Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

43. Část

3. února 2013 v 11:00 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Pušku jsem nechal opřenou o zeď vedle mýho batohu u nebožtíka a prozatím nechal bedny bednami. Plechovka v ruce studila a má nedočkavost stále rostla, stejně tak jako díra na víku pod tíhou nože. Přešel jsem k oknu a posadil se na parapet. Postupující mraky zakrývaly měsíc jen částečně, a tak byly vidět nádherné paprsky, snažící se probít si cestu k zemi. Tam, kde byla voda a ne bahno, se matně prosvětlená obloha odrážela jako v zrcadle.
Nad tou křovisky, vysokou trávou, a stromy prorostlou pustinou se místy vznášel jemný, našedlý opar. Nevěděl jsem, kolik je hodin. Ostatně mě to ani tolik nezajímalo, protože mé nozdry již delší dobu nasávaly nádhernou vůni studeného lančmítu. Ano, byl to on. Normálně bych ho asi nežral. Patřil do kategorie těch jídel, které sice sníte, ale nijak je nevyhledáváte. Prostě je lidově řečeno "nemusíte". Já měl ale radost jako malej fakan, co dlouho neměl nic sladkýho a najednou dostal obří čokoládu s oříškama.
Konečně bylo víko odřezané a já mohl vypnout čelovku, abych aspoň ještě trochu ušetřil na zcela vybitých baterkách. Nasál jsem tu jemnou vůni mletého masa, vnořil do něj prst, trochu si nabral a ochutnal. Mým tělem prostoupil chuťový orgasmus. Najednou mi připadalo, že žeru to nejchutnější jídlo na světě. K naprostému vychutnání mi chyběl jen chleba, ale to se dalo oželet, vzhledem k tomu, že plechovka byla docela velká a plná až po okraj.
Nůž jsem použil jako lžíci. S každým soustem se moje tělo čím dál více rozplývalo blahem a žaludek mi dával jasně najevo, že je maximálně šťasten. Snažil jsem se jíst pomalu, abych hned zase všechno nevyblil.
Zatímco jídlo mizelo v mých útrobách, díval jsem se z okna do dáli. Byl tu docela pěkný výhled. Kapucou mi lomcoval jemný, studený větřík. Mou pozornost ale upoutaly ty záblesky, který se klikatily na obzoru. Někdy byl slyšet hrom, někdy ne. To mi přišlo hned divný, protože ty klikyháky nebyly zas až tak daleko na to, abych neslyšel ani pitomý zahřmění. A navíc, tyrkysově zelený blesky jsem taky viděl poprvý v životě. V Zóně jsem vlastně spoustu věcí viděl poprvý v životě…
Když jsem tam tak v klidu seděl a vnímal tu tichou nádheru a svým způsobem harmonii, napadlo mě, jak hrozně málo popisuju prostý, obyčejný věci - prostě maličkosti, který mi každej pitomej den zpříjemňujou život. Západ slunce, chladivej větřík ve tváři, roztrženou nohavici, rezivějící nůž… Nevím, jak bych to popsal, zkrátka věci, co mě naplňujou zoufalou radostí… Člověk v situaci, jakou prožívám já, hledá radost všude, kde může. Aspoň do tý doby, než z něj ten věčnej hon za marným štěstím vycucá poslední špetku duše…
Pak mě vlastní myšlenka zarazila. Že bych se na starý kolena stal sentimentální tvor? Já? Ale ta myšlenka mi nepřestala vrtat hlavou, tak jsem rozhodl, že ji odložím a promyslím.
Zvláštní, že tohle všechno mi proběhlo hlavou mezi dvěma soustama.
Myšlenky jsou vůbec zvláštní - takovej smrtonosnej klid je tam venku - přitom tam je takovejch anomálií, takovejch pastí a tichýho nebezpečí, co mě ve vteřině rozemele na kaši, a já nevím, co dalšího… a já si tady v klidu sedím… a žeru. Jakoby mě nic netrápilo.
No co, na odpočinek a na žrádlo má nárok každý, v posledních dnech speciálně já. Ale stejně mě to nepřestávalo fascinovat a děsit zároveň, to tíživý ticho a klid.
Plechovku jsem úplně vyškrábal a ani ne za dvacet minut byl obsah sněden. Při olizování nože mě přes nos udeřila silná vůně ozónu.
Najednou se prudce oteplilo a než jsem stačil cokoliv udělat, venku se prudce zablesklo a ozvala se rána tak strašná, že mi poskočily vnitřnosti, rozbolely zuby a uši zalehly. Shodilo mě to z parapetu. Objevil se druhý záblesk, sytě zelený a proklatě blízko.
Další zachvění a rána.
Překulil jsem se na záda a začal se rychle sunout ke zdi. O něco jsem se praštil do hlavy. Venku něco bzučelo a okolí se pomalu halilo do světélkující, zelené mlhy. Stejně tak i vnitřek místnosti. Zip mi najednou začal bláznit a elektrizovat… pak i knoflíky. V uších mi bzučelo.
Konečně jsem byl u zdi a mohl se pořádně rozhlédnout.
Vyrazilo mi to dech.
Po stěnách a po podlaze se plazily tenké a dlouhé, blikající klikyháky. Něco jako blesky. Kolem čeho se omotaly, to se vzneslo do vzduchu a levitovalo to prostorem jak v beztížným stavu. To, o co jsem se praštil do hlavy, byla již vznášející se plechovka broskví, kterou jsem nechal na zemi a která se teď tím nárazem točila jak káča. Kdyby ty světélkující věci byly smrtelné, nejspíš bych už nežil, protože se plazily i po mě.
Já ale nic moc necítil, jen takové lehké mravenčení a opravdu silnou vůni ozónu. I viditelnost se zlepšila, nebyla už taková tma. Ve vzduchu se vznášelo něco jako malé třpytky a spousta věcí. Moje puška, plechovky, bedničky, hodiny s kukačkama, nějaké nářadí a oba dva batohy. Jen mrtvola, hadry, uhlíky a kousky prken byly na zemi a nehly se, ač se po nich ty "blesky" plazily sebevíc. Knoflíky a zip na mojí bundě vibrovaly a dávaly mi elektrické šoky. Nicméně, šlo to vydržet.
Za chvíli místnost připomínala komoru na vesmírné stanici, kde v prostoru plují nejrůznější předměty. Nazelenalá mlha se vznášela všude okolo mě plná třpytek a blikajících blesků, plazících se po stěnách. Bylo slyšet silné bzučení a praskání.
Venku se ozvala další rána, všechny předměty ve vzduchu to vymrštilo do všech směrů a mlha v tu chvíli ještě zhoustla. Jen tak tak mě minulo odřezané víko a zarylo se do cáru tapety ve stěně. Pokusil jsem se vstát a nějak nevnímat tu bolest od plechovky, která mi narazila do temene hlavy. Dopotácel jsem se k oknu a podíval se ven.
Naskytnul se mi neuvěřitelný pohled. Prostorem těsně nad zemí se vznášel zářící, nafialovělý, elektrizující vír. Trochu jako menší tornádo. Neustále měnilo směr a kolem něj levitovalo nejrůznější harampádí. Co bylo v jeho bezprostřední blízkosti, se točilo okolo něj, ale nijak zvlášť rychle. Ostatní, co bylo dál, se jen tak líně pohupovalo v prostoru. Obličej mi profukoval teplý větřík.
Přímo ze středu té anomálie vyplouvaly ty tyrkysové, třpitkovité výpary a vyplňovaly prostor okolo. Pod rukama se mi začal třást parapet a bylo vidět, že povoluje… jakoby ho něco tahalo směrem k té svítící věci venku. Z nejrůznějších směrů přilétávaly úlomky vycucávané ze zdí, suti a vysoké trávy. Ta anomálie asi byla magnetická a uváděla do pohybu jen kovové věci, což bylo ale trochu divné, protože měď není magnetická. To je ale jedno.
Na tom všem mě ale potěšila jediná věc, byl jsem pořád naživu. Bylo neobvyklé narazit na anomálii, která vás nezmrazí, nerozemele na kaši, nerozpustí, neusmaží, nebo nevystřelí bůhvíkam. Asi není smrtelná, i když, co já vím, ten vír třeba jo. Nechtělo se mi to pochopitelně zkoumat, protože moje dosavadní zkušenosti mě naučily, že kdo je moc zvědavej, je taky hodně brzo mrtvej. Nezbývalo mě tedy nic jinýho, než zasednout ten bláznící parapet a sledovat tu světelnou show, dokud neskončí.
Za těch deset minut stihla anomálie procestovat celý dvorek a sebrat snad vše, v čem se nacházelo alespoň nějaké železo. Celé okolí bylo protkáno nejrůznějšími, létajícími a točícími se předměty. Po chvilce začal vír kolabovat, hasnout a rozplývat se. Se zájmem jsem sledoval tu hru barev, když anomálie ztrácela svou sílu, zpomalovala, a zmenšovala se. Její objem se scvrknul najednou na velikost malé zářící, tmavě zelené koule, která do sebe začala nasávat všechnu tu tyrkysově zelenou mlhu. Všechny věci ve vzduchu se k ní pohnuly jen nepatrně. Celé se to podobalo vypouštění vany. Pak něco silně zapraskalo, zalehly mi uši a zatmělo se.
Svět okolo mě se v mžiku opět ponořil do husté tmy a lomozu padajících předmětů, které ještě před vteřinou líně proplouvaly vzduchem. Až se podlaha uvnitř otřásala. Odpověděla i ozvěna, protože ten bordel byl skutečně velký. Promnul jsem si oči a zamžoural dolů.
V temnotě, která by se dala krájet, se válel malý, světélkující předmět… asi koule, nebo placka. Prosvítal skrz hromadu bláta a plechů. Pohlédl jsem na oblohu a zahlédl další tyrkysový blesk, už ale strašně daleko a bez hromu. Otočil jsem se, doběhl ke stěně, sebral kvér, jako blesk odkopl skříň a vyběhl na chodbu. Už při skoku ze schodů jsem zapnul čelovku, vyběhl ven před barák a zamířil na druhou stranu na dvůr. Téměř okamžitě mě uvítala široká plejáda zvuků noční Zóny, jejichž většina se přes tlusté zdi domu neměly šanci dostat. Měsíc mi ani nesvítil na cestu… už se asi neprokousal přes hustou vrstvu mraků. Vzduch byl tady nezvykle teplý, na to, že uvnitř baráku byla celkem kosa.
Rozhlédl jsem se a odkopl pár plechů na zemi. Ten předmět tam stále byl a vydával jemnou zelenou zář. Poklekl jsem, hodil si pušku na záda a šťouchnul do něj klacíkem. Zdálo se to v pohodě, tak jsem ten artefakt uchopil do dlaní a pozvedl jej k obličeji. Vypadal jako dokonale kulatý pomeranč, ovšem jedovatě zelený se skelným, měkkým povrchem. V dlaních ani nestudil, ani nehřál. Voněl podobně jako čerstvá malta. Chvíli jsem jej zkoumal a zkusil ho zmáčknout. V tu chvíli se všechny plechy a kousky železa okolo mě samy odhodily do stran - cítil jsem taky samozřejmě škubnutí pušky na řemeni a nože. Druhá zkouška udělala přesně to samý. Z artefaktu se asi po stisku uvolní silné magnetické pole a to působí jako vlna. Paráda. V mém inventáři už ležely tři parádní artefakty, za které se dá koupit spousta potřebných věcí k přežití.
Otočil jsem se a chtěl jít zpátky do baráku. Na zemi však mou pozornost upoutal nějaký klacek vražený v zemi a vyčnívající jako kříž z hrobu. Okolo byla tma jako v ranci a nešlo pořádně rozeznat, co to je. Už jenom kvůli tý dodělávající čelovce.
Popošel jsem blíž a posvítil na to zblízka.
Byla to puška.
Rozlomená ve dví.
Moje stará puška.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dominigos dominigos | 3. února 2013 v 11:24 | Reagovat

libovka jako vždy

2 ^ ^ | 3. února 2013 v 11:28 | Reagovat

Tenhle díl byl skvělej! Jen tak dál. :)

3 QwertyCody QwertyCody | 3. února 2013 v 13:01 | Reagovat

Tyjo tak prve sem si myslel že se blíží emise ale on se z toho pak vyklube artefakt. Copak to asi je za artefakt? Žádnej takovej ve stalkerovi ani nebyl ne?
Jinak díl je libovka.

4 Stalker TAnker Stalker TAnker | 3. února 2013 v 16:44 | Reagovat

ty jo emise uplně jak v Misery modu :-O

5 Tom Tom | 18. února 2013 v 22:11 | Reagovat

Mě taky fascinuje a zároveň děsí deník stalkera. 8-/ Ale počteníčko výborné, jediná věc kterou v poslední době čtu s oblibou(ale i s děsem) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama