Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

45. Část

17. února 2013 v 11:42 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
I když vím, že jsem to ještě neudělal, odpoutám se teď od minulosti a zůstanu na chvíli v přítomnosti. O svý přítomnosti jsem toho zatím dvakrát moc nenapovídal - a přitom to není zase tak nezáživný, jak by se mohlo na první pohled zdát…
Starou, tlustou knížečku s dost opotřebovaným obalem vytahuju hlavně večer, abych do ní psal, než slunce docela zapadne a já nebudu vidět na to, co píšu. Dost často se stává, že ve stresu popisuji jen ty nejhlavnější události, které mi utkvěly v paměti a na ty ostatní, které mému mozku zrovna nepřišly důležité, zkrátka zapomenu a vůbec je nenapíšu. To je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč chci psát taky o přítomnosti - potom, co jsem totiž v boji se snorky ztratil svoji gumu, nemůžu už přepisovat. V mém vyprávění je také dost mezer - jak si to zpětně čtu - které bych rád vyplnil.

S námahou jsem odtáhnul těžkou skříň - bohužel prázdnou a otevřel dveře za ní. Pochopitelně jsem se ocitl na chodbě vedle koupelny. V dětském pokoji ležel roztříštěný Schmidt. Dneska se stalo hodně divných věcí, ale nějak mě už opustila síle jim přicházet na kloub…
Sešel jsem po schodech do dolního patra. Po tý magnetický anomálii bylo všechno kovový naházený na jedný straně - na tý, kde anomálie naposled vydechla.
Prošel jsem místností ke dveřím a míjejíc stůl, bojoval s pokušením otevřít plechovku s vepřovým a ukojit hlad, kterej jediná konzerva nemohla ukojit.
Venku se zatuchlej, shnilej vzduch z domu proměnil v nahnitý puch bažin. Vyhrnul jsem si bundu až na nos, abych to musel čuchat co nejmíň, pohodil měšokem na zádech a vykročil zhruba na severo-západ; do Rostoku.

Když se nad tím zamyslím, musí na mě bejt ubohej pohled. Potrhaná "turistická" bunda od Wolfa, zablácený kalhoty ještě z domova, vysoký boty sebraný Vousáčovi… Zbraně v žalostným stavu, plný prachu, bahna a dokonce krve, náboje žádný nebo málo… A když si vzpomenu na Krasnodon, kde jsem - jako novinář na volný noze - musel řešit jenom, jestli napíšu článek včas a jestli dneska zůstanu doma nebo se půjdu někam zlejt… bylo mi smutno. Strašně smutno…
I kdy to v tom domě vypadalo jako zlatej důl, vlastně jsem nenašel nic jinýho, než léky, časák, toaleťák a žrádlo. Jo a mejdlo, ale k čemu to tady všechno je? Pochybuju, že za to dostanu nějakej ohromnej obnos…
Už od tý doby, co začalo svítat, pochybuju o tom, že přežiju další den. Teď tady sedím na pařezu, kolem mě horký bažiny zahalený oparem plný chtivejch snorků jenom se svojí mizernou puškou, rezavým nožem a Makharovem, kterej nemá náboje. Jasně a s lékama a toaleťákem.
Taky už od večera popotahuju nosem, snad na mě nic neleze. Vůbec to byl pitomej nápad se tam vykoupat, v tý kose… Pro jistotu jsem sežral půlku céčka a trochu z tý konzervy.
Při polykání vitaminu mě došlo, že tímhle tempem do Rostoku do západu slunce nedojdu. Od domu jsem ušel sotva kilometr, maximálně dva a už je skoro poledne. Skrz ty podělaný bažiny se jde zatraceně pomalu - všude jemný bahno, občasný útoky snorků-samotářů, to všechno mě čím dál víc zdržuje a vyčerpává; a to nejenom životně. Největší průser jsou náboje.
Do mojí černý pušky jich zbejvá sotva dvacet a ještě jsou rozdělený do dvou zásobníků.
Co se šroubů týče, těch mám naštěstí dost…

Ztěžka jsem si povzdechl a zvedl se z pařezu, kde jsem doteď seděl. Sice jsem si slíbil, že čas od času budu psát historky, který se mi sem nevešly, ale teď na to fakt nemám náladu. Možná až dojdu do Rostoku… Rozhodně si tam plánuju odpočinout a pořádně se vyspat.
Asi po hodině jsem se zastavil na malou pauzu. Bohudík jsem narazil na starou zásobovací silnici. Přes popraskanej asfalt se často přelejvala bažinatá voda, někdy se pod vodou docela ztratila, ale v každým případě mi o dost ulehčovala cestu.
Unaveně jsem se opřel o pušku a rozhlídnul se.
Přede mnou se jedna velká kaluž - za kterou jasně probleskovaly elektry (zjistil jsem, že když takhle mrholí, je to poměrně normální) - přelejvala asi přes půlku silnice, jež hned za ní tvořila malej kopeček, přes kterej jsem neviděl. Napravo se rozléhalo větší bažinatý jezero plný rákosí. Kus vpravo stál opuštěnej karavan, ale až k němu jsem si netroufnul. Vedle elekter stály tři vysoký vrby hustý tak, že přes ně nebyl skoro vidět dál.
Když jsem chtěl vyjít na kopeček, málem mě sežehla výheň. Taktak jsem stihnul uskočit mohutnýmu ohnivýmu jazyku, ale stejně jsem to schytal do nohy. Naštěstí jsem ztratil rovnováhu a spadnul přímo do bahnitý kaluže vedle výhně. Píšu "naštěstí", protože jinak bych asi na místě uhořel…
Dneska bude fakt zajímavej den…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama