Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

57. Část

16. června 2013 v 11:00 | Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Všichni se drželi za sebou a nikdo ani nepíp.
Orosená tráva byla studená a přes zmáchané kalhoty to bylo taky pěkně cítit. A občasné zavátí větru to jen zhoršovalo.
Cesta, kterou nám ukazovaly hozené šroubky, byla podle všeho bezpečná. Jednou nebo dvakrát se hozený kov stočil do jiného směru, než letěl a jednou se dokonce zastavil.
Ten jsem tam nechal levitovat, nepřicházelo v úvahu riskovat ztrátu končetiny, nebo něco horšího.
Palouk jsme obešli velkým obloukem. Lariska pořád klopýtala, ale snažila se být co nejvíce potichu.
Voják se co chvíli nervózně rozhlížel a držel se od nás dál.
Měsíc nám ve viditelnosti moc nepomáhal, orientoval jsem se prakticky naslepo.
Pilot na mě několikrát syknul, jestli nechci baterku, ale pokaždé jsem ho odmítl.
Používání světla tady v tý oblasti by se mi šeredně vymstilo.
Ono vůbec… používání světla venku se mi snad pokaždý pěkně vysralo.
Nalevo od nás, těsně za vyvráceným stromem, vylézala ze země malá skalka. Kousek dál už začínal les.
Podivně šuměl a jakoby smutně přijímal všechny rány, které mu Zóna uštědřovala.
Spousta jehličnanů a bříz, které v matném svitu měsíce tvořily nejrůznější obrazy. Malá a tenká světýlka v hlubinách temnoty.
Pomalu jsem se zastavil a syknul na ostatní, ať udělají totéž.
Chvíli jsme stáli na místě a ani se nehnuli.
Odněkud z dálky vystartovalo hejno vran. Bylo slyšet, jak jejich mastné peří naráží do větví a listů.
"Co? Co je?!" ozvala se Lariska, udělala dva kroky ke mně a úpěnlivě se zahleděla do černočerné tmy. "Další past?"
"Ne" zašeptal jsem, "Ale dál nemůžeme… nelíbí se mi ten kopeček támhle." Ukázal jsem dopředu.
Následovala další chvíle klidu. Šla nám z úst pára, naproti měsíci to bylo zřetelné.
Přemýšlel jsem.
"Máme dvě možnosti… buď jít středem a obejít ho zprava, nebo to zakempit támhle u toho vyvrácenýho stromu a počkat do rána, až bude líp vidět."
Voják, pořád stojící opodál, hlídal a nervózně přešlapoval.
Syknul jsem na něj.
"Hej… pojď sem!"
"Co je?"
"Musíme se poradit!"
Přicválal k nám a hodil si zbraň na záda.
"Tak ještě jednou… támhleten kopeček se mi vůbec nezdá…" Zopakoval jsem mu obě varianty. Chvíli si mnul bradu, nejspíš sbíral vzpomínky a předešlé zkušenosti. Neuvěřitelně mě bolela hlava a nejradši bych se tady rovnou položil a hned usnul. Prostě se natáhnout do teplý postele a usnout nejmíň na šest set minut… Nepřemýšlí už nějak dlouho? Co je na tom těžkýho, prostě řekne jo nebo ne… Ale to by to nesměla být hlava zelená, vojenská…
"To chcete chrápat tady?" vypadlo z něj nakonec.
"Máš snad lepší nápad? Jestli ano, sem s ním."
Pilot se zamyslel. Bělma jeho očí těkaly ze strany na stranu, z Larisky na mě a na kopeček. Když bych to vzal pozitivně, ani jeden z nich se nesnažil zpochybňovat moje obavy z nebezpečí. Ani jeden neprohlásil "Serjožko proboha, co blázníš, je to úplně normální kopec. Obejdem to zleva a hotovo, budeme v lese a v bezpečí…"
"Nemám. Ty seš stalker, musíš to vědět líp…"
S hranou skromností jsem mlčel.
Voják popošel o krok dopředu, utřel si tvář do rukávu a zahleděl se do tmy.
"Co tady vlastně žije?" zeptal se jako by se nechumelilo a otočil ke mně hlavu.
Skoro posměšně jsem se na něj podíval.
"Mutanti. Zmutovaná havěť, která vznikla po výbuchu… Nedivil bych se, kdyby ten rámus tady nevzbudil každýho v okolí." Doslova jsem cítil, jak se oba otřásli.
"Fajn chlapi," zašeptala Lariska náhle, šáhla mi do kapsy a vrhla šroub přímo na místo, které se mělo stát naším noclehem. Nic se nestalo, všechno vypadalo normálně.
"Vypadá to bezpečně, musím si už opravdu odpočinout," řekla už trošku naštvaně…a já jí to neměl za zlé."
"Tak jo, jdeme… ale opatrně." Zavelel jsem a plácl vojáka do ramena.
"Jo jasně…" pochopil a připravil si samopal, "Držte se kousek za mnou, kdybych náhodou musel střílet, lehněte na zem."
"Spolehni se… tak pohni."
Vyměnili jsme pořadí a voják šel nyní opatrně vepředu, Lariska uprostřed a já poslední.
Byl to hnusnej a divnej pocit.
Pilot našlapoval opatrně a pořád se rozhlížel. Bylo vidět, že má strach. Bezpečí tábora bylo to tam a tajemný děs Zóny zřejmě ještě pořádně nezažil.
V tom byla i moje výhoda. Ne, že bych na to byl nějak zvlášť zvyklý, ale pociťoval jsem teď mnohem méně strachu, než kdysi.
To ale v žádném případě neznamená, že bych nebyl posranej až za ušima. Jenom jsem to nesměl dávat najevo. Když ve mně budou věřit, všechno může ještě šťastně dopadnout…
Po chvíli jsme konečně stáli v menší jámě po kořenech, které se líně pohupovaly ve vzduchu a ze kterých kapala rosa.
Místo na spaní to nebylo špatné.
Ze všech stran nás kryla vysoká tráva a z pravé strany skalka, porostlá mechem.
V dálce se ozvalo vytí jakéhosi zvířete (podle zvuku asi pseudopes, nebo něco hodně podobného, ti se ale v lesech nijak zvlášť nezdržují), a následné práskání. Jakoby střelba, ale jistý jsem si nebyl.
Každopádně měli z toho všichni husí kůži.
"Ty vole to je kosa," zakašlal voják a promnul si ruce, "Takhle neusneme… nerozděláme oheň?"
"Ani náhodou," oponoval jsem a znovu se rozhlédl po okolí, "Všechno dříví je prochcaný. A i kdyby nebylo, byli bysme vidět snad až v Prypiati (měl to být pokus o žert, nebo cynismus, nebo jsem prostě chtěl vypadat drsně).
"A vůbec, máte někdo sirky?"
Byl jsem si jistý, že já nic takovýho ve výbavě nemám, ale přesto jsem to ještě zkontroloval.
Lariska si prohledala kapsy a z pravé, rukávové, vytáhla zmačkanou krabičku.
"To je na prd… jsou durch."
"No to se mi snad jen zdá," zalomil pilot rukama a posadil se do hlíny.
"Klídek," zašeptal jsem a opřel se o kmen stromu, "Přece musíme mít něco po ruce… hele ty… počkat, jak se vlastně jmenuješ?"
Voják zvednul hlavu a podíval se na mě.
"Stalkere, nech toho… víš, že o tom nerad mluvím, otravovali jste mě s tím pořád."
"No právě a tys jen blbě čuměl a neřek nic… tak to vyklop. Proč ty tajnosti?"
"Nevím, proč bych vám ho měl říkat."
"Jak proč? Teď už nemůžeš mít nějaký tajnůstky, teď tady jedem všichni za jednoho, rozumíš? Každej musí doplňovat zbytek týmu. A jak nám budeš užitečnej, když ani neznáme tvoje jméno?"
Voják se nervózně ošil.
"Musíme to řešit TEĎ?! Ty to nechápeš, tam v makru…" odmlčel se.
Měl jsem ho pro dnešek akorát tak dost. Hlava mě bolela jak střep. Nějaký mech tady najít nebo aspoň hromadu suchýho jehličí…
"Jak chceš, budu ti zatím říkat Zelenej. Tak Zelenej, mrkni do výbavy, jestli nemáš nějakou celtu. Měl bys ji mít."
Pilot na mě chvíli zíral, pak si odfrknul, odložil zbraň a začal si prohrabovat kapsy na taktické vestě.
Lariska, celou tu dobu stojící vedle něj, mu položila ruku na rameno.
To ho zarazilo.
"Hele…moc si ceníme, co jsi pro nás udělal. Zachoval ses jako správný muž. Nikdo si tu o tobě nemyslí nic špatného, jenom protože jsi z armády."
Chvilku se na ní díval, pak na mě… a pokračoval v hledání.
"Poslouchej mě… nemusíš nám nic říkat, jestli nechceš. Jen chci, abys věděl, že jsme teď všichni na stejné lodi."
Klekla si vedle něj a pomalu ho políbila na tvář.
Zarazil se.
"To je za záchranu…ať jsi, kdo jsi."
Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.
Vzápětí mě to přešlo, zarazil mě pocit viny.
Pilot nevěděl, co říct. I já jsem vlastně byl dost v šoku. Jednak z té pusy (nemohu popřít, že v té chvíli mě probodl hořký osten žárlivosti), ale vlastně poprvé jsem u vojáka viděl nějaké hlubší emoce.
Po tváři mu tekly slzy… Přesněji řečeno jedna jediná, ale přesto to v jistém smyslu toho slova znamenalo obrovský úspěch.
Snažil se svou slabost zakrýt horečnatým hledáním, ale moc se mu to nedařilo. Lariska mezitím vstala a šla si sednout opodál.
Voják z jedné kapsy na boku pak vytáhl kus srolované látky, vstal a přešel ke mně.
"Igor."
"Co?"
"Vojín Igor Aliovič Jurajev."
Pusa se mu třásla.
Podal mi celtu, podíval se na Larisku (v tu chvíli jako by jí říkal: "Tak tady to máš, přesně sis to vydupala. Doufám, že jsi spokojená."), pak se otočil se a šel si sednout ke na pařízek vedle skalky.
Celta nevypadala nic moc, ale dala se zachytit o vyčnívající kořeny a vytvořit tak improvizovaný přístřešek. Nikoho jsem s pomocí nechtěl otravovat, bylo toho na ně ažaž.
Tma stále neustupovala a měsíc postupně zakryly tmavé mraky.
Když bylo vše hotovo, houkl jsem na ně.
"Hej, pojďte se schovat, asi bude lejt!"
Voják pomalu vstal a šel ke mně… pak se ale zastavil a naléhavě řekl, "Kde je ta ženská?"
"Jak kde je?! Přece ta…"
Otočil jsem se a… Lariska tam nebyla.
Hrklo ve mně.
To jsem takovej ignorant? Jak tohle vůbec můžu dopustit?!
Jen tak všechny nechat ať si jdou kam chtějí? A proč si vlastně chodí kam chtějí? Co si to dovolují, copak nechápou, co to je Zóna? To jim to každému musím vysvětlovat po lopatě? No prosím, on ani neví, co tady žije za havět!
Oba jsme se rozeběhli k místu, kde seděla naposledy.
V zápětí se nám oběma ulevilo. Nevím jak jemu, ale mě určitě.
Lariska tam ležela stočená do klubíčka, celá mokrá, a plakala.
Na nic jsme se neptali, zvedli jí za ramena a dotáhli do našeho přístřešku.
Místa tam bylo málo a naopak plno hlíny a šišek.
Krajní nepohodlí a nepříjemnou vlhkost vyvažovala ochrana před mrholením, které se venku rozpoutalo.
Choulili jsme se k sobě ve snaze se zahřát.
Ačkoliv mě zmáhala silná únava, nedařilo se mi usnout snad hodinu.
Vítr lomcoval s plachtou, která byla naštěstí dobře upevněná.
Vzduchem zavoněla vůně vlhké hlíny a jehličí.
Zřetelně jsme slyšeli, jak voda bubnuje o plachtu.
Díky téměř absolutní tmě noci bez hvězd jsme v dálce zkrze plachtu zřetelně viděli krátké modré záblesky deštěm destabilizovaných eleter.
Nádherný pohled, po té době skoro uklidňující…
Krajinu špikovaly nejrůznější ozvěny, vrčení, dupot, vytí a vřískání.
Taky jsem si po dlouhé době uvědomil onen charakteristický, pulzující zvuk, na který si v Zóně rychle zvyknete a už ho pomalu ani nevnímáte.
Naposledy jsem o něm přemýšlel v prvních dnech svého příchodu sem… Je to tak strašně dávno.
Lariska se choulila mezi námi a klepala se zimou. Ani já se třesavce neubránil.
Vojákova uniforma byla lepší než naše hadry.
"No… mohlo to bejt horší," pokoušel jsem se nahodit téma, "Ještě že tě máme… to každej pilot fasuje celtu do taktiky?"
"Není v povinný výbavě, ale můžeš si ji vzít… pro všechny případy."
"Tak ještě že myslíš na všechno."
"Nemůžu říct, že bych na tuhle příšernost byť jen ve snu pomyslel… (po těch slovech mě přepadla nemístná touha se bránit a obhájit svou čest) Ale je to nepohodlný. Nedá se s tím pořádně sedět v kabině. Jediný štěstí je v tom, že jsem si jí před … naším," při tom slovu se mu zachvěl hlas, "…posledním letem, zapomněl vyndat."
"Aha."
Následovala další chvíle přemýšlivého ticha. Lariska tiše oddechovala.
Akorát kapičky bušily do plachty a stékaly po ní dolů.
"Ty stalkere…" ozval po chvíli pilot…potichu.
"Hmm?" Probral jsem se z polospánku.
"Jak se vůbec ona dostala od těch grázlů… a objevila se v táboře?" Pokýval hlavou na spící dívku. Bůhvíproč mě napadlo, že o mně a můj osud se například vůbec nikdo nezajímá.
Copak stalkeři nemají osud? Jenže to s tou Lariskou byla opravdu záhada.
Nebýt vojáka, ani by mi to nedošlo.
"Taky by mě to zajímalo…" Chvilku jsem si pohrával s myšlenku Larisku vzbudit a zeptat se jí, ale pak jsem tu pošetilost zavrhnul. "Počkáme do rána, a pak se jí zeptáme."
"Máš recht."
"Tak jo…dobrou"
"Brou."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Snikch Snikch | 16. června 2013 v 18:06 | Reagovat

Ráno je většinou moudřejší večera. A jak ona se vlastně odtamtud dostala?

2 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 16. června 2013 v 21:07 | Reagovat

jseš dobrej,pochvala autorovi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama