Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

40. Část

16. prosince 2012 v 11:00 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
"Održej! Vstavaj, itie medlicejna svinia!" zařval muž pod schody.
Ticho. Fičení větru a slabé vrzání dřeva v celém domě.
"Nu i čto jesť s tabuj?" nechápal stalker. Na schodech zaduněly první kroky. Ustaly. Rozhlédl jsem se.
"Kurva," zamumlal chlap spíš sám pro sebe. Slyšel jsem, jak si přehazuje pušku přes rameno a namáhavě začíná stoupat.
Ujistil jsem se, že je v komoře náboj. Může bejt sám, a to bych ho určitě dostal…
"Kde je Ondřej?" … nebo jich je víc, a to zařvu. Opatrně jsem udělal krok vzad, ale prkna mě okamžitě prozradily.
Muž na schodech se zarazil. Teď nebo nikdy…
"Hore. Zchlastal sa a teraz tam leží ako chciplá pseudokrava," odpověděl první jinou řečí. Dva kroky do pokoje.
"To je idiot!" Krok k mrtvole, zavrzání.
"Počujem ho, jak tam pochoduje." Ztuhl jsem na místě. Chlap na schodech zase změnil jazyk. "Ondržej, švilij, poka tam dojdu a nadavam ti tumakaov! Odkryvaetsa emisija!" křičel naštvaně. Na schodech se ozvalo cílevědomé stoupání nahoru.
Bleskový otevření okna, vyhození pušky, skok.
Nejistota, vichr, rudé nebe, pád z patra…
Těžce jsem dopadl. Ozval se poraněný kotník. Hledal jsem pušku. Ležela přímo pod nohama. Masivní pažba rozlomená na dva kusy. Popadnul jsem, co z ní zbylo, hodil to na řemen přes rameno, shodil AK a svižně vyrazil od baráku.
Běh k lesíku. Nohy čvachtaly v blátě. Rychlý pohled za sebe. Z okna pokoje na mě zíral chlap. Obrat a dávka jeho směrem.
Kulky zabubnovaly po dřevěný stěně. Chlap pořád nestřílel. Zabýval se mrtvolou. Další dávka, náboj se zaseknul. Puška na rameno, úprk k lesu…
Střelba. Kulky mi lítaly kolem hlavy. Gejzíry bahna, pilin a vody. Musím to stihnout! Nohy byly jak ze železa. Ještě kousek!
Deset metrů. Pět. Kulky všude kolem, ohlušující palba. Ozvěna výstřelů linoucí se krajinou. Zásah do stehna. Další náboj prolít krkem. Krev, tryskající, rudá, horká. Chlad…!
Divoce jsem se rozkašlal, lapajíc po dechu.
Tma. Přerývavý dech. Zima. Pot stékající po tváři. Škubání v kotníku.
Na krku mě studilo… Sáhnul jsem na to místo a prohmatal ho. Žádná stopa po ráně. Jenom voda.
Další ledová kapka mi přistála rovnou na tváři. Cukl jsem hlavou a pudově ji setřel.
Déšť bubnoval na rezavý parapet. Zachumlal jsem se do bundy.
Ruce byly čisté… Jedna je mokrá, válela se v kaluži na linoleu.
Otřásl jsem se. Pomalu se mi začínaly vracet vzpomínky.
Sáhl jsem za opasek, abych vytáhl nůž a dlouho si ho prohlížel. Vlna odporu mě zaplavila s náhlostí jedoucího vlaku. Vzal jsem batoh a prohlédl ho. Chyba. Něco schází. Hodil jsem ho na prázdnou desku stolu.
Krev, zatékající pod rukáv…
Prudce jsem otevřel skříň.
Bezhlavý mé'da… Smějící se dívka…
Venku pršelo… stále pršelo… nebe zatažené. Na zahradě se máčelo spáleniště.
Kouř, stoupající k nebesům, plížící se slepí psi…
Váhal jsem, jestli mám vzít za kliku protějšího pokoje.
Rámusící flaška, lidé okolo ohně…
Dveře se vrzavě otevřely. Oknem sem proudil studený vzduch a déšť. Místnost, temná jako noc, zela prázdnotou. Jestli tenhle dům někdy někdo obýval, tak nejdříve před třiceti lety.
Vydechl jsem úlevou… Teprve teď se mi podařilo strčit nůž zpátky do pouzdra.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje a zničeně dosedl na gauč. Zóna… nepřestane, dokud člověka neuštve k smrti. Neúnavně pronásleduje slabou lidskou mysl, dokud z ní nevysaje veškerou naději a radostný vzpomínky. Dneska neusnu. Nepříjemnej zvuk mě donutil zvednout hlavu.
Hned nato jsem vyskočil. Steyr vzal místo v mejch rukách. Oči se zapíchly do temnoty chodby.
Na stole se válel dobrej, béžovej, pevnej kabát. Na suchý, zaprášený luneloum se z něj pomalu snášely kapky vody a bahna.
Chodba byla tichá, zlověstná a… černá. Vítr pročísl prastarou záclonu a pohupoval s odlepenými cáry tapet. Ťuk. Ťuk, padaly kapky. Zavrzala podlaha.
"Sergeji." Tichý, pomalý hlas. V hlavě začínalo hučet, prsty ztuhly zimou.
Vítr dole rozrazil vstupní dveře. Ťuk. Ťuk. Tichý pohyb na chodbě. Zašustění pláště.
"Vrahu." Šeptající hlas, plný nenávisti. Mým tělem projel ledový záchvěv. Zaskřípalo prkno u dveří. Světla potemněla.
Masivní pažba pušky, kterou jsem držel v ruce, se rozlomila na dva kusy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dominigos dominigos | 16. prosince 2012 v 12:16 | Reagovat

nic víc než jen WoW jent tak dále ,)

2 Stalker Tanker Stalker Tanker | 16. prosince 2012 v 14:07 | Reagovat

trošku zmatené ale dobré :-)))

3 tom tom | E-mail | 16. prosince 2012 v 15:48 | Reagovat

vůbec nevim vo co go , zmatené

4 Wlk91 Wlk91 | 16. prosince 2012 v 23:16 | Reagovat

Uplně jsem se v tom ztratil, ale jestli to chápu, tak to celý byl sen, jak někoho podřízl v minulým díle a jak tam teď přišli další chlapi... a šli po něm.. Jak to střelili do nohy a krku, tak se asi probudil... a teď se mu to asi zase zdá, že mu někdo říká ty vrahu.... Tak jsem to pochopil

5 vojtta09 vojtta09 | 17. prosince 2012 v 1:13 | Reagovat

hodně zmatený. ale halušky sou svině. těžko říct co je skutečnost a co jen výplody fantazie a halucinací. jen tak dál. a stále doufám že jednou to vyjde knižně. klidně bych vám na to přispěl. a myslim že bych nebyl jedinej

6 smok smok | 23. prosince 2012 v 23:15 | Reagovat

nemal u byt new diel ? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama