Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

34. Část

31. srpna 2012 v 16:27 | DS Team |  Příběh Sergeje L. Andropova
Ráno mě probudil dotěrný hmyz, který mi lezl po obličeji. Okolní vlhko bylo opravdu strašlivé a slunce pražilo tak silně, až jsem měl pocit, že mám místo ksichtu praženou mandli. Pomalu jsem se posadil, promnul si oči, protáhnul se a položil si pušku na klín. Před očima se mi pořád dokola zjevoval těžce oddechující Samuel se zakrváceným obličejem, halucinace, střelba a křik, pak Boženka s těmi posledními slovy na rtech, která mě tak bodala u srdce. Snaha na to nemyslet se mi příliš nedařila, ale jakási síla mě pořád táhla pryč z těch šílených míst. Vstal jsem, hodil si bágl na záda, pušku na rameno a vyrazil. Myšlenky na jídlo mi v tu chvíli jen zvedaly žaludek. Popruhy batohu se nepříjemně zařezávaly do ramen a ten odporný hmyz zalézající do uší začínal být nesnesitelný. Nohy se čím dál víc bořily do bahna a škrábání keřů a větví ze zkroucených stromů mě zpomalovalo, zachytávalo se na oblečení a šlehalo do obličeje. Házení matic bylo v tu chvíli naprostou hloupostí, protože se již znovu nedaly sebrat a neodvratně mizely v našedlém bahně. Řešením bylo trhání větví, nebo sbírání čehokoliv po ruce a jejich následné vrhání do okolí. Co však bylo zvláštní, tak každá vržená matice, posléze větvička, nebo jen hrst bahna, normálně dopadla na zem, nezabržděny žádnými anomáliemi. Vím, že se v Zóně mění všechno každým okamžikem, ale ještě se mi nestalo, abych nenarazil takovou dobu na žádné "pasti", nebo zvláštní jevy. Moc jsem se tím ale nezabýval, mé plné soustředění putovalo k tomu, abych v tom bahně nadobro neuvízl. Zanedlouho se prostě už nedalo jít dál. Rozpačitě jsem stál po kolena v bahně, otíraje si zablácenýma rukama zpocené čelo a rozhlížel se. Slunce se již dávno schovalo za šedými mraky a teplý vzduch pomalu vystřídával chladný větřík. Viditelnost byla dost mizerná, protože všude kolem byl dost hustý porost keřů, vysokých stébel trávy a zkroucených, suchých stromů. Jemný, mléčně průsvitný opar vytvářel iluzi velmi prazvláštních, neurčitých obrazců a tvarů, ze kterých mi i na horké a mokré kůži naskakovala husina. Byl tu až nezvyklý klid...takový...jiný, než byl v Kordonu. Takový smutný, ledově odporný klid.

Kousek dál ode mě byl menší prohnilý pařízek, na který se dalo posadit a odpočinout si. Bágl jsem si hodil na klín, ale puška zůstala pro jistotu na rameni. Batoh byl v opravdu havarijním stavu. Zip byl pořád zapnutý, ale hned za ním látka roztržená až ke dnu. Nevím, jestli zapracovala v tu chvíli intuice, ale ihned mě napadlo vytáhnout jeden smotaný obvaz a obmotat ho kolem batohu, aby alespoň trochu držel pohromadě. Ještě jsem ten bělostný obvázek vymáchal v bahně, aby tak nesvítil. I tato jednoduchá chvilková prácička mě dost zmohla, ale batoh tak nějak znovu začal býti batohem. Bundu jsem rozepnul a vyhrnul si rukávy, protože to štiplavé vlhko se už nedalo vydržet. Po zkontrolování zásob přišlo na řadu ustavičné....i když zbytečné hledání jídla, které se nakonec nacházelo v jedné zapadlé a zapnuté kapse na vnitřní straně batohu, ve formě kusu rozmočené patky chleba. Ten vodnatej humus bych pozřel jedině v nouzi nejvyšší a ta při pohledu na ten kus žvance, zřejmě ještě dlouho nenastane. Z náprsní kapsy v bundě jsem vytáhl PDAčko. Je až s podivem, jak strašnej křáp to byl, displej byl na spoustě místech dost promačkaný, špinavý od bahna a popraskaný, takže spousta blikajících čar a fleků naprosto znemožňovala ho nějak užitečně použít. Z koutku úst mi unikla nadávka, naštvaně jsem mrsknul tím šuntem zpátky do batohu a z jedné další kapsy a nepromokavé igelitky vytáhl ten starý plánek. Pořád se daly rozpoznat oblasti prozkoumané a naopak, vyznačená místa, obrysy budov, koberce lesů a vrcholky kopců. Co mě ale dělalo největší starosti, byla moje momentální naprostá neschopnost se zorientovat. Podle plánku jsem se nacházel pravděpodobně ještě pořád v oblasti Jantaru, jenže tato oblast byla ke vší smůle taky nejméně detailní. Podle všeho byla moje pozice někde v močálech na východ od toho vyschlýho jezera, u něž jsem naposledy viděl Samuela, a to ještě ani nemusela být pravda, protože dost věcí se mě všude možně poztrácelo a už jsem si ani nevzpomínal, jestli mezi nimi byl kompas, nebo ne. Spíš nebyl. Bylo mi hned jasný, že ten cár vlhkýho papíru je teď k ničemu a tak putoval zpátky do batohu.

To prostředí okolo mě začínalo čím dál víc děsit. Čím dýl jsem tam seděl s báglem na klíně, tím víc mě zaléval pocit jakéhosi nevysvětlitelného děsu. Ačkoliv se pomalu zatahovalo, pořád bylo docela vedro a okolní vlhkost byla nanejvýš nepříjemná. Jemný bílý opar se pomalu měnil v hustou mlhu, ale místy bylo ještě pořád vidět do dálky. Na nose a odhalených rukou jsem ucítil jemné a studené mrholení. To ale netrvalo příliš dlouho, spíš jen pár vteřin, protože v zápětí se prudce ochladilo a z pusy začala jít pára. Rychle jsem si stáhl rukávy kam, až to šlo a zapnul bundu až ke krku. Pot z mého těla v mžiku zmizel a já se roztřásl zimou. Neodvážil jsem se ani pohnout, jen hlavou jsem pomalu otáčel a rozhlížel se. Pár metrů ode mne vyrůstal z bahna jakýsi strom...asi dub, to už se nedalo poznat. Byl zvláštně zkroucený, větve mu vedly prudce do výšky, jen aby se vzápětí drasticky stočily a vedly dolů do bláta. Okolo něho bylo spousta keřů a větších kamenů zapuštěných do vlhké a tekuté zeminy. Takto v podstatě i podle mapky vypadala celá oblast táhnoucí se na kilometry daleko. Chtě nechtě mě postupně zachvacoval strach a fantazie mi v hlavě vytvářela nejrůznější obrazy. "Je támhleto v dálce zvíře hrabající do země?.....ne...to je jen vodou podemletý pařez...a tamto...co to...postava opírající se o kmen stromu?!...ne...ne, to budou asi jen pokroucené pahýly tlustých větví."
Začal jsem se klepat. Pořád jsem si říkal, že to je jen moje fantazie, že jsem jen unavenej a oslabenej po tom Psi-záření...to všechno zaměstnávalo mou mysl, že jsem si vůbec neuvědomil, že všechen otravný hmyz zmizel....prostě přestal dotírat a vypařil se. Hodil jsem batoh na záda a pušku do ruky a.....moje nohy...nemohl jsem s nimi pohnout. Další pokus o vyproštění...ani hovno. Prostě bahno, ve kterém jsem měl zanořené nohy, najednou ztvrdlo a uvěznilo mě v něm až pod kolena. Ťuknul jsem do zeminy pažbou a nic, jako bych mlátil kladivem do štěrku. Poplašeně jsem se rozhlédl a znovu se pokusil vytáhnout nohy z nemilosrdného sevření. Námahou mi až křuplo v pánvi, ale ani prd. A pak jsem to uslyšel...takové zvláštní syčení a hučení, něco jako sněhová bouře, v níž se plazí a syčí tisíce hadů...a zároveň někde v dálce je slyšet hukot meluzíny. Bylo to blízko, někde v mlze napravo ode mě. Začal jsem zuřivě hrabat a mlátit pažbou do země, zatímco někde v dálce bylo slyšet praskání větví, šustění trávy a jakési vrzání, jako když se stromy ohýbají ve větru. Šlo to ztuha, ale bahno nebylo zas tak tvrdé, docela se drolilo a tak naděje na vyproštění byla celkem vysoká. Stále bylo ale slyšet to hučení, které se podle všeho nepřibližovalo, dokonce to vypadalo, že se každou chvíli zastavuje, mění směr, vrací se, nebo ztichne, a následně zase rozjede tu příšernou plejádu nepřirozených zvuků. O to víc mě děsilo, že nebylo NIC vidět....jen slyšet.

Konečně se mi po pár trhnutích podařilo vyprostit jednu nohu a posléze druhou....až se mi málem zuly boty. Jak byly nohy předtím promočený, tak teď na nich bahno ztvrdlo a vytvořilo krustu nepříjemně tvrdý kůry, která se z kalhot drolila při každým sebemenším pohybu. O to víc mě zábly prsty na nohou a na rukou. Vytáhl jsem si rolák až na nos, vzal pušku do ruky a otočil se směrem, od kterého se ozývaly ty zvuky. Všude okolo byla mlha hustá jako mlíko, jen pár okolních rostlin a stromků z ní vystupovalo jako čokoládový cereálie z misky. Pohlédl jsem na pušku...normálně se na ní dělala námraza, na mojí bundě taky a trsy trávy, které byly ke zdroji toho bordelu nejblíže, se pomalu stáčely do sebe, jako když se zapálí jeden kus a oheň jej zkroutí do spirály.....jenže problém byl v tom, že bylo najednou tak chladno, že by asi sotva mohlo něco teď chytnout. Ovšem naskytla se příležitost vrhat šrouby, aniž bych o ně přišel v hlubinách té břečky. Jelikož mi naprosto scházel nějaký výraznější orientační bod, prostě jsem to risknul a vrhnul matici směrem, kde se nacházel ten zvláštní dub s keři...a hlavně taky protože byl ve směru, který se zdál bezpečný. Lepší je mít ten hluk za sebou, než před nosem.

První šroub dopadl bez problémů, cesta k němu ovšem byla rychlá, protože se mi zdálo, že se hučení zesiluje a začíná mít příměs jakéhosi pískání. Druhý šroub dopadl do keře hned u stromu, trvalo sice pár vteřin, než se našel, ale i tak mi to připadalo jako věčnost. Nešlo vůbec předvídat, jakým směrem se to hučení sune, ale na pár okamžiků bych odpřísáhl, že prudce zesílilo a posléze se hodně utlumilo a už vůbec nebyla jistota, že právě před tím epicentrem nestojím. Ani ne tak zoufale, ale spíš automaticky jsem se rozhlížel kudy dál...stromoví s vysokými kameny o pár metrů dál vypadalo příliš neprostupně....teda jako prolézt se tím dalo, ale dost bych se odřel. Určil jsem si to jako únikovou trasu, kdybych náhodou musel zase zběsile zdrhat. Navíc mě skoro úplně přešla bolest nohy, ten chlad mi ránu alespoň trochu zklidnil. Skoro do všech směrů to vypadalo stejně, křoviska, šutry, suchá tráva a ztvrdlá zemina....vše pokryté jemnou vrstvou jinovatky. Vcelku bylo asi jedno, do jakého směru se vydám, stejně moc možností na výběr nebylo....hlavně co nejdál od toho hluku. Opřel jsem se o kůru pokrytou velkými vředy a chystal se hodit další matici, když v tom něco na okamžik prosvítilo škvírou ve dřevě vedle mojí dlaně. Byl to jakoby záblesk a tiché "Vžžžum". Pak nic. Rychle jsem schoval ten kus železa do kapsy, rozhlédl se a bouchnul loktem do míst, kde se to světýlko objevilo. Z nitra kmene se ozvalo takřka vzápětí takové vrčení, které vypadalo, jakoby přicházelo střídavě odshora a zespoda, něco se asi hýbalo uvnitř v prostoru kmene, protože rána zněla dutě.

Pomalu a velice opatrně jsem přiložil dlaň na ztrouchnivělou kůru a druhou rukou serval kusy mechu, který strom obrůstal odspoda nahoru, abych zjistil, jestli půjde dřevo prorazit pažbou, nebo vyškubnout nožem. O to větší bylo moje překvapení, když se mi dlaň na kůře najednou rozklepala silnou vibrací... a ta vrstva dřeva byla navíc dost silná. Světýlko se v mžiku objevilo úplně na vrcholku...v jedné a taky nejtlustší větvi prosvítalo ven a svit si prorážel cestu mlhou. "Artefakt!!", ujelo mi nahlas. Jelikož žádné větší nebezpečí prozatím nehrozilo...zdroj těch prapodivných zvuků se stále motal kdesi napravo za těmi hustými keři...a tak jsem si hodil pušku křížem přes záda, na ni batoh, aby mě neplandala a neřezala hlavní do zátylku, zarazil špičku boty do vyžrané spáry na kmeni a začal pomalu šplhat po ledových větvích. Šlo to ztuha a podrážky na jinovatkou pokrytých výstupcích a vředech na nemocné kůře dost prokluzovaly. Nejednou se mi stalo, že mě podjela noha a já se málem napích prdelí na spodní větev pod mejma nohama. Čím více se blížil vrcholek, kde už byla jen jedna silnější větev, o kterou se dalo opřít, tím víc mne omýval teplý vzduch...ano teplý vzduch...normální dusno. Zatímco blíže u země byl pomalu mráz, tak výše k nebi začínalo být vedro. A to jsem byl jenom asi čtyři, možná pět metrů nad zemí...a ještě k tomu v naprostý mlze. Pokaždé, když se moje dlaň chytila za nějakou větev, nebo kmen, bylo cítit, že uvnitř opravdu něco rezonuje a poletuje to prostorem sem a tam. Průser ovšem byl, že takhle dlouho se tu zdržovat se stoprocentně rovnalo sebevraždě, vzhledem k povaze neviditelného nebezpečí, které si tu nemotorně poletovalo kdesi v mlze. Na vrcholek stromu zbývalo ještě asi tak půl metru, jenže se vyskytl další problém. Jediná větev, který by mě jakž takž udržela, byla právě ta dutá, ve který se objevilo to světlo. Jediná možnost byla odrazit se, chytnout se jí, přešplhat až na její konec a modlit se, aby nepraskla v půli dřív, než se tam dostanu. Nejhorší bylo nezklouznout se. Prsty mě neskutečně zábly, dokonce až štípaly. Větev byla na to, abych se jí chytil pořádně a objal všemy prsty, prostě moc široká. Jak jsem tak pomalu ručkoval, dost sprostě jsem se proklínal za ten polorozervanej batoh s puškou na zádech...překáželo a tlačilo to. Dál už se prostě nedalo udržet, tak jsem využil zbytek síly, vyhoupnul se, objal větev nohama a místo prstů a dlaní se zachytil lokty...už to prostě příliš studilo. Pootočil jsem hlavou směrem dolů a podíval se doprava k těm keřům, které jen pár metrů ode mě tak vulgárně rušily ten bělostný opar. Najednou se začal jeden keř škubat....jakoby se skrze něj něco snažilo protlačit. Nejdřív se chvěl jen nepatrně a nepravidelně. Pak ale další...a další....a další. Vrstva jinovatky na nich rostla a větvičky se pomalu kroutily do spirál až ke kořenům. Hučení zesilovalo a z huby mi šla čím dál větší pára. Už už jsem se chtěl pustit a zdrhat, když v tom se ozvalo silné prasknutí a mě totálně zalehly uši. To hučení už bylo slyšet jen jako hodně temné a hluboké vrčení. Chtěl jsem se pustit ale...a to fakt nekecám...rukávy, kalhoty a paty mi přimrzly ke dřevu. V mžiku mrzlo až praštělo.
Otočil jsem pomalu hlavou znovu k těm keřům a spatřil takové zvláštní tetelení. Nebylo to moc dobře vidět kvůli hustému porostu v okolí, ale jedna věc rozeznat šla...slabá blankytná modř vznášející se ve vzduchu. Poletovala kdesi vzadu...dokonce mi připadalo, že se chová jaksi "přiopile". Udělala se taková kosa, až se mi řasy přilepily k sobě a já pomalu ani nemohl otevřít oči. Začal jsem sebou škubat v zoufalé snaze odlepit se od promrzlého dřeva. Větev se houpala a vrzala, ale ne a ne se zlomit. Hučení sílilo spolu s novým zvukem....jako když někdo sune něco těžkého po rozbitém skle. Ta anomálie se buď zvětšovala, nebo se začala pohybovat směrem ke mě. To jsem ovšem nezjistil, protože v místech, kde byla vidět naposledy, se už nacházela jen spousta bělostných zkroucených větví a keřů. Svět kolem mě začal zrnit a kroutit se do prapodivných tvarů a různých odstínů modré. V okolí byla cítit vůně ozónu a třeskutý mráz....asi jako když se snažíte dýchat v hodně nízkých teplotách a cejtíte takové nepříjemné mravenčení uvnitř, plus ještě slepené chloupky v nose. Oblečení na mě bylo stále zmrzlejší a chlad začal bolestivě pronikat celým mým tělem. Pára z huby byla hustá, dlouho se vznášela ve vzduchu a rozplývala se velice pomalu. Začal jsem řvát a škubat sebou co nejvíc to šlo. Okolí bylo stále světlejší a zkroucenější. Popadla mě hysterie a mlátil jsem sebou jako smyslů zbavený. Klouby, kosti, a vůbec moje celé tělo bylo promrzlé snad až na kost. Hučení zesílilo do neuvěřitelné hlasitosti a znělo už spíš jako kvílení...a nebo spíš jsem kvílel já. Svět okolo tonul v silné sněhové bouři. Mlha postupně tmavla do tmavé, namodralé šedi. Končetiny mě přestávaly poslouchat a trhat sebou mě stálo pořád víc námahy.

Uvnitř stromu začaly vibrace opět sílit a škvíra, pod kterou jsem visel, se najednou pomalu rozjasňovala. Klepal jsem se zimou a nemohl pomalu ani zaostřit, ale stále jasnější žluté světlo nešlo nevidět. Náhle mi obličej osvítila silná záře a vibrace byly cítit pomalu na celém obličeji. V tom světle vystupoval z pozadí podivně tvarovaný předmět, který se silně třásl a pomalu otáčel. Chtěl jsem ho uchopit, ale ruce byly nemilosrdně přimraženy k větvi. Nechtěl jsem se smířit s tím, že tu zhebnu jako nanuk v mrazáku. Chtělo se mi brečet, ale vydal jsem jen slabý a bolestivý vzdech. A v tom se artefakt jakoby zbláznil a začal sebou třást tak silně, že ta větev začala praskat. Bylo vidět, jak do sebe nasává páru, co mi šla z huby. Teda...to. že ta větev praská, jsem nevěděl jistě, jen to bylo cítit kdesi za mejma botama. Jak jsem to kurva udělal, problesklo mi hlavou. Začal jsem řvát a prudce oddechovat námahou, ale větev ne a ne povolit. A v tom se ta zářící věc roztočila do nepostřehnutelné šmouhy a vydávala takové rány, až se větev zlomila vejpůl a já dopadl na záda do ztvrdlé zeminy a silné vrstvy jinovatky. Dopad to byl silný, navíc ta puška, co se mě houpala na zádech se nějak podivně stočila a zarazila se mi mezi lopatky tak, že můžu mluvit o štěstí, že jsem tam bolestí neomdlel. Jedna ruka se odlepila, takže jsem ji mohl použít při osvobozování se z mrazivých pout. Hukot sice postupně slábl, ale mráz neustával. Odtrhávání šlo ztuha, ale nakonec to vyšlo a já se zas mohl volně pohybovat. Zábly mě prsty na nohou, to mi bylo ale jedno, šlo o to zjistit směr, kde poletuje ta mrazící šílenost a vydat se kvapem na druhou stranu. Nebyl čas lovit artefakt z dutiny tý urvaný větve, tak jsem jí popadl, hodil přes rameno, utáhl řemen na pušce a rozhlédl se. Všude kolem bylo bílo a mlha se pomalu rozplývala. To ale neznamenalo, že by zmizela úplně, prostě byla viditelnost jen o něco lepší. Velice špatně se mě dýchalo. Rolák přes hubu byl už promrzlý. Z kapsy jsem vylovil pár šroubů, vybral jeden a hodil jej směrem k mým zmrzlým stopám v bahně. Bylo to asi to nejlepší řešení, co mě v tu chvíli napadlo...jít zpátky po vlastních stopách. Hučení neustávalo, ale ani nesílilo....vypadalo to, jakoby se zastavilo. Směr lokalizovat nešel, připadalo mi, jakoby ta anomálie byla všude kolem mě.
Šroub jemně a obyčejně dopadl do bílého poprašku. Opatrně jsem k tomu místu došel, sebral jej a hodil znova, zase k mým stopám. Dopadl normálně. Jediný efekt byl ten studený prášek, vznášející se okolo místa dopadu. Při zvednutí šroubu mě neušla taková zvláštnost. Na zrezivělém kovu pomalu vyrůstaly kousíčky ledu. Takový ten jemný ledík na rostlinách při hodně nízkých teplotách. O to víc mě zábly ruce. Chystal jsem se šroub hodit znova, ale všiml jsem takového jemného zavátí větříku přede mnou. Normálně bych tomu kdekoliv mimo Zónu nevěnoval pozornost, ale....prostě ale. Na nic jsem nečekal a hodil tím směrem šroub. Letěl normálně, ale náhle se v mžiku zpomalil, jako v beztížném stavu a z okolí...prostě z NIČEHO, se na něj z různých směrů začaly přilepovat takové.....pavučiny. Nemohlo to bejt víc než tři metry přede mnou. Šroub se pomalu vznášel vzduchem a točil se. Ta pavučinová vlákna jej ale pomalu zabržďovala a obmotávala, až jej nakonec úplně zastavila. Kov zbělel, ztenčil se, uprostřed se přelomil a jakási síla jej stlačila do malé bílé kuličky. Ozvalo se prasknutí a kulička se rozprskla na malý bílý obláček. Hučení opět o něco zesílilo. Obláček ale záhy vcucla jakási síla...asi jako když kouříte cigáro, chcete vyfouknout kouř, ale ve vteřině jej vdechnete zpět. Jenže ten obláček...prostě zmizel kdesi v jednom neviditelném bodě. Cesta tamtudy byla naprosto vyloučená. Hlasitě jsem zaklel a odplivl si. Ozvala se krátká série praskání....jako když na zem upustíte pár práskacích kuliček. ,,Plivance praskají?! Co to?" projelo mi hlavou a plivnul jsem znovu. Opravdu, jen co slina opustila ústa, zapraskala, a rozletěla se do všech směrů ve formě jemného obláčku. Pomalu a rozvážně následovalo opatrné couvání směrem dozadu. Každý krok zněl, jako šustění a praskání zmrzlého sněhu.

Z huby mi vycházela hustá pára, která se ne a ne rozplynout. Bylo úplné bezvětří a hučení se pomalu zeslabovalo, až mě za chvíli ponechalo samotného v moři ticha. Pára se pomalinku vznášela ve vzduchu a plula jako mrak na obloze. S každým mým výdechem se její objem zvětšil, ale nerozplýval se. Přehodil jsem si větev na pravé rameno a levačkou zkusil hrábnout do toho "mraku". Ruka se vnořila do neskutečně příjemného tepla. Nedovedu si to vysvětlit. Uvnitř páry, která vám vychází z pusy v zimě, je jako v sauně. Vytáhl jsem ruku a pohlédl na dlaň....na namrzlých rukavicích se na okamžik objevily kapičky vody, ale v zápětí okolní mráz zapracoval, a s praskáním se změnily opět ve vrstvu jinovatky. Dlaň jsem několikrát otočil, zkusil zahýbat prstama a pak se rozhlédl. Mlha pomalu mizela....ale tak nějak zvláštně. Připadalo mě, že se drží pár metrů nad zemí a místo pod sebou nechává jen takovému bílému opárku, přes který je viditelnost mnohem lepší. Zahleděl jsem se do dálky. Nyní šlo docela dobře rozpoznat stromy, keře, pařezy a trsy trávy na mnohem větší vzdálenost. Jen pozadí se topilo v jakési tmavé modři. Cejtil jsem se jako na nějaké jiné planetě. Po celou dobu jsem se ani nehnul, jen nervózně přešlapoval na jednom místě a neslyšel nic jinýho, než křupání zmrzlé trávy pod podrážkami mých bot. Zima už mi ani tolik nebyla, ten oblak páry, co se vedle mě vytvořil....prostě fungoval jako topení...asi. Kus urvanýho dřeva na mým rameni občas zavibroval, zvědavost mě nutila podívat se, co se mi teda poštěstilo najít za artefakt. Pořád mě ale strašily myšlenky, že někde v okolí se pořád motá to cosi, co vytváří celou tuhle zmrzlou krajinu. Může to být klidně úplně někde mimo, a taky třeba pár metrů ode mě. Přemýšlel jsem, zatím co na mě sálalo teplo z mého nechtěně improvizovaného "topení". Tvrdnout tam tak dlouho by se rovnalo dobrovolnému odchodu do věčných lovišť. Potřeboval jsem strašně chcát, ale vercajk jsem v tomhle prostředí vytahovat nechtěl. Bůh ví co by mě to udělalo. Podle mě není nic horšího, než tělesná potřeba, která na vás přijde v těch nejnevhodnějších chvílích. A tohle byla myslím jedna z nich. Zalovil jsem tedy levačkou v kapse, vyndal šroub, napřáhl se a hodil směrem k nejbližšímu stromu. Byl vyvrácený, s kořeny čouhajícími z rozhrabané hlíny. Šroubek letěl normálně a dopadl do zmrzlé trávy. Vykročil jsem...a zakopl. Dopadl jsem na hubu a praštil se do čela o větev, který mi spadla z ramene a o hlaveň pušky, která mě švihla přes temeno. Zaklel jsem, otočil se na záda, posadil se a pohlédl na boty. Rozvázaná tkanička. Některé nepříjemnosti z normálního světa vás prostě neminou ani v Zóně. Začal jsem ji zavazovat, ale najednou mou pozornost upoutal oblak páry, který se pořád vznášel na místě, jako barva vylitá do vody. Něco ho začlo vcucávat a tvořilo z něj provazce, které jako malá tornáda mizely v předmětu, který se vysypal z klády. Artefakt levitoval ve vzduchu, ale už se netočil a nebláznil jako předtím. Teď se jen pomalu otáčel a koulel. Vypadal trochu jako hodně nepravidelná koule v barvě hnědého skla s dírami jako má třeba sýr. Vystupovaly z něj i takové malé...řekl bych větvičky, ale to by nebylo přesné, spíš takové malé pahýlky. Ve středu artefaktu svítilo nazelenalé světlo které bylo čím dál intenzivnější. Vycházely z něj i matně viditelné "trubičky", takové kanálky, které se napojovaly na díry na povrchu. Ty ale vydávaly matný oranžový svit. Pomalu a opatrně jsem artefakt uchopil do dlaní. Byl příjemný na dotek, jeho povrch byl trochu zvrásněný, ale jinak hladký jako sklo....a jemně vibroval. Jakmile jsem se ho dotkl, hned se přestal otáčet a ochotně mi spadl do dlaní. Ani nebyl tak těžký. Asi jako když držíte fotbalový míč. Čím více nasával páru, tím více hřál. Měl jsem pocit, jako by mě matně osvětlovalo slunce, i když přes tu mlhu nebylo vidět. Přestávala mi bejt zima...ale omrzlé oblečení zůstávalo pořád omrzlé. Za chvíli pára zmizela a artefakt klidně a zelenkavě světélkoval. Zkusil jsem ho narvat do báglu, jestli to bude fungovat i tak, když ho nedržím přímo v ruce. Utáhl jsem obvazy obepínající batoh a hodil si ho na záda. Na okamžik nic, ale pak jsem ucítil příjemné mravenčení a teplo na zádech, jakoby vám někdo lil teplou vodu zezadu na oblečení a ta skvrna se rozšiřovala pomalu po celém těle. I potřeba chcát zmizela. Hned mi bylo líp, tak jsem doběhl ke šroubu, který si zatím líně hověl v trávě, sebral ho a hodil znova. Zase v pohodě. Hodil jsem ještě tak čtyřikrát a vždycky rovně. Všechny šrouby dopadly normálně, tak mě začal naplňovat i pocit bezpečí. Hučení se za tu dobu ozvalo jen párkrát a tak jsem vždy kvapně změnil směr. Většinou za chvíli přestalo. Pod botama mi pořád praskaly zmrzlé trsy trávy, ale občas se našlo i místo, kde už byla jen rosa, která pomalinku sjížděla po stoncích a skapávala do hlíny. I mlha se rozplývala a občas dala prostor slunečnímu paprsku, aby si probil cestu až ke mě.

Byla to ale planá naděje, že jsem z toho venku. Za chvíli zase mlha zhoustla a viditelnost se zhoršila. Už aspoň nebyla taková kosa. Začínalo mi naopak bejt zase vedro. Nohy se začaly každým krokem zabořovat do bláta. Zrovna jsem chtěl sebrat šroub, který letěl směrem k malé skalce vystupující z močálu, když v tom jsem se příšerně lekl. Jakoby někde někdo práskl okenicí....nebo že by to byl výstřel? Těžko říct. Byla to ale rána jako z děla a vyšla někde za mými zády. Všude ticho, nic dalšího se neozvalo. Rychle jsem sebral šroub a hodil ji dopředu, do takové pletenice kořenů. Téměř okamžitě se rozpustila a rozleptala v zelené bublající louži, která se náhle zjevila. Takže tudy ne, musel jsem stočit směr doprava. Zalovil jsem v kapse, vytáhl matičku, napřáhl se a hodil. Další zelené světlo, tentokrát matici obmotalo několik tyrkysových vláken, které vytryskly z té zelené břečky, ozvalo se zasyčení a kov se rozpusil, ještě než dopadl na zem. Kurvadrát. Dál se jít nedalo. Musel jsem to otočit a jít pomalu po vlastních stopách zpět, pořád čekajíce další práskanec, v tom oceánu klidu, který mě teď obklopoval. Zmočňovala se mě panika, že jsem se ztratil. Pomalu se skloněnou hlavou, unavenej, spařenej, smrdící jak psí hovno tejden zavázaný v igelitce. Zpátky se vrátit nešlo....prostě ne, motal bych se tu furt dokola. Vytáhl jsem tedy další šroub a s řevem, jen tak namátkou ho hodil do mlhy někde nalevo od mých stop. Zmizel v mlze....a já nečekal nic. Náhle ticho prořízl řev. Strašnej řev. Rozlejhal se do dálky a mnou prostupoval jako elektřina. Z dálky bylo slyšet čvachtání, jehož intenzita sílila. Něco se na mě hnalo. Rychle jsem strhnul pušku z ramene....a začal zdrhat. Nohy se pořád nořily do bahna a z kaluží na mě stříkala voda. Nevěděl jsem kam běžím, ale to čvachtání za mnou se změnilo v dupot. Něco za mnou rozhrnovalo trávu a hnalo se to na mě. Zrychlil jsem a vyhrabal se na kus skalky, co se přede mnou objevila. Bylo jich tu víc a šlo přes ně přeskákat, rozhodně mi to dalo náskok víc, než se brodit bahnem. Přeskakoval jsem na jakýkoliv šutr, co se v mlze zjevil, ale ten rámus za mnou se zesiloval. Přicházel jsem o dech a energii...chytala mě křeč do podbřišku. Běžel jsem a běžel, až jsem se natáhl. A to nebylo jen tak, o něco se přerazil. Vynořil jsem držku z bahna, otočil se a podíval se za sebe.....plot. Dřevěný, mechem a plísní zarostlý plot vystupující z keřů. Někde tu muselo bejt obydlí. Vyhrabal jsem se na nohy. Šustění trávy sílilo. Běžel jsem dopředu a téměř hned se předemnou v mlze zjevila silueta baráku. Dřevěné, nakloněné a polorozpadlé roubenky, ze které vyčnívaly větve stromů a trsy keřů. Vypadalo to, jakoby na jejím místě vznikl malý lesík. Stavení nalevo, zřejmě stodola, měla úplně propadlou střechu a ze sutin plesnivého a vlhkého dřeva vystupoval čumák traktoru. Já stál asi někde, kde kdysi býval sad. Strumy tu byly jakž takž uspořádané do řad, ale za ta léta samoty a neudržování mizely ve vysoké trávě a křoviscích. Rozeběhl jsem se ke stěně domu, ale dveře tam nebyly, jen jedno malé okýnko. Tím se protáhnout nešlo ani bez báglu. Pustil jsem se podél zdi nalevo a doufal, že tam někde budou dveře. Dupot a čvachtání za mnou se zastavilo...a v mžiku mnou otřásl ještě silnější řev, než před tím. Vzadu u plotu se zjevila matná postava, docela vysoká, humanoidní....na hlavě šly rozeznat...chapadla. To vždy značí obří průser. Chvíli tam stál...a v mžiku vystřelil proti mě přímo zkrze plot. Já se lekl a okamžitě vystartoval. Srdce jsem měl až v krku. Náhle zeď končila a já se octl u kovové branky. Po mojí pravici bylo jedno okno se zavřenými okenicemi, a hned vedle....DVEŘE!! Neváhal jsem, vrhnul se k nim a vrazil do nich takovou silou, že se mi zablesklo před očima. Nemusel jsem to dělat, byly pootevřené a já se rozmázl jak široký, tak dlouhý, na plesnivé linoleum. Uvnitř byla tma, jen pár dírami vnikal dovnitř jemný, matný, šedý svit. Vyškrábal jsem se na nohy a něco se mi otřelo o hlavu. Nevšímal jsem si toho, nahmátl levačkou dveře a vší silou je zabouchl. Ta příšera zvenčí do nich vrazila taky. Začali jsme se přetlačovat, já byl přitisknutý na dveřích a zapřený jednou nohou o protější skříň....a ta se pomalu posouvala. To nebylo dobrý. Monstrum venku mlátilo, bušilo a vráželo do dveří tak šíleně a agresivně, že byl problém se tam psychicky nezhroutit. Náhle dřevo povolilo a zasypal mě déšť třísek a prken. Skrze díru ve dveřích projela silná, smrdící paže s drápy na konci a chňapala kolem mě. Několikrát mě drapsla za budnu. Mě nenapadlo v tu chvíli nic jinýho, než se otočit, zádama se opřít o dveře, nohama zapřít o skříň, vzít do obou rukou pušku a vší silou praštit pažbou do tý končetiny. Ozvalo se čvachtavé křupnutí a ruka zůstala bezvládně viset na pahýlu, z nějš visely cáry masa, kůže a kus přeražené kosti. Na zem po dveřích se řinula krev. Vzduch prořízlo bolestivé kvílení. Mutant se asi pokoušel bezvládnou ruku vysoukat ven, ale nehybný pahýl se zapřel o kliku. To dohánělo tvora k šílenství. A já v tu chvíli vycejtil svoji šanci. Odlepil jsem se od dveří, odjistil pojistku, zamířil a s prásknutím poslal náboj skrze plesnivé dřevo. Linoleum zaplavila další vlna třísek...smíšených s krví. Z ohlušující rány uvnitř domu mě zabolely zuby. Tvor zřejmě ránu neustál, ztratil rovnováhu a přepadl dozadu. Pahýl ve dveřích se přethnul a s čvachtnutím dopadl do kaluže krve u prahu. Zvenčí se ozývalo nelidské kvílení a bublání. Pomalu jsem nabil a nakoukl dírou ven. Mutant seděl, držel se za zbývající kus ruky a v břicho měl rozpárané. Vyběhl jsem ven a zamířil tvorovi na hlavu. Ten se na mě podíval krví podlitýma očima a vrávoravě se pokusil zvednout. Jeho poslední zuřivý jekot přetnul můj výstřel a následně kulka provrtávající se dutinou lebeční. Proletěla hlavou jako nůž máslem a její cestu zastavil až nedaleký strom. Monstrum se bezvládně sesunulo jako hadrový panák a plesklo sebou do bláta.
Chvíli jsem jen tak zíral na jeho mrtvolu, pak jsem se vzpamatoval, zajistil pušku, hodil ji na rameno, otočil se a bezmyšlenkovitě vešel zpátky do domu. Utrhnutou ruku jsem vykopl ven a zabouchl dveře. A něco mě bouchlo do hlavy znova. Něco jako....podrážka. V mžiku jsem z batohu vylovil čelovku a rozsvítil. Blikající, nažloutlé světlo mi odhalilo něco, z čeho jsem se div nepozvracel. Na stropě se houpající, oběšený stalker, mě sledoval skelnýma, smutnýma očima. Ten škleb nadosmrti nezapomenu....
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Prema Prema | 31. srpna 2012 v 17:07 | Reagovat

Tak krátký????? tohle bych vystřihnul za pár minut :DDDDD

2 Shade Shade | E-mail | 31. srpna 2012 v 17:26 | Reagovat

Dokonalý!

3 Felaotic Felaotic | 31. srpna 2012 v 17:30 | Reagovat

Čtení tohoto příběhu je naprosto bezkonkurenční ! Velký palec nahoru !

4 Critical Critical | 31. srpna 2012 v 18:16 | Reagovat

To bylo super musím se přidat k ostatním ;)

5 vojta vojta | E-mail | 31. srpna 2012 v 18:53 | Reagovat

zdravím. je vidět že jsi se vrátil a opřel jsi se do toho. už se moc těším na další díl. :)

6 Tanker Tanker | 31. srpna 2012 v 19:07 | Reagovat

Kvalita :-))))
CHCEME EŠTĚ :DDDDDD

7 smok smok | 1. září 2012 v 12:07 | Reagovat

parada :) len tak dalej autor uz sa nemozem dockat na dalsi diel perfektna praca

8 Shimba Shimba | 2. září 2012 v 12:32 | Reagovat

Řekl bych že je to nejlepší kapitola =)

9 pepe pepe | 3. září 2012 v 12:28 | Reagovat

som zvedavy ake prekvapenie prenho bude mat ten obeseny stalker

10 Slavik Slavik | 9. září 2012 v 2:24 | Reagovat

Ku koncu mi stale behala myšlienak po hlave, že aky to bol mutant. Sice podal popisu a toho ž emal chapadla ma napadol hned upir, ale človek nikdynevie... inač kvalitka ako vždy ;)

11 Nadeo Nadeo | 13. září 2012 v 20:48 | Reagovat

Co to bylo za mutanta a jak se menuje ten artefakt? Z popisu to mohl bejt koblížek ale to nesedí na ty vlastnosti..... Bylo by dobrý kdyby někdo sepisoval poznámky o tom co najde jako o tý psi-plazmě.

12 Micky Micky | 14. září 2012 v 20:45 | Reagovat

[11]:tak artefakt pretpokladám na Kompas kvoli vlastnostiam a mutant bol jasný upír...

13 dermatha dermatha | Web | 20. září 2012 v 18:24 | Reagovat

Je vidět, že nejsem sám, kdo tvoří příběhy ze Zóny. =-) Hodně pěkné... =-)

14 smok smok | E-mail | 11. října 2012 v 21:53 | Reagovat

aale uz by bolo treba dalsi diel kazdi den nedockavo kukam ci tu nahodou nieje a nist :( viem ze to nieje 5 minutovka napisat takuto pecku ale aspon nam autor daj vediet ako si natom :)

15 Radapan Radapan | 26. října 2012 v 23:42 | Reagovat

Pamatuji časy kdy vycházel stalker každej víkend ted abych byl rád když vyjde jednou do dvou měsíců :/ škoda že tak upadl no

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama