Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

47. Část

10. března 2013 v 11:47 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Nejdřív jsem vůbec nevěděl, co bych měl udělat. Vlnky jen líně pohupovaly loďkou, a jediné zvuky široko daleko bylo vrzání vlhkého dřeva, šplouchání a i nějaké to kváknutí. Tupě jsem na něj zíral, neschopen jedinýho slova. Myslím, že v tu chvíli jsem zapomněl i dýchat.
"Motá se tady tesla, kamaráde, takže jestli nechceš, aby tě usmažila, měl bys zahnout doprava." To mě trochu probralo. Několikrát jsem zabral pravým pádlem, nespouštěje z něj oči. Neptal jsem se, jak to věděl. Nezajímalo mě, kde se tady vzal. Bylo to jedno. Po tváři mi musela stékat slza, protože Vousáč se nahnul a hrubě mi utřel tvář.
"No tak nebul. Tady ti je to houby platný, jestli teda nechceš zařvat." Roztřásla se mi brada, ale zatnul jsem zuby a pokračoval v pádlování. Hustá mlha dost omezovala výhled, bylo vidět sotva na deset metrů, což je v místě plným anomálek na pytel. Naprosto nic jsem nechápal. V tý loďce nikdo neseděl a jen do ní přilítnu, sedí tu ON v plné parádě… v ošuntělém plášti a s bílým strništěm čouhající zpod nasazené kapuce.
V mlze vlevo ode mě se z dálky ozvalo tichý bručení a prskání. Následoval nečekaný záblesk a prudká rána. Skoro jako elektra, ale o dost hlučnější. Pár vzniklých vln narazilo na bok plavidla a trochu ho rozhoupalo.
Mimoděk jsem se podíval na Vousáče, ale ten si jenom prohlížel moje boty.
"Koukám, že sis vzal ty škrpály…" řekl, jako by do prázdna. Co se na to dalo říct? Nic mě nenapadlo, jen obraz jeho mrtvého těla.
"Ale čert je vem. Jak ses měl za tu dobu, co jsme se neviděli, Serjožko?" Říkal to, jako bychom byli staří známí, kteří se před týdnem v míru rozloučili v útulné Moskevské kavárničce a teď se náhodou potkali na ulici. Tak nenuceně a tím svým hlubokým, uklidňujícím hlasem…
"Dobře…" odpověděl jsem trochu nejistě a chraplavě. "Sem tam mě někdo chtěl zabít… znáš to." Vousáč se od srdce zasmál. Ani nevím, proč jsem použil ten vtip, neměl jsem vůbec chuť vtipkovat. Ve skutečnosti mě na moment napadla odpověď "Dost na hovno".
V husté mlze na rozkývané loďce a v ponurém tichu to znělo trochu nemístně, ale stejně mě jeho upřímný smích trochu rozveselil. Dál už to šlo poměrně snadno, i když mnou pořád lomcovala hrůza a soustředěnost na řízení loďky.
Vyprávěl jsem mu své zážitky, jeden po druhém, jak jsem si je pamatoval a jak jsem si je zapsal do svého deníku. Když obracel staré, ohmatané stránky knížečky, trochu se mračil. A kam jsem prý dal tu jeho krásnou pušku, co můj zlatý? Jestli vím, kolik stála artefaktů a že mladí jsou pořád ukvapení, že si nedokážou vážit užitečných věcí! Ale hned se zase uklidnil a opět zalistoval v deníku. Nakonec prostudoval zadní stránky, kam si píšu poznámky a maluju, co se mi zrovna líbí a na co mám chuť. Zkritizoval je a zase knížečku vrátil.
"Takhle si vést deník, koho by to napadlo? Já jsem si vystačil se svoji hlavou a starou mapou. Ani ten mobil, co mi nakonec vnutil Sidorovič jsem vůbec nepoužíval, stejně neměl signál… Ale je to tvoje věc, dělej, co myslíš."
Na to jsem mlčel. Mimoděk jsem se vyhnul jakýmsi bublinám, které začaly zničehonic vyvěrat odkudsi z hlubin.
Na otázku, jak se měl vlastně on, když už se mě tak vyptává, jenom mávnul rukou. Že prý to nestojí za vypravování. O tom, že se oběsil, samozřejmě nepadlo ani slovo…
Zmiňoval jsem se už, že se oběsil? Dobře si pamatuju, že jsem popisoval tu příhodu s flaksama, ale nevím, jestli jsem já hlava dubová psal o tom, co jsem našel pár kroků od barabizny, kde jsme nocovali… Nechce se mi listovat, tak to raději v rychlosti zopakuji.
Po boji s flaksami jsem byl velmi vyčerpaný, takže jsem si nevšiml několika zásadních detailů, jež jsem neodhalil ani druhý den ráno - mrtvola, ležící vedle mě měla sedřenou polovinu tváře, takže se nedala přesně identifikovat, ale dal jsem na své smysly a uvěřil.
Obral jsem mrtvolu a nepřemýšlel nad ničím - smrt přítele mě natolik zdrtila, že mi to bylo jedno. To podstatné ale teprve přijde.
Vyšel jsem z baráku a ještě chvíli studoval PDA a mapu pod jedním z nedalekých stromů (samozřejmě po zběžné anomální zkoušce). Celou dobu mě provázelo slabé vrzání, ale tomu jsem nevěnoval pozornost, jelikož mnohem důležitější pro mě byla mapa a cesta z toho srabu. A pak mě to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Opatrně jsem se zvedl a pohlédl vzhůru. To, co jsem spatřil, mi naprosto vyrazilo dech. Musel jsem se přidržet kmene, abych neupadl.
Na větvi přímo nade mnou visel člověk. Otrhané oblečení, staré boty, dlouhé, mastné vlasy a hlavně vousy husté jako ostružiní… Těžko a pomalu jsem si uvědomoval všechny souvislosti. Tehdy jsem nic nechápal. Jak bych mohl? Jeho zamlklost, zvláštní posed, úsečné informace, které si dřív nechával spíš pro sebe… "A nabij si zbraň." Že by už něco tušil o útoku flaks? Ale ne, to už mě předhonila vlastní fantasie. Rychle jsem zaběhl do baráku, nevím, co jsem čekal. Mrtvola byla samozřejmě na svém místě, přesně tak, jak jsem ji tam zanechal - se svýma botama a plátěným báglem. Opatrně jsem k němu přešel a obrátil mu zmrzačenou tvář. Ani druhá půlka - jakkoli byla neporušená - mi nebyla povědomá. I přes nánosy zaschlé krve a bláta bylo jasné, že tohle Vousáč není…
Pod ten strom jsem si už pochopitelně nesedal. Opatrně jsem Vousáče odříznul od větve a vlastnoručně pochoval. Mí rodiče mě nevedli ke křesťanství (potkalo mě teprve u Boženky, ale bylo přijato spíše s nepochopením a rezervami), takže Vousáčův hrob byl holý, jen s malou mohylkou na vrcholku.
Když o tom teď přemýšlím, vyvstávají otázky - proč jsem Vousáče pohřbil až "na podruhé"? Cítil jsem se snad provinile? Kdo byl onen zmrzačený muž? Byl to všechno Vousáčův plán? Proč se v tom případě věšel na strom? Jakej to má ale pak kurva smysl?
Na to všechno jsem se toužebně přál starého stalkera zeptat. Zdál se být přístupný, otevřený… Nastalo ticho rušené jen tichým šploucháním vln a pravidelným vrzáním pádel.
Ve vzduchu se vznášela všudypřítomná vlhkost a puch shnilého dřeva, nejspíš z loďky. Vousáčova tvář nevyjadřovala zhola nic. Tiše seděl na zádi a nepřítomně hleděl do dáli. Tak jako to dělával pokaždé, když jsme zrovna nemluvili…
V tom jsem zaslechl podivné hlasy. Křik, pláč, úpěnlivý šepot…
"Co to je? Co je to za hlasy?"
Vousáč posmutněl a dlouze se na mě zadíval. "To je, Serjožko, nejstrašnější výtvor Zóny… Jako past, ze který není úniku. Láme to čas a prostor… Nemůžeš se ani hnout, jako děsivý sen…" odmlčel se, jako když utne, a zadíval se opět kamsi do neznáma. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí a přísně vzato jsem to ani chápat nechtěl. Pádla udeřila do vody, až vyšplíchla voda, jenom abych od toho místa co nejrychleji unikl. Kéž bych tam nikdy neskončil…
Cestou jsme potkali už jen jedinou anomálii. Sotva deset metrů od nás náhle vysoko do vzduchu vytryskla voda spolu s celým hejnem kaprů, nebo co to bylo. Hned jsem nepoznal, o co jde, ale Vousáčův letmý úsměv mi napověděl. Nakonec, proč by anomálie měly být jenom nad zemí? Můžou být vysoko ve vzduchu, pod vodou… kdo ví, třeba několik metrů pod povrchem… Raději jsem o tom nepřemýšlel.
Zanedlouho vodní hladina začala mizet a ztrácet se v hustých keřích. Ani jedním směrem se už plout nedalo.
Přirazili jsme ke břehu. Byl, jak jinak, plný rákosí a bahna, ale jinak se zdál bezpečný.
"Vousáči, co myslíš, můžu tady vystoupit?" Když se neozvala žádná odpověď, otočil jsem se, ale
Vousáč už tam nebyl.
Záď loďky byla prázdná.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 exot exot | 12. března 2013 v 9:00 | Reagovat

mne sa to uz nepaci tak ako predtym pripada my to ze sa dej akosi zasekol na jednom bode bolo by fajn keby si siel hlbsie do centra zony a trochu to okorenil akciou :)

2 Froxxo Froxxo | 12. března 2013 v 9:01 | Reagovat

Prosimta nehrab sa stale v jeho hlave pretoze sa to zaseklo na mrtvom bode treba nejaku akciu par artefaktov a nove znamosti

3 Po.red Po.red | E-mail | 12. března 2013 v 9:49 | Reagovat

Pánové, já chápu, že byste měli raději akci, ale na druhou stranu myslete na to, že Zóna jako takové je HLAVNĚ o tom, co se odehrávvá uvnitř stalkera. Aby byl příběh věrohodný, nemůže Sergej neustále bojovat o holý život s mutanty a anomáliemi - to by pak musel zcela zákonitě umřít. Ale pokud si můžu dovolit napovídat, v nejbližší době se nějaké "akce" a "artefaktů" určitě dočkáte.

4 Shimba Shimba | 12. března 2013 v 12:20 | Reagovat

Není to zase tak špatný, ale už by to chtělo nějakou tu akci, a když jste vzpomněli Vousáče, bude mít ještě někdy náš Stalker nějakého parťáka? =)

5 Wlk91 Wlk91 | 13. března 2013 v 21:45 | Reagovat

Mě se to líbí tak jak to je... jen se opravdu nemůžu dočkat, kdy už se dostane do civilizace... do nějakého tábora, kde si vklidu sedne bezestrachu... poobchoduje a odpočine si... Uplně se mi u toho vybavují nějaké ty zmatené mise, kde kvuli psy mutantům nevím co se děje a pak se těším, jak se vrátím oznámit splněný úkol :)

6 Dejsicaru Dejsicaru | 16. března 2013 v 1:55 | Reagovat

jaj prectete si nekdy knizku treba :D vsude neni akce :D pred nedavnem jsem docetl Metro 2033 a je to tam stejne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama