Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

Já Barman - 1. Část

7. dubna 2013 v 17:03 | Vojtěch "BuG" Pokorný |  Povídky ze Zóny
Bar "Na Hranici", 5. Října, západní okraj Zóny...

"Vasile, tak budou ty dvě flašky, nebo ne?!" Ozval se od svýho stolu už ne moc vnímající Boris. "Jó jó, už to nesu proboha, se hned neposer, lidí jak najebáno a vy dva do sebe lejete jednu za druhou!" Musel jsem vytáhnout novou basu, na který sotva koukal zpod prachu nápis VODKA. Vzal sem dvě flašky, donesl je těm dvoum, udělal další čárku na stole a měl od nalitýho Borise a ještě víc zlitýho Voloďi pokoj... Došel jsem k baru, automaticky vytáhl tři flašky a přinesl jsem je pěti chlápkům v rohu - mimochodem: O těhlech lidech se povídá v celym okolí - seděj mimo všech ostatních v rohu místnosti, sem tam něco vyťukaj na PDAčko nebo si loknou vodky, ale neřeknou ani slovo, dokonce ani mezi sebou je nikdo ještě neviděl povídat... Ale co, útratu vždycky zaplatěj, občas daj i dýško, takže je dál neřešim....
Ten den tady bylo opravdu nabito. Vzduchem lítaly prázdný flašky, konzervy, boty, zlitý stalkeři nebo nějaký zmutovaný potkani... Najednou přišla parta deseti lidí v armádních hadrech se středníma neprůstřelnejma vestama, každej na zádech minimálně AKčko a za pasem granát a záložku. Armáda to ale nebyla, měli natažený kukly a to jsem vživotě neviděl u jedinýho vojáka. Za nima přilít hlídač s nadvakrát přeraženym nosem, že je prostě nemoh zastavit, a ať vypadnou. V tom jeden z nich vytáh Forta a střelil ho přesně mezi oči - aniž by se na něj otočil, pak nějakej kápo s baretem shodil z ramena Grozu, hodil po mě pytel a ať mu tam naházim všechny prachy. "Dobře, dobře, jenom klid." Otevřel jsem pokladnu, vzal dvouhlavňovku a ustřelil mu škebli - oběma hlavněma naráz, a to sem neměl dělat. Kdo neměl už bouchačku v ruce nebo nebyl mrtvej, tasil. Boris s Voloďou skapali nejdřív, a to si to místo u vchodu tak prosazovali. Přestřelka trvala asi půl minuty, a vtom se stalo něco, co by nikdo nikdy nečekal... Mezi útočníky vlítnul granát, najednou bum - jeba jak z děla, já to dostal do ramene, do stehna, a střepina mě řízla do břicha. Ležim na zemi, nohama za barem a koukám co se děje. Ta pětice "mlčenlivejch" chlápků vyběhla a během vteřiny zlikvidovala všechny útočnky. Kolem to bylo jako v pekle. Všechno hořelo, láhve s vodkou vybuchovaly a ve vzduchu byl cejtit smrad spálenýho masa. Z celýho baru sem tu přestřelku přežil jenom já a ti chlápci, něco si povídali, ale mluvili řečí, který sem skoro vůbec nerozuměl. Pak jsem ztratil vědomí...
Stalkerská základna, 8. Října, kdesi hlouběji v Zóně...

"Doktore, doktore, už přichází k sobě!" "Uhni, musim se na něj podívat!" Otevřel jsem oči a viděl dvě postavy, sice rozmazaně, ale podle bílého pláště jsem bezpečně poznal, kdo je doktor. "Hej, Davide, přines mu něco k jídlu a pití!" Už se mi pomalu zaostřoval zrak, ležel sem na lůžku v docela dobře zařízený ordinaci, ruku, břicho a rameno zafáčovaný, ale už to ani moc nebolelo. Za prosklenýma dveřma stáli dva hlídači, oba v maskáčích, který sem v životě neviděl a na zádech něco podobnýho AKčku. Něco si povídali, bylo to tlumený a navíc sem jim moc nerozuměl. Ta řeč byla podobná ukrajinštině, takže jsem sem-tam pobral, o co jde. Obrátil jsem se na druhý bok, tam seděl Doktor, jak mu všichni říkali, a něco ťukal do počítače. Otočil se na mě a začal docela plynulou Ukrajinštinou: "Jak ti je? Spal jsi tři dny v kuse. Musím se ti podívat na rány." Vzal nůžky a opatrně rozstřihnul všechny bandáže. "No, hojí se ti to docela rychle, bejt tebou tak do večera nevstávám." Někdo otevřel dveře. "Díky Davide, nech nás chvíli o samotě, prosím." "Rozkaz, pane!" Voják položil na stůl chleba, párek a jakousi tekutinu, ve slunci měla krásnou zlatou barvu. "Musíš mít určitě hlad a žízeň po takový době. Tak se pěkně najez!" Konečně jsem se odhodlal mluvit: "Co to je za pití? A není to kontaminovaný?" Ukázal jsem na skleničku, řekl bych, že měla tak půl litru.
"Ale, ale, vono to i mluví! Neboj, kontaminovaný to není. To je pivo, máme svůj způsob, jak do zóny pašovat suroviny na výrobu, a vaříme si ho přímo tady, na základně. Jo, abych nezapomněl, něco málo alkoholu v tom taky je, takže si dej maximálně tři, aby ses nám tady nemotal." Usmál se a nechal mě v klidu najíst. To pivo je fakt úžasná věc. Trochu nahořklý, ale hlavně krásně vychlazený a dá se toho vypít poměrně dost než vás to položí. Když jsem se najedl, a hlavně napil, přišel Doktor. "Chutnalo? To je dobře. Jak se vlastně jmenuješ? Já sem Marek, ale všichni tady mi říkaj Doktor. A co ty, jak říkaj tobě? Pověz mi něco o sobě." S obtížemi jsem se posadil. "Jmenuju se Vasil, mam...teda teď už asi měl malej bar na kraji Zóny, kudy vždycky procházeli nováčci a buďto se tam usadili, nebo vyrazili dál poznávat zónu. Kšefty tam docela šly, měl sem i stálý zákazníky. Nevíte, jak to tam dopadlo, a jak jsem se sem vůbec dostal?" Doktor se na mě podíval, jako by mě znal, vyvyalil oči, ale v zápětí mu naskočil takový blažený úsměv: "Přežil jsi jenom ty a naše jednotka, proto tě sebrali a museli rychle vypadnout. A bar? Podle toho, jak to všechno hořelo.... Tak to jsi ty...." Tu poslední větu zašeptal, sice mu bylo rozumět, ale o to sem se teď vážně nestaral. Nevěděl jsem, co na to mam říct.... Během jednoho večera jsem ztratil vše, co jsem měl - přátele, bar, domov.... "Vaše jednotka? To myslíte těch pět mlčenlivejch lidí tam v rohu?" Doktor se zasmál. "Jo, to budou nejspíš oni, říkat nic nemohli, stejně by jim nikdo nerozuměl." "Ale co tam vůbec dělali?" "Měli hlídat váš bar, poslední dobou byla aktivita Koschenkovců vysoká." "Koschenkovců? Kdo to vůbec je? A proč zrovna vaši lidé hlídali můj bar?" Doktor zvedl obočí, chvíli přemýšlel, co a jestli mi to má vůbec říct, a pak spustil: "Jsou to, no jak bych to řek, zloději a piráti. Chodí po celé západní zóně a vykrádají, co se dá. Jejich vůdce se jmenuje Vladimir Koschenko, starý muž, ale dobrý stratég. Jenže s vaším barem se trochu přepočítali. Váš otec s námi před deseti lety uzavřel dohodu. Jak jistě víte, měl dobré vztahy v armádě, hlavně na vyšších místech. On nám zařídil celkem klidný a bezproblémový dovoz věcí do Zóny, my jsme jemu zase slíbili ochranu pro něj, vás a bar. V baru jsme selhali, tak jsme zachránili alespoň vás. Jo a abych nezapomněl," Otočil se ke stolku a cosi vytáhl ze šuplete. "Tohle patřilo vašemu otci, myslím, že teď jste jeho právoplatným vlastníkem vy." Podal mi malý trezor, z krku sundal klíč a nechal mě chvíli o samotě. Když jsem ho otevřel, měl jsem co dělat, abych polapil dech. Vevnitř bylo nejmíň padesát tisíc Rublů! Dál tam bylo pár jmen a moje fotka, když mi bylo ještě deset. Zaměřil jsem se hlavně na ty jména. Když dokázal zařídit, aby se mohli do Zóny dovážet bezpečně suroviny způsobem (nebo cestou), aby nebyly kontaminované a nezajímaly se o ně kontroly, tak... Nejenom armáda musí určitě znát nějakou bezpečnou cestu do Zóny!!! Najednou mi všechno začalo docházet...

Rodinný domek, před deseti lety, kdesi na Ukrajině...

"Tak ahoj a nezlob!" Řekla s úsměvem moje matka a odešla do práce. Já usedl k satelitní televizi a koukal na svůj oblíbený hudební pořad. Stejně se nic jinýho dělat nedalo. Nikdo mě věkově rovný tady na vesnici stejně nebydlel. Na to, v jakym zapadákově bydlíme, máme docela luxusní dům a plno vybavení. Máma říká, že otec pracuje někde v zahraničí na celkem dobré pozici. Mě to je ale jedno, naposledy jsem ho viděl, když mi bylo pět. Jediný, co si pamatuju, bylo jak mi řekl, že když budu potřebovat s čímkoliv pomoct, mám se obrátit na Seržanta Suvorova, ale ten za dva roky zemřel v boji. Poslouchám a přemýšlím, co dostanu ke svým patnáctým narozeninám, mám je už za dva týdny. Televizi mám na maximální hlasitost, aby mě nerušil hluk z nedaleké továrny, kde pracuje matka. Najednou se ozvou výstřely a ženský křik, přehlušující dokonce televizi. Vyletím ze dveří a málem se zhroutím. Skoro celá továrna v plamenech, okolo běhají ozbrojení muži a střílí vše, co vidí. Nemůžu se ani hnout. Najednou mě jeden zpozoruje, naštěstí jsem se vzpamatoval a zaběhl zpátky do domu. Sedím za rohem a modlím se, aby nepřišli. V tom se rozletí zadní stěna domu a do dovnitř vběhne muž, jeho tvář znám, ale nemohu si vzpomenout... "Vasile, pojď rychle sem, musíme odsud vypadnout!!!" Ten hlas... to je můj otec! "Otče, máma... je tam uvnitř, musíme ji zachránit!" Zvedl jsem se a utíkal směrem ke dveřím. "Ne, Vasile! Už je pozdě, jí nepomůžeš, ty nevíš kdo jsou ti lidé!" Dveře se v nevelkém výbuchu rozlétly, mě srazila tlaková vlna a do domu vběhli dva ozbrojení muži. Otec neváhal, oba zastřelil, sebral mě ze země a odtáhl do obrněného transportéru, zabouchl dveře a zavelel: "Jedeme, hned!" Uvnitř seděl otec a další chlapi, zaměstnaní palbou ze střílen. Po chvíli vozidlem otřásl silný výbuch, já se praštil o ocelovou tyč a ztratil vědomí...



Otcův Bar, 26. září, čtyři dny po útoku, na kraji Zóny

Pomalu se probouzím a otevírám oči. Hlava bolí jako střep, musela to být velká rána. Nevím kde jsem, nevím jaká doba uplynula od té přestřelky, nevím kde je můj otec s matkou... Otočím hlavu a párkrát si promnu oči, protože jim nemůžu uvěřit. U postele na židli sedí Seržant Suvorov - vždyť říkali že... "Co se tak divíš, mladej?" Řekl s úsměvem Suvorov. "Zemřel jste v boji! Matka vám byla na pohřbu!" V tu chvíli jsem začal přemýšlet, zda se mi to ještě nezdá, ale nebyl to sen... "To byla jenom formalita, abych se mohl přihlásit do tajné skupiny zkoumající oblast okolo Černobylu, kterou nazýváme Zóna. Domů se už bohužel vrátit nemůžeš, tvůj nový domov je teď tady - v baru tvého otce. Budeš se toho muset ještě hodně naučit mladej, a taky toho bude hodně, co ti nepude na rozum..." Potom se zvedl, promnul si ruce a řekl: "Pokud můžeš, tak se zvedej, trochu tě tady provedu, nahoře tě už čekaj." Vyšli jsme po schodech ze sklepa a vešli do místnosti - do baru. Uvnitř bylo pár stolů a barovejch stoliček. Za pultem stál otec a zrovna se věnoval debatě o nějakých "artefaktech". Když mě spozoroval, seznámil mě se svými třemi práteli - Střelcem, Tesákem a Duchem. " Tak s těmahle lidma udělám malou výpravu hloubějc do Zóny. Nejseš už malý děcko, tady se Seržantem tady povedeš Bar. Postupem času si na zdejší život zvykneš. Na, vem si tohle, budeš to potřebovat." Podal mi svoji dvouhlavňovou brokovnici a krabičku patron. "Tady v Zóně není život procházka růžovym sadem, ale pořád sme jenom na okraji, takže je tady docela klid. To neznamená že tady vobčas neproběhnou mutanti nebo tady nějakej vožralej blbeček nebude mávat kudlou." "Ale já s tim neumim. Jediný co vim je, že se zmáčkne tady ten kohoutek a pak to vystřelí, to je všechno." "No, to kolikrát stačí, pak akorát uhneš tadytou páčkou, tady ji zlomíš, prázdný patrony z toho vylítnou, pak tam strčíš nový a zaklapneš to. A hlavně ji nezapomeň natáhnout!" Začal se smát. "No a zbytek tě naučí tady Suvorov. Neznám nikoho, kdo se vyzná ve zbraních jako on. A co chce trefit, to trefí. Pokud se chceš na něco ptát, ptej se. Zejtra ráno vyrážíme. A teď jdi zatím dolů, musim pracavat." Šel jsem se Suvorovem zpátky do sklepa. Celých sedm hodin mě poučoval o životě v Zóně a všech jejích nebezpečích. Když otec konečně vyhnal všechny ožraly z baru, přišel za námi. Měli jsme si toho dost co říct, ale měli tak málo času...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vojta Vojta | E-mail | 7. dubna 2013 v 17:27 | Reagovat

Super!!! jen tak dál. zatim jsme nečetl jedinou povídku co by nestála za to přečíst si jí znova a znova a znova

2 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 12. dubna 2013 v 21:18 | Reagovat

super,už aby bylo pokračování :)

3 Kurosawy Kurosawy | 5. května 2013 v 21:53 | Reagovat

Už měsíc čekám na pokračování :) Kdy se dočkám?

4 Tanker Označený Tanker Označený | 24. května 2013 v 22:56 | Reagovat

Paráda :-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama