Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

13. Část

14. prosince 2011 v 17:57 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Vidiny najednou přestaly, ale jen díky tomu, že kolem mě zářilo neprostupné světlo bílé barvy a z nepochopitelných důvodů mě do tváře začal šlehat chladný vichr. Začínal jsem dostávat strach. Silný, ledový strach ještě prohloubený nedávnou nepříčetností. Strach mi nějakým způsobem pomohl vystřízlivět. Bohužel přeskočil stav příčetnosti a rovnou přešel na druhou stranu, k příčetnosti přehnané. Jako ve snu jsem vnímal snad každičký zvuk nebo vjem okolo mě a - i když jich teď moc nebylo - znásoboval jeho důležitost. Teď jsem nevěděl, co vlastně bylo horší. Jestli tohle - nebo začínající šílenost. Trochu jsem začínal panikařit, ale všechno bylo nějaké divné... Pak se ale svět změnil. Obraz se začal vyjasňovat a do mých očí se navrátily barvy. Čas se ale smrštil jako natažená guma. Pomalu jsem se zvedal a vnímal jsem, jak se každý milimetr mého těla zvedá o tu nepatrnou část vzhůru. Postroj, oblečení a dokonce i mé vlastní tělo, to vše mi bránilo v pohybu a tížilo mě. Nebo jsem si to alespoň myslel. Dlouhotrvající cesta vzhůru skončila jakýms takýms postojem, ale cítil jsem , jak mi škube v lýtkách. Okolní zvuky byly rychlé a trhané. Ještě mi sice docela neodlehlo z uší po tom nečekaném silném zvuku, ale i tak jsem vnímal, jak je vše zrychlené. Až nepřirozeně zrychlené. Listy ve větru se třepotaly jako o závod, mraky se po obloze proháněly jako nikdy před tím… snad jen na zemi bylo všechno, jak má být… Všechny předměty pode mnou byly ale divně pokroucené a zdeformované, ale já se kupodivu cítil až nebezpečně příčetný.
Do tváře mě pořád šlehal chladný vítr, ale nohy cítily vleklý a táhlý vzduch lidského pohřebiště. Udělalo se mi strašně špatně od žaludku a rozbolela mě hlava jako nikdy před tím. Měl jsem pocit, že při sebemenším pohybu mi může tělo upadnout od nohou a obráceně. Ke všemu se semnou svět houpal sem a tam… Potom už jsem to nevydržel a vyzvracel jsem se. Bylo by to docela normální úlevné zvracení, nebýt toho, že asi dvacet centimetrů od země zvratky začaly zpomalovat, až se skoro zastavily. Vyjeveně jsem na ten úkaz zíral, neschopen jediného slova. Protřel jsem si oči. To přeci není možné! Sám jsem ale cítil, že tímhle prohlášením jenom prokazuji lidskou schopnost popírat očividné. Tak jsem tam na to koukal a ani jsem nedutal. Pozoroval jsem, jak se mé výměšky pomalu řítí k zemi. Přes teď již skoro nesnesitelnou bolest hlavy jsem sledoval pleskání jednotlivých kusů o bahno a až děsivě pomalou reakci bahna samotného. Pomalinku mi něco začalo docházet. Nejdřív mlhavě, ale pak už o dost jasněji. Je to jako… dvě časové roviny… rychlá a pomalá… jenomže když se nacházím v obou současně… Zděsil jsem se. Ucukl jsem a chtěl o několik kroků ustoupit. Strašlivá a nesnesitelná bolest projela nejdřív nohama a pak celým tělem, jako kdyby mi někdo chtěl zaživa utrhnout dolní končetiny. Snad ve stejnou chvíli mě cosi s rychlostí pohybujících se kontinentů uchopilo za kotník a trhlo s ním. Nemohl jsem, než přepadnout do zadu. Čas se postupně natáhl a já skoro vděčně dopadl mezi hnijící mrtvoly, až to plesklo. Zbytek cesty už proběhl vcelku normálně a my se octli před dřevěným posedem. Vousáč mě nejdřív strašlivě seřval, co jsem to za pitomce, takhle se nechat unést vlastními city, že prý jsem čajíček a vejškrabek, když ani nedokážu udržet na uzdě svoje emoce. I když mi to pekelně vadilo - protože to byla pravda - tak jsem cítil, že to se mnou vousáč myslí dobře a že je vlastně rád, že jsem se ven dostal živý. Vousáč mi nikdy neřekl, co se vlastně dělo v místě mezi křížem a posedem. Asi mu vyprávění o tomto místě působilo bolest. Osobně jsem měl malou teorii. V místě, kde jsme se plazili byla rozlehlá časová anomálie, kterou je těžké obejít. Anomálie natahovala čas jako gumu a každá vteřina v ní trvala jako hodina. Hned nad ní se nachází jiná časová anomálie, která čas naopak smrskává a hodiny zde běží jako o závod. Když jsem tedy vstal, dostal jsem se do obou anomálií současně, což způsobilo, že jedna část mého těla ještě stála v první, natahující anomálii a druhá se nacházela v úplně jiné časové rovině, tedy v anomálii smršťující čas. Za normálních podmínek to byla smrtící kombinace. Mezi anomáliemi navíc muselo být nějaké hluché místo, kde čas plynul "normálně". Je zvláštní, že jsem se odtamtud dostal v podstatě bez zranění... Byla už tma, když jsem se jakž takž probral z toho časového šoku. Ležel jsem na zemi a díval se nahoru do stropu. Byl polorozbořený a cihlový. Vedle mě plápolal teplý ohýnek a hned vedle něj jsem uviděl sedět vousáče v divné poloze. Nohy měl zkřížené pod tělem, ruce měl položené na kolenou, palce a ukazováky měl spojené v kruhu. Nikdy jsem podobnou pozici neviděl, ani o ní neslyšel. Trvalo to několik vteřin. Byl bych v tu chvíli přísahal, že jsem nevydal žádný zvuk. Skoro jsem si myslel, že vousáč slyšel, jak na jeho záda dopadl můj pohled. Otočil se a usmál se. Pak už si sednul normálně, ale nic neříkal nic, jen se díval do ohně. Nakonec jsem ticho prolomil já.
"Pročs seděl tak divně?" vypadlo ze mě dřív, než jsem to stačil promyslet. Vousáč se na mě podíval. Nebyl to zlý pohled. Spíš tvrdý. "Pomáhá mi to přežít a nezbláznit se tady," řekl pak suše a nevzrušeně pokračoval. "Jsme v prasečím chlívku. Od posedu to byl kousek, donesl jsem tě sem. Příště až řeknu: "Nezvedej se," tak doufám, že neuděláš pravý opak, ano? A nabij si zbraň." Při poslední větě jsem ztuhl na místě. Nechtěl jsem ale dělat zbabělce a tak jsem prostě, jakoby nic, vzal svou brokovnici, vyndal z ní prázdné broky a zasunul nové, plné do komor. Když cvakla hlaveň, nastalo tíživé ticho. Abych vzbudil dojem profesionála, ještě jsem rukávem přeleštil hlaveň a kusem hadru vyčistil konce obou hlavní. Protože mi ani to nestačilo, vytáhl jsem svůj nůž a vyčistil i ten. Nakonec jsem začal leštit broky. Jeden po druhým jsem vytahoval a leštil, až vypadaly jako nové. Pak jsem se opřel o zeď a samolibě se podíval na vousáče. Ten, aniž by si čehokoli všiml, usnul. Poněkud jsem schlípl. Zahodil jsem hadřík do ohně a už se o zbraně nestaral. U zdi se nesedělo právě nejlíp a tak jsem si lehl na zem. Vedle mě ležela přikrývka a tak jsem si ji ovinul kolem těla, abych zahnal vlezlý chlad a vlhkost. Nějakou dobu jsem poslouchal vítr prohánějící se nočním vzduchem mezi škvírami v prasečáku. To mě nakonec ukolébalo a já usnul. Nevím, co se mi zdálo, ale po nějaké době - oheň už dohořel a zbyly pouze žhavé uhlíky - mě probudila plechová rána. Škubl jsem sebou a v mžiku byl vzhůru, pušku připravenou k výstřelu. Srdce mi bouchalo jako o závod, strach se rozléval každou končetinou až do konečků prstů. Snad v každém stínu před sebou jsem viděl něco, co mě chtělo zavraždit. Ve stínu se ale skutečně něco skrývalo. Snažilo se to být potichu a ani nedutat, ale já věděl, že to tam je. Tam, někde…
Začal jsem se klepat. Meluzína skučela mezi trámy nade mnou. Listí někde venku temně šustilo. Přede mnou cosi zaskřípalo… Bezmyšlenkovitě jsem zmáčkl spoušť. Z hlavně vyletěla olověná smršť a narazila na protější stěnu. Výstřel osvětlil celou místnost. Byla prázdná. Pak nastalo ticho. Nic se nehýbalo. Dokonce i meluzína přestala skučet. Najednou ticho ustoupilo temnému pískotu. Takže mi muselo zalehnout v uších po výstřelu. Tehdy jsem snad poprvé za celou chvíli vydechl. Musel se mi něco zdát, opakoval jsem si. Nevěřil jsem tomu. Pak jsem si naoko spokojeně lehl a předstíral spánek… Ozvalo se to znovu. Desítky tlumených cupitavých kroků někde za tenkou stěnou… Jak nejopatrněji to šlo, jsem se zvedl na lokty a pokusil se doplazit k batohu, kde jsem měl svoji čelovku. Opatrně jsem se vysoukal z přikrývky a za stálého cupitání za stěnou se plazil k báglu. Snad celou věčnost trvalo, než jsem se tam doplazil. Opatrně jsem začal rozepínat zip. Ten zvuk mi připadal strašlivě hlasitý, musel by vzbudit i mrtvého… Teď jsem začal šmátrat v batohu. Nahmátl jsem chladný kov svítilny… Rychle jsem ji stiskl a vytáhl. Roztřesenýma rukama jsem si ji nasazoval na hlavu. Prstem jsem hmatal po hladkém povrchu, ale nemohl jsem najít spínač. Začala se mě zmocňovat panika. Cupitavé zvuky byly čím dál hlasitější a já nemoh najít zatracenej spínač! Palcem jsem zavadil o spodní část svítilny, protože najednou přede mnou byl proud světla. V rukách jsem pevněji stiskl pušku. Nic jsem před sebou nespatřil… Opatrně jsem udělal několik kroků dopředu, posílený světlem. S brokovnicí mířící před sebe jsem pomalu kráčel vpřed, očekávajíc nejhorší. Kamínky skřípali pod nohama a vítr svištěl mezi trámy. Zašustila moje bunda. Nikde ani živáčka. Došel jsem až ke stěně, ale nikde se nic nehýbalo. Jen obnažené cihly na stěnách… Něco se změnilo… Zhasl jsem svítilnu. Cupitání vystřídalo nechutné živočišné mlaskání… Zděšený výkřik se rozlehl budovou. Doslova mě přikoval k zemi, ani jsem nedutal. Pak se výkřik opakoval. Teď byl mnohem táhlejší. Asi v půlce najednou umlknul, jako když utne. Namísto toho se ozvalo vítězoslavné zaskřehotání. Krev mi ztuhla v žilách. Můj bože… jaký tvor mohl vydat takový zvuk? Svaly jsem měl napjaté k prasknutí, ale nehnul jsem se ani o píď. Jen jsem poslouchal to podivné chroupání, savé zvuky… Hrůzou jsem zavřel oči. Celý jsem se klepal, neschopný se pohnout. Oči jsem měl vytřeštěné a všechny chlupy v těle mi stály děsem. Srdce se mi muselo zastavit. Chroupání pokračovalo dál. Občas bylo přerušeno slabým zasténáním… On ještě žije! Doprdele… Tahle myšlenka mě uvedla do pohybu. Trhaně jsem udělal dva kroky a zhluboka se nadechl. Trochu jsem se uklidnil, prvotní děs opadl. Místo něj ale přišel strach… Strach ale nebyl nejhorší, ten jsem znal. Udělal jsem dalších pár kroků, brokovnici si zapřel o rameno a jednou rukou rozsvítil čelovku…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama