Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

37. Část

25. listopadu 2012 v 11:00 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Vzduch prořízl chrčivý řev a prostorem prolétl jakýsi puls, až mi zalehly uši. V rychlosti jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany se vykloním a začnu střílet, když v tom těžký, černými skvrnami opatlaný sud těsně vedle mě rozmetal povoz na cucky a prorazil stěnu naproti skrz na skrz. Okamžitě mě zaplavila vlna prken a třísek. Prach se rozvířil. Zvedl jsem se, pušku připravenou v pohotovosti a otáčel se na všechny strany. Oranžové světlo čelovky si hledalo cestu skrze miliony mikročásteček prachu. Otočil jsem se a rozeběhl se k východu. Naproti mně se zvedla jakási bedna, ze které vypadlo pár odstřižků plechu, zase ten ušizalehávající puls, a vystřelila proti mně. Jen taktak jsem uhnul. Za mnou byly slyšet strašlivé a hlasité rány rozmetávajícího se železa a prken. Už jsem skoro probíhal dveřmi ven, když náhle mě nějaká síla zvedla nad zem a já běžel na prázdno. Cítil jsem silné sevření v oblasti hrudníku a břicha, drtilo mě a zabraňovalo popadnout dech. Začal jsem křičet a škubat sebou, abych se alespoň otočil směrem dozadu. Kapičky vody stékající kolem mě po stěnách a padající ze stropu se vznášely kolem mě jak ve stavu beztíže. Pár metrů ode mě už ale normálně padaly na zem. Konečně se mi to podařilo, ale síla mě sevřela víc a s hrozitánskou rychlostí mnou praštila o police s nářadím. Zablesklo se mi před očima. Police se prohnuly a s řinčením vysypaly svůj obsah na zem a na stůl. Puška mi nespadla jen díky tomu, že se popruhem zachytila o moje zápěstí, ale i tak jsem dostal pažbou do koulí. Bůh ví, co bylo horší. Ta neviditelná energie mě dřela zády o prkna ve stěně, prořezávala prkna, trhala bundu i batoh a posouvala směrem vzhůru k jakémusi zábradlí. Za chvíli jsem byl zase ve vzduchu. Chaoticky jsem se rozhlížel na všecky strany a hledal zdroj těhle sraček. Vykašlával jsem zbytky vzduchu z plic a ta síla mě drtila, jako když ležíte na těláku pod žíněnkou a skáče na vás pět nebo šest spolužáků. A náhle jsem to uviděl. Jakási černá postava krčící se v koutě, vypadalo to, jakoby zvedala ruce. Neváhal jsem, okamžitě zamířil a vystřelil. Zpětný ráz mě ve vzduchu roztočil. Neviděl jsem, jestli to byla trefa. Síla obepínající moje tělo o něco povolila. Čekal jsem, že dopadnu na zem na všecky čtyři, ale místo toho mě ten sráč vyslal plnou rychlostí vzhůru do stropu. Proletěl jsem hnilobou prožraným trámem jako nůž máslem a rozrazil plechy tvořící střechu. Téměř okamžitě mě zasáhl silný vítr a šlehající proudy vody. Pak zapracovala gravitace a já dopadl na záda na okraj střechy. Tisíce kapek bičovaly plechové pokrytí a stékaly dolů. Viditelnost se omezovala jen na chalupu přede mnou, pár stromů v sadu a už jen slabě viditelný polorozpadlý plot.
Překulil jsem se na břicho až k okraji a pohlédl dolů. Stál tam ten traktor, ale i tak to byla docela výška. Rychle jsem vstal a s hlasitým dupotem a prohýbáním plechů přeběhl na druhou stranu střechy. Dole stálo mechem prožrané molo a z deštěm bičované hladiny jezera vykukovala potopená loďka. Nevěděl jsem, že hned za barákem je jezírko, nebo řeka. Otočil jsem závěrem a tak pušku nabil. Prázdná nábojnice vyletěla z kolejničky, dopadla se syčením do proudu vody a svezla se po něm přes okraj. Přiběhl jsem směrem k díře, zamířil dovnitř, jen abych si ve vteřině všiml, jak proti mně letí hromada polen a nářadí. Ty začaly zespoda narážet do vlnitého pokrytí a to se pod náporem podvolilo. Uskočil jsem a div mi nepodklouzly nohy. Následovalo slepé zamíření a výstřel do tmy. Nic. Pak nabití. Rychlé zamíření… výbuch šrotu přímo pode mnou. Plechy se rozletěly do všech směrů spolu s kovadlinou, která pokrytí rozsekala. Mě to odhodilo opodál, ale naštěstí jsem nespadl, jen se mi smočil rypák ve vodě. Přiběhl jsem zpátky a ihned vystřelil do tmy. Zase nic. Následovalo zakleknutí, nabití a najednou se z horní plošiny, na kterou dosvítila baterka, vynořila mrňavá, zakrslá, ale docela objemná postavička zahalená v roztrhaném černém plášti. Zpoza kapuce svítily dvě zlatavý očka, který odrážely svit čelovky. Postava zvedla ruce, a za ní se vynořila malá propanbutanová bomba, spolu s několika dřevěnými bednami. Realita mnou otřásla tak silně, že jsem rychle a nemotorně vstal, zamířil a v tu chvíli se ozval puls a všechny ty věci vystřelily proti mě. Já akorát stejně rychle zmáčkl spoušť, zacíleno skrze mušku přímo na tu červenou bombu. Ani ne o vteřinu později se ozval ohlušující výbuch a vařící tlaková vlna rozmetala celou střechu. I přes obrovský výbuch jsem zaslechl pištivé zakvičení. Celá kůlna se silně otřásla. Plechy létaly do všech směrů. Mě to nadneslo přes okraj, ale zachytil jsem se o kus vyčnívajícího trámu. Zevnitř bylo slyšet skřípání, vrzání a praskání dřeva. Prsty mi po vlhké dřevině začaly sklouzávat. Celá kůlna se nahnula směrem k traktoru a začala se sesouvat. Chvíli jsem se držel a těsně nad zemí se pustil. Ani jsem si nenatloukl. Jen se svezl do mokré trávy, kde jsem zůstal ležet. Ihned se dostavil pocit, že mám v plicích místo vzduchu želatinu.
Jakmile jsem si uvědomil, kde se nacházím, okamžitě jsem vrávoravě vstal, nabil a podíval se na kouřící hromadu sutin, nemilosrdně prolévanou hektolitry vody padající z mraků. Nezajímalo mne, jestli ten tvor přežil. Byl nadobro pohřbený pod troskami trámů, prken a plechů. Stál jsem tam, voda už se do mě neměla jak vsakovat a přes okraj kapuce mi kapaly kapičky, stejně tak ze skloněné zbraně připravené ihned zamířit a vystřelit. Chtělo se mi strašně spát a únava mě zmáhala čím dál víc. Kdesi v dálce na obzoru zašlehaly blesky. Těžce jsem oddechoval a bolel mě hrudník. Přehodil jsem si pušku přes záda a zábnoucí ruce vnořil do kapes. Zaburácel hrom. Zmáchaným rukávem jsem si otřel čelo, ze kterého mi stékal po mokré kůži pramínek krve. Odkopl jsem kus prkna, otočil se a vydal se mokrou trávou posetou třískami, kusy zkroucených plechů a kouřících hromádek dřeva směrem k baráku. Síla mne opouštěla a já nemyslel na nic jinýho, než se došourat dovnitř, padnout na zaprášený gauč, zavřít oči… a ponořit se do snění.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Šhimba Šhimba | 25. listopadu 2012 v 11:53 | Reagovat

Pěkné =)

2 Stalker Tanker Stalker Tanker | E-mail | 25. listopadu 2012 v 12:39 | Reagovat

paráda :-)))

3 Wlk91 Wlk91 | 25. listopadu 2012 v 23:07 | Reagovat

Dobře jsem se do toho vžil :) Super

4 pololitr pololitr | E-mail | 27. listopadu 2012 v 9:42 | Reagovat

Tendle dil mne zachranil pred unudenidm!! Skvela prace!

5 prema prema | 29. listopadu 2012 v 22:54 | Reagovat

Krásně napsané, ale uvítal bych delší části

6 Po.red Po.red | 30. listopadu 2012 v 15:04 | Reagovat

prema, ale i další: Uvědomte si prosím, že díly vychází jednou týdně a protože kvalitní díly potřebují víc času, budou tedy logicky kratší. Děkujeme za pochopení a předem se omlouváme za veškeré fyzické i psychické újmy, které tímto způsobíme. Ave!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama