Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

41. Část

20. ledna 2013 v 11:00 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
"Uklidněte se!"
Šum a výkřiky, které se v místnosti začaly ozývat po vyřčení oné zdrcující novinky, se poněkud ztišily, ale rozhodně ne úplně. V síni se ozývala zvolání typu: "To je neslýchané!" a "Zaslouží smrt!"
Lidé počali dokonce vstávat z lavic a hrozit porotě pěstí. Některé museli zadržet až strážníci, postavení kolem.
"Ticho v soudní síni!!!" zařval rudý soudce a zabušil masivním kladívkem do podstavce. "Uklidněte se nebo vás nechám všechny vyvést ven!"
Výhružka zapůsobila - větší část davu se uklidnila, nicméně ve vzduchu nepřestávala viset nevole a husté napětí. Lidé mě probodávali nenávistnými pohledy, stejně tak jako porotu. Ti, kteří se mě chtěli zmocnit, zůstali odhodlaně stát těsně před ozbrojenými policisty.
"Rozsudek je následující: vězeň Sergej Lvovič Andropov je usvědčen z vraždy svého otce a těhotné ženy, neboť se na noži našly otisky jeho prstů, pistoli dokonce sám vlastnil a svědci situace žádní nejsou nebo již nežijí…" V tomto místě se soudce na zlomek sekundy zadrhnul a úkosem pohlédl na generála, sedícího v hledišti, "… a porota se usnesla na trestu odnětí svobody po dobu dvaceti let ve věznici Butyrka." Poslední slova zanikla v ohlušujícím výbuchu protestů a námitek. "Jak ho můžete jenom tak zavřít?! Ten otcovrah si zaslouží leda provaz!!", "Na hranici s tou sviní!", "Když se nestydí zabít těhotnou ženu, rozpárejte ho jako morče!" Nakonec musel opět zakročit soudce.
"Tak budete zticha, chátro jedna zasraná?!" To si neměl dovolit. Síň, snad poprvé od počátku vyšetřování, utichla. Soudce si sedl na křesílko a zaraženě hleděl před sebe. V rukou obracel drahou propisku. Slova, která právě vyřkl, by ho mohla stát i úřad. Ale beztak už měl kariéru pěkně v hajzlu, po tom rozhovoru s generálem… Nakonec pokynul strážným.
Byl jsem odveden zpátky do cely, kde jsem měl ještě několik měsíců čas přemýšlet o "vyšetřování". Celý ten proces byl absurdní. Proč bych proboha zabíjel každýho jinou zbraní? Proč bych Boženku vůbec zabíjel? On tam vtrhnul jako velká voda, nemohl jsem nic dělat… potom, co ji zastřelil, jsem neměl moc na výběr. Jenom nevim, kde ten parchant našel můj revolver. Vždycky jsem ho nosil u sebe… Dokonce, i když přišel k nám domů, měl jsem ho u sebe… Za pasem, přesně tady.
Sáhnul jsem si na místo u boku, kde revolver vždycky odpočíval. Boženka byla vždycky proti.
--
Když zazněl výstřel, celým panelákem se rozlehl výkřik plný strachu a obvinění. Boženka se svezla na kostkované linoleum, a blednoucí dlaní si svírala zakrvácenou ránu. Otec na mě zíral s očima plnýma nekonečného strachu…
NE!!!
--
Pocit viny mě pronásledoval už od chvíle, kdy jsem hladil její chladnoucí tvář. Při jejím letmém doteku se všechny obavy obrátily v prach, ale jakmile vydechla naposledy… vrátily se v dvojnásobné síle. Doteď si vyčítám, že jsem něco neudělal. Mohl jsem mu v tom zabránit, kdybych nebyl takový srab. Kdybych byl ve stejné situaci teď, bez váhání bych mu urval koule a donutil ho je sežrat, jakmile bych ho uviděl třeba jenom škvírou ve dveřích.
Jedno ale můžu odpřísáhnout - to, co píšu sem, je svatosvatá pravda. Slíbil jsem si, že sem napíšu všechno a přesně tak, jak to bylo, nechci nic zamlčet ani vynechat. Boženku jsem nezabil, svého otce ano.
Tehdy jsem neměl odvahu se mu postavit… měl jsem to udělat už dávno předtím, když mi vzal matku. Nikdy si to nepřestanu vyčítat…
Svezl jsem se na zadek. Zádama jsem se opíral o stěnu a svůj pláč se snažil skrýt v dlaních.
_ _
Vystřelil jsem. Kulka se zarazila hluboko do dřevěných futer.
Přízrak zmizel stejně rychle, jako se objevil. Prázdná nábojnice dopadla na lino a tlumeně zacinkala. Ve vzduchu byl cítit silný smrad čpavku a octa. Škvírami ve stěně se zeleně zablesklo a ozval se hrom. Nic se ale dál nedělo, náhle bylo ticho jako v hrobě, přerušované meluzínou. S bušícím srdcem jsem dosedl na gauč a snažil se urovnat myšlenky. Vytáhnul jsem mapu a přibližně určil svoji pozici.
Západní Jantar. Do Roztoku mi zbývalo okolo šesti kilometrů plus minus pět set metrů.
Přešel jsem k oknu a pozoroval rozlehlé bažiny. V dálce líně pluly temné mraky, překrývajíc tak bledý měsíc a celé okolí bylo ponořené do jemného, béžového oparu. Rozsypanou stodolu jsem z tohoto úhlu neviděl a navíc, kromě ní tu nic kromě traktoru a všemožného harampádí nebylo.
Tady v domě mi nic nehrozí, snad kromě pavouků a zmutovaných švábů.
Celý pokojíček - tak jsem se rozhodl tomu říkat - jsem ještě jednou prohledal. Skříň byla prázdná, stejně tak stůl. Prohmatával jsem gauč, dokonce i rozebral jednotlivé matrace, ale jediné, co jsem našel, byl prach a pár šroubků, které jsem vytahal ze ztrouchnivělé, dřevěné kostry (nemám nejmenší ponětí, k čemu původní rodině mohla sloužit). Uložil jsem je do pytlíku.
Jako poslední přišla na řadu hromada suti, což byl pravděpodobně zbytek po propadlé střeše, ale tu jsem zhlédl jen zběžně. Jenom nepoužitelné kamení a dřevo, na které ještě skapávala voda.
Rozhodl jsem se prohledat celý dům. Nalomenou pušku - doteď nevím, jak se to mohlo stát - jsem nechal na gauči a ozbrojil se AK. V poloprázdném zásobníku bylo sotva několik nábojů, v batohu mohl být při troše štěstí ještě jeden takový. Ze svý čelovky jsem ještě vyždímal trochu šťávy, takže všechno bylo připraveno na průzkum.
Pořád jsem se nepřestával klepat po tom zjevení, nicméně po ohlušujícím cvaknutí pojistky jsem se přece jenom cítil víc v bezpečí. Vzal jsem ze stolu svůj bágl a vyšel na chodbu.
Tam mě přivítaly husté šero a tuhý mráz. Vytáhl jsem si límec bundy až k bradě, oklepal se, ale pokračoval dál.
Na opačném konci chodby byly dvoje dveře. A schody dolů…
--
"Ondržej! Vstavaj, itie medlicejna svinia!"
"To je idiot!"
"Kde je Ondřej?"
--
Zaznělo mi to v hlavě jako by na mě někdo volal z lesa. Jedny dveře byly zamčený. Vzal jsem za kliku a silně zatlačil. Dřevo sice zaskřípalo, jenže dveře se ani nehly. Pokusil jsem se je i vykopnout - bezvýsledně. Zrovna tak bych se mohl pokoušet projít stěnou.
Udeřil jsem do trouchnivějících futer a probodl ten odporný kus dřeva, jemuž lidi říkáli dveře, nenávistným pohledem. Tak blízko a přece tak daleko… Naposledy jsem silně zatlačil, dveře jakoby užuž povolovaly, ale asi mi prostě chyběla síla na poslední zatlačení. Ani se nedivim, když pomyslim na můj chudý jídelníček - co jsem to měl včera? Kuřecí masíčko po Indicku? Vepřovou pečínku na medu? Hovno… Leda třísky a střelnej prach. Nechal jsem toho.
Nasupeně jsem vzal za kliku druhých dveří. Vzápětí mi dal tento prokletý bytový komponent najevo, jak moc se mu nelíbilo zacházení s jeho protějškem - staré, rezavé panty se okamžitě vytrhly z červy prolezlých futer a těžký, masivní dveře mi prostě zůstaly viset v ruce, až to se mnou trhlo. Křečovitě jsem chytil kliku. Bylo to víceméně podvědomý, ale asi mi to zachránilo kosti, poněvadž tyhle dveře se z nepochopitelnýho důvodu otvírali ven, místo dovnitř, jako ostatní.
Pro jistotu jsem kus dřeva podchytil ze strany, pak jsem je opřel vedle o stěnu.
Byla to koupelna. Starý umyvadlo, nad ním skříňka a vedle toho všeho smaltovaná vana a za záclonou odporně páchnoucí suchej hajzl. Malým okýnkem vysoko na stěně sem střídavě pronikalo světlo blednoucího měsíce.
Víc ze zvědavosti, než z opravdový touhy, jsem otočil páčkou od umyvadla. Jakmile hluboko v domě cosi začalo tiše bublat, lomozit a prskat, zaplavila mě vlna naprosté blaženosti. Těžko se popisuje ta euforie, která mě náhle přepadla, zvlášť na špinavé stránky, tužkou seřezanou nožem, při minus deseti stupních. Zdá se, že v Zóně začíná zima, ostatně už je tuším jedenáctého nebo dvanáctého listopadu.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Z útrob starého, zašpiněného kohoutku začala vytékat smrdutá voda, zbarvená rzí. Ale pořád to byla voda! Tekoucí…
Do očí mi skoro vytryskly slzy. Vzápětí jsem se hlasitě rozesmál. Ani nevím proč, prostě proto.
Majitel domu kdysi pravděpodobně odmítl veřejné potrubí nebo mu ho naopak ani nenabídli a zbudoval tady vlastní vodovod. Voda se nejspíš sbírá z dešťů a možná i z jezírka u domu. Pro jistotu jsem zkontroloval schodiště a z oken i okolí domu.
Pak jsem přistavil dveře - starý zvyk civilizace - a umyl si ruce i tvář. Překvapilo mě, že místo pečlivě oholené brady mi trčel hustý vous. Nebyl nijak dlouhý, ale o to víc potřeboval vodu a mýdlo. Mokrýma rukama jsem otevřel skříňku nad umyvadlem a, Zóna se slitovala!, leželo tam skoro vypotřebované kostkové mýdlo. Hned vedle dokonce stála tubička s několika tabletkami vitaminu C a ještě nějaký lék na prostatu. Jedno céčko jsem pro jistotu hned spokl a pak oba léky vložil do báglu. Dědků je tady dost, potíží ještě víc a léků jako šafránu. Když se budu snažit, seženu za ten lék na prostatu slušný protiradiační injekce.
Po umytí tváře, jsem si svlékl bundu i kalhoty a navzdory bičujícímu chladu se celý vykoupal v ledové vodě. A jestli byla radioaktivní, to mi bylo v celku šumák. I kdybych nastydnul, ten osvěžující pocit za to prostě stál. Jenom na vlasy už jsem si netroufnul, poněvadž hlava nastydne jako první, jak říkala moje matka, než zemřela… na nemoc zvanou můj otec.
Dokončil jsem hygienu. Mnohem lepší… Všechen prach, zaschlá špína a krev i bláto šly dolů a já byl jako z alabastru. Ze záchodu jsem sbalil navlhlý toaleťák a stařičký časopis Artek (ačkoli mi to bylo trochu divné, poněvadž pokud vím, tak začal vycházet až někdy v roce 1988 nebo devět, teď si přesně nejsem jistý). Zóna tady pro mě přichystala doslova zlatý důl… Taky už jsem si ho zasloužil po tom všem svinstvu, co se mi tady dělo.
Mýdlo jsem zabalil do kusu záclonky z okýnka nahoře.
Na chodbě na mě věrně čekala stará otázka - zamčené dveře.
--
11. nebo 12. listopad 2012; Zóna, kdesi v okolí Jantaru
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Shimba Shimba | 20. ledna 2013 v 18:19 | Reagovat

Jsem z toho celkem zmatený, tato kapitola je ta stará, ale přepsaná ne?

2 Anonym Anonym | 20. ledna 2013 v 19:02 | Reagovat

[1]: Taky mi přijde.

3 Po.red Po.red | 20. ledna 2013 v 19:44 | Reagovat

Ne tak docela. Stará kapitola byla sotva poloviční, nedodělaná. Dostala se sem víceméně náhodou... Tento nový díl je finální verze (a mimochodem asi o 1 A4 delší :-D).

4 Skippy Skippy | 9. září 2015 v 18:32 | Reagovat

Toaleťák? Po 30 letech a "jen" navlhlý
??? Ten byl z kavlaru, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama