Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

56. Část

9. června 2013 v 11:27 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Každým dalším krokem našeho zbrklého běhu jsme byli blíže smrti. Zóna si nevybírá. Před námi se černala neprostupná tma blízkého lesa a za námi probleskoval a hučel pekelný ohňostroj umělých výhní
Srdce mi bušilo až v krku, větve mě šlehaly do obličeje, cítil jsem vítr ve tváři, dlouhý kabát se zachytával o trní a křoviska. Skrze obvazy na prstech pomalu prosakovala krev, doktor ránu ve spěchu vypálil špatně. To počká… Zpomalili jsme.
Držel jsem Larisku a levou rukou opatrně odhrnoval vlhké, studené klasy vysoké trávy.
Výstřelů za tu chvíli padlo jen několik… a to ještě z hodně velké dálky.
Úplně zmáchaní jsme se nakonec zastavili, sotva popadajíc dech. Kolem se rozprostíral lesní palouček, nic zvláštního se o něm říci nedalo. Temnota by se tu dala krájet. Stáli jsme až po kolena v husté trávě pokryté rosou. Vysoko nad hlavami poblikávalo hvězdné nebe.
Obezřetně, ale svižně jsem prozkoumal okolí a pro jistotu namátkou vrhnul několik matic na podezřelá místa. Jediná anomálie, trampolína, byla až hodně vlevo na samém okraji paloučku.
Teda alespoň to tak vypadalo.
Odhalila ji typická tlaková vlna doslova učebnicově se objevující na hustých stéblech trávy, vzniklá při vymrštění šroubu, vysoko do vzduchu. Zvedla se i vlna bahna a šutrů. Vryté zkušenosti, co se mi zatím povedlo získat…. Tady už nejsou přístroje jako v táboře. Tady jsem jenom já. Stalker. I když popravdě ani přístroje vám kolikrát nepomohou.
V duchu jsem se pochválil za obezřetnost. Člověk má radost, když se mu povede občas nad "pastmi Zóny" vyzrát.
Lariska si samozřejmě ničeho nevšimla.
"Co je? Proč stojíme?! Tak pojď!!!" Tahala mě za rukáv a zoufale se rozhlížela. Mířila by přímo do trampolíny.
"Stůj!" zasyčel jsem a podezřívavě pohlédl na temný les všude kolem. Byl černější než všechno okolo a vycházel z něj zlověstný chlad a hukot. Pochyboval jsem, že anomálie bude jedinou zvláštností. Tlačil mě čas, přeci jenom se mohli rozhodnout nás pronásledovat (což vzhledem k tomu, že jsme ani nezahlazovali stopy, nebylo nijak složité).
Ze tmy se po napjaté chvilince začaly vynořovat zvláštní útvary jako by poházené v trávě a na okolních stromcích. Vypadaly jako malé tmavé hroudy tu a tam se lesknoucí se v záři pobledlého měsíce. Ale když jsem se na nejbližší podíval pozorněji, vyšlo najevo, že to není měsíc, co září. Pod blankytným povrchem jemně pulzovaly nazelenalé vlnky.
"Vidíš to taky?"
Lariska roztržitě pohlédla.
"Co jako?" Pak se obrátila a na její hebké tvářičce se odrazilo teď už tlumené, ďábelské světlo výhní. V jejích vykulených očkách se třpytila jejich zář… "Pojď konečně, bojím se tu!! Utíkáme dál!!"
Chtěla se rozeběhnout, ale já jí opět zadržel. Zasyčela vzteky a bolestí.
"Zešílels?" zasyčela tiše. Při pohledu do jejích smaragdových očí mě napadlo něco neuvěřitelného.
"Máte to tady zmapovaný?"
Nechápavě se střídavě dívala na mě a na zář výhní, jako by se snažila pochopit souvislost mezi mým náhlým zájmem o mapy a blížícím se nebezpečím.
"C… co?" vykoktala nepřítomně.
Její tupost mě začínala vytáčet. Pohltila mě zloba a únava z předešlých dní. Hrubě jsem ji chytil kolem ramen a zacloumal s ní.
"Tahle oblast! Měli jste k ní nějakou mapu? Mapa! Je takový papír plný čar a značek! VNÍMÁŠ MĚ VŮBEC?!!"
Moc jsem se snažil neřvat, ale vylítlo to ze mě. Ono stát uprostřed rozbahněné louky v noci a prakticky bez výbavy není moc bezpečné, kor když ječíte na celé kolo.
Lariska mě zlostně odstrčila.
Začala vzlykat, ale asi ji to probralo.
Já si natáhl kapuci a bleskově zkontroloval náboje v zásobníku ukradené pistole. Malorážka, ale spolehlivá, skoro nová. Skvěle, skvěle… Každou chvíli mohlo zašustit listí nebo křupnout větvička, jasné ukazatele nepřítele…nebo postupující paranoi.
"N… nevím", ozvala se, "Nejspíš ano. Ano, určitě ano, doktor ji koupil někde v Kordonu, ale… originál jsme ztratili už dávno a stejně byl dost starej. Kopii měl profesor vyfocenou v PDA, a to zůstalo u něj…asi. Určitě tam zůstalo, proč by mu ho někdo bral?"
Rezignovaně jsem si sevřel kořen nosu. Takže takhle to nepůjde.
Už toho na mě bylo nějak moc.
Nevím proč, ale najednou jsem zatoužil se zasmát, asi se mě zmocňovalo šílenství.
Zase ona drsná realita Zóny, po takové době relativního klidu a bezpečí. Zase si dávat bacha na každej krok, vnímat každej zvuk, každou nepravidelnost v terénu, každý poryv větru.
Kdesi uvnitř mě samotného začala ožívat téměř zapomenutá radost. Jestli se to tak dá nazvat. Nejdřív pomálu, nesměle až si podmanila celé moje tělo. Bylo to jako droga…
Opravdu se mi podlamovaly kolena….a tekly slzy.
"Se…Serjožko?" Na levém rameni jsem ucítil naléhavý dotyk.
Tohle se mi jenom zdá… Já se snad těším na Zónu!?
"Jsi v pořádku? Co je k smíchu…?"
Měla ze mě strach, bylo to naprosto šílené.
Chytil jsem její ruku a položil si ji na hruď. "Cítíš, to? Cítíš, jak buší? Jsem zase tady! Jsem doma!" Zhroutil jsem se na bobek a veškerá radost mě po těch slovech opustila. Položil jsem si dlaně na tváře a zadíval se na stromy, nebe, Larisku, zář výhní, a zase na Larisku.
"Jsme v prdeli," oznámil jsem nenuceně, zajíkajíc se smíchy a se slzami v očích. "Bez výbavy… skoro bez munice, s jednou poloprázdnou konzervou, lahví vody, a nějakým krámem."
Lariska se na mě dívala jako na šílence. A v tu chvíli bych jí to nevyčítal.
"To bude dobrý Serjožko… nějak si poradíme… kde je vůbec ten voják?" Neposlouchal jsem ji.
"Proč tohle vlastně děláme? Proč tady musíme žít, když venku je svět, kterej je prej úžasnej? Proč se musíme plahočit tudy, zemí utrpení, když stačí odejít a všechno bude v pořádku? Nevíš? Tak já ti povím proč. Protože bysme se sem stejně vrátili. Už nedovedeme žít tam venku. Chvíli bysme tam sice přebývali, žili ty ubohý živůtky, bezpečný a jistojistý, ale nakonec bysme stejně zase přišli sem. Do zkurvený Zóny. ZKURVENÝ!!! ĎÁBLEM PROKLATÝ A BOHEM ZAPOMENUTÝ!!!" Zařval jsem do lesa, stále se zalykající brekem a smíchem. Lariska nadskočila úlekem.
Třeskavka mnou prostupovala a nebylo snad ani poznat, jestli se směju, nebo brečím.
Nevím, proč jsem to říkal… bylo to uvnitř mě, potřebovalo to ven, i když to absolutně nemělo smysl…
Přešel jsem do naléhavého šepotu.
"Tak jako teď. Zase jsme zpátky. Na chvíli jsme unikli do laboratoře, to jo. Ale Zóna si nás stejně našla a vyšťourala odtamtud jako to svinstvo z uší…"
Náhle jsem se zarazil.
Moji pozornost upoutal šouravý zvuk kdesi za námi.
Jako když někdo táhne něco těžkého blátem.
"Co je?!" Zeptala se mě vystrašeně a rozhlížela se kolem.
Mlčení šílence ji vystrašilo snad ještě víc, než jeho nesmyslné blábolení…
Moje mysl se vmžiku zostřila. Veškerá šílenost ustoupila do pozadí. Na tváři jsem ucítil noční chlad. Vzduchem se linul nemístný puch shnilého masa a výkalů.
Strhnul jsem Larisku k sobě na zem, do bláta mezi trávu a levou rukou jí zacpal ústa, kdyby chtěla vykřiknout.
"Pššt… .ať se děje co se děje, buď maximálně potichu."
Zvuky se přibližovaly…a s nimi i jakési mumlání a chrochtání, doprovázené občasným pološíleným uchechtnutím.
Někdo, nebo něco se prodíralo houštím.
Ztuhla mi krev v žilách.
Mířil jsem do tmy a svrběl mě prst na spoušti. Lepkavé bahno bylo krajně nepříjemné a zima nám proklepávala těla.
Nebylo kam se odplazit…už to nešlo.
Nezbylo nic jiného než čekat a potichu se modlit, že si nás to nevšimne, ať už to bylo cokoliv.
Lariska nehybně ležela a lepila se mi na rameno. Byla zcela apatická, už ani nebrečela. Klepala se zimou a strachem.
Po chvíli už ten zdroj podivných zvuků byl kdesi nalevo od nás. V té tmě jsem neviděl, kam mířím, a baterka prostě k dispozici nebyla.
Kdesi vzadu v oblasti tábora se něco rozsvítilo a proud světla na moment odhalil siluetu…někoho v plášti.
Šoural se směrem k lesu a něco si nesrozumitelně mumlal… povzlykával a bublal.
Plášť měl potrhaný, kouřilo se z něj a přes záda se mu houpala puška. Celý se klepal a nepřirozeně se kroutil.
Místo jedné ruky měl krvavou palmu a v druhé pevně svíral zbytky té první….ruky.
Přešoural se kolem nás bez povšimnutí. Lariska v tu chvíli snad ani nedýchala, ale její horké slzy mi stékaly po prstech a zápěstí.
Větřík k nám donesl odporný puch spáleného masa a hniloby.
Když zmizel ve vysoké trávě, potichu jsem si oddychl, chvíli obezřetně naslouchal a pak si prokřupal krk.
V tu chvíli vpředu vznikla nová plejáda zvuků, už ale rychlých. Někdo směrem od tábora střídavě probíhal trávou a zastavoval se.
"Panebože…panebože, panebože!" Vzlykala Lariska a choulila se vedle mě do klubíčka.
"SSSt! Ticho!" Nechtěl jsem být tak hrubý, ale prostě nebylo zbytí.
Jenže přibližující se rámus nebyl to nejhorší. Největší starost mi dělaly ty šouravé zvuky. Ty totiž najednou ustaly, jako když utne.
V tu dobu jsem na nic nemyslel, jen nehybně ležel a čekal.
Matná záře v pozadí odhalila utíkající postavu směrem k nám. Nešlo moc dobře rozeznat, o koho jde, ale plášť na sobě neměla. I když kdo ví, jestli je v tý stalkerský bandě jakýsi zákon nosit pláště.
Ale silně jsem pochyboval, že by nosili cosi podobného vojenské uniformě.
Když postava probíhala pár metrů od nás, sykl jsem na ni.
Třikrát.
Okamžitě se zastavil, klekl a mířil zbraní do všech stran.
"Hej." Tišeji už to nešlo…
"Hej vole… tady dole."
Pochopil.
Lehnul si na zem a začal se plazit k nám. Lariska ožila a udělala mu místo.
"Fajn, že žijete," utrousil zadýchaně a utahoval si popruhy na taktické vestě, "Asi odtáhli," dodal pak.
"Jo… a co ty?" Zašeptala Lariska a utírala si slzy.
"Mohli byste laskavě držet huby?! OBA!" Ujelo mi.
Ztichli, ale i voják to pochopil, protože okamžitě odjistil svoje AKS a pomalu se zvednul do pokleku.
Mířil jinam, tak jsem na něj poklepal a ukázal mu směr, kde byl naposledy vidět ten stalker.
Šeptem jsem mu popsal okolí, včetně podivných hroud a trampolíny na levoboku. Mlčky přikývl.
"Máš náboje?" procedil mezi zuby a nepřestával mířit do rozšlapané trávy.
"Zásobník… ty?"
"Dva….jeden polopr…"
Nestihl to doříct.
Za strašného jekotu se z trávy vynořil ten zahalenec a vrhnul se na nás.
Lariska vyjekla.
Voják nestačil zareagovat a stalker ho udeřil do obličeje pahýlem, který držel v ruce.
Já se zvednul a chtěl použít pistoli, ale ten hjazl do mě strčil zády a uprostřed pádu do trávy mi vyklouzla mi z ruky.
Voják s ním na zemi zápasil a držel ho za hlavu. Bylo slyšet klapání zubů a chrčení.
Vypadalo to, že se ten v plášti úplně pomátl, jako by byl nakažený vzteklinou.
"Kurva sundejte ho ze mě!!!" Ječel voják a pořád ho mlátil do obličeje.
Zůstával jsem při zemi, ale zaboha jsem v té tmě nemohl najít spadlou pistoli.
Lariska mi pomohla na nohy a pak se rozeběhla a vší silou strčila do agresora. Ten z vojáka sklouzl a rozplácnul se na bahně, kde sebou začal škubat. Jen co se pilot sebral, cizí stalker bleskurychle a neohrabaně vyskočil na nohy a zaútočil znovu. To už jsem po něm ale skočil já, chytil ho okolo krku a mydlil ho do ksichtu, co se dalo.
Na mých prstech bylo cítit odlepené, mokré, studené maso.
Ani to s ním nehnulo.
Chytil mě za kabát a chtěl se mi zakousnout do ruky a zároveň mě udeřit hlavou do břicha. Snažil jsem se ho marně strhnout na zem.
Náhle se ozvalo několik prásknutí a ocáklo mě množství nějaké břečky. Plášťař se zapotácel, ale zase se do mě pustil.
"Kurva!!! Vidělas to?!" řval voják "Dyť jsem ho trefil!!"
Povedlo se mi ho jakž takž dostat do páky, zlomit mu ruku a kopnout do něj.
Zapotácel se a uvolnil sevření….v tu chvíli do něj strčili pilot s Lariskou a on odletěl na jednu z těch hroud na zemi.
Jakmile se jí dotkl, tak okamžitě praskla, a tlakovka nás všechny odhodila stranou.
Jeho to vyneslo do vzduchu a ostříklo nějakým slizem.
Když dopadl, začal nelidsky vřískat a na jeho těle vznikaly různé boule, které žlutozeleně světélkovaly.
Slévaly se jedna do druhé, až ho zcela nafoukly.
Pak explodoval v gejzíru vnitřností, hnisu a krve, která se na nás přilepila.
Stáli jsme jako opaření, zatímco z nás stékaly zbytky nebožákova těla.
Na místě, kde se předtím válel v agónii, zbyl jen krvavý flek a kousky končetin rozhozené do všech směrů. Na některých se ještě objevovaly a posléze praskaly ty divné bubliny.
Pilot si klekl na zem, otřel si obličej od krve a nepřítomně hleděl do kaluže.
Lariska poodstoupila vzad, nadechla se… a začala zvracet.
Jako jedinej jsem se jakž takž držel.
"Už jsi to někdy… viděl? Co to s tím bylo?" sebral se voják, vstal a pomalu přistoupil ke mně.
"Asi nějakej cvok a idiot, co neví, jak naložit s volným časem," ozvala se předkloněná Lariska.
"No jo ale idiot i cvok jde odprásknout…" Vystrašeně se podíval mým směrem. "Tohle přežilo celou dávku. Ona to přece viděla a ty vlastně taky," ukazoval na Larisku, která si právě utírala pusu. Uvědomil jsem si, že mluví na mě a probral se ze zamyšlení.
"Fakt nevím, něco jsem jako zaslech, ale už si to nepamatuju…" Oba na mě vykuleně civěli, až jim bělma svítila v záři měsíce. "Pak si možná vzpomenu…..musíme vypadnout….nelíbí se mi to tady."
"A kam půjdeme? Za celou dobu, co se taháme s těmahle", ukázal na Larisku, "jsme nenarazili ani na žádný stavení, kde bychom se zašili!"
Lariska na to nereagovala, jen se držela za břicho a smutně oddychovala.
"Klídek…hlavně klid. Něco vymyslíme."
Rozhlédl jsem se.
Vlhkost stále stoupala a vznikal jemný mlhovitý opar.
Rozednění bylo ale ještě daleko.
"Tak něco vymysli stalkere…a fofrem!"
To už jsem nevydržel, vyšvihl se k němu a chytnul ho za vestu.
"Tak POSLOUCHEJ ty hajzle….žiješ jenom díky mě!! Takže přestaň tady mlít tyhle sračky!! Budeš žít o mnoho dýl, když se naučíš SPOLUPRACOVAT A POSLOUCHAT!!"
Zíral na mě a obličej zkroutil do nenávistné grimasy.
"Ano slyšels dobře!" Pokračoval jsem a zacloumal s ním.
"Mám tu víc zkušeností než vy dva dohromady, tak se mě budete držet. Navzájem si můžeme hodně pomoct."
Jakmile pilot ucítil uvolnění mého sevření, hned moje ruce zametl pryč.
"Je vám to jasný?"
Nikdo se neozval. Lariska stála a hleděla na mě stejně nepřítomně a smutně, jako voják.
"TAK JE VÁM TO KURVA JASNÝ?!"
"Ano…"
"Jo."
"Bezva!"
Potřebovali jsme odpočinek a já v tu chvíli asi i uklidnění.
Anomálie v oblasti tábora se nečekaně uklidnily a tak už nám svítil jen měsíc…a to ještě dost mizerně.
"Hele tady to fakt není bezpečný, větší bezpečí by nám měl poskytnout okraj toho lesa. Měli bychom tak dvě únikový cesty."
Utřel jsem si obličej do rukávu a zapnul si kabát.
"Máte někdo světlo?"
"Jo, já…čelovku." Zašeptal voják.
"Supr…posviť mi, někde tu leží moje pistole."
Rozsvítil a odhalil nám celou tu nechutnou kaši, která se vpíjela do bahna. Pistole ležela na kraji porostu, celá zbrocená krví.
Zvednul jsem ji, otřel o kabát a založil do kapsy.
"Tak jo…vememe to obloukem okolo těch….ehm….bublin."
Ukázal jsem na ony nebezpečné pulzující věci a pak na smrk, který nám byl nejblíže.
V dálce se linul řev nějakého tvora….nebo tvorů. Odráželo se to krajinou, stejně jako měsíční svit, zkreslující naši fantazii do neskutečných rozměrů.
Snažil jsem se zachovávat chladnou hlavu a myslet mechanicky.
"Ten strom támhle…je první orientační bod. Nemám moc šroubů, tak je budeme sbírat. Držte se tak…asi tři metry za mnou. Jakmile se zastavím, nebo dám povel, zastavte. Hlavně zkuste zůstat v klidu a ať se děje, co se děje, nepanikařte. Od toho smrku se pak odpíchneme dál. Pobíráte?"
"Jo…neboj, chápeme." Řekla potichu Lariska.
"A já mám zbraň, mám jít druhej, nebo poslední?" zeptal se pilot.
"Bude lepší, když půjdeš vzadu….kreješ nám tak oboum záda."
"Tak jo."
Vyměnil se s Lariskou, vyndal zásobník, nahradil ho jiným a zbraň zajistil.
"Připravení?....fajn...když to bude nutný, mluvte šeptem, jinak vůbec….a hlavně se soustřeďte na všechno, ať je to cokoliv, COKOLIV."
Nic neříkali….pochopili.
Šroubek, celou dobu ležící v mé dlani, prolétl vzduchem a dopadl do mokré trávy. Byl teď jedním z mála strážných andělů nad našimi mizernými životy, které se mi válely v kapse, a odhalil nám bezpečnou část cesty.
"Dobře….čisto."
Nadechl jsem se…
"Jdeme."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 smok smok | 9. června 2013 v 12:27 | Reagovat

Parada :)

2 dominigos dominigos | 9. června 2013 v 16:59 | Reagovat

bomba

3 Dave Dave | 9. června 2013 v 18:14 | Reagovat

Moc dobry :) clovek by to mohl cist furt

4 Jak Jak | 11. června 2013 v 10:27 | Reagovat

Super! Nervy drásající napínák! Nemůžu se dočkat dalšího dílu!

5 Anna Anna | 13. června 2013 v 22:13 | Reagovat

Jůůůů. Už se těším na další díl! :)

6 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 16. června 2013 v 5:02 | Reagovat

Pecka ,hodně povedený díl.díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama