Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

52. Část

28. dubna 2013 v 14:21 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Všude byly mraky lidí. Jedni se hádali, další křičeli, jiní volali své známé a někteří prostě stáli a nahlas pokřikovali. Matně jsem si vzpomínal na vousatou tvář. Stála tam na pláži a mračila se. Taky bahno a les… ne les, dům. Veliký dům a v něm barevný dětský časopis.
Kdosi do mě vrazil ramenem, div jsem nespadl. Osoba se užuž omlouvala, ale pak si to najednou rozmyslela, skoro jakoby se něčeho lekla a rychle se ztratila v davu.
"Hej! Počkejte!" Vyrazil jsem za ní. Prodíral jsem se neochotným davem vpřed. Cizincova hlava se vždycky na okamžik vynořila, aby se vzápětí zase bleskově zanořila. Vrážel jsem do lidí, omlouval se, komu jsem se omluvit stihl, ale většina lidí si toho snad ani nevšimla. Připadal jsem si neskutečně pomalý, vypadalo to, že čas se natahoval jako tuhá guma, každý metr mě stál neuvěřitelné množství sil. Bylo to jako prodírat se sirupem, hromadou bláta nebo mořskou vodou.
Konečně jsem dorazil do vedlejší ulice, kde dav o poznání prořídl. Chlap se podezřívavě ohlédl a rychle zašel do domovního vchodu. Ani na vteřinku jsem nezaváhal a vyrazil za ním.
Zavládla naprostá tma. Popošel jsem trochu dopředu. Hned po prvním kroku zavrzalo starý linoleum. Vzápětí se dveře hlasitě zabouchly. Hlučení davu utichlo. Uvnitř se rozprostíralo tajemné ticho a vůně velmi starého domu, o který se už dávno nikdo nestará. Vedle mě stál starý stůl, kus stranou veliká skříň a naproti stolu ležel gauč, na kterém kdosi spal. Hned vedle mě se pak válela hromada nějakého harampádí.
Opatrně jsem se přiblížil k tělu. Spící postava mi někoho silně připomínala. Ale to tělo, které jsem hledal, to bohužel nebylo, tohle muselo patřit nějakému bezdomovci. Svlékl jsem si svůj mokrý kabát a protože tu nebyl žádný věšák, hodil jsem ho na dřevěný stůl.
Opatrně jsem vzal za kliku dalších dveří, které někdo namísto okna umístil naproti těm prvním.
Tady žádná tma nevládla, v téhle místnosti dominovalo světlo, které sem padalo z otevřeného okna. Celá místnost působila mnohem novějším a uklizenějším dojmem, než ta první. Jen dohořívající ohniště uprostřed místnosti celkový dojem poněkud kazilo.
Na podlaze pod oknem spal další člověk, podle pachu a oblečení bohužel další bezdomovec. Vypadalo to, že se celý klepe a aby ne, když má otevřené to okno. Přešel jsem k němu, abych ho zavřel. Vypadalo, že rezavé panty nepovolí, ale nakonec se mi ho podařilo zavřít, i když třísklo o dost hlasitěji, než jsem chtěl.
Pro jistotu jsem rychle odešel dalšími dveřmi, které někdo umístil přímo do stěny.
Ocitl jsem se na náměstí, tentokrát mnohem méně lidnatém. Ze střech pokrytých sněhem pomalu odkapávala voda, lidé nosili rozepnuté zimní kabáty. Na střeše zpíval skřivan.
Trochu dál až na druhém konci náměstíčka stála ambulance. Lékaři zrovna někoho nakládali na nosítka… byl zraněný a měl na sobě vojenskou uniformu, takovou, co nosí piloti. To je on! To je to tělo, co hledám!
Vyběhl jsem směrem k sanitce, ale oni najednou zrychlili a nebyl jsem ani v půlce náměstí, když už měli tělo naložené. Oběhli vůz a bleskově naskočili do vozidla. Jeden zůstal s pacientem. Sanitka spustila sirénu a se skřípěním pneumatik vystartovala.
Okamžitě jsem změnil směr. Tohle musí fungovat… musí! Vtrhl jsem do nejbližších dveří. S úlevou jsem zjistil, že stojím v jedoucí sanitce a dívám se do rozhořčené tváře postaršího doktora.
"Co tady děláte, člověče?" vyjel na mě. "Copak nevíte, že sem novináři nesmí? (teprve teď jsem si uvědomil, že mám kolem krku pověšený starý foťák a v ruce svírám malý bloček a tužku - přesně takové vybavení jsem kdysi nosíval na své novinářské lovy; ale je "kdysi" to správné slovo?)" Pak ale jenom mávl rukou. "Tak si tady klidně zůstaňte, jestli chcete. Je to vaše volba, vy si nesete zodpovědnost."
Sanitka sebou škubla a oba nás hodila na chladnou stěnu.
"Dneska jedou jako prasata… a přitom to není tak akutní případ, jenom upadl do bezvědomí."
"Kdo jste?" zeptal jsem se opatrně. Dotčeně se na mě podíval.
"Kdo jsem? Jak to myslíte, kdo jsem? Doktor Vasilij Lvovič Androvski, samozřejmě!"
"Samozřejmě…"
"A kdo jste vy, že se tedy ptám?" vrátil mi otázku se silným nádechem iroine.
"Serjož…" znejistěl jsem. Kdo tady vlastně jsem? Teď a tady (pokud tady vůbec nějaké teď a tady existovalo)? "Jmenuji se Sergej Lvovič Andropov a jsem šéfredaktorem malého deníku v Krasnodonu. Už dlouho se o vás zajímám, Vasile Lvoviči, a moc rád bych s vámi udělal krátký rozhovor. S vaším souhlasem, samozřejmě."
"Pane Andropove, víte dobře, že rozhovory neposkytuji…" řekl trochu nejistě Vasilij Lvovič Androvski.
"Nevadí! Tak někdy jindy! Já teď s dovolením převezmu tohoto pacienta, a pokud nebudete mít nic proti, udeřím ho tímto fotoaparátem do hlavy. Prý je to dobré na pokožku," dodal jsem rychle. Naprosto zmatený doktor nevěděl, co říct.
"Ale samozřejmě, pochopitelně, poslužte si…" Tak jsem si posloužil.
A konec. Pak už nebylo nic… Jen krutá, smrdutá realita plná strachu a nejistoty. Zóna.

Pršelo. Vykašlával jsem bahno z úst a snažil se chytit ztracený dech.
Voják se pomalu probíral, ze spánku mu tekla hustá, červená krev. Mísila se s potem a deštěm. Obzor ozářil mohutný blesk.
Odhodil jsem kámen, který jsem našel v křečovitě sevřené ruce a pokusil se racionálně myslet. Moje myšlenky vířily jako stádo kobylek - neposedné a jedna od druhé k nerozeznání.
"Musíme odsud pryč…" zašeptal voják a vyplivl žvanec hlíny.
Jasně.
Musíme pryč.
Déšť smáčel moje mastné vlasy a lepil je do tlustých pramínků. Z každého pramínku vlasů tekla teplá voda. Některá kapala rovnou na zem, jiná nejprve sjela po mém obličeji.
"Musíme vypadnout!" ozval se zase voják a drápal se na nohy.
Jo.
Hlavně musíme vypadnout.
Vypadnout, a to co nejdřív.
Jasně.
Zvedl jsem se na kolena. Ruce byly úplně umazané od bahna, ale prudký déšť zase všechno smyl, takže brzo byly čisté.
"Serjožko!" řekl hlas.
"Co? Cos to říkal? Odkud znáš mý méno?" obrátil jsem se na vojáka.
"Jaký méno?" otázal se nechápavě a těžce se zvedl na kolena.
"Já sem akorát říkal, že musíme vypadnout, a to hezky rychle."
"Jo. Přesně to uděláme. Vypadneme. Můžeš běžet?"
"Zvládnu to, v klidu, jen se mi motá palice….a….kam vůbec poběžíme?"
Bezmocně jsem se rozhlédl. Na to, že se tak silně rozpršelo, bylo docela dobře vidět.
"Nevím….rozhodně nepoběžíme zpátky k anomálce, musíme prostě furt dál po cestě"
Voják si mezitím vyndal z batohu šátek a ovázal si jej okolo hlavy. Nejdřív mě napadlo, na jakýho zasranýho ramba si tady hraje, ale zápětí jsem pochopil, že je to velice praktické. Látka se nasákne vodou a pak stejká po uzlu dolů, tudíš vám to morké svinstvo nestejká po ksichtě.
Zkontroloval zásobník v samopalu a já též.
"Můžem?"
"Jo."
"Drž se tak tři kroky za mnou."
"Proč?"
"Nemel a poď."
Běželi jsme co nejrychleji a vlastně jsme ani nevěděli kam. Prostě kam nás oči vedly. Tu klopýtl on, tu zase já. Všechno to splynulo do jedný, velký bubliny, nepřehledný a zlověstný. Déšť nás bičoval na tvářích a urvané klasy trávy se nám lepily na oblečení. Výhoda byla, že jsem nemusel zas až tolik používat šrouby, protože padající voda nám odhalila pár dost zákeřně schovaných anomálek. Kapky se v těch místech nepřirozeně točily ve vírech, nebo ta místa byla úplně suchá.
Ani nevím, jak dlouho jsme běželi, určitě takových dobrejch dvacet minut. Párkrát jsme se museli zastavit, protože jsme měli podezření na přítomnost mutantů.
Pilot měl strach, bylo to na něm vidět, ale občas si počínal docela zkušeně. Například když na mě zezadu houkl, a ukázal na les na kopci.
Nejdřív tam nic nebylo vidět, ale pak se v dálce u bažin vynořil upír, a tahal za sebou mrtvého psa. Nevšímal si nás, ale i tak jsme okamžitě zaryli držky do bahna.
Asi po hodině cesty po pěšině jsme narazili na skupinu lidí s nějakejma přistrojema, oblečených v divných oblecích.
Bůhví, co byli zač, už jsem vůbec nic nechápal. Několik dní tu člověk nenarazí na normálně přemýšlející bytost a pak tu sletí helikoptéra a za hodinu se tu ještě vynoří tahle skvadra.
"Jsou úplně hotoví, doktore Androvski."
"Doufejme, že jsou jen vyčerpaní a docela nepřišli o rozum. Ale ne, budou v pořádku."
"Nevíme, ani jak dlouho tam byli… ale chci vám věřit, doktore Androvski."
"To bys měla, má drahá. Od toho tu jsi."
Jako ve snách jsem viděl vojáka, jak se skácel na zem a zůstal tam bezvládně ležet. Našel jsem pařez a hned se na něj posadil. Snažil jsem se vypadat drsně a nezraněně, jako to uměl Vousáč, ale moc se mi to nedařilo - seděl jsem na kameni s loktama na kolenou, hlavu sklopenou a jenom hleděl před sebe.
"Je vám dobře?" ozval se hlas téměř dívčí. Okolí se začalo vyjasňovat. Slyšel jsem šumění stromů, oddechování osůbky naproti mně.
"Nech ho být, Larisko, ten bude ještě několik hodin úplně mimo. Právě si prošel anomalia Universum." Vzhlédl jsem a spatřil mračící se mladou dívku, která u mě seděla na bobku. Byla oblečena do jakéhosi tmavě zeleného skafandru a na krku se jí houpal respirátor.
Otočila se, až mě málem uhodila dlouhými vlasy a i když s úctou, obořila se na doktora Vasilije Lvoviče Androvskiho.
"Ale je to přeci stalker! Ti muži jsou zvyklí žít v Zóně. Podívej, na toho druhého, co je…. asi voják, ten se zhroutil rovnou na zem, tenhle voják."
"Larisko, nepřeceňuj síly člověka. Mohl tam být i několik dní, není na realitu připravený."
Už jsem to rozpoznal.
Dívka na sobě měla ochranný vědecký oděv se svléknutou maskou. Díky tomu jsem mohl spatřit pihovatou tvář, dlouhé hnědé vlasy a, co mě zaujalo nejvíc, živé zelené oči, které si mě prohlížely od hlavy k patě. K mému zklamání spíše jako zvíře v kleci, než muže.
"Vypadá zdravý…"
Starý doktor si ztěžka povzdechl a zamířil k nám. I on měl na sobě vědecké oblečení s nenavlečenou maskou. Jeho nakrátko ostříhané černé vlasy proplétali bělostní hádci stáří. Zastavil se asi metr ode mě a za opasek si připínal nějaký přístroj.
Brněla mě hlava.
Spoustu věcí jsem nemohl pochopit - co dělám tady, kolik je hodin a proč jsou tyhle dvě otázky tolik důležité?
"Opravdu. Vypadá, že je při vědomí a snaží se pochopit, co se děje. Haló! Slyšíte mě?", zamával mi před očima.
Pomalu jsem mu pohlédl do tváře. Musel na mě být hrozný pohled. Už celé dny jsem se nemyl, navíc celé mé tělo pokrývalo bahno.
Ale jedna otázka mě pálila ze všeho nejvíc.
Tak absurdní, po tom všem a přece tak podstatná, když už jsem zase tady.
"Kolik…" zasýpal jsem. Až neuvěřitelně špatně se artikulovalo, navíc mi hrdlo spalovalo nesnesitelné sucho.
"Kolik je prosimvás hodin?"
"Neuvěřitelné!" zvolal vědec a klekl si vedle dívky. Začal mi prohmatávat obličej a krční tepny.
"On reaguje! Skutečně reaguje!"
Doktor Androvski se rozesmál na celé kolo a jeho smích byl nakažlivý. Když jsem pohlédl na dívku, také se zubila. Neodolal jsem a usmál se taky. A přitom se ani nebylo čemu smát. Kdyby viděli Vousáče tenkrát na cestě, nevěřili by svým očím.
Přesto jsem byl nakonec z celé situace zklamaný, protože na otázku mi nakonec nikdo neodpověděl.

Dali mi najíst a napít. Ale nic z toho jsem zatím nedokázal sám. Pořád mě pronásledoval neodbytný pocit, že tohle ještě není úplná realita.
Teprve několikatísícáté ujištění vědce a jeho asistentky (jak jsem se záhy dověděl) mě jakž takž utvrdilo v přesvědčení, že to asi realita bude.
Zatím jsem nesebral odvahu na to, abych se zeptal, co to vlastně BYLO, tahle anomálie Universum. To počká…
K večeru se vzbudil i voják. Jeho skelný pohled a povadlá osobnost jasně vypovídaly o tom, co si prožil. Vasilij Lvovič Androvski se v něm pokoušel probudit život, ale zatím marně. Sotva jsme ho společnými silami donutili, aby vypil trochu vody a snědl kousek rozmočeného chleba. Doktor tvrdil, že se z toho dostane, že je to prý normální reakce na anomalia Universum.
Než jsme ulehli ke spánku vědec mi vyprávěl o tom, proč vlastně přijel sem, do Zóny. Příliš jsem ho neposlouchal (padla na mě neuvěřitelná únava), říkal něco o Moskvě a o abnormálních jevech. Myslím, že zmiňoval něco o sanitce a nějakém záhadném muži. Dívka seděla opodál a četla si knihu. Evidentně doktorovo vyprávění slyšela nejméně tisíckrát.
Jejich malá přenosná laboratoř (jak ji doktor Androvski nazýval), rozhodně nebyla nijak velká, ale zato "velmi mobilní a snadno nahraditelná". Vlastně to čítala velký stan pro dvě osoby, ohromné množství nějakých přístrojů (které jsem se později naučil znát jmény…ale rozhodně ne všechny), kufříky, na jejichž obsah jsem neměl dost odvahy se zeptat, samozřejmě zásoby jídla a medicínské pomůcky, jako prášky proti bolesti, obvazy, jednoduché nástroje (jehla, nit, kleště, skalpel a bůhví co ještě) a pochopitelně antiradiační léky.
Z kontextu jsem pochopil, že do Zóny přišli ještě s nákladním koněm (táhl náklad), ale ten naneštěstí před několika dny zešílel hrůzou, když se ho pokusila zabít flaksa ("prý zmutovaný divoký vepř"), takže ho museli utratit. Na mou otázku, proč krucinál tahali takto moderně vybavení vědci do Zóny koně, mi nikdo neodpověděl.
"Jak jsem se odtamtud vlastně dostal?" přerušil jsem ho najednou.
Vědec ztichl, jako když utne.
Dívka vážně vzhlédla od knihy.
Oba se podívali nejdřív na sebe, pak na mě. Zprvu to vypadalo, že ani jeden z nich nepromluví a skončí to trapným tichem, ale vědec nakonec prolomil tíživé ticho svým příjemným, hlubokým hlasem.
"Vlastně nevidím důvod, proč bys to neměl vědět. Dneska už tu metodu beztak zná kdekdo… Ale měl bych začít od začátku…"
Stařec vyprávěl o anomalia Universum. Mezi stalkery se jí přezdívá anomálie "Makro". Je to jedna z z nejméně pochopitelných anomálií v Zóně vůbec. Vzniká jen za zcela výjimečných (a zatím nevysvětlených) podmínek a podle všeho se cokoliv uvnitř ocitne mimo čas a prostor - jednoduše řečeno láme prostor a trhá linku času.
"Podle toho, co se zatím podařilo zjistit mým kolegům, kteří se touto anomálií zabývají, se postižený buďto nejprve ocitne ve svých vzpomínkách nebo v situacích, které se staly kdekoli a kdykoli na světě, a kterých ani nemusel být přítomen. Známým faktem je, že některé Makro anomálie ohýbají spíše prostor, jiné zase čas. Méně nebezpečné jsou ty, které deformují prostor… Jsou i jisté odchylky, které se stále řadí mezi Makro anomálie, kterým se u nás pracovně přezdívá "portály."
Dále vědec mluvil o tom, jak je důležité vědět, že ani v jedné, až podle mě Vesmírné anomálii čas neplyne normálně, ale buď obdobně jako ve snu nebo vůbec ne. Pak bychom si měli uvědomit, že i přestože anomálie ohýbá prostor a posílá tak nešťastníky do míst vzdálených tisíce kilometrů, FAKTICKY je pořád tady.
"A tak můžeme její oběti snadněji zachránit, že doktore?"
Ne tak docela, mé dítě, ale v podstatě máš pravdu. Ale k tomu se dostaneme později.
"Dalším stadiem anomálií třídy Universum, drahý Sergeji (už jsme se stihli představit), je SKUTEČNÉ postavení mimo čas a prostor." V tomto bodě se Vasilij Lvovič Androvski zarazil.
Rysy ve tváři mu ztvrdly, stejně tak oči. "Lidem, kteří se dostanou až do tohoto stadia, už nedokážeme… pomoct. Jediné, co se odtud podaří dostat, jsou elektronické přístroje a magnetické předměty, jako přehrávače, mobily, notebooky, PDA, jisté druhy artefaktů… Člověk, uvězněný… TAM… zešílí. Ze samoty. Zoufalstvím. Vyčerpáním… V podstatě si představ, že jsi kdesi na opuštěném místě a motáš se pořád dokola, abych byl snáze pochopitelný."
Doktor dále posmutněle a neochotně vyprávěl o PDA, které se jistému vědci podařilo z jedné Makro anomálie vyhrabat.
Odborníci identifikovali hlas generála Tašenka, který se dle záznamů ztratil i se svou eskortou dva roky před nalezením nahrávky na jeho PDA. Dle ní dva z pěti vojáků zemřeli na dehydrataci, další dva zastřelil major Šepurny (ten krátce poté opustil skupinu a pravděpodobně zemřel na dehydrataci)(pozn. ani u jednoho jména si nejsem jistý přepisem, neměl jsem už sílu ptát se doktora Androvskiho, zda to byli Angličané, Rusové, či jiní).
Sám Tašenko se pak po svém posledním monologu zastřelil (v předsmrtné řeči se nejprve zpovídal sám sobě ze svých činů a později proklínal "zkurvenou, ďáblem prokletou" Zónu i se vším, co se s ní zrodilo) .
"Tebe a tvého přítele jsme ještě stihli zachránit… pomocí jednoho detektoru se nám podařilo destabilizovat anomálii a pak už stačilo, abys šikovně vyběhl ven. Nicméně můžeš děkovat tady Larisce, ta nějakým způsobem věděla, že tam jsi."
Vděčně jsem se na mladou dívku usmál. Nevěděl jsem, co říct. Snad jedině to, že už nikdy nechci zažít něco jako je anomalia Universum. Konečně se dostavil i tolik milovaný pocit bezpečí. Pak jsem musel usnout, protože se mi zdálo, že sedím v jedné boudičce uprostřed lesa, vedle mě medituje Vousáč a všechno je v naprostém pořádku…
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 29. dubna 2013 v 4:55 | Reagovat

Už jsem myslel že to bude zase nejakej psycho trip,ale je to ok :) díky...

2 Šhimba Šhimba | 29. dubna 2013 v 15:11 | Reagovat

Parádička jako vždycky =)takové příběhy spraví den jak nic =)

3 Shade Shade | 1. května 2013 v 1:25 | Reagovat

No a teďka ještě vědět, jak velká část příběhu byla jenom anomálka...:-D

4 Tanker Označený Tanker Označený | E-mail | 2. května 2013 v 21:25 | Reagovat

Hezkééé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama