Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

59. Část

30. června 2013 v 21:03 | Jiří Jirkovec, Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Když Lariska domluvila, jenom jsme seděli a nepřítomně pozorovali padající sníh. Nebyl jsem si jistý, jestli ji mám přátelsky politovat pohledem, nebo se tvářit jako vůdce a povzbudit ji, nebo to prostě jako stalker ignorovat. Nejistě jsem pohleděl na Igora Alioviče a okamžitě si povšiml, že ON vnitřně řeší zcela jiné problémy. Buď se nutil tomu příběhu nevěřit, nebo se to snažil celé pochopit.
Lariska seděla jako pěna a dívala se do země.
Pomalu jsem vstal, rozhlédl se a pravil: "Přátelé, je třeba jít dál. Co bylo bylo a nikdo to už nemůže vrátit zpátky. Minulost je tady zbytečná, je to něco, co nepotřebujeme. Jestli máme přežít…" udělal jsem odmlku a zadíval se nejdřív na Igor Alioviče, pak na Larisku a nakonec kamsi za ně mezi stromy. "…je třeba maximálně využívat našich znalostí a schopností. Lariska je léčitelka, takže se bude starat o zranění a nemoci. Igor umí zacházet se zbraní, má na starosti ochranu skupiny, popřípadě domluvu s armádou. Ano, já vím, žes dezertoval, ale stejně nám můžeš pomoct. A NECHCI slyšet žádné výmluvy, je to jasné?!" Se svým proslovem jsem nakonec byl docela spokojený. Gesta, emoce, mimiky…
"No dobře, minulost je jedna věc. Ale co když mezi sebou máme špeha? Pak si nemůžeme být jistí ničím! Zrada, mrzká zrada, je všude, pánové, tak to říkal rotmistr Gregorovič. Přece se nenecháme postřílet jak prasata kvůli svý vlastní slabosti!" To byl jasný útok na mou osobu. Hmm….
"Podívej se. Lariska žila celou dobu s profesorem. Proč myslíš, že by se zrovna teď, když čirou náhodou potká nás, stávala špionem?" Cítil jsem průstřelnost toho argumentu. Mohl namítnout, že byla špehem celou dobu, že chtěla zabít profesora a my jsme jenom nechtění svědci, které je třeba ještě zlikvidovat…
"A co když ji pod kůži našili nějakou anténu, když ji tam… tento… jaksi… zpracovávali…"
Zpražil jsem ho tvrdým pohledem. "Doufám, že na sebe jsi pyšný, vojíne. Projevovat takovou opatrnost, to se jen tak nevidí!" Sotva postřehnutelně narovnal ramena a vypnul hruď, ale pak se vzdal. Přesto mezi nimi zůstalo napětí, které se dřív nebo později vrátí…
Ale prozatím je zažehnáno…
"A co budeš dělat ty?" zeptala se mě Lariska, když jsme balili plachtu a deky. Zarazil jsem se.
"Co?"
"Já léčím, on střílí… a co ty?" Výmluvně jsem se podíval na dozimetr na batohu a na měsíční svit, který se mi pohupoval za opaskem. Trochu jsem si uvědomoval, že abych u nich získal respekt, musím zůstat záhadný. Alespoň tehdy jsem si to tak myslel…
Na kopeček se úplně zapomnělo (dokonce i já sám jsem si na něj vzpomněl až několik hodin po tom). Moje malá lest zůstala zatím skrytá. Ačkoli oni to třeba moc dobře vědí a nechtějí to říct…?
Prodírali jsme se lesem křoviskama několik hodin. Namáhavá chůze nás všechny večerpávala, navíc jsme se museli bezpočtukrát vyhýbat anomáliím, hlavně elektrám, který se tady doslova přemnožily. Lariska do jedné malé dokonce omylem šlápla, takže teď kulhá na levou nohu (má ji celou popálenou od blesků, trvdí, že už se to do konce života nespraví, ale podle mě to během několika dní úplně zmizí).
Odhrnul jsem poslední větev stromu, aby se mi před očima rozprostřela obrovská travnatá pláň ve večerním šeru působcící dojmem nekonečna. Slunce už se dávno skrylo za kopcem před námi, ale stále ještě nezapadlo docela. Na širé pláni tu a tam poblikávaly poklidně pulzující elektry vydávající lehké namodralé světlo. Opatrně jsem vstoupil do vysoké trávy dávaje nenápadný pokyn Larisce za sebou. Zmrzlá stébla tiše zapraskala pod mýma nohama. Daleko na palouku cosi zpozornělo a pak se hbitě ztratilo v trávě.
Jakmile jsem sebral poslední matici ze země, dal jsem pokyn ke stavění tábora. Voják zapíchal připravené větve, sloužící jako podpěry, Lariska mezitím roztáhla plachtu, abychom se nakonec všichni tři pustili do jejího umísťování. Voják pak začal pod plachtou udupávat trávu a vytahovat z batohu kameny na ohniště.
Nakonec jsme rozdělali oheň (dohodli jsme se být raději v pohodlí, protože dokonce i bez ohně nám hrozilo velké nebezpečí. Naopak - někteří mutanti se ohně bojí spíš).
"Kam vede ta pláň?" zeptala se Lariska naklonivši se blíže k hřejícímu ohni. Za tu dobu, co spolu putujeme, si mým nožem zkrátila vlasy a nosí je v culíku na zádech. Její tvář se zakryla do špíny a prachu, takže z ní svítilo jen bělmo očí. Ale i to se časem ztratí. Každé svítící bělmo tady vyhasne. Stačí se podívat na mě nebo na Igora. Nedávno jsem měl možnost se podívat do Larisčiného zrcátka a… nepoznal bych se. Ta zarostlá tvář, nemytá špína, slepené vlasy plné listí a větviček, které už ani nemám sílu vyndávat. A ty oči… tak mrtvé a nepřítomné…
Zakroutil jsem hlavou a podíval se na Larisku.
"Měla by vést do města, kterému místní říkají Rostok. Tam je prý obrovský bar plný pití a jídla pro všechny za dobré ceny. Taky tam je hodně stalkerů, se kterýma se dá obchodovat. Mám v batohu několik věcí, které bych rád prodal…" Mimoděk jsem pohladil měsíční svit, visící na opasku, který jsem odložil vedle sebe.
Nikdo nic neřekl. Poslední dny toho ani jeden z nás nic nenamluví…
Oheň zapraskal, na vteřinku zezelenal a pak se vrátil k oranžové. Igor Aliovič se výmluvně natáhl na zem, obrátil se ke společnosti zády a nejspíš usnul. V náručí svíral svoji pušku jako věrnou milenku… Asi jediná věc, které opravdu důvěřoval. Lariska seděla se zkříženýma nohama, ruce podpírající hlavu opřené o kolena a nepřítomně hleděla do plamenů.
Tak je to každý večer. Smutná společnost… ale tady to ani jinak nejde. Postavil jsem se na nohy, pomalu, beze spěchu zapnul opasek a vyšel z okruhu světla. Prsty jsem zkontroloval stav zásobníku, přikryl svit kusem hadru, který jsem vzal jednomu banditovi, zachumlal se do dlouhého kabátu a zahleděl se do dáli.
Tráva šuměla v prudkém větru, který tu vál neustále a navěky. Nadouval mi dlouhý plášť a doléhalo sem i pleskání naší plachty.
Ve tmě všechno jako by splývalo v jedno. Hranice lesa, tráva, nebe…
Měsíc nesvítil, mraky zakryly celé nebe jako poklop. Dnes v noci se sníh k zemi snášet nebude. Kus vpravo zablikala elektra a začala se hýbat.
Zpozorněl jsem. Skutečně se hýbala z místa na místo jako tesla… ale to je nemožné, tady by přece-
Ale proč vlastně nemožné? Jsme na pláni. Tady by mohla být tesla.
"Ahoj hochu," řekl hlas a pak jakoby se ztratil ve tmě. Přesně jako tenkrát na jezeře…
Neodvažoval jsem se rozhlédnout ani promluvit.
"Vidím, že sis našel společnost. To je dobře. Rosteš. Ale možná by ses mohl víc soustředit na Zónu, než na svoje ovečky…" řekl a opět jsem měl pocit, že se rozplynul v nicotě.
V duchu jsem s tím hlasem nesouhlasil. Nejsou to žádné mé ovečky, když chtějí, můžou klidně odejít.
"Ale nemůžou… jsou na tobě závislí právě tak jako stádo na svém pasákovi. Ale teď se blíží vlk…" Opět. Jako když mávne kouzelným proutkem, najednou tady hlas nebyl. Mluvčí se ztratil z tohoto světa, aby se mohl vzápětí kdykoli vrátit…
Zvedl jsem zrak a strnul.
Na louce přede mnou bylo všechno špatně. Každá elektra se nyní pohybovala libovolným směrem (dal bych ruku do ohně za to, že všechny stály na místě). Ne, ne libovolným. Všechny elektry se pohybovaly na místě, ale v malých kruzích.
Poklekl jsem, abych si je mohl lépe prohlédnout. Něco je špatně… tohle by se nemělo dít. I když vypadají stejně, tesla a elektra nejsou to samé… Neměly by se tvořit jedna z druhé. Tak proč se tohle děje?
Dozimetr vyťukával svoje tempo. Kolem se rozprostírala standardní dávka radiace. Nic neobvyklého. Až teď!!
Dozimetr se rozťukal jako šílenej. A pak všechno ztichlo jako když z nebe uhodí. Krve by se ve mně nedořezal. Dozimetr zas ťukal normálně.
Najednou přestal foukat vítr. Proč ten pitomej vítr nefouká? Plachta zůstala naprosto klidná, oheň hořel úplně normálně a švy mýho kabátu visely jako by na jejich konce někdo připevnil šutry.
Jenom tráva se ohejbala jako při vichřici a nejbližší větve stromů taky. Na opačnou stranu.
Dozimetr vybouchnul.
Pomalu jsem se postavil a pocítil na tváři neexistující vichr. Moje vlasy se rozvířily jako bych stál na vrcholku té největrnější hory. Každý chloupek se vzepjal. Ale na tváři jsem vůbec nic nepocítil.
V dálce zaplakalo malé dítě.
Lariska prudce zvedla hlavu a vyskočila na nohy. Vykuleně koukala do tmy… Bylo mi to povědomé, tenhle pohled. Kde jsem ho jenom viděl…?
Lariska se najednou napjala jako laň. Panebože… to ne… to…
"LARISKÓÓ!!!"
Rozeběhla se a během několika vteřin zmizela v naprosté tmě. Tu a tam jsem zahlédl její siluetu proti světlejšímu nebi.
Igor Aliovič se okamžitě probral odhodil deku a popadl zbraň.
"Igore, dělej! Vem mi bágl a poď! DĚLEJ, NEČUM TAK BLBĚ!!"
"A co stan?!" nedal se tak snadno.
"Ser na stan, idiote! Je tady Kontrolor a Burer!!"
Nechápavě se na mě podíval, ale přece jenom popadl měšok, svůj bágl, pušku a neochotně vyběhl mým směrem.
"S tou ženskou sou jenom samý problémy… kam teď?"
Beze slova jsem vyběhl k místu, odkud tu a tam zazněl dětský pláč, nasazuje si měšok na zpocená záda.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KK KK | 7. července 2013 v 0:40 | Reagovat

Kontroler a Burer... They are soo dead :)

2 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 5. října 2015 v 0:22 | Reagovat

Super práce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama