Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

38. Část

2. prosince 2012 v 11:00 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Výbuch mi aspoň ušetřil práci s pohřbíváním. Dopotácel jsem se celej zmáčenej dovnitř, zabouchl dveře, shodil ruksak, pušku opřel o židli, lehnul na matraci a okamžitě usnul, nevnímaje její zatuhlej smrad ani tichej šepot deště za rozbitým oknem…
Nevim, jak dlouho jsem spal, ale když mě probudilo hlasitý zavytí, byla už tma. Zděšeně jsem se posadil, okamžitě sáhnul pro pušku… a čekal. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků, ale bylo to jako pokoušet se zaslechnout veverčí pískot uprostřed hurikánu. Blízký bažiny byly plný kvákání, skřehotání, vrčení a nejrůznějšího čvachtání a pleskání křídel. Jak jsem koukal na okno, v železný příčce se odrazilo světlo měsíce přímo mě do očí. Stříbřité světlo se mi obtisklo na rohovku, ale to mě jenom ještě víc znervóznělo.
Chladnej kov Steyra mě trochu uklidnil. Zpomalil se mi dech a tlukot srdce nebyl tak intenzivní. Ale napětí zůstalo. V hlavě jsem slyšel děsivé škrábání drápů na stěny baráku, tichý vrčení… Utřel jsem si pot z čela a pomalu vstal. Hlavně dělat co nejmíň hlasitejch zvuků. Rozhlížel jsem se po temný místnosti. Nic moc nebylo vidět, jenom proužky svitu měsíce v prachu. Pomalu jsem vyrazil k oknu. Po prvním kroku děsivě zavrzalo starý linoleum. Křečovitě jsem ztuhnul uprostřed pohybu, drže prst na spoušti. Oči těkaly ze dveří na okno a do temnejch koutů malý místnůstky. Každou chvíli se mohlo ozvat zařinčení vyraženejch skel nebo lámání dřevěných třísek vykopnutejch dveří…
Bylo ticho, ale pak… jsem zaslechnul to hlasitý funění. Tep vyskočil stejně rychle jako nasranej snork. Vytřeštil jsem oči, marně se snažíc prohlídnout neproniknutelný šero všude kolem…
Bylo to tak hlasitý, že to monstrum muselo bejt v týhle místnosti. Srdce mi poskočilo až do krku, kde mi skoro znemožňovalo dejchat. Funění ještě zrychlilo…v hlavě mi tepala informace "každou chvíli to odněkud vyskočí!" Panika, která se mi rozhostila v hlavě se počala pomalu přesouvat i do prstu na spoušti. Otáčel jsem se dokola, ale ať jsem se koukal sebelíp, neviděl jsem ani hovno. Vzpomněl jsem si na toho trpaslíka, kterej mě tam dole chtěl zabít… Že by to přežil? Je tady… Možná by se mohl schovávat v tý skříni.
Odmítal jsem udělat jakejkoli pohyb. Pomalu jsem zvedal pušku, dokud se moje oko, muška a stará skříň neocitly v jediný rovině. Funění ustalo. Jakoby to, co se schovává v tý skříni, očekáváním zadrželo dech…
Ale…
Znova jsem se nadechnul, nespouštějíc skříň z mušky. Vydechnul jsem. Nádech. Výdech. Nádech… Udělal jsem krok směrem ke skříni, chvíli čekal… A bleskově ji otevřel.
Uchechtnul jsem se úlevou… Byla plná nějakejch hadrů, a smrděla babkovinou. Jinak nic… Byla prázdná! S nervózním úsměvem jsem hlavní prohrábnul starý hadry, pověšený na ramínkách. Nic nebezpečnýho… Pro jistotu jsem opatrně zkontroloval zbytek místnosti, ale nic jsem nezahlídnul. Celou tu dobu jsem se bál vlastního dechu. Bože můj…
Dorazil jsem k rozbitý okenici a opatrně vykouknul ven. U země se držela mlha. Na zahradě ještě slabě doutnalo spáleniště kůlny. Kouř pozvolna stoupal k nebi, plnýmu blikajících hvězd. Ve špinavým jezírku se odrážel měsíc. Po dešti ani památky… Jenom třísky, zabodaný do okenního rámu dosvědčovaly, co se tady včera stalo.
Odstoupil jsem od okna a znova přehlédnul místnost. Oči přivyklý tmě vedle dveří uviděly na hromadě naházenej nejrůznější bordel, jako prkna, rozbitý šutry, suť… Víc mě zaujala ta vysoká skříň.
Na starejch, rezavejch ramínkách tam visely nejspíš barevný, ženský šaty. Podle střihu patřily spíš mladý ženě nebo vysoký dívce.
Když jsem našel plyšovýho medvídka, pohozenýho v rohu skříně, jenom jsem pokýval hlavou, abych tak potvrdil své doměnky. Ale chtě nechtě, pohled na něj mě vehnal slzy do očí.
Já, kterej už jsem viděl umírat nejednoho chlapa; já, kterej sem zabil vlastního fotra, se tady rozbrečim nad nějakým medvědem. Ale nešlo to zadržet. Prostě to potřebovalo ven… Nejradši bych to sem vůbec nepsal, ale už jsem jednou řek, že budu věci popisovat tak, jak se staly. Tak tady to máte - fňukal jsem tam jako malý děcko.
Vzal jsem medvěda do rukou. Jenom kus chlupatý plyše, ale stejně… je to k pláči… proč musela ta holka nechat svýho plyšáka na dně šatní skříně? Utíkala. Před radiací. Před Černobylem… Hned jak se o havárii dozvěděly její rodiče, okamžitě si sbalili to nejpotřebnější a vypadli. Jí vzali s sebou, ale tak spěchali, že tady ta holka medvěda nechala… Třeba se pro něj chtěla vrátit, ale oni jí to nedovolili… Brčela a kopala nohama, ale vrátit se nemohla. Buďto méďa nebo její život… Jenom bůh ví, co by si vybrala, kdyby to záleželo na ní…
Třicet let tady chlupáč ležel, vydaný napospas prachu a čekal, než si ho někdo všimne. Zapomenutej, nevšímanej, ve svým smutným vězení… Je starší, než já. Sice jsem jako malej žádnýho medvěda neměl, poněvadž táta byl vždycky proti, bylo to prej zženštilý, ale vím, že bych ho tady nenechal… Žádná síla na světě by mě k tomu nedonutila… Kolik teď může bejt tý holce? Čtyřicet? Padesát? Přežila to vůbec? A jestli, kde teď žije?
Otázky mě začaly zaplavovat jako vodopád. Máma mi chtěla koupit medvěda… Tenkrát v supermarketu… Ale táta řek, že ne. Já bych svýmu synovi medvěda dal… Kdyby se narodil.
Úzkost okamžitě vystřídal vztek. Zmáčknul jsem medvěda, až mi zbělely prsty, ale myslí jsem byl daleko odtud. Bloudil jsem ve starým bytě s vlněným kobercem. Probíral jsem se dvanáct let starým vydáním novin, srolovaným v ruce chlápka, co není schopnej se zastat vlastní ženy… Přehraboval jsem se myslí zvrhlýho dědka, kterej strávil pětinu života ve vězení jenom kvůli svýmu nezastavitelnýmu vzteku… Omýlal jsem vzpomínky na detektiva Farkhova…
Seděl jsem v cizím pokoji, před cizí skříní a v rukách svíral starýho medvěda, kterej patří nějaký holce, jíž ani neznám…
Ze vzpomínek mě vytrhla strašná rána. Podvědomě jsem si utřel vlhký oči a podíval se k oknu. Nebe bylo tmavě rudý. Asi svítá…
Když jsem se otočil zpátky, chyběla medvědovi hlava.
Zvedl jsem ji z podlahy a se zoufalou marností se ji medvídkovi pokoušel nasadit na krček. Jakmile se medvěd pohnul, vždycky se vrátila na špinavou a slepenou zem.
Nakonec jsem medvěda i s hlavou dal do báglu. Nedokážu vysvětlit proč… prostě protože. A to je taky důvod.
Bágl jsem hodil ke gauči a protáhl si záda, když v tom se ozvalo mravenčení v konečcích prstů a před očima mi probleskly rudé mžitky. Stejně rychle mě začala pálit žáha a dostavil se i divnej pocit v žaludku. Všechno najednou, jakoby mnou prošel nějakej puls, kterej ale stejně rychle zmizel.
11. listopad 2012; Zóna, kdesi v okolí Jantaru
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Stalker Tanker Stalker Tanker | 2. prosince 2012 v 14:54 | Reagovat

Supr aji poloha je tam napsaná tak zhruba víme kaj sme :D

2 ShadowStalker ShadowStalker | E-mail | 2. prosince 2012 v 20:47 | Reagovat

Moc pěknej díl:-)

3 Zeus Zeus | 6. března 2015 v 7:45 | Reagovat

Postupně, co to procházím, mi čas nějak nesedí :D... Když jsem to počítal "cirka" tak mi vychází asi polovina září :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama