Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

32. Část

22. července 2012 v 15:53 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Rychle jsem podřízl ležícího snorka pro případ, že by se chtěl ještě vzchopit. Sprška krve mi potřísnila špinavý rukáv. Ze zad jsem sundal útočnou pušku a rozhlédl se. Mohlo jich být pět. Ale taky dvakrát nebo třikrát tolik. Pro život v bažině byli výborně maskovaní. Vyčkávali. Věděli, že jsou v přesile. Věděli, že nemám šanci. A to byla jejich chyba.
První dávka jednoho snorka doslova zvedla ze země a odhodila stranou. Hned na to dostal ochutnat ocel druhý z nich. Přikrčil jsem se, abych se vyhnul třetímu snorkovi, který na mě vyskočil se zuřivým syčením. Udělal jsem přešlap doleva a vyhýbaje se tak drápům dalšího snorka, přetáhl jsem pažbou pátého. Šestého jsem zastavit nedokázal - skočil. Nějakým způsobem se mu ale pod ruce zamotal jeho druh, který ještě před chvílí tak srdceryvně umíral. Skákající snork uklouzl, ale přesto vyskočil. Dopadl na mě zhruba v oblasti stehen, a protože jsem nestál dost pevně, skončil jsem ksichtem v bahně.
Vytáhl jsem nůž a na náhodu jím máchnul za sebe. Čepel proletěla vzduchem, ale nejistého snorka to zmátlo a na vteřinu zaváhal. V příští chvíli se sklíčka jeho masky zabarvily do ruda. Nůž prošel pod bradou do huby a dál do mozku. Nebyl čas zbraň vytáhnout - na zádech jsem ucítil ostré drápy, které se probojovaly i skrz batoh a všechno, co bylo v něm. Prudce jsem se otočil a levým hákem naslepo udeřil. Ruka dopadla na kostěný hrudník, který byl tvrdší, než jsem čekal. Snork zavřískal zvláštním hlasem, tlumeným gumovou maskou. Vytahujíc pistoli, uskočil jsem na stranu.
Mimoděk jsem si všiml, že v bahně se válí balíček karet Snúrk a upieri.
Dvakrát jsem vystřelil. Bez velkého míření jsem snorka zasáhl do ruky a ramene. Mutant se bolestí schoulil a odběhl kus stranou. Z obou ran mu vytékala krev, kontrastující s bledou, téměř žabí kůží. Otočil jsem se, abych vyhledal dalšího nepřítele. Příliš pozdě. Uviděl jsem jen rozmazanou čmouhu ve vzduchu. Dopadl mi přímo na ramena a povalil mě do bláta. Jeho drápy se naštěstí sklouzly po hladkém povrchu mojí bundy. Překulil se přese mě a tvrdě dopadl na obličej pár stop ode mě.
Překulil jsem se na břicho. Z blízka jsem mu vpálil tři kulky do podbřišku. Mutant vzlykavě zavyl. Nebyl schopný jakéhokoli pohybu. Skřehot musel patřit mladému snorkovi nebo samičce, protože byl nepřirozeně vysoký. Svíral si silně krvácející spodní část těla. Po chvíli už jen tiše hekal. Pulzující krev pod jeho prsty náhle vytryskla v krutém gejzíru tělních tekutin. Před mýma očima se mihnul obraz stalkera v maringotce před Smetištěm… Přesně jsem si vybavoval tu bledou tvář, úpěnlivě prosící o záchranu. Blednoucí ruce, svírající si krvácející rozkrok.
Rukávem jsem si otřel smrduté bahno z obličeje. Byl jsem vyčerpaný. Několikahodinový pochod těžkým terénem mě už sám o sobě vyčerpal, a když se k tomu přidal psychicky i fyzicky náročný boj, udělalo to svý. Puška, napůl zabořená v bahně se ocitla v mých unavených rukou, připravená k výstřelu. Dýchal jsem ztěžka, připravenej na nejhorší.
Přeživší mutanti ale jeden po druhým ustrašeně odbíhali do uctivé vzdálenosti. Zdálo se, že měli strach. Strach z hlavně pušky, která před chvíli zabila dva z nich. Že by mutanti taky měli strach? Možná se podobali zvířatům víc, než byli samotáři ochotni přiznat. Zóna možná není taková, jaká se zdála být na první pohled… Celou scénu jsem si pečlivě uložil do paměti. Snorci na mě zdáli cosi skřehotali, ale přiblížit se neodvážili. Nerozuměl jsem jim, nicméně jejich gesta byla naprosto výmluvná.
O rameno mi pleskla nějakým odvážnějším snorkem vržená hrouda bahna a slizu. Ignoroval jsem to. Kdybych je nasral a oni se rozhodli zaútočit, rozsápali by mě jak kuře.
Rozhlédl jsem se po jatkách kolem. Zatuchlá hnědá voda bažin byla od krve zabarvená do černa. Na okolních keřích visely kousky snorčích svalů a šlach. V bahně leželo pět chladnoucích těl, o které se už teď pralo několik zmutovaných ropuch. Odehnal jsem dotěrné mouchy a opláchnul si obličej v malé kalužce jakž takž čisté vody. Z mrtvého těla jednoho ze snorků jsem zaplašil dvě ropuchy a vytáhl dlouhý, lovecký nůž. Na hladké čepeli se klikatily zbytky mozkové tkáně.
Oči se mi zamžily, když jsem si plně uvědomil, co jsem způsobil.
Přes všechno, co mě potkalo, jsem se nemohl ubránit pocitu viny. Ano, zdá se to směšné, že se tady v pláči vyznávám. Já, Sergej Andropov, vrah svého otce a domnělý vrah vlastní ženy a dítěte. Ano, možná to bude působit přecitlivěle, že své úvahy píši na stránky špinavého deníku, když ani nemám jistotu, že ho někdo najde na mé práchnivějící mrtvole. Je to směšné a připadám si jako blázen. Jenže komu jinému to mám říct? Komu se můžu svěřit, na jakém rameni se můžu vyplakat?
Na něco jsem v Zóně přeci jenom přišel. Každý se potřebuje vyplakat na něčím rameni. Ať je to masový vrah nebo chladnokrevný vědec, bažící po moci a věčném mládi, ať je to malá holčička, která si hraje na dospělou ženu - všichni tajně touží po tom, vyplakat se z toho na přívětivém, laskavém rameni. Někdo k tomu najde odvahu a někdo raději bude zabíjet, aby neukázal vlastní slabost.
Tenhle deník, seskupení zažloutlých stránek, mi dává útěchu. Dává mi jistotu, že jsem se ještě tak docela nezbláznil. Že ještě zbývají krásné vzpomínky a konejšivé naděje. Pomáhá mi žít a jít dál, i když se to už zdá nesmyslné. Dává mi sílu bojovat se zkurvenou Zónou…!
Rychle jsem dobíjel zbraně a čistil nůž, koukajíc při tom na snorky, stojící opodál. Moc nábojů mi nezbývalo, musím někde nějaký najít nebo jsem tady jenom o noži. Při představě, že bych měl bojovat proti tolika snorkům jenom s nožem mě přejel mráz po zádech. I tak jsem měl obrovský štěstí.
Pravá ruka mi na jednom kloubu ošklivě natekla. Výron musel způsobit náraz o kostěný hrudník. Teď jsem s tím nemohl dělat nic jinýho, než se modlit, že to brzo zmizí.
Bahno z budny uschne a opadá, ale zaschlá krev z rukávu už nepůjde vyprat, stejně jako z nohavic. Aspoň jsem si vyhrnul rukávy, abych nevypadal - si nepřipadal - jako chladnokrevnej zabiják. Nedělá mi potěšení zabíjet. Ale tady to jinak nejde… bohužel.
Největší problém byl batoh. Celá přední kapsa byla rozpáraná dvěma silnými drápy. Veškeré věci z ní při boji popadaly na zem. Chodil jsem kolem a snažil se je najít, ale všechno bylo v bahně. Jedna z mála věcí, kterou jsem našel, byly hrací karty Snúrk a upieri.
Zkoumavě jsem na ně pohlédl. Nosím je s sebou už několik týdnů a vlastně ani nevím, jak se hrají. Rychle jsem je otevřel, abych se podíval na to, jak vypadají, jenže balíček mi vyklouzl z ruky a karty se roztřepovaly na zem. Poklekl jsem na zem a rychle je začal sbírat, očima pátrajíc po okolo stojících snorcích. Nedíval jsem se pod prsty, a tak jsem se praštil o něco v bahně do citlivého místa na kloubu. S kurvou na jazyku jsem předmět vytáhnul z bahna.
Nejdřív mi vypadl, poněvadž byl těžší, než se zdálo. Při druhém hmatu se ukázalo, že je to kus hladkého kovu. Měl stříbřitou barvu. Jinak na něm nebylo nic zvláštního. Artefakt to podle všeho nebyl - nevydával žádné vnitřní záření, ani teplo, kromě toho, že páchl podobně, jako vzduch krátce potom, co blesk rozštípne kus skály. Teprve pozdějc jsem se od jednoho jantarského vědce dozvěděl, co to bylo zač. Krátce o tom mám vzadu v deníku na samostatném papíře. Tam, kde je PSI-Plazma.
Zahodil jsem to a dál sbíral karty. Pro jistotu jsem zkontroloval snorky. Vzápětí se všechny karty opět válely v bahně. Z ramene jsem strhnul Steyr a vyděšeně se otočil v kruhu.
"To snad…" vyklouzlo mi. "Jaký triky to na mě zkurvená Zóna…?"
Zvedl se vítr a nedaleko od místa, kde jsem stál, se překutálel kus suchého keře. Jediný živý snork široko daleko byl ten s rozraženou lebkou od pažby. I ten pomalu chladnul. Jako pára nad hrncem…
Ať jsem namáhal oči sebevíc, žádnýho snorka jsem nespatřil. Zatraceně divný… Srdce se rozbušilo rychleji. Unavené ruce držící pušku se rozklepaly. Musel jsem pokleknout na jedno koleno, abych neupadl. Zamotala se mi hlava. Vyndal jsem z batohu flašku - bohudík nepoškozenou - a zhluboka se napil. Po třech minutách motání hlavy polehounku ustávalo a třas rukou se zklidnil, stejně tak jako roztěkaná mysl. V hrdle jsem cítil příjemné teplo. Teprve potom jsem se napil vody. Do deseti minut jsem se cítil o trochu líp.
Někde v dálce zavyl pseudopes. Konec bažin už nebude daleko. Vykašlal jsem se na snorky, sebral svoji pátrací hůl a vykročil směrem, odkud přišlo zavytí. Karty zůstaly ležet na místě, kam jsem je pohodil. Třeba poslouží samotářovi, kterej ví, jak se hrajou. Mě už nejsou k ničemu…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Macky Macky | 22. července 2012 v 16:21 | Reagovat

To je paráda tohle číst! ;)

2 jilda jilda | 22. července 2012 v 22:32 | Reagovat

začal jsem hrát Call of pripyat s misery modem ve kterým maj snorkové ještě nechutnější zvuky když útočí, takže z nich jde větší strach. jo a už sem zmínil že tenhle mód je kurevsky hardcore? :D

3 dominigos dominigos | 25. července 2012 v 15:11 | Reagovat

myslim za v dalsim dile bude myt problemy se pseudo-psy a upiry :)

4 Dreamer Dreamer | 28. července 2012 v 19:52 | Reagovat

Hoši videjte knihu na 198 % bych si ju koupil aji kdyby stála litr :DD ;))

5 Slavik Slavik | 29. července 2012 v 1:27 | Reagovat

Kvalitne čitanie ako vždy ;) Sice si treba dlho počkat ale stoji to zato

6 R3ad3r R3ad3r | 11. srpna 2012 v 11:13 | Reagovat

kéž by to s knihou bylo tak jednoduchý, musí se to líbit nakladatelovi a kdesi cosi... ale čtení je to perfektní a vždycky si to můžeš všechno poukládat a nechat svázat sám :)

7 Majo Majo | 31. srpna 2012 v 16:58 | Reagovat

Sergej sa nam nejak osmelil, pred par castami by sa este pred nimi rozutekal :D inac, co to ma teraz za pusku? nejaku automatiku?

8 bro bro | 7. října 2012 v 13:19 | Reagovat

steyr AUG ... rakouská automatická útočná puška se sistémem bullup což je zásobník umístěný v místě pažky což stabilizuje spětný ráz a rychlost nabíjení

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama