Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

30. Část

4. června 2012 v 19:55 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Zvedl jsem se zpoza stroje. Jenom na chvilku se podívat, co je vevnitř. Prozkoumat vnitřek té koule. Možná tam je nekonečno slastí. Třeba je tam svět, kde jsou tátové hodní a všímaví a kde milované osoby neumírají…
Ten okamžik jsem si naplno užíval. Skrze odpolední mráčky prosvítalo sluníčko, teplé paprsky laskaly mou tvář a dodávali mému unavenému tělu novou svěžest. Mírný, vlahý větřík se třel o mé vlasy. Po celém těle jsem ucítil příjemné mravenčení, jak se do mě vlévala nová energie. Rackové poletovali nad mořem a vzrušeně skřehotali.
Sklonil jsem hlavu a zahleděl se do dáli, na nekonečné moře. Na to nekonečně velké modré pole plné šplouchajících vln. Pozoroval jsem modrý obzor, kde se obloha střetávala s oceánem. Tu zdánlivou hranici světa, za kterou prý už není nic, než bezedná propast. Sklopil jsem zrak a v jakémsi příjemném transu sledoval vlnky šplouchající o písčitý břeh. Cítil jsem se šťastný, jako nikdy. Kdesi uvnitř sebe jsem cítil něco, co jsem poznal až tady, na pláži. Naprostý klid. Nenarušitelnou harmonii. A touhu pokořit svět.
Zadíval jsem se nahoru, na azurovou oblohu, bílé naducané mráčky a zářící slunce, které jimi prosvítalo. Mírně jsem se pousmál. Pokud bůh existoval, tohle je to nejhezčí, co kdy stvořil.
Pod sebou jsem cítil chladivý písek. Bosými chodidly jsem mimoděk rozrýval zem, nasáklou mořskou vodou. Rukou jsem kreslil nejrůznější obrazce, které mě napadly. V tu chvíli neexistovalo nic, než šum slaných mořských vln.
Byl jsem tak šťastný, že mi do očí vytryskly slzy. Moře má tak zvláštní energii… Tak ohromnou a uklidňující, jako nic na světě. Volnou rukou jsem objal Boženku, sedící vedle mě. Polaskal jsem ji ve vlasech a políbil ji na vlasy. Chutnaly po levném laku a mořské soli.
Po pláži přicházel otec. V ruce držel revolver. Prudce jsem vstal, abych bránil Boženku, ale on se napřáhl a zahodil pistoli daleko do moře. Pak se na mě usmál a řekl:
"Sergeji, jsem na tebe pyšný." Těch několik prostých slov mě úplně odzbrojilo. S dojetím jsem ho objal. Poplácal mě po zádech.
"Promiň synu," řekl se slzami v očích. "Bylo to nutné, víš? Abys vyspěl. Všechny ty představy o smrti a Zóně, víš? Teď už se můžeš uvolnit. Je konec. Jsem na tebe pyšný."
Do očí mi vytryskly slzy štěstí. Jen sen! Byl to jenom sen! Opřel jsem se o tátovo široké rameno a rozplakal se úlevou a blahem.
"Už je dobře…" šeptal otec a poplácal mě po zádech.
Boženka mi sevřela nohu. Otočil jsem se na ní s otázkou na rtech.
Z úst se mi vydral zděšený výkřik. Chybělo ji ucho a tvář měla zborcenou temně rudou krví. Do nosu mě udeřil puch spáleného masa.
"Ne!" vykřikla. Její hlas zněl jako šmirgl papír, který se pomalu tře o hladké dřevo. Další trhnutí a já jsem spadl obličejem do písku. Z nosu mi začala téct krev. Vůně mé vlastní krve se mísila s pachem plísně a prachu. Boženka mě převrátila na záda. Přede mnou se objevila její rozbitá tvář. Z potlučené brady se utrhlo několik kapek krve.
"Ty svině!" zasýpala, jakoby při mluvení nasávala vzduch, místo aby ho vydechovala. "To je moje plazma, ty hajzle!" I její tvář vypadala jinak. Ale byla to přeci ona, moje milovaná… Chtěl jsem ji obejmout a utěšit, ale ona napřáhla pěst a překvapivě tvrdě mě udeřila. Hlavou mi proletěl blesk a usadil se na bradě a na zátylku.
Nic jsem nechápal. S námahou jsem se ohlédl. Boženka se plazila dál, k otci. Ten ji náhle chytil, prudce vymrštil do vzduchu a silou vůle zapálil. Ječela a svíjela se v nepředstavitelných mukách. Do nosu mě opět praštil smrad škvařícího se masa. Pak se všechno zhroutilo do sebe a zbylo nekonečné, zářící nic.
Skutečnost na mě dolehla jako pytel starých rohlíků. Ležel jsem na zemi vedle anomálie, z nosu mi tekla krev a otec s Boženkou byli mrtví. V hlavě mi hučelo a cítil jsem se jako po několikahodinovém maratónu. Potem nasáklé oblečení nepříjemně studilo. Otevřené rány na prstech strašlivé pálily. Nebyl čas řešit, co je otevřelo.
Jednal jsem instinktivně a naprosto bezmyšlenkovitě. Zvedl jsem se rychle na nohy a rozeběhl se k východu. Po pár krocích se mi zatmělo před očima a svět se náhle skládal z barevné hvězdokupy. Musel jsem udělat pár kroků doprava, protože jsem pocítil ztrátu rovnováhy a zároveň mi začalo silně hučet v levém uchu. I přesto jsem opět vyběhl k východu, tentokrát poslepu.
Pod nohy se mi něco připletlo a já jsem upadl do kaluže krve. Rychle jsem se zvedl a utíkal k východu. Následovalo nové zatmění, hukot a ztráta rovnováhy. Na dlani jsem ucítil vlhkou stěnu. Musím se k východu dostat dřív, než se anomálie probere!! Do očí se mi pomalu vracel obraz. Sotva jsem popadal dech. Pot mi proudem tekl po tváři a po zádech. Neustále jsem mrkal, abych v očích probudil život.
Po několika děsivých vteřinách se mi obraz úplně vyjasnil. Projela mnou vlna zděšení, když jsem zjistil, že stojím čelem k anomálii. Stála pořád na místě a já jsem si ani za nic nemohl vzpomenout, že bych se obracel. Hluboko v hlavě jsem ucítil povědomé mravenčení. Anomálie si mě konečně všimla.
Zrovna jsem se chytal rezavých futer východových vrat, když jsem pocítil ztrátu kontroly nad tělem. Tvary se začaly měnit a přeskupovat. Začala převládat jasně zelená. Ucítil jsem vůni spadaného jehličí a čpavý zápach střelného prachu. V rukou jsem svíral odjištěnou K-98 a vykukoval jsem zpoza stromu - čekal jsem u brodu na divokou. Co chvíli se tady objeví liška nebo ještě lépe srnka. Zvedl se mírný vítr. Listí na stromech zašumělo. Zafoukal mi přímo do tváře. Zdá se, že dnes bude dobrý lov.
Kus ode mne se za stromem skrýval táta. V ruce měl luk se založeným šípem, které si sám vyrobil. Vypadal trochu legračně. Luk je proti pušce hadr, to ví každý kluk. Ale my jsme doma neměli druhou pušku a táta chtěl, abych se naučil střílet. Tak mám pušku. Táta si všiml mého upřeného pohledu a usmál se na mě. Asi měl dobrou náladu, jako vždycky na lovu.
U brodu se něco pohnulo. Chvíli byl zase klid, ale pak z roští vyšla nádherná srnka, aby se napila. Ostražitě se rozhlížela kolem. Nekonečně pomalu jí trvalo, než došla k brodu a s ušima vztyčenýma obezřetně ponořila tlamu do vody. Čekal jsem, až začne pít. Pak mě nebude slyšet.
Konečně. Srnka, ukojená okolním klidem začala srkavě pít. Opatrně jsem zalícil. Na spánku jsem cítil otcův upřený pohled. Vždycky mu na tom dost záleželo. Nesměl jsem mířit dlouho, protože pak bych minul. Tělo musí být přesně v kolečku a mezi zobáčky. Pozor na vítr a trhnutí hned po výstřelu. Puška zahřměla. Ale nezněla jako puška.
Obraz se zavlnil. Srnka i les se nafoukly a zase rychle splaskly, jako když vlna přejede přes zrcadlící se hladinu.
Iluze zmizela. Stál jsem blízko stalkera s rozstřelenou hlavou a těžkou, automatickou puškou mířil přímo doprostřed anomálie. Povrch pušky byl černý a pro mé prsty neznámý. Vchod byl za mnou. Bez dalšího přemýšlení jsem se otočil a co nejrychleji vyběhl vstříc slunečnímu svitu.
Jel jsem autem. Vedle mě seděl muž v tmavě hnědém kabátě. Staré potahy byly cítit odpornou zatuchlinou, kterou nedokázal zahnat ani za středové zrcátko pověšený voňavý smrček.
"Tak, pane Kaltopove, konečně se setkáváme," řekl muž hlubokým, zastřeným hlasem.
Mimoděk jsem se otřásl. To strašlivé klišé si musel připravovat celé hodiny! Ale mlčel jsem.
"Víte, že jste byl jeden z nejlehčích případů, co jsem kdy měl? Otisky na noži i na pistoli… Jen stále nemohu pochopit, proč jste to udělal. Jaký jste měl důvod, jestli rozumíte, co chci vědět."
Nic jsem na to neřekl. Snažil jsem se ho vůbec nevnímat. Zaposlouchal jsem se do monotónního vrčení motoru. Očima jsem přejel vnitřek automobilu. Potahy na zadních sedadlech byly sedřené a léty ošoupané. Přední sedadla byla povlečení v podstatě zbavená. Za spolujezdcovým sedadlem - v tuto chvíli prázdném - vyčuhovala černá hlaveň. Podle ráže nejspíš řada AK, možná útočná puška, ale spíš odstřelovačka. Asi Dragunov, ústí je přeci jenom trochu širší…
"Pochopil bych ještě otce, ten vás, jak sám říkáte, bil a zneužíval. Ostatně zabil vaši matku. Ale těhotnou ženu? To už mi má mysl opravdu nepobírá, pane Kaltopove…"
"Andropov," procedil jsem skrz zuby a pevněji sevřel držátko dveří. Řidič upřeně sledoval cestu nebo se tak přinejmenším snažil vypadat. Dal bych krk, že měl bubínky napnuté k prasknutí. Skrz upatlaná okýnka jsem upřeně sledoval letící krajinu. Prsty jsem bubnoval o sedačku. Začínal jsem být silně nervózní.
"Řekněte, proč jste se to nesnažil zakrýt, pane Kaltopove? Co je za vašimi činy?!" Prudce natáhl ruku, chytil mě za bradu a násilně mě donutil podívat se mu do tváře. Jeho obličej byl sotva pár centimetrů od mého. "Tak proč!?!" zakřičel hlasitě a celý zrudl.
Mlčel jsem. Pokoušel jsem se nedívat do těch jeho temných, rozzuřených očí. Bál jsem se, že tam spatřím svou vlastní tvář. Na chvilku jsem měl dojem, že jsem ve zpětném zrcátku spatřil na řidičově tváři pohrdavý úsměšek.
"Jste součástí nějakého místního gangu? Poslali vás jako návnadu? Tak mluvte, pane Kaltopove!!!"
Pomalu jsem na něj upřel zrak plný nenávisti.
"Andropov," zachraptěl jsem vyschlými ústy. Pěsti jsem měl křečovitě sevřené. Jedním okem jsem šilhal po černě hlavni. Možná, kdybych dokázal být dost rychlý…
"Pane Kaltopove…" začal detektiv.
"Andropov! Jmenuju se Andropov, ty sráči!" zařval jsem z plných plic. V návalu vzteku jsem mu vrazil pěst do spánku. Hlava mu odskočila dozadu a narazila na orosené okýnko. Rychlostí blesku jsem uchopil hlaveň pušky. Prudce jsem ji přitáhl k sobě. Zatnul jsem zuby. Plnou silou jsem ji vrazil detektivovi do obličeje. Spánková kost s tichým křupnutím praskla.
Řidič strhnul volant doleva, ve snaze mě zneškodnit. Auta s policisty, jedoucí za námi nechápavě zastavovala a troubila. Kapesní vysílačka u řidičovy pravé ruky se rozhrčela.
"Jeď, ty hovado posraný!" zařval jsem a přiložil mu hlaveň na zátylek. Po horké chvilce jsem našel odjišťovací páčku. Cvaknutí v tu chvíli znělo neskutečně hlasitě. Druhou rukou jsem zašmátral po klice dveří. Podařilo se mi je otevřít. Pak jsem nohou dostrkal bezvládného, huhlajícího detektiva na okraj sedačky a vykopl ho ze stále jedoucího auta.
"Poslyš, můžeme se…" začal řidič.
"Drž hubu!" zařval jsem. "Zastav!"
Automobil smykem zastavil.
"Vylez z auta," přikázal jsem.
Policista nejistě vystoupil a bázlivě se postavil čelem ke mně. Okamžik před tím, než štěkl výstřel, se jeho tvář zkřivila v nepředstavitelné hrůze. Střílel jsem jednoruč, takže i na tak krátkou vzdálenost se mi ho podařilo trefit jen do ramene. Náraz ho vymrštil do vzduchu a po vertikálně spirále poslal do příkopu.
Nebyl čas ho zabít. Zavřel jsem zadní dveře a přeskočil mezi předními sedadly za volant.
Kulka s třesknutím proletěla zadním sklem a rozbila horní zpětné zrcátko. Voňavý smrček skončil kdesi pod sedačkou. Skrčil jsem se pod deštěm střepů. Sáhnul jsem po klice a zavřel přední dveře. S hlavou co nejvíc dole jsem se podíval na silnici před sebou. Motor stále běžel. V tu chvíli jsem pocítil silný pocit vítězství a uvolnění. Rozlil se po celém těle a vyčistil mojí mysl. Přesně jsem věděl, co budu dělat. Mimoděk jsem položil dlaň na hladkou řadicí páku.
Svištění další kulky už zaniklo v ohlušujícím řevu rozjíždějícího se automobilu…
Obraz se změnil.
Byl jsem v pronajatém hotelovém pokoji. Přede mnou na čerstvě ustlané posteli ležela Natalia. Měla růžové, krajkové kalhotky, které představovali veškeré její oblečení. Smyslně si růžovým jazýčkem přejížděla po namalovaných rtech a vyzývavě roztahovala nohy. Hladila si vystouplé bradavky a tiše vzdychala vzrušením.
"Pojď," zašeptala. "Tak pojď už přece a vraz mi ho tam! Nebo nevíš, jak se to dělá?" Pak si klekla na všechny čtyři a otočila se zadečkem ke mně. Stál jsem tam, v propocených, špinavých, zakrvácených šatech, v rukou svíral černou pušku a nejistě pozoroval poslední lest. Natalia byla má první láska, má první sexuální zkušenost.
Mladá dívka sehnula těla a zavrtěla vyšpuleným zadečkem. "No tak! Pospěš, nebo se tady udělám sama!"
Pevněji jsem sevřel rukojeť. V hlavě mi bilo na poplach - mozek mě nutil vystřelit na tu překrásnou bytost, abych unikl spárům anomálie. Jenže chtíč velel přistoupit k posteli a strhnout z Natalie ten poslední svršek, který byl už teď notně vlhký. Zatnul jsem zuby takovou silou, až jsem dostal strach, že se navzájem vylámou. Zavřel jsem oči a vystřelil do stropu.
Kulky ale podle všeho nelétaly nahoru, nýbrž dopředu, přímo do zadečku, ňader a nohou mé drahé Natalie. Zděšeně jsem zíral na ten hrůzný obraz. Napůl zoufale, napůl rozzuřeně jsem vykřiknul a proklel celou zasranou Zónu. Obraz se rozplynul v explozi výkřiků a já jsem sám sebe přistihl, jak klečím na zemi před továrnou a z plných plic křičím jméno své milenky. Pot mi slepoval víčka a pálil v očích. Svaly, doteď křečovitě sevřené jsem s nesnesitelnou bolestí povolil. Měl jsem pocit, jakoby teprve teď znovu vysvitlo slunce.
Zhroutil jsem se do prachu a schoulil se do klubíčka. Zatímco jsem tiše vzlykal a zatínal zuby do kolenou, poletovaly před očima děsivé obrazy předešlých chvílí. Už teď jsem tušil, že mě budou nadosmrti strašit v mých už tak děsivých snech…
Dlouho jsem tam neležel. Jakmile se mi zklidnil dech, vrátily se původní starosti. Prudce jsem zvedl hlavu. Samuel! Starostlivě jsem se rozhlédl, abych zjistil, kde leží. Nikde okolo mě nebyl. Podezřívavě jsem se zvedl na nohy a rozhlédl se po okolí. Zavolal jsem jeho jméno. Samozřejmě jsem nemohl volat úplně nahlas, aby mě nezaslechl někdo, s kým jsem napočítal. Nic.
S narůstajícím podezřením jsem začal prohledávat okolí. V rukou jsem stále držel černou pušku připravenou k výstřelu. O něco později jsem našel kaluž krve na staré betonové desce. Mohla to být Samuelova krev, ale taky úplně někoho jiného. Samuel tam nebyl. Rudá tekutina byla stále z poloviny tekutá. Kaluž byla rozválená a nepravidelná. Poklekl jsem vedle ní a začal si ji detailně prohlížet. Jestli je Samuelova, mělo by tam být i jeho…
Pach krve začínal být nesnesitelný. Opatrně jsem zvedl malý kousek temně rudé hmoty. Opatrně jsem ho převracel v prstech. Zdálo se, že identifikace proběhla úspěšně. Očistil jsem hmotu o trs trávy. Ano, teď už nebylo pochyb. Ta krev je Samuelova - zdálo se nepravděpodobné, že by tady v okolí někdo jiný ztratil ucho v kaluži vlastní krve.
Měl jsem jeho ucho. Ale kde je zbytek? Kam odešel Samuel? Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po okolí. Byly tam bažiny, hory, továrna. Znovu jsem se podíval na kaluž krve. Mohl by se někdo, kdo ztratil skoro šestinu krve jen tak zvednout a odejít?
Podezřívavě jsem se zahleděl k horám. Ti černí banditi, co nás pronásledovali cestou sem. Tamti dva určitě nebyli jediní. A pokud nebyli, je jisté, že ti ostatní viděli, jak skončil Daniel a jejich vlastní voják. A jestli to viděli, pak viděli i to, jak tady Samuel leží, bezvládný a krvácející. Taky museli vidět, že se mezi ním a mnou vytvořilo jakési zvláštní pouto přátelství. A pokud to všechno viděli… Bázlivě jsem zvedl zrak k horám. Pevněji jsem sevřel černou pušku a bezmyšlenkovitě se rozhlédl po okolí. Pohlédl jsem dokonce na střechu továrny. Přál jsem si, aby moje myšlenky byly hloupé, naivní a paranoidní. Podle všeho ale nebyly…
Stoupl jsem si a rozhlédl se po okolní zemi. Samuel silně krvácel. Jestli ho někdo táhl, musel zanechat krvavé stopy. O kus dál jsem je našel - pár kapek na betonové cestě, vedoucí do továrny. Hlavou mi tepala jediná myšlenka - kam kurva zmizel Samuel? O kus blíž k továrně se skupinka kapek opakovala. Jako kdyby někdo kapátkem označoval stopu, kudy se plazil. Chtěl jsem jít blíž, ale v mozečku se ozvalo známé mravenčení. Rychle jsem se vzdálil z dosahu anomálie.
Napadalo mě jediné - Samuel buďto utekl, protože věděl, co mě čeká v továrně (což by potvrdilo mojí domněnku, že o Danielových plánech moc dobře věděl, ale už si nedomyslel, že na konci Daniel popraví i jeho), anebo ho někdo násilím odvlekl, když se mě pokoušel varovat. Pochopitelně bych také měl vzít v úvahu, že o anomálii nevěděl, ze strachu se plazil k továrně a v tu chvíli ho odvlekli. Jiná možnost nebyla, protože do továrny se doplazit nemohl - viděl bych ho tam.
Zvědavě jsem pohlédl na černou pušku v dlaních. Bohužel měla už jen polovinu zásobníku a podle všeho používala jiné náboje, než AK-74, které jsem nechal v továrně.
Celá sporná otázka mě pořád trápila… Přece se nemohl vypařit. V té továrně jsem nemohl být zase tak dlouho - kaluž krve ani nestačila pořádně zaschnout. Zamyšleně jsem poklekl u skupinky kapek krve a snažil se přemýšlet. Neustále jsem měl pocit, že mi něco důležitého uniklo. Vzpomínal jsem si na pláž, na otce a na Boženku (což byla až na příchod otce čistá vzpomínka). Pak se cosi zvrtlo, otec se stal vraždící maniak a zabil Boženku. Pak jsem byl v lese na lovu (další vzpomínka). Pak v autě s detektivem (vzpomínka). Nakonec jsem se ocitl v nějakém pokoji a tam… v pokoji s…
Unaveně jsem si třel kořen nosu a spánky. Bylo neskutečně těžké utřídit si vzpomínky z té anomálie. Tupě jsem pozoroval rudé kapky, pomalu zasychající na vyprahlé betonové desce. Ve vzduchu se vznášel suchý opar štěrku, na který již týdny nespadla jediná kapka vody. V odrazech kapek se lesklo pět miniaturních sluncí. Uvědomil jsem si, že je poledne. Od rána jsem nic nejedl ani nepil.
S chutí jsem se zakousl do nahnilého jablka, které jsem našel v báglu. Stále jsem přitom pozoroval pět malých kapek.
Pak jsem vstal a přešel ke kaluži. Pět minut jsem na ní zíral. Kdyby chtěli, už by mě dávno zastřelili nebo taky unesli. Provrtali by mi hlavou dvacet kulek, aniž bych mrknul okem. Podřízli by mě a já bych nestihnul ani překvapeně zvednout obočí… Ani za nic jsem si nemohl vzpomenout, co bylo v tom zatraceném pokoji.
Nakonec jsem to vzdal a posadil se na zem vedle kaluže. S plnícím se žaludkem mi docházelo, že záhada Samuel musí počkat. Musel jsem řešit, kam půjdu a kde seženu další jídlo. Po tom, co mě obrali ti dva lovci odměn na smetišti, mi zbylo jenom tohle jablko. Samozřejmě tu byla možnost vrátit se do městečka a prosit Dmitrije o smilování, ale to bych s větším úspěchem mohl zkoušet oběsit zonálního upíra stromem na konopném výhonku.
V dálce cosi zaskřehotalo. Zafoukal studený vítr a ve stejnou chvíli pohaslo zářící slunce. Přes oblohu se hnal obrovský mrak, temný jako místnost dávno opuštěného panelového domu. K vyprahlé zemi se sneslo několik nejistých kapek. Dvě nebo tři pleskly o mojí kapuci. Začíná bouřka…
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Čenda Tanker Čenda Tanker | 4. června 2012 v 20:35 | Reagovat

no není to špatné

2 Radapan Radapan | 4. června 2012 v 21:33 | Reagovat

Na takle podařené pokračování čekám celý měsíc :)

3 Gwaine Gwaine | 6. června 2012 v 19:46 | Reagovat

[2]:Přesněě :D ... Skvělý díl ... opravdu skvostný :)

4 dominigos dominigos | 10. června 2012 v 21:06 | Reagovat

panove opravdu povedeny jen jsem zacatek nepobiral ale kdyz jsem docet vse jsem pochopil a dekuji jen tak nadale =)

5 Dejsicaru Dejsicaru | 22. června 2012 v 12:16 | Reagovat

pekny musim vas pochvalit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama