, ležím tu na zemi s dírou v palici. Docela zábavná myšlenka ne?Nenapadalo mě nic, jak se proti tomu bránit. Ta injekce možná ani nepomohla, prostě to jen přestalo. Bylo lepší odtamtaď co nejdřív vypadnout, ale proč to tam neprošmejdit? Do skladu jsem už nelez, ale místo toho se proluftování nevyhnul nebožtíkův batoh. Jestli se mi to všecko jen zdálo, tak tam ten bágl prostě jen ležel a žádná mrtvola tam nebyla. NIC tam nebylo. Nechtělo se mi to ale zjišťovat.

Sedl jsem si na kovovou pryčnu postele a hodil si bágl na klín. No spíš něco mezi batohem a měškem..bylo to na zavazování. Uvnitř byla stará konzerva, nějakej igelit, tužka, polní láhev na pití a lžíce. To bylo v jedný části. Oddělená byla síťováním. Tam byly zajímavější věci. Pár patron do lovecký pušky, flaška sody a nějkej divnej sliz v uzavřený sklenici..docela nepříjemně studěl a namodrale svítil.Nic víc tam nebylo, ale ten špiritus mě zaujal. Bylo to zvláštní, ale v prstech jsem cítil jakési vibrace, jako když držíte mobil v tlustých rukavicích..takový to byl pocit. Vracel se mi cit do konečků…ani nevím jak o popsat. Jako by mě to hřálo a studělo zároveň. Prostě to nějakým způsobem tlumilo bolest. Napadlo mě otevřít víko a ponořit do toho ruku, ale po částečným odšroubování začala sklenice bláznit.Tekutina trochu zezelenala a pomalu se plazila směrem vzhůru. Rychle jsem víko utáhl a špiritus zase zmodral a uklidnil se. Kde to ten člověk nabral? Možná to měl jako úkol, to bych zjistil snad jen z PDAčka, kdybych ho měl. Každopádně se to výhodně prodá.
Strčil jsem tedy sklenici a patrony do svýho baťohu a hodil ho na záda. Stále bylo celkem jasno, na obloze se rozprostíraly mraky v naoranžovělém oparu.Když ta svině urazila schodiště, byla to dolů docela výška. Skákat se mi nechtělo. Ještě jsem se rozhlídl po okolí, jestli se tu nepotuluje nějaká smečka, nebo po nějakým podezdřelým pohybu. Klid. Na opačné straně místnosti byly další dveře, které vedly na železnou rampu. Zábradlí bylo zpuchřelý, na levé straně vyčuhovaly ze stěny cihly a zamřížovaným oknem tudy pronikal proud oranžového světla.

To zčásti osvětlovalo stěnu naproti, kde rostlo nějaké křoví. Dole pode mnou byly vidět trsy trávy prorůstající podlahou. Pokračoval jsem dál, do míst, kde kdysi pravděpodobně stály další dveře. Na stojanu bylo ještě pověšené rezavé náčiní a kusy plechu. O pár metrů dál byla vidět díra ve zdi, dost blízko místa, kde ten mutant proletěl zdí. Urvalo to kus podlahy a vytvořilo díru, kudy bych se protáhl i s báglem.Po trčících cihlách jsem celkem snadno sešplhal do cimry, kudy vál silný průvan. Bylo tu spousta divnejch sraček, jakoby tu ten mutík bydlel. Slunce už pomalu zacházelo za obzor. Nyní se líně sunulo těsně za lokomotivou na železničním mostě a vytvářelo její siluetu ve větrem vířeném prachu. Vagóny, jako by trpělivě čekaly na to, až se vlak opět rozjede, poslušně setrvávavaly v řadě. Dal jsem se do kroku…

Šel jsem už nějakou dobu po suchý chřoupající trávě, ale louka jakoby nikde nekončila. Vlak byl taky furt stejně daleko. Ke všemu se na mě hnaly černý mraky od východu. Pistol jsem měl přichystanou v ruce. Palcem jsem donekonečna cvakal se zajišťovací páčkou. Pod nohama se pravidelně ozývalo: Chřoup. Chřoup.Jenom tak, z nudy jsem si rozbalil mojí mapu. Nezastavil jsem se, proč taky, že jo? Chvíli mrkám na mapu, trvalo mi, než jsem našel, kde že to kráčím. Nakonec jsem to našel. Byl to docela malý palouček, posetý červenými a modrými křížky. Většinou bylo víc těch modrejch u jednoho červenýho…Vysvětlivky jsem sice nenašel, ale zjistil jsem, že modrý kříže mají jména jako Kanec, Šutr, Ksicht nebo dokonce Žolíkův fotr. Červený kříže zasejc masomlejnek, trampolína anebo pálivé chmýří. Bůhví co to znamená, řekl jsem si tehdy a šel jsem zase dál. Za chůze jsem založil mapu a pokusil se na to zapomenout.Za nějakých dvacet minut slunce docela zapadlo a na cestu svítil jenom měsíc a pár hvězd. Někde v dálce něco zaskřehotalo. Šel jsem ale dál, páč se mi nechtělo tábořit tady na louce, kde je samej křížek. Jak jsem šel, zaposlouchal jsem se do svých kroků. Chřoup. Chřoup. Chřoupy. Chřoup. Šchňap. Šchňap.Okamžitě jsem zabrejlil na nohy, který začínaly podivně pálit. Tady něco nefajčí… 'Proč to udělalo šchňap?' lekl jsem se. Srdce mi najednou bilo až v krku a sevřela mě ledová úzkost. V tom okamžiku něco strašlivého zakřehotalo asi pět metrů ode mě. Polekaně jsem se otočil a ustoupil pár kroků. Spánky mi pulzovaly napětím. A potom mě něco chytilo za rameno…Zděšeně jsem zavřískal a škubl sebou. Chtěl jsem se otočit, ale něco se mi zapletlo pod nohy a padl jsem naznak do trávy. Okamžitě jsem se začal sunout jako šílenec od toho místa. Funěl jsem a hekal strachy, nevnímal zvířený prach kolem mě a ani to, že tráva dělá podivné šššššš…Na chvíli jsem se zastavil, abych popadl dech. Opřel jsem se zády o hromádku popílku, který se zhmotnil pode mnou. Bez dechu jsem naslouchal temnotě, ale slyšel jsem jenom tlukot srdce a hučení v uších. Srdce mi tlouklo jako poplašený. Najednou mi začínalo být trochu horko. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Kousek ode mě něco přistálo a jakoby na pozdrav. Teď už začínalo být fakticky vedro.Pekelně jsem se potil, ale rozhozené nervy odmítaly spolupracovat. Nemohl jsem se zvednout a tak jsem se překulil na břicho a zničeně položil obličej do trávy. Už dlouho jsem nespal… Pomalu jsem se začal uklidňovat. Byl to určitě jen přelud… Jen pou - Narazilo to do mě jako rána olověnou trubkou. Strašlivá, ohromná, zničující vlna horka.Takový mučení jsem snad už nikdy potom nezažil. A ten smrad! Bylo to jako kdyby mě zašili do péřový matrace a zapálili. Každý kousek mýho těla pálil a žhnul, jakoby do něj někdo zarážel kůl. Vlastně omylem jsem si všimnul, že něco vedle mě vzplanulo a teď to zuřivě vřeští a pobíhá po trávě. Potom to vybuchlo v záplavě peří.Nesnesitelně mi hučelo v uších, motala se mi hlava a před očima se mi dělaly hvězdičky a kolečka. Nemohl jsem hnout rukou, poněvadž se mi na ní připalovala kůže. Temně rudá krev mi proudem vytékala z nově otevřených ran na prstech a strašná, bodavá bolest hodovala na mým zmučeným těle. Nakonec mi ruply nervy a já zařval bolestí…Náhle se objevil oslnivý záblesk a já najednou zíral na otřískaná dvířka bagru…U MOSTU. Prostě z ničeho nic. Jak jsem se tu objevil, to nechápu, najednou tu nehnutě stojím se skloněnou hlavou přímo před strojem. Ačkoliv předtím už byla tma a svítil měsíc, teď opět svítilo zapadající slunce. To se mi to krucinál jen zdálo? Ohlédl jsem se přes rameno a zamrazilo mě… barák byl vzdálen tak půl kiláku, víc ne.

V Zóně je evidentně víc nepochopitelnejch věcí, než jsem si myslel. Tohle jsem ale nečekal…snad nějaká časová anomálie??? Nebo jiná dimenze? Všechno kolem ale vypadá celkem normálně. Zalovil jsem v kapse a vyndal plánek… ty křížky tam opravdu byly…i jména. Můj pohled znenadání upoutalo místo, podle plánku pár desítek metrů odsud..na louce. Popošel jsem kousek z cesty a vzal do ruky matici…Popravdě řečeno žádný jev nečekal. O to větší bylo moje překvapení, když po vrhnutí matice doprostřed pole se najednou rozpálila a začala poletovat ve vzduchu. Nepatrné, naoranžovělé plamínky, vyšlehávající ze země, ji omotávaly a hrály si sní. zasáhla mě vlna teplého vzduchu. O to zajímavější bylo, že tráva na louce vypadala úplně normálně. Naházel jsem tam dobrejch tucet matic, abych zjistil kolik anomálek tam je.Teď už jsem vůbec nic nechápal. Tohle bych dozajista ani neproběhl,leda přeleťel ve formě popela. Furt mi vrtalo hlavou, jak je tohle všecko možný, to se mi to snad jen zdá? Prošel si tímhle i ten stalker, kterej tady skapal? Tady prostě asi nic nejde logicky vysvětlit. Slunce pomalu mizelo za vysokým náspem, kudy vedla železnice a ten okolí zahalil protáhlým stínem. Zakroutil jsem hlavou, otočil se a zapnul čelovku.Teď jsem konečně viděl všechno zblízka. V mostě vysoko nade mnou byla díra lemovaná zkroucenými trsy železa a popraskaného betonu. Část jednoho vagónu ležela roztříštěná v trávou prorůstajícím, rozsypaném písku přede mnou. Všude se válely kusy železných dílů a betonových rour. Nahoře na náspu byl dokonce i plot, docela dobře zachovalý. Podle plánku se to dalo projít dvěma cestama…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama