Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

54. Část

19. května 2013 v 11:00 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Ukázalo se, že s Lariskou si docela dobře rozumíme. V mnoha věcech jsme se jednoduše shodli, velké množství našich názorů bylo stejných, či alespoň podobných. Často jsme se při večerních debatách spojovali proti doktorovi. A přestože ona stále zůstávala vědkyní a já pouhým stalkerem, začalo mezi námi vznikat zvláštní pouto.
A taky se probudil voják. Zpočátku se tvářil stejně zmateně jako já, když jsem se probíral. Vlastně se z toho nikdy úplně nedostal. Neustále pozoroval hodinky a nedůvěřivě těkal očima sem a tam. Nevím, jak se choval předtím, než jsme se potkali, ale tady se postupně stával zamlklým, vážným člověkem, který sotvakdy promluví nebo dá najevo svou emoci.
Těžko říct, jestli ho víc zranila smrt přítele nebo putování makrem. Tak nebo tak, úplně se distancoval od okolního dění. Vždy udělal, co mu kdo řekl, bez protestů, to ano. Beze slov… Bylo mi ho trochu líto. Nechtěl mít se Zónou nic společného, vůbec do ní neplánoval vkročit a stejně ho nakonec semlela. Jako když člověk neustále chodí po okraji otevřené studny. Dřív nebo později do ní spadne a utopí se.
Vlastně jsme se mu všichni snažili pomoct, mluvili na něj, ukazovali mu krásu Zóny, nádherné východy slunce, překrásné zářící artefakty… ale nic z toho nepomáhalo. Zůstával uzavřený, nemluvný a rezervovaný vůči všemu. Jediným, s kým byl ochotný občas prohodit slovo, se stal profesor.
Bůhvíproč tenhle stařec vzbuzoval v ostatních lidech důvěru a pocit bezpečí…

Ten večer jsem seděl se zavřenýma očima na suchém jehličí opřený o strom, pušku položenou přes stehna natažených nohou a v rukou otáčel oko, nebo termo, chcete-li. Do prstů se mi vlévalo příjemné teplo, tolik kontrastní s večerním chladem všude kolem. Na jemné vibrování kůže reagovala vztyčením chloupků a zvláštním, příjemným mravenčením.
Našel jsem ho. Leželo ukryté v hromadě jehličí kousek odtud. Vlastně ho našel profesor, já jsem jenom cítil, že tam někde je, tak mi ho nechal, ať prý si s tím, jářku, dělám, co chci.
Prohlížel jsem si tu sytě rudou světélkující hroudu. Co skrýváš? Jak jsem mohl vědět, že tam jsi? Co se to se mnou děje…? Hrouda mlčela. Slabě světélkovala, hřála a mlčela. Jako každá jiná hrouda. Měl jsem strach. Poposedl jsem si na místě, protože mě do zad tlačil vyčnívající kořen, ale nic se tím nezměnilo.
Položil jsem oko vedle sebe na jehličí a unaveně se protáhl, až zapraštěly klouby. Chtě nechtě se mi na tváři objevil trpký úsměv. Jsem stalker. Jsem přece stalker.
Znělo to tak cize… jak je to dlouho, co jsme s Lariskou seděli tam na té skále? Měsíc? Unikl mi těžký povzdech.
Stalker by měl bejt sám… chodit Zónou, přežívat, chlastat, píchat v baru děvky(to jsem si tehdá ještě naivně myslel, že tam nějaký budou), lovit artefakty, denně se vystavovat smrtelnýmu nebezpečí kvůli několika stovkám na jídlo a nocleh. A teď se na sebe podívej, stalkere. Nosíš dobrej kabát, cos našel napůl zabořenej v bažinách Jantaru, protože vědátor řekl, že ho tam viděl, nestřílels ani nepamatuješ, jenom tady sedíš a kyneš… kdybys teď vyběhnul do lesa, zařval bys za první zatáčkou. Protože už dávno nevíš, že v lese se nikdy neběhá… tam se opatrně našlapuje, každej krok je doprovázenej maticí a šroubem.
Zalovil jsem v hluboký kapse kabátu a nahmatal kluzký, šustící balíček. Opatrně, s úctou, jsem ho vytáh na světlo světa a smutně se na něj podíval. Sáček se zatřepotal v náporu větříku a s kovovým cinkáním se v něm přemístilo několik šroubků. Zatřepal jsem špinavou dlaní. Ozval se stejnej, bezútěšnej zvuk. Zavřel jsem ruku, zhluboka vdechl vzduch prosycenej vůní jehličí a hlíny a opřel se zátylkem o kmen stromu. Těžký víčka se pomalu přivíraly, viděl jsem chlapa, co spadnul obličejem do barelu, starý garáže plný banditů a krys, žlutej bagr, kontrolora, Vousáče, cestu, starej dům, masomlejnek drtící pseudoštěně, loďku, vrtulník… záplavu hnědých vlasů, zelené oči, nejistý úsměv… starej koberec, roličku novin, černobílý kostkovaný lino, potřísněný krví, ruku, která vytahuje studenej nůž z živýho těla, ó, jak je ten nůž studenej, jako déšť za nejčernější bouřky, jako šílená plechová maska vraha…
"Sergeji! Vystydne ti jídlo!" To byl voják! Proboha, tak že by konečně začal zase mluvit? Rychle jsem vstal, zabalil oko do kusu hadru a rychle se vydal nazpátek ke stanu. Jehličí chřoupalo pod mýma nohama a najednou bylo všechno jasné. Všechno zůstalo při starým.
Nakonec se ukázalo, že volal doktor a ne voják. Bývalý muž armády seděl rozvalený na svém oblíbeném křesílku a jako obvykle se díval kamsi do neznáma. Překvapilo mě ale, že když jsem procházel kolem něj, tak mi jen tak mimoděk popřál dobrou chuť, aniž by se na mě podíval.
Jako každý večer jsme si sedli kolem dřevěného stolu a po partičce karetní hry snúrk a upieri jsme začali obvyklou diskuzi.
Jenom Lariska zůstávala podivně zamlklá, často jí chvíli trvalo, než vymyslela odpověď na přímý dotaz a většinu času koukala stranou. Vlastně ani doktor dnes nebyl nijak hovorný. Nu co, asi se jim dneska nedařilo. Nebo doktora možná pořád mrzel ten ztracený artefakt? Že by ten starý lakomý dědek nakonec zalitoval svého činu? V duchu jsem se tomu pousmál.
Když jsem svou úvahu v jedné z delších chvílí ticha vtipně přednesl doktorovi, oba s Lariskou reagovali zcela nečekaně - vůbec nijak. Starý doktor zvedl pohled od hrnku, který křečovitě sevřel v dlaních a vyčítavě se na mě podíval. Lariska se dívala úplně jinam. To bylo divné. Podezřelé. Normálně by mě podpořila. Vteřinu jsem ji podezíral, že jen ukrývá úsměv, ale když se otočila mým směrem, přesvědčila mě o opaku.
"Co je?" zeptal jsem se s nejistým úsměvem.
"Nebudu se zlobit, když se teď sebereš a odejdeš…" začala najednou Lariska.
"On to nepochopí," přerušil ji profesor. Podívala se na něj.
"Musíme mu to říct."
"Ale on to nepochopí. Jářku, možná se nakonec přidá k nim a to bude hodně špatné, protože o nás ví víc, než je zdrávo…" Podíval se na mě s tím největším opovržením. Navzdory všemu, co jsem udělal a spáchal, jsem se v tu chvíli cítil neprávem uražen. "A možná už je jedním z nich. Jenom chtěli pojistku, že jim neutečeme…" Neuniklo mi, že voják mírně předklonil hlavu, jako by chtěl lépe slyšet.
"Doktore!"
"Komu neutečeme? Ke komu bych se měl přidávat? Co to tady kurva melete?" Vůbec nic jsem nechápal. Nervózně jsem si poposedl na plátěné židli a netrpělivě se naklonil dopředu. Co se to tady sakra děje…
"A proč myslíš, že nás vždycky najdou? Jářku, ať se vrtneme kamkoliv, vždycky nás vyčenichají. Vždycky!"
"Oba víme, co jsou zač! Možná nás sledují, ale jsem ji naprosto jistá, že Sergej je čistý! Nic takového by neudělal! Pokud je tu špeh, on to rozhodně není."
"A co ty, Larisko? Jářku, když ses ke mně přidávala, skoro jsem tě neznal… a vlastně, když si na to tak vzpomenu, zrovna někdy tehdy ty výhružky začaly."
"Co? Jaký výhružky?" snažil jsem se vyzvědět víc.
"Tak to už skutečně přeháníte doktore!" řekla vyčítavě mladá vědkyně.
"No dobrá, dobrá, třeba to nejsi ty… ani on… ale kdo potom?"
Oči všech se jako nepovel zabodly do vojáka. Jasně, on by to mohl být. Ten vrtulník, ta anomálie… pak celou dobu mlčí, někdy se na několik hodin prostě ztratí z dohledu a nikdo neví, kam chodí. Nepromluví ani slovo, jenom sedí a poslouchá… nabírá informace.
Když spatřil naše vyčítavé pohledy, jeho jinak kamenný obličej ještě ztvrdl, zvedl se a odešel. Nešlo mi do hlavy, proč neřekl nic na svou obhajobu, tím se podle mě podezření na něj ještě zvýšilo. Oba naproti mě se však tak netvářili. Jakmile pilot opustil stan, pocítil jsem chladivou, nepříjemnou vlnu studu. Soudě podle výrazů ve tvářích, tak i oba vědce.

Tu noc jsem nespal. Sedl jsem si do studeného jehličí a v rukou otáčel hřejivý artefakt. Mísil se ve mně zmatek, vztek a strach zároveň. Co nám hrozí? Kdo jsou oni? Co chtějí? Proč kurva všechna ta omáčka okolo a nic konkrétního mi neřeknou? To se tu začíná mluvit v hádánkách?
Ztěžka jsem si povzdechl a opět odložil artefakt.
Za chvíli přišla Lariska. Stoupla si vedle mě, zapálila si cigaretu a mlčela. Dobře věděla, co přijde.
"Kdo jsou?"
Mlčela. Holka pitomá, víš vůbec, co děláš? Jestli mi to neřekneš, bude s náma ámen..
"Pokud nám něco hrozí, myslím, že by bylo dobré…"
"Temní stalkeři."
"Cože?"
"Říkají si temní stalkeři. A chtějí magnificum, artefakt z makra." Řekla makra!
"Co?!"
Maringotka, zraněnej stalker, proud krve, tryskající mezi prsty, nedá se zachránit nedá…!
Projela mnou ledová pěst. Donutila mě vytřeštit oči a sevřít oko. Popadla mě špatná předtucha… a divný mravenčení se rozlezlo po krku… zrovna takový, jako přitom, když jsem našel tohle oko, ale mnohem silnější.
Rychle jsem se zvedl, vzal nechápající Larisku za ruku a letěl ke stanu. Už z dálky jsem viděl, jak temná postava opatrně odhrnuje stanovou plentu a vchází dovnitř. Na vteřinku jsem ve slabém světle petrolejky zahlédl profesora jak stále sedí u stolu a překvapeně vzhlíží na příchozího.
Okamžitě jsem běžel do stanu, vytahujíc z opasku nabitou pistoli. Cvakla pojistka. Nepřemýšlel jsem. Nebylo o čem. Tohle bylo špatný, kruva špatný…
Prudce odhrnuju plentu, stojí tam postava v kabátě jako uhel, překvapeně se otáčí. Zvedám pistoli, ale než vystřelím, kdosi mě silně strhne dozadu a já padám do černočerný tmy…
Ze stanu pomalým krokem vyšel vysoký muž v tmavém kabátu, odhrnul plentu a zajistil ji háčkem na střeše, aby se doktor mohl koukat. Ještě než to začalo, všiml jsem si malého znaku na prsou toho muže - vypadal jako tři čáry - připomínající trojbokou pyramidu z vrchu - obehnané pravidelným kruhem. Trochu jako znak míru, ale obráceně.
Muž beze slova vytáhl nůž, uchopil moji nevzpírající se ruku a uřízl dva prsty.
Malík a prsteník.
Zařval jsem hrůzou, bolestí a hněvem. Do očí mi vytryskly slzy, cítil jsem, jak horká krev stéká po mojí ruce, do celého těla mi vystřelovala nepřekonatelná bolest. Profesor při tom řevu prudce vstal a bezmocně natáhl ruku směrem k nám. Pak těžce dopadl na židli a schoval obličej v dlaních. Lariska kousek ode mě tiše plakala. Jí naštěstí nic neudělali.
Chlap odhodil moji ruku a hluboce se předklonil, aby mi mohl pohlédnout do očí. Teprve teď jsem zaznamenal, že má místo obličeje starou plynovou masku se špinavými, popraskanými skly místo očí. Chvíli celý můj svět zabírala dvě světýlka, dva odrazy slabě svítící petrolejky na sklech jeho masky. Pak se stalker stejně tiše zase narovnal, přešel do stanu, opřel se pěstmi o stůl a přes celou jeho délku pohlédl na zničeného doktora. Pak poprvé promluvil. Jeho hlas byl hluboký, temný a zkreslený plynovou maskou.
"Tu děvku si vezmeme sebou. Když nebudeš mluvit ani zejtra ani dny potom, osobně ti doručím každý kousek, co z ní useknu."
Bleskově jsem se zvedl ze země, skoro bych i zapomněl na tu nesnesitelnou bolest v ruce a uškrtil toho bastarda, co chtěl odvést Larisku, nebýt silných paží, které mě okamžitě přešpendlili zpátky na zem. Když jsem se ohlédl, stáli zam mnou další dva, též v černých kabátech, jen měli i taktické vesty, Kalašnikovy na ramenou a jeden z nich kuklu a druhý respirátor. Než jsem dostal ránu, zahlédl jsem zlé, špinavé oči.
Dívka vypískla překvapením, slyšel jsem, jak kope a boxuje kolem sebe. Pak ji někdo zecpal ústa a ona křičet přestala. Nejspíš už pochopila, že to nemá smysl. Nebo ji omráčili úderem do hlavy…
"Kurvy! Chcípněte v nejhlubším pekle, vy zasranci!" řval jsem z plných plic, ale bylo to zbytečné. Stalker beze slova vyšel ze stanu. Když mě míjel, těsně vedle mojí hlavy jako ze země vyrostl dlouhý nůž, potřísněný krví. To byla poslední kapka…
Tiše jsem vzlykal, držel si zraněnou ruku na hrudi a snažil se nevnímat vibrování nože vedle ucha.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dave Dave | 19. května 2013 v 12:35 | Reagovat

hodně dobrý, zajimalo by me jk to bez tech prstu dal zvladne :D

2 Smrtijedka Smrtijedka | Web | 19. května 2013 v 13:58 | Reagovat

Chudák holka. Doufám, že ji zachrání. Jinak taky by mě to zajímalo jak to zvládne. :)

3 Tanker Označený Tanker Označený | 19. května 2013 v 15:46 | Reagovat

a Lariska zažije gang bang :DDDD jinak dobré ale ty prsty mno chudášek :-O

4 Shade Shade | E-mail | 19. května 2013 v 16:10 | Reagovat

Sergeji, Sergeji, že ty se pokaždý namočíš do takovýho průseru a ani nevíš jak...

5 jilda jilda | E-mail | 20. května 2013 v 14:47 | Reagovat

všechny díly včetně tohoto v jednom pdf.
http://www.uloz.to/xgTyPYNX/stalkerto54-by-jilda-pdf

6 Kalas Kalas | E-mail | 6. června 2013 v 18:36 | Reagovat

no mozna stratil i ucho podle ty casti textu
a snažil se nevnímat vibrování nože vedle ucha.
ale mozna ne :D
mozna taky najde artefakt diky kterymu mu dorostou ty prysty....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama