Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

48. Část

24. března 2013 v 11:00 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Všude byl klid.
Ozývalo se jen šplouchání vody a vzdálené šumění větru, ohýbajícího nekonečné klasy vysoké trávy.
Namátkou jsem máchnul pádlem na místo, kde starý seděl.
Nic.
Prostě zmizel. Opět mě pohltila vlna samoty a strachu. Představa, že už bůhví kolik dnů putuju úplně sám… a bavím se tu s vlastním přeludem mě dost deprimovala. Nedalo se dělat nic jinýho, než sebrat měšok, pušku, a vyskočit na břeh. Prázdná loďka se rozhoupala a zachytila o rákosí. Půda byla vlhká, ale překvapivě pevná. Navzdory tomu, že celé okolí bylo zahaleno mlhou, viditelnost nebyla zas až tak špatná. Daly se rozpoznávat obrysy pokroucených stromů a pařezů, ze kterých vystupovaly všelijak zohýbané kořeny, jako chapadla nějaké obří krakatice.
Vzal jsem si pušku do ruky a opatrně vykročil.
Jakým směrem, to mi bylo jedno… prostě rovně. Hledat něco na plánku bylo úplně zbytečný. Tahle oblast tam nebyla ani zdaleka detailní. Řekl jsem si, že až bude chvilka odpočinku, tak si to tam zkusím dokreslit.
Klasy trávy tu byly o mnoho vyšší, než já. Jako bych se prodíral pšeničným polem. Hlavní zbraně jsem je rozhrnoval a opatrně našlapoval krok za krokem. Při každém došlapu se ozývalo chřoustání a čvachtání. Husté mraky na okamžik pustily k zemi sluneční světlo a viditelnost se na moment zlepšila. Našedlý opar lehce zprůsvitněl a vzdálenost dohledu byla o mnoho lepší.
Postupoval jsem opatrně a určoval směr podle toho, jak moc měkká byla půda a jestli se všechno chová "normálně". Jakmile vyskočilo i to nejmenší podezření, okamžitě jsem změnil směr. Házet matice se mi moc nechtělo, i když by to bylo velice užitečné. Ale… hledejte si je pak ve všech těch sračkách a neprostupný divočině.
Občas mě vyděsilo hejno vran, které znenadání vzlétlo odkudsi z povzdálí. Donutilo mě to kleknout si a opatrně naslouchat. Všemožné šustění, hejkání a dupání mě zastavovalo snad každých deset kroků. Pořád jsem měl prst na spoušti a palec na pojistce. Ruce se mi klepaly.
Možná mě začala oblbovat už i paranoia. Odpřísáhl bych, že jsem několikrát zahlédl postavu v plášti, jak zahýbá kamsi za roh, ale nebyly slyšet žádné kroky… a hlavně… nikdo nikde nerozhrnoval trávu, protože žádné cestičky tu nebyly.
Zatřásl jsem hlavou a promnul si oči. Asi se mi to zdálo.
Po chvíli se terén začal nepatrně zvedat a i klasů ubývalo. Vyškrábal jsem se na jakousi pěšinu, ze které byla vidět z dálky vyježděná cesta. Kam ale vedla, nebylo z mého úhlu vidět. Bylo tam moc stromů, některé už i s listím. Vypadalo to, že se jakž takž vyhrabávám z bažin pryč. Jako orientační bod jsem si určil nákladní auto, které bylo skoro až po zbytky předního skla zapuštěné do močálu. Zadní kola visela ve vzduchu, stejně tak jako celý nákladní prostor, přetažený rozdrásanou, povlávající plachtou.
Bylo to dost daleko, tak sto metrů… možná i víc. Mohl jsem jen děkovat bohu, že mlha pomalu opadávala a já si ho všimnul. Jinak nevím… možná bych se tu patlal v mlze pořád dokola a kam bych pak došel?
Cesta dolů proběhla vcelku klidně, protože jsem už nemusel šetřit šrouby, které na žádnou past nenarazily.
Konečně jsem stál na pevné zemi. Byl to zbytek štěrku pomalu pohlcovaný hlínou a pískem. Vysvitlo slunko a začalo mě hřát na tváři. Sundal jsem si kapuci a užíval si ten hřejivý pocit a osvěžující větřík.
Nyní jsem stál uprostřed cesty a rozhlížel se. Nalevo zatáčela kamsi za roh a napravo vedla pořád rovně. Z obou stran byly malé remízky a zarostlé keříky. Vysoká tráva byla pomalu nahrazována malými drny, kameny a skalkami. Zdálky byl vidět i hustý les.
Vůz se nacházel jen pár kroků ode mě. Zkusil jsem tam hodit šroub, ten se ale normálně odrazil od nápravy a skončil na zemi. Všechno se zdálo v klidu, tak proč se nepodívat dovnitř?
Hodil jsem pušku na záda a vyskočil ze strany na kapotu. Povrch byl neskutečně prožraný rzí a drolil se. Uvnitř v kabině byla spousta vody a bahna, ve kterém plavaly nejrůznější předměty. Pár flašek, a několik krabiček od cigaret ve značném stupni rozkladu. Mezi tím vším z vody vyčuhoval kus volantu.
Nechal jsem kabinu kabinou a vyšplhal se po střeše až k nákladnímu prostoru. Auto bylo opravdu zle nakloněné a párkrát sebou docela ošklivě škublo. Vypadalo to, jako by ho někdo vypustil z letadla a nechal čumákem zarazit do země. Nehledě na to, že se všude kolem povalovaly pokroucené a zdeformované kusy kovu.
Dostat se skrz plachtu nebylo jednoduchý, i když byla už značně rozervaná. Na to byl nejlepší nůž, jehož ostří látka neodolala. Do nosu mě praštil puch zatuchliny a rezavého železa. Celý vnitřek byl pokryt různobarevnou plísní a hromadou beden, napadaných na sobě.
Rozřízl jsem celou plachtu a nechal to pořádně vyvětrat. Zatím jsem si odpočinul a vytáhl z měšku plánek. Tato oblast tu nebyla už vůbec zakreslená.
Plánek hned putoval zpátky do měšku a ten na moje záda. Mezi bednami tam dole ležely jakési tyče a náhradní pneumatiky… samozřejmě nepoužitelné. Ty boxy byly ze shnilého dřeva a skoro se rozpadaly.
Nahnul jsem se dolů a nahmátl jednu tyč.
Jakmile se moje ruka dotkla studeného kovu, něco pode mnou ruplo, já se překulil a spadnul přímo do tý hromady na záda. Pod tím nárazem se mi zatočila hlava, zásobník se mi zaryl do boku a já syknul bolestí. Z úst mi unikla nadávka, která přesně vystihla to, co jsem. A jaký je hlavně to auto.
Setřásl jsem ze sebe kusy dřeva a rzi a těžce se posadil.
Chvíli bylo ticho, ale jakmile jsem se pokusil vstát, noha se mi probořila níž a něco dole začalo bublat.
S vrakem to škublo a zespoda na mě vytryskla smrdutá voda. Auto se začalo nořit do močálu. V záchvatu paniky jsem se zapřel o stěnu, zachytil o okraj podlahy a vydrápal se ven.
Jen tak tak jsem stihnul seskočit na zem, když v tom se auto zastavilo. Z vody vykukovalo jen jedno zadní kolo a část zadní kostry na upevnění plachty, která už jen líně čeřila špinavou, hustou vodu.
Otřel jsem si tvář o rukáv, oprášil se a vstal.
Náhle přede mnou vytryskl z vody obří gejzír a náklaďák v mžiku zmizel… jako by ho něco vtáhlo pod hladinu. Vlna mnou smýkla o zem a totálně mě zmáčela. Na oblečení se mě přilepily nejrůznější kusy bahna, chaluh a trávy. Když jsem se vzpamatoval a rychle se vyšvihnul na nohy, přede mnou se zjevila díra vysekaná do půlky cesty. Ten gejzír serval i kus suchý země a položil na zem i vysokou trávu.
Na místě, kde po desetiletí auto setrvávalo, se tvořil vír, který se pomalu zvětšoval. V jeho středu vznikal jakýsi čůrek vody, který rostl naopak do vzduchu, a šla z něj pára. Chvíli jsem stál a sledoval tu podívanou. Vypadalo to nádherně a… prostě tajemně. Ale jen do doby, kdy se vír zvětšil natolik, že do sebe počal vtahovat i okraje suché země a vsávat všechno, co se válelo okolo nebo poletovalo vzduchem. Kolem mě se z ničeho začal zvedat prudký vítr, odnášející suchou trávu a listí.
Na nic jsem nečekal, otočil se a rozeběhl po cestě, jak nejrychleji to šlo. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na možnost, že můžu narazit na nějakou anomálii. V tomhle případě bych mohl mluvit také o štěstí, protože žádná tam asi nebyla. Teda alespoň jsem do ní nevběhl.
Utíkal jsem tak dvě stě kroků, dokud jsem se úplně nedostal z toho vichru, který směřoval směrem k tomu víru. Ten zůstal už kdesi za zatáčkou, ale šplouchání i dunění vody bylo stále slyšet.
Teď už i se zvuky… jakoby rotoru od helikoptéry.
Nejdřív mě napadlo, že se ta aktivovaná anomálie dostává do nějaké jiné fáze, tak jsem nervózně přešlapoval na místě a nevěděl, jestli mám dál utíkat, stát, nebo se radši vrátit. Okolo mě už tráva nebyla tak vysoká a drny prorostlá cesta byla dobře viditelná.
Až pozdě jsem si uvědomil, že ty zvuky nevydává anomálie, ale tečka na obzoru, která se velmi rychle přibližovala mým směrem. Siluetu jsem rozpoznal hned. Byl to Mi-28A/N. Pamatuju si to ještě od otce z práce. Tuhle helikoptéru nebylo těžké poznat, hlavně díky tomu, že vypadala jak létající tank a čumák měla hodně podobný psímu čenichu. Na obou stranách se jí skvěly dva nosiče raket a kulomety.
Chvíli letěla lehce šikmo, ale za okamžik se stočila směrem k místu, kde pořád vyváděl ten gejzír. Impulzivní zvuk rotoru stále sílil. Buď si pilot všimnul té anomálky, nebo mě, protože jsem tam uprostřed cesty byl v tu dobu k nepřehlédnutí.
Spíš si ale všimnul mne, protože vzduch prořízl zvuk, jako když rvete papír a okolo mne začaly střely trhat zemi na kusy. Okamžitě jsem sebou praštil o zem. V hlavě se mi mísilo překvapení se zlostí. Zatímco mě zasypávaly tuny písku, bahna a šutrů, plazil jsem se ke krajnici. Srdce bušilo tak silně, že div nevyskočilo ven.
Vrtulník proletěl nade mnou rychlostí blesku a do očí mi vmetnul hromady servaný trávy a bahna. Klasy okolo mě se pod náporem větru začaly trhat. Došlo mi, že se musím zvednout a zdrhat, dokud se neotočí a nespustí další salvu. I když mi bylo jasný ale i to, že tam musejí stopro mít termovizi… bůhví, jak ale funguje v Zóně. Zvednul jsem se a vystartoval přes cestu na druhou stranu, směrem k malému úskalí mezi stromky. Chtěl jsem to stihnout, než se ty svině otočej. Bohužel to ale stihli.
Museli vědět, kam mířím. Z té malé tečky na obzoru se něco odpoutalo a strašnou rychlostí a kvílením se to začalo přibližovat ke mně, nechávaje za sebou kouřovou stopu. Pár vteřin na to vypustili další. Hned mi bylo jasný, že to jsou rakety a že se můžu zrovna loučit se životem.
Pokusil jsem se rychle změnit směr a běžet zpátky, ale noha mi na písku podklouzla a já se natáhl jak široký, tak dlouhý. Při zvednutí hlavy od země jsem si ještě stačil všimnout, jak první střela s tím strašným pískáním narazila pár desítek metrů přede mnou na nějaké světlo a to ji úplně vychýlilo z dráhy.
Jakoby ji něco prostě odstrčilo a obrátilo jiným směrem. Párkrát se zatočila kolem své osy a vyletěla stejnou rychlostí kamsi do močálů po pravé straně, kde v dálce explodovala. Druhou střelou to smýklo také, ale jen lehce. Namířila přímo za skalku za mnou. Ozvalo se prásknutí a následný dunivý výbuch, který v ohnivé kouli a vytrysknutí zeminy kompletně rozmetal jedno z menších skalisek. Všude lítaly kusy dřeva, bahna a písku. Mě zasáhla teplá tlaková vlna, ale naštěstí jsem nestál. Myslím, že mi úlomek kamene rozčísnul kůži na ruce, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Nově vzniklý oblak prachu mi umožnil se snad nepozorovaně a rychle doplazit až za skaliska do kráteru. Pomalu jsem ani nevěděl, kam se sunu. Pálily mě oči a nebylo vidět ani hovno. Příšerně tady páchnul ozón…
Jakmile se bylo možno schovat za skalku, sejmul jsem z ramene zbraň a opřel se zády o hroudu hlíny u rozsekaných pahýlů, které ještě před chvílí připomínaly borovice. Neměl jsem nejmenší ponětí, co bych měl dělat. Připadalo mi absurdní, aby takhle plýtvali střelivem na jedinýho stalkera… To všechno v tuhle chvíli ale postrádalo smysl. Kouř mě doháněl ke kašli a opět sílící zvuk rotoru k šílenství.
Podle všeho vrtulník přeletěl těsně nade mnou, protože prudký nával větru kouř úplně rozfoukal. Najednou mě zase bylo vidět jako beďar na prdeli.
Helikoptéra v dálce se opět otočila a zamířila ke mně. Ve stejnou chvíli spustila novou salvu kulek. Ihned jsem se zvednul a co nejrychleji přeskákal přes skalky směrem k cestě. Doslova jsem cítil, jak projektily trhají kameny na kusy a mění je na miniaturní částečky, které se zasekávají do kůže a do oblečení. Všude kolem mě tryskaly mohutné gejzíry písku a šutrů. Do očí se mi skoro vehnali slzy. Tohleto nepřežiju… už jsem přežil všechno, i ty zasraný čokly… ale tohle už je fakt moc. Veškerá naděje mě rázem opustila, aby zůstala jenom temná beznaděj.
Přepadl jsem dolů k cestě a snažil se co nejvíc přilepit k vysokým keřům, které celé to souskalí obrůstaly v marné snaze se mezi ně skrýt.
Těžce jsem oddychoval a zasypáván hlínou a kousky skály s puškou na hrudi, a horem pádem nevěděl, co dělat. Ať už bych udělal cokoliv, rovnalo se to smrti. Nikam se nedalo schovat, protože tu nebylo nic, co by se dalo nazývat úkrytem.
Vrtulník to vzal tentokrát dlouhým obloukem zprava.
Než se úplně obrátil, dalo mi to dost času se zvednout a hodit rybu přímo naproti do vysoké trávy.
A pak se něco stalo. Neviděl jsem co, ale bylo jasné, že je něco jinak.
Za prvý… stroj znovu nezahájil palbu.
A za druhý… skřípot kroutícího se kovu.
Nedalo mi to a vykoukl jsem opatrně ven za mírný, zarostlý kopeček, kudy vedla cesta k místu, kde se potopil ten auťák.
Vítr odtamtud foukal hustý, černý kouř a ten randál byl nesnesitelný. Rozeběhl jsem se po cestě a v zápětí zůstal stát. Ta podívaná mě uchvátila.
Helikoptéru ve vzduchu držela jakási neviditelná síla a lisovala jí zadní rotor i s křídly. Tlak si pohrával s pancířem jako s kusem hadru a ohýbal ho do opravdu grosteskních kozelců.
Trvalo to opravdu jen chviličku. Znenadání ta síla povolila a už to i vypadalo, že si helina v klidu sedne, ale vzápětí byla odmrštěna tak prudce, až se zdálo, že se změnila v žabku, kterou někdo hodil těsně nad vodu.
Alespoň tak to věrně napodobilo to plechový monstrum, když se kutálelo, házelo sebou a zarývalo do bažin dlouhé rotory, jako ve snaze zachytit se a uniknout jistému konci. Pod těžkým kolosem, se stále se točící vrtulí, neodolávaly ani stromy. Asi jako když hodíte sekačku do hromady kompostu… jen si představte víc odlétávajícího bordelu….včetně toho plechového.
Když se vrak zastavil těsně za místem utopeného náklaďáku a zvednul mohutnou vlnu vody, pocítil jsem ohromnou vlnu zadostiučinění a škodolibé zlomyslnosti nad tím, že tentokrát mě pro změnu Zóna zachránila.
Ale jen do doby, než se zprohýbaný a rozpraskaný kokpit vrávoravě a pomalu zvednul, a odhlalil zakrvaveného a pomláceného pilota, jak pomáhá svému druhovi… asi rozepínat pásy.
Kdesi v dálce se ozvalo zahřmění a následný, strašlivý řev.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dominigos dominigos | 24. března 2013 v 12:06 | Reagovat

paráda jako vždycky :)

2 ShadowStalker ShadowStalker | 24. března 2013 v 15:55 | Reagovat

Luxusní! To bude pěkně dlouhej tejden čekání na další díl...

3 Wlk91 Wlk91 | 24. března 2013 v 20:55 | Reagovat

[2]: Opravdu hodně dlouhý :) Nemůžu se dočkat...

4 Michal Michal | 28. března 2013 v 9:51 | Reagovat

Skvělý :) moc se těším na další díly. Dobrá práce ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama