Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

35. Část

11. listopadu 2012 v 18:40 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Rozpačitě jsem stál, držel pušku pozvednutou a zíral na pohupující se mrtvolu. Pomalu se otáčela a s každým zhoupnutím zavrzal trám, na kterém byl přivázaný provaz. Oběšenec na sobě neměl žádnou výbavu, jen špinavý, zelený vojenský svetr, kalhoty a vysoké boty. Byl fialový v obličeji a jazyk mu lezl skrze koutky pootevřených úst. Oči měl obrácené v sloup a zbytek našedlých vlasů mu padal přes obličej. Obrátil jsem svůj pohled níže a spatřil velkou zaschlou skvrnu od moči na kalhotách a špinavou, načernalou kaluž na podlaze pod jeho nohama. Ležely tam i zbytky rozlámaný židle. To znamenalo, že si život vzal dobrovolně. jelikož ani neměl svázané ruce. Puch také nebyl tak pronikavý, i když se už mrtvole začínaly dělat v očních důlcích fialové a nažloutlé plísně. Nevím, jak dlouho tam ten člověk visel, ale zřejmě to tak dlouhá doba nebyla. Možná pár dní, ale byl to jen hrubý odhad.
Rozsvítil jsem čelovku. Baterie už byla opravdu vybitá a tak svítilna vrhala jen matně blikající, nažloutlé světlo. Furt to ale bylo lepší než nevidět nic. V první řadě jsem se musel zbavit tý hnijící mrtvoly. Došel jsem na druhou stranu místnosti ke schodům do druhého patra. Hned u schodů bylo okno, ale okenice byla zabouchnutá a nešla otevřít. Dírami v prohnilém dřevě dovnitř pronikaly proužky světla. Spolu se svitem čelovky se mi odhalila stěna plná poliček a v nich narovnané nádobí. Vše bylo neskutečně zaprášené a špinavé. Pod poličkami byla kuchyňská linka a šuplíky s příbory a hrnci. Všechna dvířka byla otevřená, ale obsah skříněk byl narovnaný tak, jak tam kdysi v osmdesátým šestým zůstal. Dokonce se na stole válely čtyři talíře s černou hmotou v níž byly zapíchaný vidličky a nože. Jeden talíř byl převržený a ležel těsně vedle rozbité skleničky. Světlo čelovky blikalo stále víc a postupně bylo tak slabé, že se šlo jen matně orientovat. Ruce natažené před sebou a šmátraje kolem sebe, jsem se pomalu posouval kupředu. S každým krokem byly slyšet po podlaze řinčící střepy a vrzavý, lepivý, někdy čvachtavý zvuk vlhkého linolea. Náhle jsem ucítil bodavou bolest na holeni a praskání dřeva. Vychýlilo mě to z rovnováhy, ale zachytil jsem se jednou rukou o polici. Ta se strhla a všechno nádobí se se strašným rachotem rozbilo po zemi. "Do píči!!", vykřikl jsem hlasitě a na chvíli strnul a poslouchal. Nic, jen ticho jemně přerušované meluzínou kdesi v horním patře. Sundal jsem čelovku z hlavy a posvítil na zem. Ležela tam židle s naprasklým opěradlem a nějaká krabice s hromadou papírů uvnitř. Po ochmatání se zdály suché, tedy dobrý základ pro rozdělání ohně.
Vzal jsem tu židli, doklopýtal s ní zpátky k oběšenci, sundal batoh z ramen a vytáhl z něj pouzdro s nožem. Čepel mi dost zrezla, ale svou funkci ještě plnila dostatečně. Vylezl jsem na židli, vyhrnul si rukávy a začal přeřezávat provaz. Šlo to docela snadno, za chvíli už váha těla dokonala svoje, provaz se přetrhl, tělo sebou bezvládně třísklo o podlahu a zůstalo zkrouceně ležet. Odřízl jsem i zbytek lana obepínajícího trám, mohlo být užitečné. Seskočil jsem z židle, shodil čelovku i batoh, opřel pušku o zeď a popadl nebožtíka za ruce. Bylo cítit, jak mu ztuhlé klouby praskají. Táhl jsem ho ke dveřím, jenže klouby křupaly čím dál víc. Na zemi se ještě k tomu válela spousta věcí, linoleum bylo na mnoha místech rozpárané a skrze díry se prodírala tráva. To stavu nebožtíka moc neprospívalo, zvláště když tam visel bůhví jak dlouho a ještě k tomu tuhlej jak kostka ledu. Zkrátka se mu těsně přede dveřmi vykloubila obě ramena a já při tom křupnutí zakopl a padl na prdel.
Rychle jsem vstal, popadl mrtvolu za límec, protáhl jí přes práh a opřel o zpuchřelé zábradlí. Ruce měla zkroucené v grosteskním kozelci. Napadlo mě prošacovat mu kapsy, i když mi to přišlo nechutný, protože vlhkost v okolí přilepila látku ke kůži a kalhoty byly svým způsobem již součástí jeho těla. Z jedné kapsy ovšem čouhal kus igeliťáku. Napoprvý jsem si ho nevšiml, protože byla tma. Chytnul jsem ho a pomalu vytáhl z kapsy. Hned byl vidět obsah, jakési klubko látky. Po vytáhnutí a rozmotání mi leželo v dlaních asi třicet rublů, docela suchých. Nic moc nález, ale měl jsem v plánu hned po odklizení mrtvol prošmejdit barák. Popadl jsem stalkera za ruce a za chvíli se už kutálel ze schůdků k brance… Zastavil se hned před tělem toho mutanta, který ležel v blátě. Seskočil jsem k němu a prohlédl si ho. Až doteď mému oku unikalo dost zvláštností na jeho těle, například docela husté chomáče chlupů na různých místech. Většinou byly slepené černou krví, která ještě nestačila zaschnout a vytékala do louže. Z otevřených ran v břiše a na hlavě unikala jemná pára, která se líně zvedala výš a výš. Jeho postava náramně připomínala lidskou, až na ty dlouhé ruce s drápy jak kuchyňské nože. Kus hlavy chyběl, ale jedno oko zůstalo jakž takž neporušené a upíralo svou rudou zorničku do husté mlhy. Ze rtů čouhala kombinace tesáků a chapadýlek. Jak říkám, s tímhle hajzlem jsem se za svůj pobyt v Zóně ještě nesetkal.
Začínalo pršet a mlha stále houstla. Stál jsem po kotníky v bahně a přemejšlel, co s těly udělám. Hrabat hroby se mi vážně nechtělo, byl jsem k smrti unavený. Nechat mrtvoly tady, před barákem, se rovnalo sebevraždě, bůhví, co by sem ten puch přilákal za návštěvu. Hned mě napadlo odtáhnout je nějaký kus od baráku a nechat je odplavat. To mi přišlo jako dobrej nápad, ale oba najednou bych neutáhl. Začal jsem tedy nejtěžším, a to mutantem. Popadl jsem ho za ruce, zabral a začal tahat bahnem směrem k brance. Jeho kůže byla drsná a tvrdá, náramně připomínala krokodýlí. Smrděla bahnem a mršinou. Překvapilo mě ale, že na to, jakou měl mutant robustní postavu, byl docela lehký, i když byl samozřejmě těžší než mrtvý stalker ležící opodál. Ani nevím, co se mi při tahání tý svině honilo hlavou, asi jen to, že ho musím odtáhnout co nejdál od domu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hlavák Hlavák | 11. listopadu 2012 v 18:54 | Reagovat

Nebojte, další díl se objeví přesně za týden....ve stejné délce. Díly budou vycházet častěji v menších porcích, ať tak dlouho nečekáte.
Přeji příjemné počtení

2 Wlk91 Wlk91 | 11. listopadu 2012 v 19:17 | Reagovat

Kratší, ale stálo to za to... už se nemůžu dočkat další části... napíná mě neskutečně, jestli ho něco ještě zaměstná, než si odpočine v domě.... mimochodem, pušku nechal opřenou uvnitř o zeď?

3 Šhimba Šhimba | 11. listopadu 2012 v 19:24 | Reagovat

Parádní =)

4 Anonym Anonym | 11. listopadu 2012 v 19:30 | Reagovat

[Wlk91] Ano nechal ;) To víš je to taky jenom člověk a všici nejsou dokonalý.

5 Stalker TAnker Stalker TAnker | 11. listopadu 2012 v 19:53 | Reagovat

Hoši fajný to máte ale mám menší připomínku ke světlosti straánky ta bílá s tou černou je masakr a vypaluje vám text do očí zkuste si trošku pohrát s barvami at to máme alles gutte :D

6 Wlk91 Wlk91 | 13. listopadu 2012 v 19:20 | Reagovat

[4]: No to je jasný... jen jsem si tím nebyl jistej :) Já to ve hře taky občas dělal, když jsem třeba něco potřeboval odnýst a neunesl jsem to, tak jsem něco odložil a pak se pro to vrátil... ikdyž jsem riskoval že potkám nějaké zvířátko :D popřípadě při úniku před emisí se prostě vyplatí risknout ztrátu dobré (nebo jediné použitelné) zbraně a prostě zdrhat do úkrytu

7 Netopiers Netopiers | 17. listopadu 2012 v 10:27 | Reagovat

:D len ma zaujíma čo žere, ked minule mal posledné jablko :D

8 pepe pepe | 17. listopadu 2012 v 12:34 | Reagovat

dufam ze dalsieho dielu sa dockame uz zajtra,ten domcek podla mna urcite nejake to prekvapenie

9 _**PeGaSuS**_ _**PeGaSuS**_ | E-mail | 17. listopadu 2012 v 16:39 | Reagovat

dúfam že nájde ničo zaujímavého :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama