Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

55. Část

26. května 2013 v 11:54 | Jirka Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Oba prsty mi doktor obmotal dezinfekčním obvazem. Pálilo to jako čert, ale mě to mohlo bejt ukradený.
Vzali mi ji… vzali Larisku.
Cítil jsem smutek, hněv, zklamání, cosi jako lásku a vlastně uvnitř mě panovalo ticho a prázdno. Připadal jsem si jako ten voják, až na to, že jsem byl stalker.
Stalker… a k čemu? Voják nebo vědec, stejně se každej nakonec přistihne, jak trůní na hajzlu a z plnejch sil sere hovno… aspoň tak nějak to říkal jeden hodně moudrej chlap, kterýho jsem znal ještě předtím, než jsem přišel do Zóny.
A každej sere tohle svoje hovno a vlastně nedělá nic jinýho, než že to hovno střeží před jinejma sráčema, kdyby mu ho náhodou chtěli ukrást. Takhle nějak jsem se cítil, když mi doktor obmotával ruku vlhkejma bílejma obvazama… jako sráč, co přišel o svoje hovno.
Vlastně ani nevím, proč jsem to napsal. Asi v tom je kus pravdy, vyjádřené v poněkud uvolněné verzi… ale vážně - co teď mám? Nebo ještě lépe - co jsem měl do doby, než jsem přišel sem? Samopal? Pistoli? Drsnou odrbanou bundu? Haldu blbejch vzpomínek a falešný nadšení, že jednou… jednou ze mě bude velkej… velký stalker, kterého všichni budou respektovat?
Ona možná nakonec člověku opravdu zůstane jenom ta hnědá lepkavá věc, jíž přezdíváme hovno, má-li ovšem co jíst. Pak už mu nezbude ani to.
Neměl jsem nic, tak je to. Nebo nic hmatatelného. Ale on si jeden chlap neuvědomí, že nic nemá, dokud nepozná, co to je něco mít.

"Co teď, doktore?" zeptal jsem se nakvašeně a skoro ostýchavě vytrhnul už obmotané prsty z jeho jemných a jistých rukou. Podíval se na mě přes obroučky svých kulatých brýlí, pak pomalu zvedl třesoucí se ruku a sundal si je. Když se zavíral, sedl si a ztěžka povzdechl. Něco zamumlal a podíval se kamsi do zelenkavého lesa.
Pomalu jsem se zvedl z plátěné židle, sykaje bolestí, když levá ruka automaticky uchopila hranaté opěrátko a pomalu se vydal ke svému místu.
Jasně, co teď? Pravidla asi říkají vykonat krátký obřad za padlého/padlou a dál pokračovat ve vědecké práci. Jenže ona není mrtvá… ne úplně. Zatím…
Krátce jsem si představil, co asi zažívá tam, u nich. Jak na ni sahají, strhávají z ní šaty, lehtají ji ostřím nože v rozkroku a v krku, kopají do ní… sevřel jsem v dlani hrst jehličí ve snaze ho rozdrtit. Ale proč?
Proč se starám o nějakou nánu, co mojí Božence nesahá ani po paty?
O nějakou chladnou vědkyni, bůhví, jestli o mě má vůbec zájem.
A proč by mě na tom mělo záležet, jestli má zájem?
Mě, stalkerovi?
Vlku samotáři?
Dítěti Zóny?
Opřel jsem se hlavou o kmenu stromu a zadíval se na hvězdné nebe, prosvítající skrze stromy. Měl jsem pocit, jako bych zacítil vůni cigaretového kouře, vždyť se to stalo před chvilkou, ještě před okamžikem tady stála vedle mě… a přitom je to tak dávno. Tak nenávratně…
…dávno.
Pomalu jsem natáhl ruku a sebral bílý nedopalek, zpola zakrytý jehličím. Ještě voněl po jejích rtech… Jak může vonět po jejích rtech, když ani nevím, jak chutnají?!
Ani to nechci zjišťovat!
Vztekle jsem se postavil a zahodil cigaretu co nejdál to šlo. Uvnitř mě se šířil zmatek a pocit viny. Nemůžu zradit Boženku, to prostě nejde… po tom všem.
Kdesi vpředu explodovala Elektra, aby se vzápětí zhroutila sama do sebe. Nejspíš náhodný závan větru, nepodstatné…ale přeci jen jsem zůstal chvíli ve střehu.
Prohrábl jsem si čerstvě ostříhané, umyté vlasy ve snaze pustit všechno z hlavy. Moct tak prostě odejít, nechat doktora doktorem, utéct zpátky do lůna Zóny, zase čelit tak dobře známým nebezpečím. Kdybych tak mohl vrátit čas a nesahat na ten vrak náklaďáku. Ne, kdybych mohl vrátit čas a neházet to štěně do mlejnku, vůbec nikdy se k tomu autu ani nedostat… i když, kdybych vrátil čas a nikdy se nepřidával k Danielovi a Samuelovi, bažiny bych ani nespatřil. Asi bych v tom městečku zůstal, vydělával si nebezpečnou prací stalkera a jednoho dne prostě zařval v trampolíně, mlejnku nebo výhni. Jednoho dne bych prostě nedával pozor a chcípnul. V klidu, jako stalker.
Kus vpravo, o něco dál než prvně, explodovala další elektra. Podivná shoda okolností, pomyslel jsem si a pustil to z hlavy.
Nebo bych nikdy neopustil vesničku v Kordonu, prostě bych se na tom kopci tam rozhodl opačně a zůstal tam, upil se k smrti, nikdy nepoznal Zónu v jejím pravém světle. Nepotkal bych Vousáče, Daniela, Samuela, Dmitrije… Larisku. Nikoho z nich. Tenhle příběh by prostě nezačal a stránky deníku by skončili umaštěné od pseudopárků a polité vodkou. Prázdné…
Zarazil jsem tužku a opatrně do studeného jehličí odložil měsíční svit, velice vzácný artefakt, který používám místo baterky, protože žádné další uplatnění se pro něj zatím nenašlo. Jen musím při manipulaci s ním nosit rukavice, protože artefakt docela štípe na kůži.
Doktor vlastní celkem dva. Odložil jsem i tužku a opatrně zalistoval v deníku. S každou stránkou na mě vyskakoval můj škrabopis, tu a tam se objevila nějaká kresba nebo plánek krajiny. Byl to můj život, vecpaný do prostoru o rozměrech několika centimetrů.
Kdesi v dáli ze zablesklo. Otázka zůstala viset ve vzduchu tak jako vůně ozónu. A spáleniny. S nechtěným úsměvem jsem se opřel o strom. Profesor se zase pokoušel péct maso, jako tenkrát, když Lariska odešla na průzkum okolí a vrátila se až druhý den. Všichni měli hlad, ale voják vařit odmítl a mě se do toho nechtělo, to bych radši byl o hladu, než bych dělal ženskou práci.
Když Lariska odešla… pohled se mi zamžil, tak jsem se raději sebral artefakt i tužku, obojí nacpal do měšoku a obrátil se s úmyslem vydat se zpátky ke stanu. Bože můj, tam bylo světla, jako by ten starý idiot podpálil celý stan!
Počkat… hbitě jsem si utřel slzy s očí. Všechno bylo ozářené jako ve dne. To není… To… Tohle…
Běžel jsem. Zatraceně, to je přece…!
Tráva pod nohama mi chřoupala. Začalo mi být teplo. Ne teplo, horko, všechno se ve mně vařilo. Ne, teď ne… Zóno drahá, teď proboha ne!
"Doktore!" Všimli si mě, ale už bylo pozdě.
Ohnivý jazyk mě šlehl jako bič. Svalil jsem se na zem a snažil se chránit obličej holýma rukama.
Vlna nesnesitelného žáru spalovala celé moje tělo, každičký milimetr kůže byl v plamenech. Kdosi mě chytil za lokty a táhl pryč.
Nebránil jsem se.
"Co se to kurva děje!" zařval jsem, jakmile mě odtáhli z výhně pryč a já se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Všechno hořelo. Stan, přístroje, artefakty, tráva kolem, koruny stromů nad táborem… A všude vládly nesnesitelného horka. Plameny po chvílích zářily jako nesnesitelné světlo reflektorů, aby se vzápětí ponořily do tyrkysově namodralého oparu. V těch chvílích byl žár snesitelnější.
A uprostřed toho jsme stáli my čtyři. Voják vkládal zásobník do pušky, aniž by čemukoli kolem věnoval pozornost. Profesor křečovitě svíral plechový kýbl zpola naplněný vodou, ať už ho sebral kdekoliv a napůl vystrašeně, napůl rozzuřeně se rozhlížel kolem sebe.
Lariska, čertví, kde ta se tady vzala, nerozhodně stála a vyjeveně koukala na všechno kolem. Po umaštěné tváři ji stékala krev, řinoucí se z rány na čele. Kolem úst měla cosi jako skvrnu od bláta. Potrhané kalhoty pokrývaly rudé skvrny. Světle zelené triko plné špinavých otisků prsů. Vypadala jako když každou chvíli omdlí.
A já… s popáleným ksichtem…a sežehlými vousy.
"Musím se dostat do stanu!" vykřikl jsem, abych přehlušil hukot ohně. Profesor náhle ožil a pevně chytil vzpouzející se paži.
"Nemožné!" vyhrkl přiškrceným hlasem, "Je to výheň, tam by ses nedostal ani v azbestovým brnění…Navíc tam jsou artefakty, které při kontaktu s extrémním žárem mohou být nestabilní a explodovat!!"
"Ale…" sotva jsem potlačil zoufalství, "já tam mám všechny svoje věci!" Doktor jenom zkřivil obličej v nenávistné grimase a odvrátil pohled.
"Tak proč tady stojíme?" nedal jsem si pokoj. "Stejně už nic nezachráníme!"
Voják se na mě jenom krátce podíval, naposledy se na mě podíval, otočil se a zmizel kdesi v kouři a plamenech.
Lariska nerozhodně stála na místě, bledý obličej beznadějně sklopený k zemi. Úzkostlivě jsem pohlédl na profesora, ale ten nevypadal, jako by chtěl utíkat.
Tak ať si tady třeba uhoří, dědek!
Jednou rukou jsem popadl Larisku za zápěstí, druhou vytáhnul z kapsy pytlík šroubků a pevným krokem se vydal k lesu.
Během půl druhé minuty už jsme byli v bezpečí s výhledem na celý tábor.
Doktor se konečně probral ze šoku.
"Svině!" zařval a učinil zoufalý pokus uhasit hořící stan poloprázdným kbelíkem vody. Byl to největší projev emocí, jaký jsem u něj za celou dobu spatřil. Chudák… ale stejně nemá šanci.
Krčil jsem se v zákrytu mohutného stromu, v ruce pistoli s plným zásobníkem. Vedle mě se choulila Lariska, její světlé vlasy ji zakrývaly obličej jako slizká chapadla. Po upatlané tváři jí stékaly slzy strachu a bezmoci. "Chci domů, nechci umřít, panebože, já chci k mámě…" opakovala pořád dokola.
Zóna. Dává a bere. Vždycky to tak je. A tak to i bude…
Na druhé straně paloučku jsem spatřil vojáka. Našel si dobrý úkryt mezi dvěma kameny. Trpělivě čekal až přijdou. Věděl, že přijdou. A oni přijdou.
Doktor neustále pobíhal sem a tam kolem stanu a snažil se zachránit, co se dalo. Tu sebral tlakoměr, támhle měsíční svit, ale doopravdy vlastně nezachraňoval nic. Na tváři se mu zračila nekonečná zloba. Hořce plakal nad vlastní porážkou. Myslel si, že zná Zónu… a on ji možná doopravdy znal, ale ona ho nakonec stejně dostala. Když ne anomálka nebo mutant, tak aspoň oni. Zkurvysyni… a to už to začínalo vypadat jako skvělej život.
Přikrčil jsem se ještě víc ke kořenům mohutného stromu a v tom se ozval výstřel. Přehlušil všechny okolní zvuky, včetně řádění výhně a dlouho se odrážel od okolní krajiny, než docela utichl. Doktor už neběhal, ani nenadával, ani neplakal. Ležel na zemi, mrtvý, smutný a poražený…
Lariska se rozplakala a zabořila obličej do mého otrhaného kabátu, páchnoucího po močálu, vodce a sazích. Snažila se plakat potichu, ale přesto jí neunikl hlasitý vzlyk.
Na druhém konci palouku jsem zachytil vojákův pohled. Zračilo se v něm bezbřehé odhodlání. Šílené a sebevražedné. Ne! naznačoval jsem mu marnými gesty. Nějak se z toho dostanem, vždycky sme se dostali! Ale on jenom zakroutil hlavou odvrátil se. Věděl, co přijde. Co muselo přijít… Všichni jsme to věděli.
Lariska ke mně zvedla uplakané oči. Jako by se mě ptala: Tak co, stalkere, co teď? Co budeme dělat, Serjožko můj, kam se vrtneme bez doktora, bez přístrojů, bez ochrany? Co s námi bude? Co s námi jenom bude… Jak jsem jí na to mohl odpovědět? Prostě budeme žít jako vždycky před tím. S holým zadkem, spolíhat se jenom na vlastní instinkty a schopnosti. Budeme muset. Jinak to prostě nejde.
Pohladil jsem ji po vlasech a políbil na umaštěné čelo. My to nějak zvládneme, Larisko, to ti slibuju, říkal můj pohled.
Už to přišlo… Prozradilo to vrčení a tiché praskání uschlé trávy. Jako by se vlhkem lesa plížil slizký had, ohromná, zrůdná nestvůra. Tak nebezpečně obezřetné…jako nic na světě.
I když vlastně nebylo kam utíkat, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Nenechám se tady pro nic za nic zabít. Naznačil jsem Larisce, aby se připravila, ale ona jenom nevěřícně kroutila hlavou a přesvědčovala sama sebe o lžích. Aspoň to tak vypadalo, neslyšel jsem, co si povídá. Její kratičký pohled jsem musel brát jako souhlas.
Pevně uchopila moje předloktí, možná jako důkaz naprosté důvěry, možná jako prázdné gesto někoho, kdo nemá na výběr. Už jsem viděl první černé postavy. U pasu se jim houpaly podivné artefakty, nikdy předtím jsem je neviděl. Ale nebyl čas.
Prudce jsem se zvedl, a když se ukázalo, že Lariska mě bude bezmyšlenkovitě následovat, už nebylo třeba žádných slov. Běž nebo chcípni!
Jakmile jsme vyběhli, zhmotnila se před námi vysoká postava v černočerném kabátě.
Vypadala asi stejně vyděšeně jako my. Na nic jsem nečekal a v plné rychlosti ji povalil na zem. Klekl jsem mu na ruce a začal ho mlátit pažbou. Kolem úst se mu brzo objevila rudá pěna, několik vylomených zubů vylétlo ven a nehlučně zapadlo mezi vyschlou trávu. Byl jsem jako pominutý, plný hněvu a pomsty.
"Zabiju tě!" cedil jsem skrze zatnuté zuby.
"Zabiju tě jako malou hnusnou flaksu, ty zkurvenče, za všechno, cos udělal! Vytluču z tebe duši, ty prašivče plesnivá!!!" Vytřeštěné, modré oči těkaly sem a tam. Nic nechápal. Z očí mu kapaly slzy, prosil mě o milost, ale ve mně už žádná nezbyla.
Za námi začaly práskat výstřely…kolem hlavy hvízdaly kulky a zasekávaly se do keřů a hořících stromů v doprovodu tisíců jisker. Voják nás evidentně kryl.
Znovu jsem praštil stalkera do obličeje.
Žadonil, snažil se mě odstrčit rukama, kopal nohama. Někdo mě naléhavě chytil za rameno. Chtěl jsem tu ruku setřást, nelíbila se mi, bránila mé pomstě, ale pak jsem si uvědomil, že je to Lariska. To ona mě drží za rameno a něco mi naléhavě říká.
"Musíme jít, Serjožko…dělej!!!" Najednou mě všechna zlost a pomsta opustily, jako odliv opouští mořský břeh. Už přede mnou neležel nepřítel, co ničí všechno dobré a zanechává spoušť. Ležel tam kluk s pomláceným obličejem, vyděšený, bezbranný, prosící o milost, žadonící po mámě. Jenom tady hlídal zadní vrátka, protože zadními vrátky většinou nikdo nechodí, zadními vrátky utíkají jenom zbabělci a s těmi by si hravě poradil. Ale tentokrát zadními vrátky vyběhl stalker, bránící svoji družku. Mstící se za všechno.
Opatrně jsem se zvedl. Mladík se bezhlesně schoulil do klubíčka, nastavujíc třesoucí se ruku k obraně. U pasu se mu houpala kvalitní pistole, ale ani si na ni nevzpomněl. Odepnul jsem mu ji a ještě mu sebral polní láhev s vodou. Obojí jsem dal Larisce, chytil ji za ruku, upevnil si popruhy na batohu. V záři ohně se zjevila další postava. V okulárech plynové masky se odrážel agresivní žár. Všimla si nás a okamžitě zamířila zbraní. Já byl ale rychlejší a stačil jsem třikrát vystřelit. Jedna rána se mu zavrtala do kolene….zařval a jak padal na zem, zmáčkl spoušť a poslal dávku do vzduchu.
Otočili jsme se a začali utíkat. V tom mě Lariska chytla za kabát.
"Počkej na něj!!!!"
Voják nás dobíhal, a co chvíli si klekal a posílal jednu ránu za druhou na siluety nořící se ze všech stran. Pak se otočil při bleskurychlé výměně zásobníku a zaječel "Padejte!!! Utíkejte k lesu….přiběhnu za vámi!!.....TAK KURVA BĚŽTE!!!!"
Kolem nás tryskaly gejzíry hlíny.
V oblasti tábora se začaly ozývat exploze…chudák profesor měl s těmi artefakty asi pravdu.
K nebi se vznášely různobarevní hadi a elektrizující oblaky.
Mají, pro co přišli. Při troše štěstí nás nechají na pokoji…
Otočili jsme se a zdrhali za třeskotu zbraní, co to šlo…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radapan Radapan | 26. května 2013 v 12:21 | Reagovat

Boží, fakt se těšim jak se z toho dostanou :))

2 Dave Dave | 26. května 2013 v 12:39 | Reagovat

Neskutečnej nářez :D eště že to vychází tak často a né jednou za měsíc :) chlapi máte talent

3 bloodycardinal bloodycardinal | Web | 26. května 2013 v 20:17 | Reagovat

Hezky :) už aby byla další neděle

4 Shimba Shimba | 27. května 2013 v 8:15 | Reagovat

Paráda =)

5 Hakky Hakky | 27. května 2013 v 23:26 | Reagovat

Krásné. Lariska je na zase u něho. Já o tu holku měla strach. :D

6 Kubis Kubis | 28. května 2013 v 16:40 | Reagovat

co se teda stalo Larisce? nebude třebas promluva s ní? nebo tak něco? :D

7 Wlk91 Wlk91 | 29. května 2013 v 10:52 | Reagovat

Já si myslím že Lariska jim šikovně zdrhla... ale oni samozřejmě šli hned za ní

8 Kwok Kwok | E-mail | 6. června 2013 v 18:11 | Reagovat

Nebudu říkat, že se mi to nelíbí, přelouskal jsem všechny díly za jeden den, ale nemůžu vám neříct že některé věci extrémně nedomyšlené. Tolik zranění co Sergej utrží by nepřežil nikdo. Za další - kdo mu vyléčil tu hnisavou prostřelenou nohu, když šel do Jantaru se Samuelem? Za další - asi sem to špatně pochopil, ale myslel jsem že to AKčko zůstalo u té PSI - plasmy. Další pro mě nepochopitelná věc byla v tom baráku v bažinách - co měly znamenat ty čachry se zbraněma?? S tou zlomenou atd... A ještě jedna věc, když mu ten Stalker uřezal ty dva prsty, jak mu je mohl ten vědec potom jenom pěkně obvázat obvazem a on si potom pěkně vezme pistoli a střílí si jako by nic i když ve skutečnosti by bolestí zdechl...

9 Po. red Po. red | E-mail | 7. června 2013 v 7:17 | Reagovat

Neříkej, že se ti to nelíbí, to po tobě ani nikdo nechce. Vidím, že nesleduješ Deník od začátku, protože jinak bys znal i naši facebookovou stránku, kde jsou podobná témata už dávno probraná (ačkoli s něčím ti pomoct nedokážu, to už si prostě musíš nějakým způsobem procvičit svoji fantasii ty sám).

Byl bych velmi rád, kdyby sis zapamatoval jednu jedinou větu, než začneme s vysvětlováním - vítej ve světě sci-fi. Připadá mi, že jsi ještě žádné nečetl a pokud, tak velice, ale velice nepozorně.

K věci. S těmi zraněními máš samozřejmě pravdu. Už delší dobu se na facebooku snažíme zveřejňovat, že pracujeme na úpravě celého příběhu od začátku, abychom podobné neduhy odstranili.

S přihlédnutím na to, že přibližně 60 % tvé kritiky se stejně vztahuje ke zranění ti nebudu odpovídat na druhý dotaz. AK skutečně zahodil do PSI plazmy, ale bohužel jsme na to po delší autorské pauze zapomněli. V současné době má (resp. měl) útočnou pušku Obokan (michodem velice podobnou zbraním řady AK). Je to jen otázka slovíčkaření, ale samozřejmě to v rámci velké korektury upravíme.

Co se starého domu týče, to už ti nepomůžu. Tam musíš zapojit svoji fantasii a pokud možno si ještě jednou přečíst díl, kde Sergej bloudí v anomalia Universum (už takhle jsem ti neskutečně napověděl). A mimochodem - jak sis možná stačil povšimnout, ač uznávám, že pro jisté jedince by to mohlo být až mlhavě nepřehledné -, s tím barákem nebylo všechno úplně v pořádku...

Bolestí by určitě nezdechl. Na krvácející pahýly stačí zaškrtit přívod krve, ránu vypálit, namočit do dezinfekce a poté ji pokud možno nechat v klidu. Pokud možno... Je mi líto, ale ani tady ti nemůžu pomoct, snad jedině tak, že příště věnuji tři extra řádky na popis léčení jeho zranění. Sergej je stalker, už si ledacos zažil a nějakou bolest rozhodně vydrží (není například zhýčkaný městský spratek, který jen sedí u svého počítače a projíždí věci jiných lidí, na kterých by se mohl patřičně vyřádit. Sergej počítač poznal leda v redakci, a to jen okrajově, protože, jak sám tvrdí, stejně raději psal věci v ruce - ostatně to je důvod, proč vede papírový Deník a nepíše své zážitky do dejme tomu tabletu nebo laptopu). Ke všemu nestřílel JAKOBY (bez mezery) nic, ale jen třikrát, a to ještě z malorážní pistole, která se dá bez problémů ovládat jednou rukou. Kdyby měl Desert eagle nebo kulomet, tak neřeknu ani zbla - ale opravdu chceš bazírovat na tom, že už zkušený stalker střílí z malé pistolky jednou rukou...?

10 Kwok Kwok | E-mail | 7. června 2013 v 8:00 | Reagovat

Tak dik za vysvětlení :D určitá spokojenost s nim by byla :D. Ale sci-fi náhodou čtu aji sleduju, jenom se teda přiznám, že tady občas očima přeletim jenom pár řádků, protože ty představy a halucinace a vlivy anomálií jsou někdy až moc zdlouhavy. Díl s Makrem si ještě teda přečtu a co se týče té pistole, o malorážce se ni nepíše, tak se si třeba představil, jak střílí jednoruč z glocka :D to bych chtěl vidět. Jinak teda ještě jednou dik ;)

11 Hlavák Hlavák | 9. června 2013 v 10:24 | Reagovat

Jak to teď tady čtu, tak mě jenom zaráží, jak vůbec můžeš něco kritizovat, když jsi teď sám přiznal, že při čtení přelítáváš jenom pár řádků a nečteš to celý? Tím se to všechno vysvětluje...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama