Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

Wolfova povídka

4. října 2012 v 21:36 | Jirka Jirkovec |  Povídky ze Zóny
Tato povídka je inspirovaná Wolfem, Kordonským žoldákem.

Přišel jsem do Zóny. Konečně. Se skupinou pašeráků se mi podařilo obejít barikádu a nyní jsme směřovali k první vesničce, kam směřuje každý nováček. V naší skupině kolují podivné historky o tom, že ať už stalkeři přijdou do Zóny odkudkoli, vždycky se nejprve ocitnou právě tady. Pokud tedy nepočítám onu prazvláštní převlékárnu.
Každý, kdo tam vešel, se podrobil důkladnému průzkumu a ten, kdo neměl vyhovující stalkerský oblečení nebo výzbroj odpovídající nováčkovi byl se zdvořilou omluvou doveden do obrovské šatny. Všude tam visely hadry v odstínech zelené a šedé, bundy s kuklami, dlouhé, hnědé kabáty, plynové masky, kabelky a batohy a dokonce i jakési podivné, černočervené kombinézy připomínající brnění, mající na sobě nejrůznější dráty a kabely, co vypadaly jako telefonní šňůry. Fakt divný. U vchodu se mě nějaký plešatý chlapík s brýlemi zeptal, jestli chci být samotář nebo bandita. Když jsem se zeptal, jaký je v tom rozdíl, zamračil se a zuřivě na mě vyštěkl, jestli nepatřím k nějaké frakci. Na to jsem nevěděl, co říct a tak jsem zarytě mlčel. Nakonec mi mumlající chlap dal nějakou otrhanou, zelenou bundu s kapucou (se slovy "V Zóně platí jedno pravidlo: Čím víc máš kapucí, tím víc seš stalker. Stalker bez kapuce je jako děvka s pérem."), kalhoty neidentifikovatelné barvy a nějakou zelenou kabelu přes rameno. Pak nás pustili dál do Zóny.
Utábořili jsme se na noc a tradičně potkali smečku pseudopsů. Ostřílení stalkeři na hlídce mi při ohníčku plápolajícím v otlučeném barelu vyprávěli historky o tom, že u hranic Zóny má tajné podzemní posty frakce Psohlavců. Tato frakce ve zvláštních klecích chová pseudopsy, které, když jsou řádně vycvičeni, posílá vstříc nově příchozím stalkerům. Tito psi musí být speciálně chovaní, poněvadž nesmí skupinku příchozích v žádném případě zabít. Frakce Psohlavců velmi záhy po svém vzniku zjistila, že pokud budou posílat své psy každému nově příchozímu, brzo v Zóně žádní nezbudou. Proto se rozhodla své chovance vybavovat speciálními neprůstřelnými pláštíky se zabudovanými kapsami, které po střetu s letící kulkou vystříknou rudou kapalinu, připomínající krev. Zároveň se do těla psa vypustí uspávací tekutina, která způsobí jeho okamžité omráčení bez ohledu na to, zda ho kulka jen škrábla, či udeřila přímo. Takto zasažení psi leží několik minut, než se aktivuje neviditelnost. Zmizevší pes tak leží, nikým neviděn, do té doby, než pro něj zajde některý ze zřízenců frakce Psohlavců, aby ho v laboratoři navrátil k životu a připravil k dalšímu použití.
Některé opravdu děsivé historky dokonce vypráví o tom, že čím víckrát pes zemře, tím těžší je ho zabít. Podle odvážných názorů je to způsobeno tím, že se zasaženým psům z finančních důvodů nedoplňují vystřílené kapsy. Protože si s takovým psem neporadí kdejaký nováček, frakce Psohlavců se rozhodla, že bude již zasažené psy umísťovat hlouběji do Zóny. A to s tím, že čím víckrát byl pes zasažen, tím hlouběji bude postaven. Opravdu strašlivé povídky mi vyprávěli.
Druhý den k poledni jsme dorazili do vesničky. Na můj vkus nebyla moc velká. Pár rozpadlých domů, náhodně poskládaných u sebe. Žilo tady asi patnáct stalkerů. Když si představím, že ve vesnici, kde jsem žil já, bylo přinejmenším tisíc obyvatel, bylo mi téměř do smíchu. Celému tady velel stalker, kterému ostatní přezdívali Wolf. Údajně byl nesmrtelný, ale bylo mi jasné, že to jsou jen další nesmyslné výmysly místních.
Pár metrů za vesničkou měl svoje sídlo amatérský obchodník se zbraněmi. Hned po příchodu mi nabízel, že když mu dojdu pro nějakou fleshku do tábora banditů kousek odtud, dá mi odměnu. Na to jsem se mu vysral. S takovým arzenálem, jaký měl za zádama, by to moh udělat sám a za bílýho dne. Když jsem zjistil, že s ním není rozumná řeč, zkusil jsem si pohovořit s nějakým vesničanem. Ukázalo se však, že jsou všichni zadumaní, nemluvní a pokaždé, když jsem k nim přišel, zařvali na mě něco jako "Paružiobral!" A to i když jsem si jenom dalekohledem uchváceně prohlížel okolní krajinu. Tváří se jako ostřílení veteráni a přitom nesnesou ani pohled do černé trubičky s tmavým sklíčkem, aniž by se strachy nerozklepali.
Čím dýl jsem tady byl, tím víc mě to sralo. Přišel jsem do Zóny kvůli trojnásobné vraždě své tchýně a zatím jsem tady potkal jenom hromadu zabedněnců neschopných normální rozmluvy. Neustálé chození za obchodníkem nemělo cenu, protože mi neustále dokola nabízel ten podělaný úkol s flashkou. Wolf jen důležitě přikyvoval, ale nebyl schopen ničeho rozumného. O ostatních stalkerech ani nemluvě. Jestli je taková celá Zóna, radši se dobrovolně vzdám policii a odejdu do Alcatrazu.
Po hodinách neúspěšného navazování kontaktu se mi podařilo najít truhlu, ve které si někdo schoval docela slušnou MP5 s dvěma zásobníkama a podivnou oranžovou krabičku. Byla prázdná, ale na spodní straně víla byl na malé kovové tabulce vyryt nápis, hlásající do světa, že pro vyléčení si ji mám najít v inventáři a dvakrát na ní poklepat. Ať jsem na nic klepal sebevíc, nic se nestalo. Zahodil jsem ten nepotřebný krám a nabil MP5. Tak, sráčové… teď si poďte.

Jako úkryt jsem si zvolil jakési malinké sklepení zhruba uprostřed vesničky. Sice nikam nevedlo, ale za to poskytovalo poměrně slušnou obranu. Než jsem tam ale vešel, rozhodl jsem se, že zabiju co nejvíc stalkerů potichu.
První obětí byl ničím nezajímavý vesničan. Klidně se opíral o zeď zchátralé budovy nedaleko mého úkrytu a pokuřoval cigaretu. Důkladně jsem se rozhlédl. Nikdo se nedívá. Nenápadně jsem šel k němu. Dva kroky. Stále se nikdo nekouká. Pro jistotu jsem ještě zkontroloval okenice. Ani živáček. Jeden krok. Naprostý nezájem. Opatrně jsem vytáhl nůž a velice pomalu a jemně ho vrazil stalkerovi do krku. Ještě jsem stihnul zakrýt ústa, aby neušel ani hlásek. Všude vládlo naprosté ticho. Stalker se chvíli zmítal a potom bezvládně klesl k zemi.
A jakmile se tak stalo, všichni stalkeři na mě prudce pohlédli a začali bleskově vytahovat zbraně.
"Vperioť!" řvali a už mi první kulky hvízdali kolem hlavy. Taktak jsem stihl skočit do svého sklepního úkrytu. Nic jsem nechápal. Ten chlap nevydal ani hlásku!
Ale nebyl čas na dlouhé úvahy. Na schody sklípku přistál granát. Obávaje se nejhoršího - zavalení, jsem skočil dolů, schovávaje si hlavu mezi ruce. Málem mě ohlušila strašlivá rána výbuchu. Do vzduchu se zvedla oblaka černého prachu. Začal jsem se dusit. Prudce jsem se rozkašlal.
Prach se rozptýlil. Upřímně - čekal jsem hroudu kamení, bránící mi v průchodu ven. Čekal jsem obrovskou díru, kterou mi sem naskáčou všichni stalkeři. Čekal jsem všechno - jen ne neporušené schody a na stěně jen ohořelou čmouhu ve tvaru hvězdice!
Ale nebyl čas se divit. Sotva jsem vytáhl zbraň, už se před vchodem míhaly stíny ozbrojených stalkerů. Bude to těžký boj…

Asi po půl hodině se mi podařilo zabít většinu z nich. Na co nestačila MP5, dokončil Makharov, kterého jsem dostal v převlékárně. Zbývali poslední dva stalkeři… alespoň podle mého PDA.
Tam se mihlo něčí tělo - štěkl Makharov a stalkerovo tělo se sesunulo po schodech dolů do sklepa. V hlavě mu zela černá díra. Spolu s ním ke mně spadla i upilovaná brokovnice a čtyři broky. Naštěstí měl stalker dvě krabičky dalších.
Tak… teď už mi zbývá jen jediný protivník. Wolf.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 premek premek | 5. října 2012 v 15:11 | Reagovat

vynikající, až na to že nechápu proč začal zabíjet

2 L2t von Messerschmitt L2t von Messerschmitt | 5. října 2012 v 19:15 | Reagovat

Tak to je konec. SoCh přesně podle mě... jen do nich

3 Felaotic Felaotic | 10. října 2012 v 16:12 | Reagovat

=D Super .. Stejný chování jako ve hře .. =D

4 _**PeGaSuS**_ _**PeGaSuS**_ | E-mail | 21. listopadu 2012 v 8:27 | Reagovat

mozno som troca zvlastny ale ja som vzdy drzal so stalkermi amoc sa mi nee-pacu ze ich takto vykilill ina je to. celkom ok :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama