Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

58. Část

30. června 2013 v 21:03 | Jiří Jirkovec, Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Ráno moudřejší večera… Probudil jsem se ráno. Oba dva ještě spali. Ležel jsem na zádech, nadechoval mrazivý vzduch a nevnímal nic zvláštního. Zatažené, mlékovité nebe se vznášelo nad korunami stromů jako ledový závoj. Země dostala studený a ztvrdlý ráz.
Zašmátral jsem rukou vedle sebe. Měšok… jediná věc, která mi zbyla po té ohnivé spoušti. Ale proč je tak mokrý a… studený? Prohlédl jsem si ruku. Mokrá, studila mě. Čuchl jsem k ní. Voda…
Posadil jsem se, dívaje se na svůj batoh. Nevěřícně mi povyjelo obočí. Dokonce i okolní krajina… Tak proto mě tak šimralo v nose a studilo při každém nadechnutí. Sotva znatelně jsem se pousmál.
"Ono sněžilo!" vypískl kdosi za mými zády, vzrušeně se postavil a zadupal nohama. Tak začal nový den…
Ukázalo se, že voják s sebou má nějaké jídlo a já jsem taky přispěl svojí troškou do placu. Jedli jsme to studené a přitom se dohadovali o sněhu.
"Ta koncentrace výhní pravděpodobně úplně narušila podnebí a z obrovského horka se najednou stala zima a sníh! Tamti stalkeři narušili rovnováhu!" povídala vzrušeně Lariska. Napadlo mě, že tábor právě teď spalují ty nejkrutější mrazy, jaké kdy Zóna zažila. Stromy se lámou mrazem, padající listí doslova zamrzá ve vzduchu, pára se mění v ledové kapičky ještě dřív, než vůbec opustí ústa…
"Taky mě to napadlo…"
"Ale vždyť je zima! Co je na tom divného?" nechápal voják.
"Vlastně nic… ale je to pěkné, nemyslíš?" řekla Lariska, nabrala hrst vloček a sledovala, jak jí pomalu tají v rukách. Mě to ale divné přišlo. Ještě jsem neslyšel mluvit kohokoliv v Zóně o sněhu. Blizzard, to ano. PSI záření, prosím. Zombíci, dejme tomu. Upíři. Kontroloři. Ale sníh? Dokonce ani Vousáč nic takového byť pohledem nenaznačil. Divné…
Po snídani jsme ještě chvíli seděli a odpočívali. Doplňoval jsem si zápisky v deníku, voják kontroloval arzenál a Lariska se prohrabovala ve své tašce plné medicíny. Patrně hledala lék proti mrazu. Byla otočená zády, takže na mě vystrkovala roztomilý zadeček, jenž se při každém pohybu lákavě zavrtěl. Překonal jsem touhu jí přes něj plácnout a místo toho si povytáhl nákrčník svetru až bradě a dopnul si bundu.
Poprvé jsem měl čas zkontrolovat, co mi zbylo v batohu. Poloprázdná vody, to zaprvé. Napůl snědená konzerva (dali jsme si k snídani). Mojí pistoli neznámé značky (osm nábojů) a k ní dohromady třináct nábojnic; necelé dva zásobníky. Malorážku od stalkera a šest nábojnic; mám pocit, že jich bylo víc, ale nejspíš se nějaké poztráceli při útěku a taky jsem střílel… Taky mi zůstal měsíční svit, jeden ze dvou. Už si nepamatuju, jak se mi octnul v báglu, ale byl tam. Snad mi bude užitečnej. V pravé kapse kabátu jsem měl zásobu šroubků a matic - už se začínala pomalu ztenčovat, takže raději bych měl hozené šrouby zase sbírat - a v náprsní kapse mě tlačila stará potrhaná mapa Zóny od Žolíka. A samozřejmě dárek od profesora - malý dozimetr, tuším na bázi GM trubice nebo tak něco. Mám ho pověšený na poutku u měšoku a vždycky, když narazíme na radiační prostředí, začne varovně klepat. Taková věcička přijde venku na pořádný prachy, natož tady, kde se bez něj hloubš v Zóně stalker neobejde.
Mohlo to být horší. Co u sebe měl voják a Lariska, jsem se neptal.
Teď už zbýval jen ten problém s kopečkem. A Lariskou… ale jak se jí na to zeptat slušně? Tak, aby se neurazila? Nějak šikovně, vtíravě, aby začala vyprávět sama od sebe.
"A co bude s tím kopcem?" vložil se do mých myšlenek Igor Aliovič.
"Spíš by mě zajímalo, jak to bylo s Lariskou…" řekl jsem. Já idiot… to mě opravdu nemohlo napadnout něco lepšího? Spíš by mě zajímalo, jak to bylo s Lariskou… Jasně. Horší větu nemohl vymyslet ani notorický sociopat.
"Co jak bylo?" Lariska se rozhodla dělat ze sebe nechápajícího? Ale ale…
"Řekl bych, že všichni dobře víme, o co se jedná."
Ticho. Ani spisovatel brakové fantasy by nevymyslel horší klišé.
Lariska koukala z Igora Alioviče na Sergeje Lvoviče a pomalu jí docházelo, že se z toho tak snadno nevyvlíkne. Ale to jí přece muselo bejt jasný už když se v tom táboře podruhý ukázala. Copak si myslí, že jsme úplní idioti?
"Copak si myslíš, že jsme úplní kreténi?" prohlásil voják a započal tak jednu z mnoha konspiračních teorií, které se v uzavřených skupinkách navzájem neznámých lidí tvoří téměř samy od sebe. "Nejdřív předstíráš, že jsi s náma, pak se necháš jako zajmout a následně na to se náhodou ukážeš zase u nás, protože… proč vlastně? No?!" Ještě pořád se na ní zlobil za to jméno… to je teda rytíř.
Přišlo mi jí líto. Ona si tam sedla a na místě se rozplakala. Na jednu stranu probodávala vojáka pohledem, ale zase z ní vyzařovalo domnění, že už takhle dál nemůže. Jenomže tohle se muselo dořešit.
"Opravdu je to divné, Larisko. Tihle chlapíci se netvářili jako ten typ banditů, kteří nechávají povolená pouta nebo ospalé stráže. Jsou to Temní stalkeři. Kdysi jsem se s nimi už setkal…" Aspoň tohle se mi jakžtakž povedlo.
Podívala se na mě uslzenýma očima plnýma křivdy. To, co nám pak řekla, se ani trochu nepodobalo MÝM konspiračním teoriím a Igorovým ještě méně. Něco takového bych do toho malého, ustrašeného stvoření s krásnými vlásky v životě neřekl.
Od začátku; zcela správně jsem domníval, že ji uhodili po hlavě něčím těžkým, protože si pamatuje až když šli lesem. Jeden ze stalkerů, prý poměrně vysoký, jí měl přehozenou přes rameno. Okamžitě si uvědomila, že jí neomaleně prohmatává zadeček. Nebyla schopna jediného pohybu; tak moc se bála.
Nakonec došli do tábora Temných. Teda tábora - spíš to vypadalo jako menší městečko. Stály tam kamenné domy, tu a tam Lariska zahlédla nějaký krámek nebo hospodu; dohromady asi tři nebo čtyři. Cestou míjeli zvědavé pohledy stalkerů v černých pláštích a hlubokých kapucích. Měla pocit, že zahlédla dokonce i jednu ženu, ale vzhledem k tomu, že visela vzhůru nohama a ještě se pořádně neprobrala, nevěnoval bych této domněnce přílišnou pozornost. Kolem městečka se rozprostíral stále ten samý les.
Došli do nějakého domu, kde ji ten vysoký hrubě svalil na zem. Kolem něj se nashromáždilo množství chlapů, kteří se nechutně pohuhňávali. Někteří ji ohmatávali prsa, jiní šahali rovnou do rozkroku, ostatní ji plácali po zadku a vůbec všude, kde se taková žena dá plácat.
Pak se celým zástupem prodral obrovský plešatý chlap s Obokanem na rameni ve velmi drahém, avšak notně zaprášeném kabátě a stoupnul si rovnou před klečící, uplakanou Larisku a zakryl jí celý výhled. Všechno ztichlo. Stalkeři údajně mluvili anglicky, ale já anglicky neumím, takže mi to může být jedno.
"This chick is mine! I first, than you!" Lariska s chladným rozumem vyhodnotila jeho špatnou angličtinu a rozhodla se věřit, že je to pouze jakýsi úřední jazyk té mnohojazyčné sebranky. Když mi to přeložila, otřásl jsem se odporem. Při představě, že víc než dvacet chlapů si užívá na jediné bezbranné dívce, se mi otevíral samopal v kapse.
Chlap si bez okolků z ramene sundal útočnou pušku rozepnul kabát, svlíknul kalhoty a chytil ji za bradu. Pak si promnul odhalený penis, aby jí ho v zápětí strčil hluboko do úst. Když se odmítla jakkoli pohnout, rozzuřil se a udeřil ji dlaní na tvář. V davu přihlížejících se ozvaly pochvalné výkřiky.
Lariska zřetelně vnímala puch baráku a nemytých těl všude kolem, hořkou nakyslou pachuť ztvrdlého údu ve svých ústech i svoji absolutní bezmoc… Stalker to nakonec vzdal, povalil ji na tvrdou zem, roztáhl neprotestující nohy, strhal z ní vědeckou kombinézu, džíny i kalhotky a strčil do ní svůj špinavý penis. Naneštěstí pro ni to byl tlustý penis…
Dál už nemohla vyprávět. Zaraženě koukala na padající sníh a nebyla schopna jediného slova. Nepřítomně si sáhla mezi stehna. Uvědomil jsem si to, čeho jsem si všiml už v táboře, ale kvůli tmě tomu nevěnoval přilišnou pozornost - kalhoty v rozkroku byly potřísněné krví. Tričko umazané od špinavých prstů… a napůl smytá temná skvrna kolem úst. Raději jsem se neptal od čeho je… ostatně, ona to nakonec Lariska - mnohem později a někde úplně jinde - vyprávěla s jistou dávkou uspokojení sama. Když byl chlap skoro hotov, znovu ji chytil za bradu a strčil ji penis do pusy. Zpočátku dělala, co chtěl, ale potom použila své čelisti, no a… plešoun už si asi nikdy neužije.
Řval jako na pominutej, držel ruce v rozkroku, ze kterého v pravidelných intervalech tryskala světlá krev. Lariska popadla pušku a vypálila celý zásobník do omráčeného davu. Stalkeři padali jako hrušky, nikdo z nich nehnul ani prstem. Ti, co měli dostatek rozumu z domu utekli a křičeli na celé městečko. Jenomže to ani nebylo potřeba, protože plešoun už je dávno předběhl.
Když do domku vběhlo ozbrojené komando, našlo mrtvolu svého velitele s obrovskou rudou skvrnou v rozkroku. Z jeho roztříštěné lebky pomalu vytékal bílá hmota mozku a o kus dál ležela pohozená útočná puška s ulepenými zbytky krve a vlasů na pažbě.
Pak už Lariska jenom utíkala a utíkala po jediné cestě vedoucí z toho města, a kterou taky přišla. Utíkala po paměti a pomocí instinktu. Za sebou ještě zaslechla trhané výkřiky: "Destabilizované artefakty!! Přineste ty ZKURVENÝ destabilizovaný artefakty!! HNED!!! Jdem toho zastance vypálit i s jeho posranou stanicí!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama