Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

39. Část

9. prosince 2012 v 11:00 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Prohlídnul jsem si stůl, kterej stál vedle skříně. Nebyl nic moc, prostě dřevěná deska, na kterou někdo přitloukl šuplíky. Postupně jsem je všechny otevíral, ale všechny byly prázdný. Ta holka si musela vzít všechno. Nebo tady byl někdo přede mnou…
Nechal jsem stůl stolem a krátce se podíval na hromadu bordelu. Nic užitečnýho…
"Takže tady se už nic zajímavýho neskrývá"… Po dlouhým rozhodování jsem se rozhodnul, že se kouknu do zbytku baráku.
Opatrně jsem otevřel dveře na chodbu. Ticho. Pochyboval jsem, že by někdo mohl přijít dovnitř, nicméně po svejch zkušenostech jsem si už nebyl jistej ničím. Držíce pušku ve střehu, opatrně jsem vyšel z pokojíku na tichou, ponurou chodbu. Dřevo pod linem okamžitě zavrzalo.
Leknutím jsem zkřivil obličej a strnul na místě. Zhluboka jsem se nadechnul a pokračoval dál v cestě. Napravo ode dveří byla oprýskaná a rozedřená stěna, na který visel obraz. Znázorňoval nějakýho chlápka s vidlema, jak stojí uprostřed zažloutlýho pole a kouká do slunce.
Vlevo ode dveří chodba pokračovala. Byly tam dvoje dveře a schody.
Výzdoba byla naprosto normální… Pořád jsem nemoh uvěřit tomu, že tady dřív někdo bydlel. Stěny do poloviny obkládala dřevotříska a pak pokračovala poničená bílá tapeta s pruhama. Jediný světlo sem proudilo ze zatlučený okenice a z dětskýho pokoje za mnou.
Nakonec jsem se rozhodnul jít do místnosti naproti pokojíčku. Opatrně jsem vzal za kliku, aby nezavrzala. Pomalu jsem otevíral skoro čtyřicet let starý dveře a modlil se, aby to šlo potichu. Otevřely se sotva tak, abych prošel a následně se vsunul dovnitř.
Noha zavadila o prázdnou flašku od piva ležící hned u dveří. Zase jsem ztuhnul, v duchu si nadávaje do idiotů a čekal, až se rámusící lahev přestane otáčet… Pak jsem se pohnul a jedním pohybem se ocitnul v místnosti, pušku připravenou k výstřelu.
Hned mě napadlo, že je tady nezvyklý teplo. Příčinu jsem spatřil vzápětí - malý ohnišťátko, dohořívající uprostřed místnosti a poměrně zachovalý zasklený okno.
Jasně, to je sice hezký, ale ten oheň musel někdo rozdělat a ten někdo je tady v tomhle domě… Útroby mi sevřela ledová pěst strachu.
Vzápětí se ale uvolnila.
Ten někdo ležel kousek od ohniště a zachumlanej do pokrývky, tvrdě spal. Vedle něj ležela prázdná flaška od vodky. Chtě nechtě jsem se vzrušením usmál. Takový štěstí se nenaskytne každej den… Nechutný úsměv mi setrval na tváři i potom, co jsem pomaličku přistoupil ke spáči, opatrně vytahujíc nůž. Nemohl jsem si nevšimnout, že stalker je neozbrojenej. Jediná zbraň - Makharov - ležel dobrej metr od jeho povislý ruky. Neopatrnej zelenáč. Hloupej, ufňukanej maminčin mazánek. Neunikl mi dobrej, béžovej, pevnej kabát.
Zelenáč se ve spánku trochu pohnul a mlasknul. Na okamžik mi blejsklo hlavou, že bych ho mohl ušetřit a třeba se s nim i spojit - nakonec, ve dvou se to líp táhne. Ale jenom na prchavou chvilinku.
Vrazil jsem mu nůž až po jilec pod bradu a pevně stisknul jeho krk. Škubnul sebou a ruka bezmocně vyrazila proti mýmu obličeji. Rozespalej výraz na tváři se okamžitě změnil ve zděšenou masku plnou nekonečný hrůzy. Do očí mu vyhrkly slzy. Ústa se formovala ve zděšenej výkřik, ale z probodnutýho hrdla nevyšla ani hláska. Kluk zachroptěl a celý tělo naráz ztuhlo. Po ruce mi stejkala teplá krev a zatejkala až za rukáv. Pomalu jsem nůž vytahoval, sledujíc, jak se kůže na jeho krku pružně natahuje. Čím víc byl nůž vytaženej, tím víc krve teklo.
Je po všem…
Byl jsem zpocenej, udejchanej a motala se mi hlava. Jako bych běžel maraton. Bezmyšlenkovitě jsem odhodil plesnivou deku a chtivě sáhnul po koženým kabátě. Doslova jsem ho z mrtvýho kluka serval. Když jsem ho nasazoval, ještě hřál. Voněl po vydělaný zvířecí kůži… V kapse jsem našel deset rublů a jednu tužkovou baterku. Vzápětí jsem zjistil její účel - Makharov, kterej zelenáč používal jako zbraň, měl na spodní straně malou svítilnu. Pokrčil jsem ramenama a zbraň vyměnil za svoji. Zdála se docela zachovalá a navíc se hodila vzhledem k tomu, že mi dodělala moje vlastní svítilna.
Vzal jsem pistoli do ruky, abych ji okamžitě vyzkoušel, ale svítilna se odmítla rozsvítit. Ten idiot ji nechal celou noc zapnutou… Vymělnil jsem baterky, ale ať už jsem čekal cokoliv, rozhodně ne to, že i ta druhá bude vybitá. S těžkým povzdechem jsem pistole zase vyměnil a nechal si svoji starou pistoli.
No co. Aspoň mám kabát.
Na mrtvýho kluka jsem se skoro ani nepodíval. Pod jeho hlavou se mezitím nahromadila velká kaluž krve, která pomalu protejkala skrz rozpraskaný linoleum a vpíjela se do dřeva pod ním. Blbec zelenej…
Opustil jsem místnost. Musel jsem zase vyjít do tý hrozný zimy, která byla v celým baráku.
Díky novýmu kabátu už aspoň nebyla tak hrozná. Došel jsem k zatlučenýmu oknu a škvírou se podíval ven. Nemohl jsem si nevšimnout porudlýho, zataženýho nebe a silnýho větru. Nejspíš svítá, i když takovýhle svítání jsem ještě nikdy neviděl…
Jak jsem se předklonil, něco mě tlačilo v prsní kapse od kabátu. Sáhnul jsem tam a s překvapením vytáhnul tužku a kus papíru. Tužku jsem si okamžitě schoval, poněvadž ta moje už skoro dopisuje. Taky bych potřeboval nový ořezávátko…
Rozložil jsem papírek a objevil nějakej dopis. Pomalu jsem začal číst text napsaný azbukou (pro lepší orientaci přepisuju v latince):
Stalkere,
je to asi dost hloupé, že ti o sobě dávám vědět zrovna takhle, ale nenapadlo mě nic lepšího.
Když jsem se sem vracel, našel jsem tě ležet v místnosti té dívky, která je už dávno pryč.
Zdálo se mi hloupé tě budit, vypadal jsi dost zničeně, tak ti tady aspoň nechávám tohle psaní.
Až se vzbudíš, budu nejspíš ještě spát v pokoji naproti, ale klidně mě vzbuď. Bydlelo nás tady víc,
ale většina ze skupiny už to dávno vzdala… Ostatně ti všechno můžu vyprávět, jestli

Tady dopis končil. Otáčel jsem papír v rukách, jestli najdu pokračování, ale nebylo tam. Pro jistotu jsem si to celý přečet ještě dvakrát.
On o mně věděl. Mohl mě klidně podříznout jako chovný prase… Napsal mi dopis, kterej ale nejspíš zapomněl dopsat nebo usnul při psaní…
Nevěděl jsem, co si myslet. Kouknul jsem na svoje ruce, potřísněný cizí krví a prostě nevěděl, co dělat…
Můj bože…
V dolním patře se ozvalo zaštrachání.
"Ej! Ondržej! Prichadi vnis!"
11. listopad 2012; Zóna, kdesi v okolí Jantaru
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šhimba Šhimba | 9. prosince 2012 v 12:18 | Reagovat

Nechtěl bych být teď v kůži hrdiny =D

2 bloody cardinal bloody cardinal | Web | 9. prosince 2012 v 12:55 | Reagovat

[1]: Taky ne :D

Drobná konstruktivní kritika: přechodník mužského rodu jednotného čísla je 'Drže' pušku ve střehu. 'Držíc' je ženský rod j.č. a 'držíce' je množné číslo.

Jinak děkuji za úžasné příběhy, jen tak dál :)

3 dominigos dominigos | 9. prosince 2012 v 18:05 | Reagovat

hrdina me ted celkem zklamal

4 smok smok | 9. prosince 2012 v 21:25 | Reagovat

nas hrdina sa meni na chladnokrvneho vraha :( chudak ten stalker stalker

5 Štefan Štefan | 9. prosince 2012 v 21:33 | Reagovat

Nejsem pro happyendy ale tohle co udělal je svinstvo největšího kalibru. Čekal jsem spojence a přítele na život a na smrt .. nedá se nic dělat .. leda čekat další týden

6 ShadowStalker ShadowStalker | 10. prosince 2012 v 14:06 | Reagovat

[5]:Nojo, ve hře klasika, tam to občas udělal každej, ale tady mi to přišlo docela zbytečný a hlavně mi to moc k postavě hrdiny nesedělo, když do teďka vždycky zabíjel jenom když musel... I když ten kabát za to asi stál...

7 Po.red Po.red | 10. prosince 2012 v 16:01 | Reagovat

Dočkejte času jako husa klasu! :-))

8 Jimmy Jimmy | 10. prosince 2012 v 18:23 | Reagovat

jaj :( Sergej má ted pech.. jsem zvědavý na pokračování..

9 QwertyCody QwertyCody | 16. prosince 2012 v 18:25 | Reagovat

Zbytečná smrt zelenáče :/
Sergej by měl více přemýšlet něž něco udělá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama