Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

3. Část

13. prosince 2011 v 21:01 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Déšť se mi jako jehly zabodával do obličeje. Cesta byla šíleně rozpraskaná a šlo se mě špatně. Ani nevim, jak jsem tudy mohl běžet a nezakopnout. Ušel jsem pár metrů a nalevo ode mě se vynořila nějaká plechová maringotka, úplně sežraná rzí. Vedle ní se válely sudy a kusy betonu, ještě naskládaných do komínů. Asi se tu kdysi prováděly nějaký opravy. Dovnitř jsem radši nelezl a šel pomalu dál. To ticho se mi nelíbilo… Což o to..kdybych aspoň slyšel to odporný vytí, nebo chrčení někde z dálky, ale když je tu takové ticho, cejtim se jaksi nesvůj. Když ani ty "zvířata", co tu celej den hejkaj a dělaj bordel, se nemají k tomu se alespoň ukázat, je něco špatně. Pevněji jsem sevřel pistoli a přikrčil se, každý svůj krok jsem pečlivě promejšlel. V botách mi už čvachtalo a před prudkým deštěm mi nepomáhala ani ruka před ksichtem… V uších mi najednou začalo..jaksi..něco vrčet. Sice jen nepatrně, bubínky mi prostě vibrovaly.Nenapadá mě lepší výraz. S každým krokem zesilovalo. Rozhlédl jsem se. Nalevo, na kraji cesty byl menší svah a dole zbytky plotu. Napravo zkroucené zábradlí, které naznačovalo začátek můstku. Tady pod tím mostem ležel Žolik, blesklo mi hlavou. Ve předu cesta pokračovala dál, ale ta snížená viditelnost mě rozčilovala a děsila… A náhle jsem to spatřil. Přímo u zábradlí bylo takové divné tetelení. Naprosto zřetelně bylo vidět, jak dešťové kapky mizí v tom divném..čemsi. Bylo to na kraji mostu, hned u obrubáku a asi díky tomu bylo to zábradlí tak zkroucený. Koukl jsem se na asfalt. Byl v těch místech naprosto suchej, zatímco okolo tekla voda a já kousek od "toho" stál v kaluži. Voda se těm místům prostě vyhejbala… To vrčení bylo šílený, udělat krok zpět bylo těžší, než vytáhnout nohu z bahna. Obejít se to nedalo a proběhnout to..že mě to vůbec napadlo. Stejně mě ale zajímalo, co to je. Zašmátral jsem v kapsách a narazil na nějakej balíček. Byl zavázanej gumičkou. Po otevření a vysypání se mě v ruce válelo spousta kovovejch matic. Co to má kruci znamenat? "Wolf mi o tom nic neřekl, ale ten chlap určitě myslel i dopředu. Věděl, že tudy půjdu, ale proč ksakru tohle? Naštvaně jsem mrsknul matici dopředu a v tom mě porazila..asi tlaková vlna. Do obličeje mě vlítlo šílený množství vody. Bylo štěstí, že mě ten výbuch, nebo co, neshodil z mostu. V uších mi pískalo. Ta energie mě málem servala z kůže. Okamžitě jsem se vzpamatoval a vyskočil na nohy. To tetelení se změnilo v takovou bublinu, jen sotva viditelnou. Vyšlo z ní pár záblesků a téměř okamžitě zmizelo. Vrčení bylo zase stejné. Zábradlí tam už nebylo, nějaký kusy byly vidět zaražený ve stromě napravo ode mě. Myslím, že moje štěstí by se dalo vyvážit zlatem. Kdybych tudy šel ve dne, zcela jistě bych si toho… nevšim a za moment bych byl rozsračkovanej všude po okolí.. ty matičky jsou skvělej nápad. Místní fauna má na to asi čich, proto je tu tak nezvyklý ticho. Možná ta anomálie vznikla nedávno, nebo se přesouvá..nevím. Až se do toho chytne nějaká obluda, tak se určitě podívám, co by to se mnou udělalo. No nic, dál radši nepůjdu a obejdu to ze zdola. Podchod, kde byl raněný, skýtal dobrou střechu před deštěm. Teď si budu dávat mnohonásobně větší bacha, kam šlapu. Něco mě ale zarazilo.. V podchodu by měla být krev. Přece jen..krev uschne a zčerná, měla by bejt všude. Na rozdrolenejch stěnách, ani na zemi žádný fleky nebyly. Náhle se ozvala rána..někde pod vrakem auta. Bylo slyšet funění a tichej skřehot, podobnej kašli. Venku blýsklo. V tom krátkém, modrém světle jsem pod podvozkem zahlédl ocas..krysí ocas. Rychle zmizel. Co to je zas za čertovinu? V Zoně si budu asi ještě dlouho zvykat. Na konci chodby bylo matné měsíční světlo. Když se dál nic neozývalo, pokrčil jsem rameny a vyšel za světlem. Za nějakou chvíli jsem se dostal až na místo, kde končil most. Anomálie se zdála být neviditelná, ale stejně jsem cítil, že tam někde v temné noci na mostě je. Otřásl jsem se při pomyšlení, že bych, nebýt matic, mohl být už nějakou chvíli všude kolem. Náhle mě někdo chytil za rameno a prudce se mnou otočil. "Heslo?" ozvalo se zpod hluboké kápí. Byl jsem naprosto zaskočenej a ten chlap měl zbraň. "To bude ten hajzl, co nám ho sem poslal Wolf! Pusť ho!" zavolal kdosi za chlápkem s kápí. Tak hajzl, pomyslel jsem si. "Hm," řekl ten s kápí a sklonil otřískanou sniperku. Ale nepohl se, takže jsem ho obešel. O kus dál jsem potkal jinýho chlapa. "Seš to ty ne?" nečekal na odpověď. "Supr, takže můžeme vyrazit. Řeknu ti plán… Půjdeme tímhle lesem jako pěny až ke garáži, kde se uhnízdili Banditi. Pak se snipeři pokusí je pozabíjet z dálky skrz ty okýnka, odkud jsou vidět hlavně. Mezitím budeme my stát někde opodál připravený kdykoli střílet. Mě zbraň připravenou a nakrm je olovem," zařval a plácl mě po zádech div jsem se nesvalil. Musím se nějak dostat k tomu flashdisku dřív než oni, problesklo mi hlavou… Ubírali jsme se okolní temnotou a nikdo nepromluvil. Nebýt toho chlápka, co šel předemnou asi bych se ztratil. Cítil jsem jak mi ledová pěst strachu svírá vnitřnosti. Bylo mi na zvracení. Za chvíli jsme se zastavili a vyčkávali. Obláčky páry se mi srážely u pusy, ale já je nevnímal. Klepaly se mi nohy, ale nemoh jsem to ovládat. Ani chladná rukojeť pistole mě neuklidnila. Potom zazněl první téměř nehlučný výstřel. Kdesi přede mnou někdo zachrčel a něčí tělo se svezlo na zem. Pak se ozývali další a další výstřely. Některé byly odhlučené tlumiči, jiné byly hlasité. Neznělo to jako střelba ostřelovačů… Bylo to "K zemi!" zařval hlas, který jsem znal. Okamžitě jsem poslechl a hned poté následoval ohlušující výbuch. Zasypala mě sprška hlíny… Co teď? Všude kolem pořád zněly výstřely, výkřiky bolesti nebo různé rozkazy. Nepřemýšlel jsem o nich. Byly mi ukradené. Hlavní cíl je garáž. Bojiště jsem se snažil obejít velkým obloukem, protože i když jsem měl pocit, že by mi to bylo jedno, nechtěl jsem to koupit. To by zmařilo mojí misi… Konečně jsem u garáže. Je zajímavé, jak rychle se v Zoně mění počasí. Měsíc svítil a já dokonale viděl i díru v plotě, hned u dvouposchoďovýho domu. Z jedný strany byla vysypaná zeď a ven se lilo matné světlo ohně, co chvíly hrubě přerušené přebíhajícím stínem. Proplazil jsem se k plotu a překulil se ke zdi. Přestřelka neustávala, snad to chlapi zvládaj. Pozornost strhli na sebe, takže šance, že mě nikdo nezmerčí, je slušná.. Nakoukl jsem dovnitř malým okýnkem. Místnost to byla malá, uprostřed stál hořící barel. Všude kolem se válely flašky a bedny. V rohu byly tři spacáky. Náhle mi něčí kabát znemožnil výhled. Připlácl jsem se ke zdi a poslouchal. V tý vřavě nebylo skoro nic slyšet, jen ,,Vasjo… vylez po žebříku do podkroví, až zmerčíš prvního vola, jak si to žene tudy..jednu do palice. Ty se schováš sem a přesně to samý… Nevím proč, ale odvahu jsem najednou ztratil. Byl to takovej chvilkovej zásek kdy bylo všecko, jako ve snu. Do teď si to neodpustím. Jeden z našich se přikrčeně plížil hromadou cihel a objevil se v díře. Z nitra baráku zaduněl výstřel. Stalker se otřásl a přepadl přes cihly a zmizel. Na bojleru za ním se objevila rudá skvrna. Klepal jsem se jako osika, nohy mě neposlouchaly. Pistole mi ve zpocených rukou klouzala. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Z domu opět zazněl výstřel. Bez váhání jsem se zvedl a nahlédl dovnitř. Barel osvětloval prkna i prostor v podkroví. Vedl tam žebřík. Mezi různejma krámama vykukovala kapuce. Tam se schovával ten hajzl. Pistoli jsem opřel o ruku..zamířil..vydechl a stiskl spoušť. Bandita dostal zásah do hlavy a okamžitě i s puškou a pár věcma slítl na podlahu.. Průchod dírou byl volný. Stále přilepený ke stěně jsem oběhl dům zleva, zastavil a namířil do tmy další místnosti, která předtím díky blbýmu úhlu vidět nebyla. Vnitřek osvětlil záblesk a cihly u mý hlavy se rozbily. Do očí se mi dostal prach. Ozvala se další rána, která stěnu prorazila, jenom těsně vedle ruky, v níž jsem držel pistoli. Ten zvuk mi byl povědomý. Ten chlap má určitě brokárnu, dva výstřely vyplejtval.. Teď musí nabíjet!" Blesklo mi hlavou a to mi dodalo odvahu. Rychle jsem vběhl dovnitř a kopl do barelu tak, aby se vysypal do tmy. Po podlaze se roztančily žhavé uhlíky a osvětlily pokoj, ve kterém se mezi krámy krčili dva Banditi v kabátech. Byli evidentně zaskočení a oslepení. První to schytal do čela a svalil se mezi židle, druhý byl blíž, takže dostal ránu pažbou a kulku do hlavy.. Kolem mrtvol se začala rozlévat temně rudá krev. Dýchal jsem těžce, ale kdesi v hrudi jsem cítil pocit vítězství. Dokázal jsem to! Teď už jenom najít tu zatracenou… ale počkat! Nikdo už nestřílí… Bylo slyšet jen hlasy blížící se ke garáži. Žádný z nich nebyl povědomý. A ta pitomá díra byla přímo naproti dveřím! Zaslechl jsem skřípot otevírajících se vstupních dveří do garáže… Přitiskl jsem se blíže ke stěně. Kroky a se stále přibližovaly a já začal panikařit. Zběsile jsem se rozhlížel po místnosti. Do hlavních dveří to nešlo, naběhnul bych jim přímo na ránu. Okna byla zamřížovaná a navíc dost malá. V tý tmě bych se ani dlouho neschoval, všude se válely židle, střepy, kanystry a náhradní díly. Tiše se pohybovat bylo naprosto nemožný. V místnosti vedle, kde byl hořící barel se mihly baterky a já už se nerozmejšlel. Jako šílenec jsem vystartoval přímo kolem dvou postav, které se objevily u dveří a zahnul doleva. Nestihly ani vystřelit, jen začaly řvát ,,Co to kur…chlapiii, je tu ještě jeden..!" Víc jsem už nevnímal a držel se při zdi. Šlo mi opravdu o život a v těchto chvílích člověk prostě bez rozmýšlení jedná. Je jedno jak a s jakými důsledky, chce si zachránit krk. Takhle rychle jsem ještě nikdy nezdrhal.. Ve tmě byla orientace dost špatná. Levou rukou jsem šmátral po zdi. Napravo ode mě byl plot. Každý by mi asi řek ,,Seš vůl, to já bych přeskočil plot a pádil do lesa!" Jenže tady jsme lidičky v Zoně. Jakýkoliv krok je nebezpečný a může skončit špatně. Rozhodně bych si neposloužil zběsilým úprkem mimo tyhle baráky. Jistě, anomálie mohou být i tady v těch barabiznách, ale mě to teď bylo jedno.. Ruka máchla do prázdna…díra. Běžet dál byla blbost, protože tam evidentně už žádný stavení nebylo. Okamžitě jsem skočil dovnitř. Noha se mě zasekla v nějakým čouhajícím železe..nevím co to bylo, každopádně…zakopnout zrovna teď…to se může stát jen mě. Instinktivně jsem chtěl zabránit pádu tím, že dám ruce před sebe. Dopad byl tvrdej. Ruce jsem si sedřel o trámy ležící na hromadách všude okolo.. Na zemi mezi tím smetím byla nějaká páchnoucí černá břečka. Na stěnách se skvěla měkká plíseň, ale místy ještě nedokázala zakrýt kachlíky. Na trámech rostl mech. Střecha tu nebyla. Okamžitě jsem se sebral a rychle klopýtal až dozadu, kde byla vidět nějaká hromada cihel. Oči si už docela přivykly, takže rozeznat je nebyl až takovej problém. Problém bylo hlavně to hnusný svinstvo.. Za mnou, někde za stěnou se ozval šepot a přes okýnko probleskla baterka. Snažil jsem se rychle přeskákat přes trámy k těm cihlám, jenže nohy se mě pořád nořily do mezer mezi tím páchnoucím dřevem a louží. Srdce mi bušilo až v krku. Ve zběsilém úprku jsem se otočil a podíval se na otvor ve stěně. Baterka svítila dovnitř a na kachličkách se promítl obraz srkčené postavy v kabátu a zbraní.. Ani nevím, jak se mě povedlo vydrápat se přes tu kupu bordelu. U okna stály regály a na nich naskládané nějaké železo. Napadlo mě schovat se za ně, ale to bych je musel odsunout. Ten hluk by mi rozhodně nepomohl a ani bych se pořádně neschoval. Všecko se dělo strašně rychle. Z posledních sil jsem se chytnul železa čouhajícího z betonu nad oknem a levou nohou se opřel o díru po cihlách… Drápal jsem se po stěně vzhůru, jako hladovej pes v kleci, nad kterým visí flák masa. Nekecám. Sedřený nehty a lokty mě byly u prdele. Nohama se nebylo ani o co zapřít, ale já byl najednou tak plnej energie..hold strach o život dokáže věci. Vyškrábal jsem se na římsu a z ní až na vršek. Hned vedle byla střecha vedlejší budovy, stačilo se tam jen opatrně dostat po úzký rouře a neslítnout.. Únava mě konečně dostihla a já jen bezvládně lehnul na nerovný a špinavý plech. Pot mi stékal po tvářích a těžce se dýchalo. Dole kmitaly baterky, praskalo sklo a řinčelo železo. V uších mě pulzovalo a těžce jsem oddechoval. Stále mě šlo o život. Jestli mě uslyší, nemám šanci..leda skočit dolů. Před očima se mi dělaly mžitky. Mezitím hluk pode mnou ustal. Zadržel jsem dech a ani se nehnul… Svit baterky se pohyboval asi někde u regálů, protože světlo mířilo přímo na okno. Jeho stín byl vidět i odsud. Někde z dálky se matně ozval hrubý hlas ,,Tak co Míšo, máš ho? Další hlas, tentokrát hlasitý a chraplavý ,,Nee..tady néjni, neměl by se kam skovat, asi běžel k napajedlu. Pepři, jdi to očíhnout k náklaďáku u vjezdu!" Pode mnou zazněla odpověď ,,Vole, serem na to. Určitě to vzal k tunelu!"
Začalo silně foukat. Šum stromů zněl tak silně, že moje pronásledovatele už nebylo vůbec slyšet, jen útržky vět. Otočil jsem se na břicho a opatrně nadzvedl hlavu. Přede mnou se objevilo menší nádvoří. Ve tmě se postupně nořily obrysy okolních domů. Naproti byla vidět podlouhlá budova s otevřenými vraty. Nalevo od ní, jen kousek přes cestu, stál barák, v jehož horních oknech se svítilo.. Orientaci mi nevědomky zlepšovalo asi pět postav svítících baterkami po okolí. Šmejdili všude, světlo se rozlívalo po vysypaných zdích, oknech a místnostech okolo. Ty stíny byly děsivý. Mimo Zonu by mě asi tak nestrašily, ale to co jsem tu mezitím zažil…no nic. Uprostřed nádvoří stál náklaďák obrostlý trávou a kořeny. Možná, že kdybych se proplížil pod něj, tak by si mě nevšimli… Problém nastal, když se banditi sešli těsně vedle něj. Svítili na sebe, takže jsem rozeznal jejich oblečení. Dva byli oblečení do dlouhých kabátů s kapucema, vojenských a kapsáčových kalhot a ozbrojeni..nevím, asi kulovnicí a MP5. Zbylí tři se kupodivu moc nelišili od stalkerů-nováčků, které jsem zatím potkal. Na sobě měli bundy z černé a hnědé kůže, šusťáky a kanady. V rukou třímali pistole a brokárny. Ten vítr je evidentně taky zaskočil, tak na sebe řvali tolik, že už nebyl problém rozumět. ,,Chlapi…ještě jednou se pořádně mrkněte, jestli mi nepřinesete jeho koule, tak vám ustřihnu uši!" ječel ten s kulovnicí. Při jeho slovech se mě udělalo blbě. Copak mutanti, ti vás aspoň zabijou rychle, protože se chtěj nažrat. Ale lidi jsou taky pěkný zvířata a o Banditech to platilo dvojnásob. Dostat se jim do drápů.. ,,Jo..jo, a co s mrtvolama?" zeptal se jeden z nich. Na to jim..asi velitel, odpověděl ,,Všecky vobrat, vemte si co chcete a pak je naházejte do lesa směrem k tunelu. Nechoďte ale moc daleko. Mutanti daj aspoň pro dnešek pokoj." ,,A co mrtvoly Feďy, Housky a Egona?" Na tuto otázku se rozhostilo krátké ticho ,,Taky, stejně to byli kreténi." znělo nekompromisně. Skupinka se se smíchem rozešla. Většina šla doleva mimo moje zorný pole, asi pro těla těch, který jsem odpráskl dole. Dva se ještě jen tak mimoděk koukali pod roury a různý harampádí, ale bylo vidět, že už toho mají dost. Jeden se pak odpojil a odešel někam za roh. Druhej ještě chvíli postával, svítil na všechny strany. Pak kopl do nějaký trubky, otočil se a odešel směrem k ostatním. Prostor byl volný. Jestli teď budu zticha, přežiju to. Ještě chvíli jsem ležel a obhlížel okolí. Zdálo se, že je relativně klid. Vytí a vzdálené skřeky mi už byly ukradený. Vítr neustával, naopak, ještě zesílil. Bez váhání jsem se zvedl, seskočil na vršek zdi a z ní do trávy. Přikrčen a s pistolí v ruce bych teď mohl přeběhnout těch pár metrů k výjezdu, pak po pěšině a doběhnout až do vesničky. Něco se mi ale pořád nezdálo. Na přemýšlení teď nebyl čas… Tráva byla po dešti mokrá a zima mou třásla jak osikou. Vedle mě ležely nějaké pneumatiky a..asi deset metrů vpředu, stál vrak náklaďáku. Lehl jsem na břicho, připravil se vyrazit…a najednou mě to trklo! Zalovil jsem v kapse u bundy a vytáhl zapalovač a z druhý kapsy plánek. V tý tmě bych s tím zapikem sice vypadal jako pěst na oko, ale nedalo se nic dělat a spolehnout se opět na štěstí. Zapalovač se šktnutím zažhnul a matně osvítil plánek. Najít garáže nebyl problém, zakresleno to bylo opravdu dobře, dokonce tu bylo vidět i napajedlo. To jsem ale nehledal. Z výjezdu za rohem vedla pěšina až přímo na silnici. Vypadala normálně, až na značku těsně za výjezdem. Byl to kruh a v něm křížek. Vedle stálo "Vláďa Hampejz."
Žolik mi říkal něco o těch značkách, kdybych si jen kurva pamatoval co.. Každopádně tudy cesta nevede. Nebudu nic riskovat. Zhasl jsem, schoval plánek i zapik a pustil se opatrně po břiše pod podvozek toho zatracenýho vozidla. Země byla nasáklá vodou a divně páchla. Písek mi lezl za nechty, oblečení otravně lepilo a čvachtalo. Krucinál, vždyť to bylo jen deset metrů a já vypadal jak nefalšovaný prase. Konečně jsem dorazil pod vozidlo. Ze železa kapalo a torzo smrdělo rzí.. Vítr si hrál s vysokými trsy trávy a znemožňoval mi výhled. Kapuce byla promáchaná a za krkem studila voda. Šaty se mě otravně lepily na tělo a ruce zábly. Přede mnou…asi dvacet metrů vepředu, byla vysoká zeď a uprostřed výjezd s pootevřenou bránou. Na levé a pravé straně brány stály strážní budky, ve kterých byla tma. Napadlo mě, že kdyby se to tu trochu dalo do pucu. Bylo by z toho docela dobrý stanoviště. Asi proto se tu zdržovali Banditi. Ze všech stran byli prakticky chráněni plotem a zdmi. Pár metrů od místa, kde jsem ležel byla budova, ve které s největší pravděpodobností Banditi nocovali. Z oken svítilo světlo, občas hrubě přerušené procházející postavou. Svítilo se i v druhém patře, kam na plošinu beze střechy vedl nahrubo spráskaný žebřík. Vzpoměl jsem si na svůj úkol a na flashku. Čert to vem… Ten, kdo čte tyto řádky, si asi myslí, že jsem zbabělec. Víceméně má pravdu a nestydím se za to. Pokud to čtete doma, u plápolajícího krbu, nebo dokonce v posteli, přijde vám to asi jako dobrý čtení..pohádka..horor. Jak by ne, když jste v Zoně nikdy nebyli, neváleli se prochcaní v bahně, neplazili se opatrně mezi anomáliema, nesnažili se každou minutu přežít a nezbláznit se. VY to nikdy nepochopíte! Naopak ten, kdo čte tento deník, někdy v Zoně byl, je stalker, voják, vědec.. mi dá za pravdu. Někdy se prostě musíte vykašlat na úkol, když vám jde o kejhák, jako tehdy mě. Všichni, víceméně zkušení stalkeři pochcípali, a já to přežil díky své zbabělosti. Ano, zbabělost se v mnoha případech velice hodí a zachrání vám krk. Já měl už od mala pro strach uděláno, ale to, co jsem tu zažil…však poznáte sami. Tak abych se vrátil. Jednoduše.. ani bych neměl šanci proti nim. Já s pickou jak sedmiletý děcko a oni s bouchačkama, se kterejma by mě rozrasili všude možně, (všiměte si, jak se v Zoně po delším pobytu kazí slovník). Díval jsem se do osvětlených oken a myslel na toho kurýra. Třeba je už po smrti..nebo ho ty sadistický hovada umučili a flashku zničili. Člověk si jednoduše pořád hledá na něco výmluvy. Ze zamyšlenosti mě vytrhnul zvuk..nevím co správně napsat..jakoby tisíců malých papírů šmátrajících po zemi. Zajímavý bylo, že byl slyšet i přes ten vichr. Stále zesiloval a přidalo se i slabé pištění. Na nic jsem už nečekal, vyhrabal se zpod vraku a přikrčeně, s pistolí v ruce, upaloval k bráně. Ten zvuk mi najednou rval uši. Šílenej pískot mísící se s chrčením. U závory jsem se zastavil a otočil hlavu…
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jarda O Jarda O | E-mail | 29. dubna 2013 v 0:37 | Reagovat

Krásný čtení, začínám si to číst už i na mobilu. Čert vem občasný hrubky, napětí to nenabourá. Mám jen jedinou připomínku. Vůbec by neuškodilo ten text víc rozdělit do odstavců. Pak se v něm líp orientuje a při scroolovani obrazovky pak člověk nemusí hledat kde že to přestal číst.

2 Zdenda Zdenda | 3. května 2015 v 21:31 | Reagovat

Moc pěkný, hru jsem sice nehrál, ale po tomto čtení o tom začínám uvažovat :) na hrubky se nedívám, důležitá je napínavá atmosféra! Už se těším až se dočtu něco o mutantech ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama