Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

33. Část

11. srpna 2012 v 16:14 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Konečně pevná půda! Radostí jsem zahodil svůj klacek, co nejdál to šlo. Vyčerpaně jsem se sesunul na zem a plnými doušky si užíval tu nádheru. Po hodinách naprosto vyčerpávajícího pochodu, beze spánku nebo odpočinku jsem konečně tady, ať už to bylo kdekoli.
Každičký sval v těle mě nesnesitelně pálil nebo bolel. Sotva jsem hnul nohou. Každý pohyb byl nesmírně namáhavý, jenom obyčejný pohyb nohou mě stál nekonečno sil.

O tom, kde se nacházím, jsem skoro neměl ponětí, poněvadž PDA se mi při souboji namočilo v bahně potom, co vypadlo z batohu, který rozsápal jeden snork. Od té doby odmítá spolupracovat. Fungují jen zvuky - místo obrazovky mám změť barevných čar a pavučin. Podělaný americký krám.
Nedalo se nic dělat. Uložil jsem ho do náprsní kapsy mojí ušmudlané bundy. Ten kus oblečení, odvážím-li se ho tak nazvat, smrděl potem, bahnem, krví, plísní a kdečím dalším. Myslím, že kdybych ji dal vyprat do pračky, tak by se prací buben odporem roztekl.
Ale nic jiného jsem na sebe neměl a dost těžko jsem mohl někde sehnat něco lepšího.
Začalo mrholit.
Mohl jsem se ocitnout jenom na nějakém ostrůvku uprostřed bažinatého pole (i když se to zdálo nepravděpodobné - už zase tady začaly růst doby a sedmikrásky. Dokonce jsem zahlédl kukuřičný klas. Když jsem ho vytahoval ze země a čistil, vzpomněl jsem si na jeden článek, který jsem kdysi psal. Při rozhovoru s jedním Kyjevským profesorem jsem zjistil, že půda, zasažená radioaktivitou se po vyprchání kontaminátů stává neuvěřitelně úrodná. Do té doby je ale samozřejmě nebezpečná. Že by se tahle část Zóny pomalu transformovala z nebezpečné na úrodnou? Nevěděl jsem. Vyčerpaně jsem se zastavil a na příhodném místě rozdělal oheň. Byl malý, protože v místním vlhkém prostředí - a ještě po bouřce - nejsou skoro žádné suché větvičky. Oloupal jsem kůru z nedaleké břízy a pomocí klacků zapálil oheň (naučil jsem se to, když jsem chodil na skauta u nás v Krasnodonu).
Dlouho jsem na kukuřici nezíral. Opečená nad ohněm chutnala výborně. Úplně náhodou se mi v nedalekém hájku podařilo zastřelit tichého Bahenního ptáka, jak jsem se rozhodl jim říkat. Zvláštností těchto ptáků bylo to, že létali naprosto tiše a dokonce snad ani nevydávali žádné zvuky. Nasycený člověk by je přehlédl. Já jsem měl za celý den jenom jedno mizerné jablko.
Pták byl tuhý, malý a chutnal po zatuchlině, ale bylo to maso. První za několik dnů, možná týdnů. Sám se divím, jak jsem to tady mohl vydržet.
Jak jsem tak seděl u plápolajícího ohně, žvýkal bahenního ptáka a dával si do pořádku své poznámky, něco mě napadlo. Když jsem byl na Smetišti, tak jsem s Danielem a Samuelem putoval směrem k Jantaru. Takže teď bych měl být v Jantaru… Přestal jsem žvýkat a nedůvěřivě pohlédl na pečínku bahenního ptáka. Bahenního… ptáka…
Rychle jsem rozbalil mapu. Přejížděl jsem prstem po cestě od Smetiště k Jantaru. Jenže Jantar nemá tak rozsáhlé bažiny… Jeho bažiny jsou maličkaté a navíc tam (podle Samuela) jsou zombíci. Váhavě jsem prst posunoval po mapě směrem dolů… k místu, pojmenovanému Krosk.
Krosk. Proč mi to hned nedošlo? Celou dobu jsem si myslel, že jsem v Jantaru… Ta skutečnosti mě udeřila jako pytel brambor.
To si můžu o Roztoku nechat leda snít! Pokud najdu správný směr, mohl bych dojít zase na východ do Kordonu nebo na sever do Agropromu. No to mě poser… Ani jsem si už nepoložil tu zoufale filozofickou otázku, jak jsem se sem proboha mohl dostat.
Bažiny!!!

Musel jsem únavou usnout. Nic chytrého, to uznávám, ale omlouvá mě, že jsem o tom skoro nevěděl.
Už byla noc. Moc rád bych řekl, že kolem mě zpívali cvrčci a dodávali celému místu zvláštní, noční atmosféru. Jenže to říct nemůžu. Jediný, co bylo slyšet, byl tichý šum křídel bahenních ptáků, šustot listí a vzdálené šplouchání bažinaté vody, zčeřené větrem.
Jo, vítr, ten tady byl. Zvlášť teď v noci se mu hodně daří…
Teď v noci se mi na pochod rozhodně nechtělo. Bažiny budou plný snorků a různý jiný havěti. Kupodivu jsem ale necítil žádnou bolest, která se většinou přihlásí druhý den ráno po namáhavém dni. Zóna je prostě zvláštní.
Jen tak jsem tam ležel, díval se na hvězdy a přemýšlel. Postupně jsem začal zjišťovat, že mi Boženka chybí čím dál míň. Jako by se vzpomínka na ni rozplývala spolu s každou mojí kulkou, která rozdrtí něčí kosti, společně s každým, komu vrazím čepel nože do hrudi. S každou kapkou krve se odplavuje láska k ní a lítost z její smrti. Styděl jsem se za to, ale ať jsem se snažil sebevíc, ten pocit lítosti nad ztrátou mé milované už prostě nebyl tak silný.
Za to nenávist k otci a k celému světu, který mě dostal sem, neustále rostla. Zároveň jsem si postupně vypěstoval odpor k chlastu, protože právě ten je zodpovědný za to, že můj… že můj genetický zploditel zabil mojí maminku… Vyčerpán úvahami jsem usnul jako špalek.

Byl jsem opět ve svém obýváku a četl si dnešní výtisk novin. Něco jsem v nich hledal. Otáčel jsem listy, převracel je a ohýbal, jen abych to našel. Zatracený papír!
Matně mi docházelo, že ani nevím, co hledám. Už jsem je chtěl odložit, když kdosi prudce zaklepal na dveře. Chtěl jsem vstát a otevřít, ale nešlo to. Byl jsem jako přilepený k sedačce. Nebo jsem byl moc líný…?
Zaklepání se ozvalo znovu. Uslyšel jsem kroky. Byly to lehce váhavé kroky, jako kroky někoho, kdo s sebou nese zátěž, na kterou není zvyklý. Jako těhotná žena…
Někdo otevřel dveře.

"Sergeji, někdo tě chce!" zavolala na mě Boženka ode dveří. Vstal jsem, abych se šel podívat, ale zastavil mě tlumený hlas z chodby.
"Ne kočičko, já nechci jeho. Chci tebe!" Boženka vykřikla. Vyskočil jsem křesla a zůstal stát jako by moje nohy byly svařené ke koberci, když se ve dveřích objevil otec s pistolí v ruce, vláče za sebou nebohou Boženku za vlasy. Vzpínala se a křičela, ale moje nohy jakoby zarostly do země.
"Tak co, ty malej hajzle? Líbí se ti to?" zasyčel můj otec, když se zastavil uprostřed místnosti přímo na vlněném koberci. Němě a nehybný hrůzou jsem hleděl na tu příšernou scenérii.
"Kvůli tobě jsem byl deset let v díře, chlapečku," pokračoval syčivě. "A víš co? Udělám tady s tou tvojí kurvou to samé, co s tvojí podělanou matkou!" Vytáhnul ji za vlasy do výšky, a namířil na hlavu pistolí.
"Není to kurva…" řekl jsem nejistě, v ruce stále svíraje pomuchlané noviny.
Muž pustil Boženku a pomalým krokem přešel ke mně.
"Ale ale, kdopak se nám to ozval! Chlapeček je už veliký pán a myslí si, že může rozkazovat svýmu fotrovi?! Jenomže to je na zkurveným omylu, slyšíš?! Já jsem tvůj podělanej fotr a můžu si dělat, co se mi zachce!" Šťouchl mě hlavní pistole do hrudníku a nechutně se ušklíbnul. "Tady platěj moje pravdila," řekl, když se na podpatku otáčel, aby dokončil svoje dílo. Vzápětí vykřikl. Práskl výstřel. Zrcadlo na protější stěně roztříštilo na tisíc kousků.
Přes jeho mohutná záda jsem neviděl, co se stalo. Boženka vzlykavě vykřikla moje jméno. "Pomoz mi! Co tam sto…!" poslední slovo zaniklo v příšerném výkřiku hrůzy. Slyšel jsem, jak se čepel znovu a znovu zabodává do měkkého masa. Stál jsem tam jako přikovaný k zemi, neschopen hnout ani prstem.
Když otec odstoupil od svého hrůzného díla, bezmocně jsem upustil zmačkané noviny na zem. Chytil chvějící se tělo a odtáhl ho do kuchyně, kde ho nechal bezvládně ležet. Pak se odebral k oknu v obýváku a nepřítomně hleděl ven.
S pláčem jsem doběhl k Božence. Z ran na břiše proudem vytékala rudá krev rovnou na kuchyňské linoleum. Její tvář značně pobledla a neuvěřitelně zkrásněla. Zpod přivřených víček se linuly slané slzy. Chytil jsem její chladnoucí tvář. S námahou se na mě podívala. Pootevřela ústa a z poslední sil zašeptala: "…uju tě, Sergeji…"

Ne, tak to nebylo…
"Tak to nebylo!!!" vykřikl jsem a prudce se posadil. Celé tělo pokrýval studený pot.
Můj bože, tak to nebylo… přísahám, že tak se to nestalo. Ne!!
Nedokázal jsem zadržet proud slz, který se řinul z očí i ze srdce. Kdesi uvnitř se ozýval slabý hlásek, obviňující mě ze všeho, co mi právě zdálo.
Vstal jsem, popadl kámen a prudce s ním mrštil do dálky. "Ty zkurvená, zasraná Zóno!! Co z toho máš?!?" ječel jsem vzlykavě. Jedinou odpovědí mi bylo naprosté ticho. Zlostně jsem rozkopl dávno pohaslé ohniště.
Takové práce mi dalo sám sobě nalhat… proboha, pravda bylo to poslední, co jsem chtěl vidět…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ortas2 Ortas2 | 12. srpna 2012 v 19:22 | Reagovat

Trapný žít hrou než klasickym životem..

2 DS-Team (Po.red) DS-Team (Po.red) | E-mail | 13. srpna 2012 v 7:58 | Reagovat

Jak to myslíš? A ty žiješ klasickým životem, když vysedáváš u počítače a projíždíš blogy?

3 Quencher Quencher | 15. srpna 2012 v 10:08 | Reagovat

[1]: z jedné věty je poznat že ti není víc než 13.

4 Dejsicaru Dejsicaru | 17. srpna 2012 v 21:55 | Reagovat

jaj tak ty jsi malo tohle se bere jako zabava a delaj to ve svem volnem case pro nas za co maji muj obdiv a smekam ped nimi ja bych nikdy nic takoveho nevymyslel..napises tu takovej trapnej komentar ale stejne slimpes nad tim jak je to dobre a netrpelive cekas na dalsi dil jako my ostatni..dalsi internet hrdina no

5 Wlk91 Wlk91 | 23. srpna 2012 v 18:06 | Reagovat

Jestli někdo tyto příběhy otiskne v knižní podobě, tak budu čekat před obchodem, abych byl první kdo si to koupí.... Luxusní příběh a už se nemůžu dočkat pokračování.

6 smok smok | 27. srpna 2012 v 19:10 | Reagovat

parada :) vzivote som knihi alebo nic podobhneho necital ale toto je proste parada včera som začal čitat a teraz som dicital tento diel ani neviem ako to ubehlo proste niečo užasne nech uz je dalsi diel :)

7 L2t von Messerschmitt L2t von Messerschmitt | 5. října 2012 v 19:20 | Reagovat

metro je metro kucí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama