Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

31. Část

12. července 2012 v 19:58 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Postupoval jsem opatrně. Krok střídal krok. Každý centimetr půdy jsem musel prohledávat dlouhou tyčí, jinak bych se už dávno utopil. Každičká ostrá větvička, každá malá muška - všechno se mě pokoušelo kousnout, uštknout, pořezat, vcucnout nebo olíznout. Kalhoty byly rozřezané na pruhy. Holé ruce a obličej jsem měl vycucané od komárů. Nosní dírky jsem měl zanesené od puchu bažin. Ke všemu tu bylo nesnesitelné vedro. Byl jsem zpocený i na… no prostě všude.
S vydechnutím jsem se zastavil a vyčerpaně se opřel o klacek. Tři hodiny! Jenom tři hodiny a sotva kilometr! Už asi posté jsem zalitoval, že jsem ve zmatku vlezl do těchhle prokletých bažin… Tři hodiny… Připadalo mi to jako týden.
Vlevo ode mě se pohnula větvička zakrslého keře. Okamžik na to jsem měl pažbu na rameni a po délce Steyra se díval na onen keřík. Srdce se mi roztlouklo naplno… Nic tam nebylo. To tady může znamenat cokoliv…
Setrvával jsem ve stejné poloze. Aniž bych hnul hlavou, propátrával jsem okolí. Ještě před pár týdny bych pohyb větvičky připsal větru. Teď jsem věděl, že nejsem sám. Bylo mi, jako kdyby se mi něco na talíři s mrsknutím ocasu schovalo pod list salátu. Snažil jsem se co nejméně dýchat.
Pomalu jsem se otáčel dokola, nepřestávaje očima propátrávat jednolitý terén. K uším mi doléhaly zvuky jako bublání, škrábání, kvákání,… Nic neobvyklého. Všude okolo byl odporný shnilý smrad. I to bylo v určitém úhlu pohledu normální. Ale někde tady je něco, co není tak docela…
Třeskl výstřel. Několik bahenních ptáků se tiše vzneslo do vzduchu.
… v pořádku.
Opatrně jsem došel ke snorkovi, propátrávaje si cestu dlouhým klackem - byl vzdálený sotva pět metrů. Dlaní jsem přejel po jeho obočí a umaštěných řasách. Žádná reakce. Je mrtvý. Neušlo mi, že z temné díry na hlavě vytéká krev, smíšená s mozkovou tkání.
Nic zajímavého u sebe mutant neměl.

Dál jsem postupoval neuvěřitelně pomalu. Slaný pot pomalu tekl po horké tváři, slepoval mi vlasy i vousy. Krok za krokem byl těžší a namáhavější. Vysoké boty se čvachtavě nořily do páchnoucího bahna, aby se vzápětí s hlasitým mlask vynořily. Lýtkové i stehenní svaly byly namožené a pálily. Bylo to jako brodit se hlubokým sněhem, ale mnohonásobně horší.
Listy osamělého keře zvadle visely k zemi, v bezvětří, ve stojaté vodě. Při pohledu na ně mi došlo, že vlastně nikdy nepoznaly čistou vodu. Podíval jsem se ke stále ještě zamračeným nebesům. A nejspíš nikdy nepoznají. Voda, padající v Zóně z nebes podle jedné vědecké povídačky (vyslechl jsem si ji při putování s Danielem a Samuelem) nedoletí ani do poloviny cesty na zem a už na sebe naváže nebezpečné množství radioaktivního prachu.
Tělo lišky o kus dál leželo napůl zabořené v bahně, jedno oko kalně hledělo k nebi. Po čumáku se vzhůru plazil velký, odporný červ. Na rudé srsti za sebou zanechával slizkou, ulepenou stopu a liška už neměla sílu s tím cokoli udělat. Její pracka se jen vysíleně škubala v bahně. Znavený hrudník se chabě zvedal a u nosu, ponořeného v bahně, se tvořily špinavé bublinky. V zadní části těla vystupoval pahýl páté nohy, připevněný k tělu železnými sponami.
Vědci… V Jantaru je jich prý až moc. Dělají své pokusy a nejeden ve jménu výzkumu Zóny mučí a zabíjí nevinná zvířata. Zaskřípal jsem zubama. Jestli některýho z těch chlípníků dostanu pod ruku…! Pak mi došlo, že už jsem jednoho pod rukou měl. Daniel. Rozsápán svým obrovským chtíčem…
Ještě jednou jsem se podíval na zmučenou lišku a se smíšenými pocity vykročil dál.

Celé to trvalo ani ne minutu. Za mnou se ozvalo zašustění keře. Pak cosi zachrčelo. Výhružně.
Jako střela jsem se otočil. Puška mi setinu potom škubla ramenem. Kulka se v gejzíru slizu zabořila do bahna, čehož snork chytře využil. Udělal dva kroky doleva a skočil. Byl menší, než ten první, ale pružnější.
Uskočil jsem stranou. Bylo to nesmyslné, protože ostrým drápům jsem se stejně nevyhnul. Přestože jsem spadl zadkem do bláta, byl jsem hned na nohou. Do levé ruky jsem vzal pistoli, pravou vyzbrojil nožem. Na nic jsem nečekal a vystřelil dva náboje. Oba s čvachtotem skončily v bažině. Akorát tři kapky bláta mu umazaly masku.
Postavil jsem se do střehu a čekal. Další střílení od boku bylo jenom plýtvání nábojů. Snork se na mě upřeně podíval. K mému ohromnému překvapení se vzepjal na zadní nohy a pronikavě zavřískal. Vystavil na odiv slizké bílé břicho a hrudník. To byla jeho osudová chyba. Pečlivě jsem zalícil…
Pravdou je, že Makharov není přesná zbraň, ačkoli se o této pistoli vypráví mnoho. Ve srovnání s ostatními podobné ráže je sice o něco silnější, ale co se možností míření, pohodlnosti a vůbec celé akurace týče, řadí se spíše k horší kategorii. Takže i když jsem mířil na hlavu, hlavice náboje se našla místo uprostřed hrudní kosti. Střela snadno pronikla tenkou kůží. Hrudní kost setinu vteřiny odolávala - díky své pružnosti - rychlosti a síle kulky. Pak v gejzíru krve explodovala. Malinkaté úlomky kostí se rozlétly organismem a poškodily průdušky, plíce, žaludek, játra. Nábojnice, oslabená střetem s hrudní kostí, si ještě chabě razila cestu silně zakrvácenou tkání, ale nakonec se zastavila o zádové svalstvo, kterému nijak zvlášť neublížila.
To všechno by obyčejného smrtelníka zastavilo. Zkušený čtenář ale ví, jaká věta by teď měla přijít. Jenže snork není obyčejný smrtelník. A on také skutečně nebyl. Těžce dopadl na roztřesené ruce. Sípavě oddechoval, u nosu růžové bublinky. Z úst mu tekla světlá krev.
Přesto se ještě jednou vzepjal a vyskočil. Ani ke mně nedoletěl. Zabořil se čumákem do bahna patnáct palců od mé nohy a zůstal tam bezmocně ležet. Natáhl křivou ručku a vyčerpaně ji natáhl mým směrem…
Ten výjev mi připomněl mrtvou lišku. O co byla lepší, než ten tvor ležící přede mnou? Nepokusila se mě zabít? Lišky denně zabíjí tisíce zajíců nebo hrabošů. Ta liška byla obětí téhle zkurvené Zóny stejně jako ten snork.
Pomalu jsem přistoupil k umírajícímu tvorovi. Jeho ruka se ovinula kolem mého kotníku a chabě ho stiskla, ve snaze ho rozdrtit. Sehnul jsem se a vzal jeho vlasy do dlaně, v druhé ruce připravený nůž. Skrz tlustá skla plynové masky se na mě upírala dvě zarudlá očka plná nenávisti.
Nebyl to vítr, co vzápětí s nemotorným ššššš… rozčíslo několik blízkých keřů. Bůhvíproč mi blesklo hlavou, že v Zóně si můžu svoji lítost strčit leda do prdele.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dexter Dexter | 12. července 2012 v 22:59 | Reagovat

To čekání je k nevydržení ale výsledek vždy stojí za to :-)

2 JILDA JILDA | 13. července 2012 v 13:56 | Reagovat

paráda až na "Nábojnice, oslabená střetem s hrudní kostí si ještě chabě razila cestu silně zakrvácenou tkání, ale nakonec se zastavila o zádové svalstvo, kterému nijak zvlášť neublížila." Nábojnice zůstává v pistoli, co vyletí je náboj.. nebo se pletu?

3 DS-Team (Po.red) DS-Team (Po.red) | E-mail | 13. července 2012 v 21:34 | Reagovat

Actually, nábojnice z pistole vyletí při výstřelu, ale jinak máš pravdu. Správně by tam měl být náboj. Omlouvám se, pokud tato zásadní chyba způsobila nějaké fyzické nebo psychické újmy.

4 jilda jilda | 13. července 2012 v 22:09 | Reagovat

nezpůsobila.. když jsem to psal tak sem myslel nevím proč na revolver, z pistole samoz vyletí.

5 Macky Macky | 14. července 2012 v 22:02 | Reagovat

Fakt supr čtení, ale chtělo by to zkrátit dobu psaní je to fakt dlouhý čekání :/ Jináč palec nahoru! :)

6 DS-Team (Po.red) DS-Team (Po.red) | E-mail | 14. července 2012 v 23:06 | Reagovat

Děkujeme. Vynasnažíme se to zlepšit, ale bohužel máme všichni redaktoři spoustu práce (jak co se psaných projektů týče, tak třeba divadlo, malování a další...). Přesto se opravdu budeme snažit ze všech sil, abychom Vám udělali co nejkratší intervaly mezi díly :-)

7 nobody nobody | 15. července 2012 v 23:59 | Reagovat

Prečo boli zmenene farby textu a pozadia?

8 DS-Team (Za.red) DS-Team (Za.red) | 16. července 2012 v 9:02 | Reagovat

Změna nastala po prozkoumání zdraví škodlivých stránek :D .. Bílý text na skoro černém pozadí způsobuje bolest očí a následné minuty vypálení textu do rohovky. Nastalá změna by tento problém měla odstranit :)

9 jilda jilda | 16. července 2012 v 11:04 | Reagovat

jsem jedinej kdo chce starej design zpět? bílej text na tmavým pozadí míň unavuje oči takže to co jsi napsal nad mnou je kec.

10 DS-Team (Za.red) DS-Team (Za.red) | 16. července 2012 v 12:31 | Reagovat

[9]: Pokud máš ten názor, že je to kec, tak budiž. Ale znám hodně lidí, kterým bílý text na černém pozadí vadí a bolí je z toho oči.

11 nobody nobody | 16. července 2012 v 16:47 | Reagovat

škoda toho, vyzeralo to lepšie

12 Bow Bow | 16. července 2012 v 18:38 | Reagovat

Noo rozhodně ten design blogu trochu chtěl  oživit, aby tu nebyl jedinej title obrázek a text v černu, ale možná pár úprav by bodlo. Třeba aspoň místo bílýho pozadí těch krajních obrázků dát černý nebo nějaký tmavší, v tom by se možná i víc ztratily ty maličko zubatý okraje a pro všeobecnou stalkerovskou atmosféru by to bylo jedině dobře...

13 Petrofan Fjordovič Sobolkov Petrofan Fjordovič Sobolkov | 16. července 2012 v 20:51 | Reagovat

Pro Jildu. Ano, nábojnice (lidově řečeno "hylzna" nebo také "patrona") zůstává v revolveru a z pistole či zbraní kategorie A je vytažena vytahovačem do boku či kolmo nahoru(záleží na konstruci zbraně). Část náboje, který je tlakem výbuchu tlačen skrz hlaveň k cíli se nazývá střela. Jinak  osobně si také myslím, že původní vzhled webu byl lepší.

14 Wolf Wolf | E-mail | 17. července 2012 v 13:03 | Reagovat

No minulej desing se mi líbil víc ale ted se mi to zas líp čte :) A nevíte kdy bude další díl ? Už nemám co číst tak čekám až bude další díl :D Napinavý, chcu vědět co se stalo Samuelovy.

15 Netopiers Netopiers | 17. července 2012 v 22:07 | Reagovat

tento text sa hrozne číta v noci lebo obrazovka svieti alko laz vegas :D vy vobec nemyslíte na Drakulu :D čierna/sivá bola lepšia :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama