Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

49. Část

31. března 2013 v 12:28 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
To, co se dělo pak, bych si nedokázal představit ani ve snu.
Jak to s vrtulníkem házelo sem a tam, a pak to s ním následně doslova mrsklo o zem, kde se vytvořil mělký kráter, pak se nějakou dobu kutálel, porážel stromy a drtil se o skály… Posádka by musela být napadrť.
A najednou se rozhostil dokonalý klid.
Intuice mi radila, abych zalehnul a připravil se ke střelbě. Jemný větřík čechral trávu kolem mě a šustil v nedalekém křoví. Z rozmlácených trosek se valil hustý, štiplavý kouř.
Pojistka cvakla. Stačilo by jen zmáčknout spoušť…
Čekal jsem, co se bude dít. Plýtvat zbytečně střelivem se mě nechtělo.
Nejprve to vypadalo, že se pilot úspěšně vyprostil z pásů. Vrávoravě se zvednul na sedačce a začal znovu pomáhat kolegovi, který byl nejspíš zpola v bezvědomí… Ne, noha mu uvízla mezi dvěma plechy. A nejspíš mu něco rozdrtilo i ruku. Kdybych tak měl dalekohled…!
Vypadalo to, že sebou škubal a ležel na předním letovém panelu, kde malátně hýbal zdravou rukou ve snaze rozepnout si popruhy.
Vše se odehrávalo moc daleko, takže nemůžu s jistotou říct, co přesně se tam dělo. Jedno však bylo očividné; spěchali.
První pilot se nervózně rozhlížel, chvilkami držel kolegu za helmu a cosi mu naléhavě vysvětloval.
Na obzoru, v hodně velké dálce, se blýsklo. Nejspíš se tamtudy hnala nějaká bouřka - sotva zřetelné provazy vody se snášely k zemi a tvořily černý závoj pohlcující daleké kopce a pohoří. Tady zatím svítilo slunce a obloha byla skoro bez mráčků.
Znovu se okolním klidem rozlehlo vytí a řvaní. Nyní už z mnohem větší blízkosti.
První pilot to zřejmě taky zaregistroval. Zíral zády ke mně někam do dálky, pak se rychle sehnul, aby vylovil z kokpitu nějakou zbraň, pověsil si ji na záda, a batoh, který putoval na levé rameno.
Kdesi napravo ode mě se náhle začala rozhrnovat tráva, za doprovodu tichého dusotu a funění.
Naskočila mi husí kůže a hlaveň pušky se přilepila na tvář. Okamžitě mi před očima začaly vyskakovat nejrůznější scénáře a možnosti, jak bych se měl zachovat.
Nejlogičtější mi připadlo se co nejpomaleji a nejtišeji plazit směrem k obří anomálii a velkému gejzíru - pryč od funění.
I z mého úhlu bylo možné si všimnout, že se tam voda už zklidnila. Hladinu čeřil už jen nepatrný vír. Kus cesty však byl úplně rozemletý a mizel v kalném moku, jenž se rozšířil i na suchou zem.
Snažil jsem se nemyslet na nebezpečí kolem mě, jen na to, abych se k anomálii dostal co nejdřív. Jestli TO, ať už to bylo cokoliv, mělo jen nepatrný náznak instinktu, ke "spící" anomálii se to neodváží.
Jenže to taky mohl být nějaký lovec, co zahlédl padající vrtulník nebo jiný stalker nebo kolemjdoucí vojenská patrola, nebo jen silný vítr hrající si s trávou… Možnosti se hromadily jedna na druhou, až jsem se v nich vůbec nevyznal a rozhodl se myslet na něco jiného.
Když jsem dorazil k malému šutru na kraji cesty, zahlédl jsem, že oba piloti se již vyprostili a první druhému pomáhal seskočit do bahna. Druhý pilot se sotva vlekl… Musel se zdravou rukou opírat o kolegu, navíc skákat po jedné noze. Pořád se bořil do močálu a doslova visel kolegovi na zádech. Poraněné končetiny pokryté čerstvou krví se odporně kroutily při každém pohybu, z nohy dokonce trčel kus plechu. Pobledlá, zkřivená tvář vypovídala o jeho trápení…
Oba měli na zádech batohy, rozeznával jsem i jejich samopaly - AK-SU - jež se jim houpaly na krku. Na hlavách měli své helmy s protizábleskovým vizorem a nosili na sobě standartní maskovací pilotní uniformy typu Buschlat 4 (pamatoval jsem si je od táty z práce).
Nořili se stále více do bahna a tu a tam byl od nich slyšet útržek rozhovoru, i když nesrozumitelný. Ležel jsem od nich ne víc než padesát metrů. Kulhali směrem ke mně. Došlo mi, že jejich prvotní prioritou bylo dojít na pevnou půdu, aby si měl zraněný kam lehnout, a aby bylo možné se normálně pohybovat. Ale nezapomněli na mě. První se pořád ostražitě rozhlížel kolem a hledal nebezpečí…
Usilovně jsem přemýšlel, co mám dělat. S armádou jsem měl opravdu špatné zkušenosti a skoro pokaždé mě tyhle "zkušenosti" málem rozstřílely na cucky. Nejhorší bylo to, že měli zbraně a člověk opravdu nevěděl, co od nich může čekat.
Dále ležet a pozorovat je mi zatím přišlo jako nejlepší možnost. S velkou pravděpodobností se dostanou do mé těsné blízkosti, aniž mě spatří. Odkulil jsem se do trávy a nespouštěl je z mušky.
Nacházeli se deset metrů od utopeného náklaďáku. Ozvalo se…
…zabulbání.
Ale takové, co jsem cítil i na suché zemi. Jakoby pod vodou něco vybouchlo. Písek se kolem mě začal pod vibracemi posouvat a točit.
Zvedal se vítr.
Piloti se zastavili.
Bahno okolo nich se pomalu dávalo do pohybu.
Střed anomálie začal vsávat vodu a tvořit ve vzduchu malou, lesklou kouli.
Vojáci se rozeběhli přímo ke mně. Jenže bažiny jim nedovolovaly pohybovat se dostatečně rychle. Navíc druhý, který musel skákat po jedné noze, svého druha zpomaloval. Slyšel jsem, jak řve bolestí a viděl, jak se drží za krvácející, obvázané stehno, ze kterého trčela plechová střepina.
A pak se stalo přesně to, co jsem si tajně přál.
Anomálie se nejprve na moment zklidnila - nezkušený stalker by si myslel, že se ustálila -, ale vzápětí z jejího středu mohutně vytryskl gejzír vody, bahna a kamení. Vlna oba piloty prudce odhodila stranou.
Zmáčelo mě to taky. Otřel jsem si oči a vyplivl tu hnusnou břečku z úst. Kousek od mého kolena se ohromnou rychlostí zabořil kámen velký sotva jako pingpongový míček a vytvořil tam hluboký kráter.
Z nově vzniklého anomálního víru vystřelila jakási chapadla. Měla stejnou barvu, jako ta průhledná koule vzniknuvší při aktivaci anomálie. Patrně se jednalo o nepředstavitelně silnou energií stlačenou vodu s kusy plechů, šutrů a bůh ví čeho ještě.
Jako obří hadice začaly bláznit, mrskat sebou a vsávat do sebe všechno v dosahu.
Země se otřásala.
Obrátil jsem svou pozornost k těm dvěma ztroskotancům.
Zraněný bezvládně ležel na zádech, zkroucenou nohu pod sebou a nesnesitelně řval do burácející anomálie. První se pomalu zvedal z bahna, aby mu pomohl narovnat zpřelámanou nohu. Něco na něj křičel, ale to nebylo přes hukot, připomínající řev vodopádu, slyšet.
Chtělo se mi vstát a zdrhat ostošest. Když mě chtěli zabít, tak ať si tam chcípnou.
V tu dobu mi bylo jedno, jestli se tam za mnou motá nějaký strašidlo. Počítal jsem s tím, že ať už je tam cokoliv, lekne se to a zdrhne.
Jenže se ukázalo, jak málo zatím Zónu znám.
Jakmile co jsem se vyškrábal na nohy, otočil se, a začal utíkat, překvapilo mě stádečko flaks přecházející cestu.
Zabrzdil jsem, až se zvedl prach.
Pár jedinců se zastavilo a zvědavě zvedlo hlavy. Na moje opatrné kroky vzad reagovali obezřetnými přísuny směrem ke mně. Z huby jim tekla hnusná břečka a napuchlé oči těkaly ze strany na stranu.
Vítr se zvedal a hukot sílil.
Zátylek mi vzápětí prudce ohodil proud vody. Jedno z chapadel sebou plesklo o cestu a vyrvalo hromadu hlíny a písku, které v mžiku zmizely v jeho útrobách. Jako by mě cosi chytlo za kotníky a podrazilo nohy. Chvíli to se mnou smýkalo, ale naštěstí mě to neodtáhlo pryč. Flaksy se polekaly a poodběhly dozadu, kde se ale znovu otočily a zůstaly stát. Anomálie jako obří mlýnek drtila cestu na kaši. Všude kolem poletoval vzduchem prach a kusy bláta, třísek a kamenů. Jako písečná a mořská bouře v jednom.
Vzpamatoval jsem se a vydrápal se na nohy. Vichr vytrhal klasy trávy - okolí se proměnilo v holou mýtinu. Díky tomu si flaksy všimly i obou pilotů, jak se plazí bahnem pryč od epicentra té zničující síly, žel přímo ke stádu. Bestie se vzrušeně semkly a vyzývavě natáhly svá neforemná těla kupředu.
Funěly, klapaly ostrými zuby a z huby jim tekl nažloutlý sliz.
Začínaly být čím dál více agresivnější. Několik jich zaostřilo svými těkajícími, slizkými bulvami na mě.
Ten jejich výraz….živočišná touha po krvi spojená s vnitřním utrpením.
Při každém došlápnutí, nebo popoběhnutí několika z nich vytryskla ze svalů narudlá břečka.
Ležící pilot se kroutil bolestí a sykal. Snažil se odněkaď z pouzdra vylovit pistoli. Druhý se ani nehnul. Stál a pomalu sundával samopal z krku.
Odjistil.
Ani jeden si mě nevšiml, jejich pohledy setrvávaly na skupině těch mutantích predátorů.
Gejzír tentokrát nemohl přehlušit výbuch agrese a hladové kvičení, které v momentě nastalo…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wlk91 Wlk91 | 31. března 2013 v 13:13 | Reagovat

VÍC!! :) nemůžu se dočkat... super díl :)

2 Shimba Shimba | 31. března 2013 v 13:57 | Reagovat

Paráda =)jako vždycky =)

3 bloodycardinal bloodycardinal | 31. března 2013 v 14:17 | Reagovat

Nádhera! Zrovna jsem dohrál Call of Pripyat, úplně to vidím někde nedaleko Skadovska :)

http://bloodycardinal.bloger.cz

4 erikerix erikerix | 31. března 2013 v 16:21 | Reagovat

vyborna praca ale chcem viaaac :D ste perfektny fandim vam :)

5 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 6. dubna 2013 v 3:20 | Reagovat

opět skvělé,moc se mi to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama