Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

21. Část

2. ledna 2012 v 19:54 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Cesta za brankou se mírně svažovala z kopce, podél ztrouchnivělých pařezů a pahýlů stromů, které byly totálně spálené díky následkům radiace. Vše tu bylo mrtvé bez sebemenších známek života, které by mi vmísily alespoň trochu klidu do hlavy. Pocit, který se špatně vysvětloval, mi absolutně zatemňoval mysl a díky tomu moje smysly ochabovaly.
Nicméně jsem postupoval dále po cestě, která směřovala dolů do údolíčka. V kapse jsem svíral drobnou kovovou matici, která na dotek studila, ale poslouží dobrému účelu. Obloučkama jsem vyházel asi deset matic tím směrem, kterým jsem se hodlal vydat. Žádná matice nenarazila na anomálii, tak jsem se celkem bez obtíží dostal až ke zchátralé malé vísce, schované mezi těmi pahýly stromů.
Vyvrácené okenice s tabulkami skel rozbitými před zdmi, či dřevěné dveře rozštípané na několik kousků budily dojem opuštěnosti. Ákáčko jsem třímal v rukách, které se mírně třásly, nejspíš kvůli tomu divnýmu pocitu v hlavě. Něco mi tu prostě nesedělo, avšak vstoupil jsem do jednoho z těch pár domů, které ještě byly relativně v pořádku.
Prostupoval jsem temnou chodbou. Dřevěná podlaha se pod mou váhou s mírným praskotem prohlubovala, až jsem měl strach, abych se nepropadl někam do sklepa. V chodbě ústily troje dveře, tak jsem se rozhodl vejít do místnosti napravo, kde bylo dříve nejspíše něco, co mělo připomínat obývací pokoj.
Roztáhlá matračka v koutě a dost vajglů mi prozrazovalo, že tu donedávna někdo musel být. Jenže teď tu nikdo nebyl, ale proč by opouštěl své celkem dobré útočiště?
Začalo se stmívat a já absolutně neměl žádný nutkání vyházet z toho baráku. Ustlal jsem si celkem pohodlně na matračce, přičemž mi batoh posloužil jako polštář, který byl nepohodlnej ale i tak jsem byl za něj rád.
Ve světle baterky jsem psal deník, když jsem uslyšel takovej divnej zvuk. Nějaký podivný sání či co. Zhasnul jsem baterku. Uši jsem měl našpicovaný, oči rozevřené dokořán, když se ten zvuk dostával kolem domku. Zapraskání skla pod chodidly u okenice, jenže nic za těmi okenicemi nebylo. Rozevřel jsem oči ještě víc, ale stále nic nebylo vidět. Ákáčko položené podél mě jsem opatrně vzal do rukou.
Křupání se ustálilo, a já měl pocit, že mě něco pozoruje. Už zase ten divnej pocit, že tu něco nesedí. Zapraskání od vchodu měl vytrhlo z myšlenek na to co mohlo bejt venku. Cítil jsem pot, který mi pomalinku stejkal po čele, čímž mi dost ztěžoval soustředění se na jediný vchod do místnosti, kde jsem ležel. Hlaveň mi mířila do otvoru od dveří, odkud se přibližně zvuk ozval. Když se proti mně něco rozeběhlo.
Stavba těla podobná lidské, ale úplně lysá. Veliká hlava z jasně jiskřivýma očima a ústy, která byla obklopená čtyřmi chapadly, které nejspíše měly sloužit k potravě. V tu chvíli jsem pochopil co vydávalo ten hrůzostrašný sající zvuk, ale nepochopil jsme jak dokáže na chvilku splynout s okolím, do skoro neviditelnosti. Nicméně teď ten mutant byl viditelnej a běžel proti mně.
Začal jsem bezhlavě střílet proti valící se hromadě masa, jenže když kulky zasáhly cíl, tak se proti mně netvor stále valil extrémní rychlostí. Zbraň se mi zasekla v okamžiku, kdy už byl netvor v těsné blízkosti. Když byl těsně u mě, tak se znovu zneviditelnil. Poté jsem jen cejtil jak se mi chapadla omotávají kolem krku a cítil jsem prokousnutou kůži na krku. Pak už jen pramínek krve, který mi stejkal po krku a smáčel mi i záda. Pak už jsem jen padal do temnoty, která si pro mě tak usilovně šla.
Probudil jsem se na matračce, u které byl v sudu rozdělanej oheň. Oheň? Kde se tu vzal oheň? To poslední na co si vzpomínám je ten mutant s přísavkama, kterej se mi pěkně zahryzl do krku. Mimoděk jsem rukou přejel po krku, kde jsem měl kruhovou díru od spičatejch zubů. Mžoural jsem očima kolem sebe, ale nezaostřil jsem ani na ruku. V dálce jsem slyšel hlasy, jak si mezi sebou povídají, ale neměl jsem vůbec tušení o čem.

Jak jsem tak ležel na matračce, přemejšlel jsem o tom, co se událo. Zase mi někdo zachránil kůži? Po kolikátý už jsem měl to štěstí, že mě našel vždycky někdo dřív, než jsem stačil zemřít. Při představě kolikrát jsem už unikl smrti, jsem se nechutně otřásl. A zase mi v hlavě naskočila myšlenka na parťáka, se kterým bychom si hlídali záda.
Obraz se mi začínal postupně zostřovat. Rozhlídl jsem se pořádně kolem. Stůl se dvěmi židlemi stál pod okenicí. Na stole ležel pakl cigaret a dvě vodky. Neměl jsem žádnou sílu se zvednout na nohy, tak jsem tam jen tak bezmocně ležel, očekávaje toho kdo venku klábosil bůhví o čem. Přepadala mě dřímota. Oči se mi klížily a já upadal do hlubokého spánku.
Ocitl jsem se někde v Zóně, nevěděl jsem kde, proč a jak jsem se tam dostal. Jen jsem cítil, že musím utéct někam pryč, kde mě nenajdou. Ale kdo mě hledá? Nezáleželo mi v tu chvíli na otázkách, utíkal jsem ze všech svých sil, když se za mnou vyrojila tlupa slepých psů hnajících se za kořistí. Za mnou. Běžel jsem stále dál, odhodil jsem dokonce bágl s puškou, jen abych běžel rychleji, když se přede mnou objevila budova. Vpadl jsem dovnitř a zabouchl jsem ocelové dveře. Tupé nárazy o zeď a velmi hlasité o dveře mi naznačily, že ti čoklové narazili ve vší parádě přímo do překážky.
Jenže z druhé strany vedly dveře, které byly otevřené. Tělo kostí pokryté kůží se rozeběhlo spolu se svými společníky proti mně a já neměl nárok se někam schovat. Hbití mutanti vyskočili na můj trup a hlavu a začali mi trhat kusy masa. Já křičel z plných plic, dokud jsem se nepopudil z toho hnusného snu celej zalit potem a hlavou tak zdeptanou, že mi ani nereagovala. Na můj křik, přiběhli ty dvě osoby zvenčí ke mně a já jen bezmocně zíral na jejich tváře.
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Netopiers Netopiers | 5. ledna 2012 v 22:43 | Reagovat

Dalšie :D

2 Filip Filip | 6. ledna 2012 v 14:25 | Reagovat

Super len tak dalej už sa teším na dalšie diely :)

3 DS-Team DS-Team | 6. ledna 2012 v 15:37 | Reagovat

Další bude jen co budu mít já nebo Pomocňák trochu víc času Za.red

4 slavik slavik | 7. ledna 2012 v 1:11 | Reagovat

som zvedavy na tie osoby čo su zač :) a pekny začiatok hadam ako na novy rok tak ja pocely rok aj ked to bolo trochu neskor :D

5 Kratas Kratas | 7. ledna 2012 v 14:39 | Reagovat

super příběh jen bych měl připomínku : vymyslete nějaké jinčí barvu pozadí nebo jinou barvu textu bo po chvilce se mi zdá že se mi radiací rozpadnou oči :-P tak se na to mrkněte díky

6 DS-Team DS-Team | 11. ledna 2012 v 15:47 | Reagovat

Kratas: Už to se zakladatelem řešíme. Nemáš nějaký návrh? Připadá nám, že když dáme jinou, než černou, ztratí stránka atmosféru... Po.red

7 MarInkognito MarInkognito | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 19:34 | Reagovat

Doporučuji hodně tmavě hnědou texturu, na ní šedou, hodně blízko bílé.

Jinak super příběh.
MP

8 MarInkognito MarInkognito | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 19:37 | Reagovat

moje oblíbená je v tomhle směru tahle: hex kód: #e3e3e3

9 MarInkognito MarInkognito | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 20:30 | Reagovat

kdyby byl zájem, klidně vám udělám design (zdarma: za ten příběh :) )

10 DS-Team (Po.red) DS-Team (Po.red) | 12. ledna 2012 v 20:42 | Reagovat

Takhle - zakladatel má tyto stránky na starosti a nikoho k tomu nepustí bez výslovného svolení. :-D Takže se spíš dohodni s ním :-)

11 MarInkognito MarInkognito | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 21:34 | Reagovat

Kdyby měl zájem, tak ať mi napíše na mail :)

12 S.T.A.L.K.E.R S.T.A.L.K.E.R | 24. února 2012 v 21:29 | Reagovat

Nejlepší.. zálohuju a dělám knížku.. někdy bych se asi posral strachy.

13 Pollux Pollux | 8. listopadu 2015 v 10:22 | Reagovat

Mlhavě šedé pozadí a na ní klasicky černou, to bude ok a atmosféru to mít bude víc než barevný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama