Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

60. Část

7. července 2013 v 14:27 | Jiří Jirkovec, Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Zahřmělo a v zápětí se z nebes začal snášet hustý déšť. Mraky ještě zhoustly a vytvořily tak neprostupnou tmu. Studené kapky brzy promáčely tkaninu kabátu a dokonce i na ramenou, kde mě chránily popruhy batohu, svetr a triko, jsem cítil chladnou vodu. Zvlhlé nohavice spolu s mokrou travou a kluzkým bahnem nám jenom ztěžovaly pochod.
Neodvažoval jsem se zapnout čelovku, ale pro jistotu jsem si ji strčil do kapsy, takže jen občasné blesky tu a tam posvítily cestu. A svítily samozřejmě taky elektry; zcela destabilizované a schopné čehokoliv… támhle v dáli jedna v mohutné implozi modrých blesků prudce zazářila. Musela do sebe vtáhnout všechno v okolí, co nebylo pevně zakořeněné… tenhle druh jsem viděl jen párkrát. Jejich reakce pravděpodobně způsobovala ta silná bouře.
Krajina chabě osvětlovaná občasnými anomáliemi se stávala ještě více matoucí při každém zablesknutí shora.
Přikrčený jsem se plížil travinami. Do očí mě píchaly mrazivé kapky jako chirurgické jehličky. Zastavil jsem, abych nabral dech. Nohy začínaly pobolívat, zmožené po celodenní chůzi lesem. Utřel jsem si z obličeje kapky mokrým rukávem, hlouběji si posadil kapuci, a co nejvíc si dopnul kabát. Únava spojená se zimou a nedostatkem jídla si pomalinku začala vybírat svou daň.
Pohlédl jsem na Igora, který mě právě došel. Tvářil se nanejvýš podrážděně.
"Děj mi zbraň!" křikl jsem na něj, abych přehlušil hluk bouře. Bez zbytečných řečí mi ji podal. Nabitá, odjištěná. Rukojeť byla ještě teplá.
Vyrazili jsme dál.
Mohli být kdekoli. V naší těsné blízkosti, zrovna tak jako kilometry daleko. A po Larisce ani stopy. Popotáhl jsem nosem. V dálce se sama do sebe zhroutila další anomálie. Za ní hned další.
A pak ještě jedna sotva pět metrů od nás. Pocítil jsem silnou nevolnost a pak jako by mě cosi draplo a odmrštilo téměř tři metry směrem k implozi.
Igor to ustál, i když si několik kroků popošel… pak se chytil kmene opuštěného stromu.
V supernově světla jsem stihl koutkem oka zahlédnout cosi velkého, co hroutící se elektra rovněž strhla.
Ležel jsem hlavou v blátě, ruce vymrštěné v komické poloze nad hlavou, jako kdybych se chtěl vzdát samotné Zemi a ukázat, že nemám žádnou zbraň. A najednou mě přepadl zvláštní pocit… proč já tohle vlastně dělám? Proč ještě žiju tenhle posranej život? Nebylo by lehčí si nechat usmažit mozek nějakým kontrolorem? Vzápětí jsem tyhle myšlenky zapudil, zadupal a roztrhal v nejzazším koutě své mysli.
Zabořil jsem ruce do bahna a zvedl se na kolena. Do neholené tváře mě plesklo několik stébel trávy a přilepilo se tam.
Igor zaječel. Držel se za krk. Křečovitě natahoval ruku kamsi do tmy. V jeho obličeji se zračil bezbřehý strach. Blesk. Ve směru, kam ukazoval, stála vysoká postava. Roztrhané cáry povlávaly v prudkém vichru. Na velké hlavě se odráželo světlo. Tma.
Klekl jsem a namířil.
Vyčkával.
Snažil jsem se nepanikařit a zůstat v klidu, i když se mě zmocňoval pocit úzosti.
Voják se svíjel do čím dál těsnějšího klubíčka. Ležel v bahně, bezmocně svíral stonky trávy, neschopen jediného slova, jediného pohybu.
Trpěl bolestí. Skučel, cedil mezi zuby.
Čekal jsem. Chladivé kapky přistávaly na mé tváři. Jedno koleno zabořené v bahně začínalo studit. Igor Aliovič zaječel, ale v okolním rámusu řev nikam nedoletěl.
Sotva znatelně zaskučel.
Ozval se krátký srdceryvný vzlyk.
Přehmátl jsem na zbrani.
Blesk.
Stál o něco blíž, než předtím. Hbitě jsem upravil zbraň.
Velká hlava se prudce otočila směrem ke mně.
Tma.
Zmáčkl jsem spoušť, z hlavně vyletěly kulky a narazily nejdřív do natažené paže… a pak na obří hlavu, která se v úlomcích zaklonila prudce dozadu a spadla do trávy i s tělem.
Igor se prudce rozkašlal a napůl úlevně, napůl s bolestným hekáním, se převalil na záda a zůstal tak.
Rychle jsem z kapsy vytáhnul čelovku, nasadil si ji, nekompromisně vzal jeho mokrou, horkou hlavu do dlaní a zatřásl s ním. Víčka zavřená. Z nosu lenivě vytékala krev, která se rozproudila teprve ve styku s dešťovou vodou. Proplácl jsem mu tvář. Neochotně otevřel víčka a zadíval se na mě tupým, vysíleným pohledem. Jeho ruce volně visely, tělo skoro nereagovalo, jen tu a tam pocukával nějaký sval. No ovšem… křeč. Celou tu dobu ho kontrolor držel v křeči…
Pustil jsem hlavu. Dopadla do bláta, až to vystříklo. Do očí se mi skoro vehnaly slzy.
Jestli tady zařve, bude to moje chyba… Lariska by věděla, co dělat. Vždycky si s každým zraněním poradila. Lariska…
Proč se jí vlastně snažím zachránit tady uprostřed anomálního pole, kde s výskáním pobíhá jeden z nejnebezpečnějších mutantů v celé Zóně? Měl jsem ji nechat prostě běžet, zlákanou pláčem burera a halucinacemi kontrolora. A ráno Igorovi říct… ona odešla… a… už se nikdy nevrátí. Jeho vyčítavý pohled mě probodává, moje svědomí mě trhá na kusy… Ale proč ona? Když já… ona prostě… je to jako… pomsta. Nejspíš. Nechci přijít o další… ne, další mi nevezmou! Larisku ochráním! Ochráním…
Pomalu jsem vstal a rozhlédl se po pláni. Elekter už moc nezbývalo. Jen tu a tam ještě některá z nich řádila, destabilizovaná, opuštěná… Brzy se ale vytvoří nové. Tak už to chodí na anomálních polích…
Můj pohled ulpěl na bezvládném těle pode mnou. Voják se ani nehne, bude rád, když to vůbec přežije.
Támhle, daleko odsud ještě pořád plápolal náš oheň… kryt plachtou, stále ještě přežíval. Těžko ho donesu až tak daleko…
A pořád ještě tady někde běhal Burer…
Z obrovské dálky sem dolehl táhlý dětský pláč…
… a dívčí vyjeknutí.
Zhasl jsem čelovku, pevně sevřel čelisti a přehmátl na pušce. Rychlým pohybem jsem nasadil kapuci a bezmyšlenkovitě vyběhl vstříc černočerné tmě, nechávaje Igora daleko za sebou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bloody cardinal bloody cardinal | Web | 7. července 2013 v 21:33 | Reagovat

... no už aby tu byla další neděle. Bomba, pánové, jen tak dál.

2 Anna Anna | Web | 8. července 2013 v 19:01 | Reagovat

Krutopřísné, se zatajeným dechem čekám co bude dál! :)

3 dědek dědek | 15. července 2013 v 10:47 | Reagovat

Kurevsky dobrej díl...

4 myg929 myg929 | 4. srpna 2013 v 13:49 | Reagovat

Super časť ale zaujímalo by ma čo je to ten Burer to neňňje nejaký typ kontrolóra či ako?

5 romix romix | 11. srpna 2013 v 22:35 | Reagovat

myg929: Burer je z call of prypiat je to takovej trpaslík docela vydrží a má telekinezi (dokáže hýbat předměty) http://img193.imageshack.us/img193/1636/burer.jpg

6 myg929 myg929 | E-mail | 18. srpna 2013 v 14:18 | Reagovat

Ďakujem :-). Už si vspomínam tých som vždy zabíjl nožom lebo mi ho nemohli vytrhnuť z ruk :-) [5]:

7 Zira Kavlienko Zira Kavlienko | Web | 8. září 2013 v 23:02 | Reagovat

Kdypak bude další díl? :)

8 Gajdy Gajdy | 18. září 2013 v 21:44 | Reagovat

nechcem nejako otravovat ale kedy asi bude dalsia cast ?

9 Sevran Sevran | 23. září 2013 v 19:12 | Reagovat

Začínáte ty odezvi nějak protahovat :D Nějaké problémy s vydáváním, nebo tak něco?

10 Lilith Lilith | 24. září 2013 v 23:18 | Reagovat

[9]: : To by mě taky zajímalo. Čekám už dlouho na jakýkoliv díl, ale stojí všechny blogy co se točí okolo stalkera nebo apokalypsy. (Sice znám jenom 4 :D)

Tak kdypak bude další díl? ;) :)

11 Martin Martin | 25. září 2013 v 17:54 | Reagovat

Taky by mě zajímalo kdy bude další díl.Doufám že to nechcete ukončit,to by byla škoda.Je to výborné počteníčko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama