Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

61. Část

28. září 2013 v 23:30 | Jiří Jirkovec, Martin Gross |  Příběh Sergeje L. Andropova
Zkušeně jsem se vyhýbal všem anomáliím. Uskakoval jsem z hrbolu na hrbol, ustavičně pozorujíc klepající dozimetr. Když se rozklepal moc, prudce jsem uhnul z cesty a chvíli seděl na bobku v trávě, poslouchajíc okolní zvuky jako ostříž.
Většinou jsem neslyšel nic, než všudypřítomný bzukot Zóny. Uklidňující a známý. Jako donekonečna poslouchat oblíbenou písničku. Ne, ještě lepší. Jako zažívat nekonečnou extázi. Stačí se zaposlouchat a Zóna je tady s otevřenou náručí… krásná a divoká.
V čem je nakonec jiná, než ostatní divoká příroda?
Nekonečný vichr mi do týla vál poslední zbytky mrholení po noční bouřce. Nadouval cípy kabátu a hrál si s mými vlasy. Mraky se vmžiku protrhaly a vysvitl jasný měsíc.
A s ním přišel i řezavý chlad. Teprve teď při delším stání jsem si uvědomil, že studené oblečení se na mě lepí, mokré od deště a potu. Zima mě popadla jako smrtící pařát a vší silou stiskla… Prudce jsem se oklepal a vstal. Takhle toho parchanta v životě nenajdu. Měsíc teď sice osvětloval celou pláň, ale ani tak jeho paprsky neodhalili víc, než siluety.
Upoutávat na sebe pozornost je sebevražda, protože potřebuju najít já JEHO.
Několikrát jsem zhluboka nasál vzduch a zase ho vypouštěl. Z úst mi unikala bělostná pára. Přehodil jsem si pušku přes záda a vyšel vpřed. Stačilo poslouchat. Mutanti tu určitě nežijí, je to anomální pole. Jediný, kdo by tu mohl přežít je velice inteligentní tvor, schopný anomálie obcházet nebo jich dokonce využívat k vlastnímu prospěchu.
Burer.
Snažil jsem se našlapovat co nejopatrněji. Ledový vítr mi nadouval cípy kabátu a shazoval kapuci z hlavy. Skučení přehlušoval jen pravidelně klepající dozimetr. Klep. Klep.
A náhle jsem to uslyšel - ten tichý dětský pláč. Jako když pláče nemluvně. Zprvu to znělo opravdově, ale stačilo se zaposlouchat - rozpoznával jsem sotva znatelné náznaky zvířeckosti a surovosti, které do dětského pláče rozhodně nepatřily. Zastavil jsem se a pláč okamžitě ustal.
Nic. Klepklepklep. Klep. Klepklep… dozimetr nejistě vyklepával své malé staccato.
Pak se ozvalo několik rychlých kroků kdesi nalevo. Vysoká tráva ohnutá vichrem se na několika místech počala narovnávat jako v bezvětří. Klepklepklepklepklep… Rozťukal se jako pominutý, ježiši, vždyť mě prozradíš…!
Pomalu jsem z ramene začal sundávat pušku, prstem automaticky sahal na pojistku. Moje mysl byla ostrá jako břitva, smysly napjaté k prasknutí. Dozimetr se náhle uklidnil. A zase - dětský pláč, ale tentokrát mnohem dál, než prvně. Kruci! Ta potvora ani neví, kde jsem…
Je zraněná, zmatená, nebo si se mnou hraje…? Není to jenom přelud?
Opět jsem pomalu nasadil pušku za řemen na rameno a vykročil ve směru posledního zaskučení.
Krve by se ve mně nedořezal. Ale znamená to, že Larisku možná ještě nedostal.
A pak jsem se zastavil a bez dechu hleděl před sebe… ze země se jako malé zázraky začaly zvedat sotva znatelné obláčky světla. Malinkaté, zářící… okolní bzukot Zóny zesílil.
Do očí se mě málem vehnaly slzy. Tak přeci je to pravda, Zóna dává i život. Musel jsem se široce rozkročit, aby se mi nepodlomila kolena. Roztřásla se mi brada a já si se smutkem vzpomněl na všechny ty, kterým život vzala…
Stal jsem se svědkem zrodu nových elekter.
Nebyl čas. Sebral jsem zbytky odvahy a vykročil vpřed. Malým světélkům jsem se pro jistotu vyhýbal, přeci jenom jsou to pořád anomálie.
O kus dál jsem našel vyšlapanou cestičku. Konečně! Srdce poskočilo a já se vydal vpřed s novou nadějí. Šel jsem rychle, po chvíli jsem se dokonce rozeběhl.
Několikrát mě přepadly pochyby. Co když je to Burerova cestička? Ale ne, ten by nešel takhle rychle, navíc je menší a lehčí…
Přese všechno jsem pokračoval pořád dál po vyšlapané cestičce. Puška zůstala viset na zádech, stejně bych ani nestihnul vystřelit. Brzy jsem dorazil na konec stezky…
… a tam na mě čekalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Něco děsivého, co zkomplikovalo všechny moje plány…
Na malé mýtince, kde nerostla žádná tráva, klečela Lariska. A v náručí svírala malé, plačící děcko.
Rychlým pohledem jsem zkontroloval trávu. Pak se zaposlouchal do dozimetru. Nic, nic!!!
Opatrně jsem přišel k Larisce a položil ji ruku na rameno. Ucukla a podívala se nahoru. Neuniklo mi, že při tom přitiskla dítě k tělu, jako by jej chtěla chránit. Tak realistické… může to být přelud?
"To je moje dítě, Serjožko… je to Alexej…" Její oči zalévaly slzy.
Zíral jsem na ní. Pak na děcko, jak na mě koulí svoje očka. Už neplakalo… Co?!
"Co… jaký dítě? Jakej Alexej? Co to má KURVA znamenat?!" To by znamenalo, že Burer neexistuje. Že to, co jsem viděl je jenom zbytkové PSI-záření od kontrolora… nebo tady naopak je a hraje si se mnou… čemu mám věřit?
Lariska se ještě víc rozplakala. "Je to on! Před rokem, když jsme s profesorem…"
"Před rokem?!! Ty si myslíš, že to dítě přežilo…" Když jsem viděl její téměř žadonící výraz, zmlkl jsem. To není její dítě. To by bylo techniky nemožné. Ale kdo ho sem potom dal? Jak se tady uprostřed anomálního pole objevilo dítě…?
Zmatek mě prostupoval čím dál víc. Dítě. Kontrolor. Burer… Že by si kontrolor vymyslel Burera, aby si připadal silnější a pak nám vnutil jeho představu? Ale proč ta potom zůstávala i po jeho smrti. Nebo nezemřel? Musím to zjistit. Nebo… nebo si Burer vymyslel kontrolora a to dítě, abychom nevěřili, že nějaký Burer vůbec existuje, ztratili pozornost a on nás potom mohl vklidu zabít? Nebo nás chtěl jenom vyhnat ze svého království. Hodný, nezabíjející Burer? Absurdní představa…
Vstala a přišla blíže ke mně. Cítil jsem její horký dech. To zvláštní mravenčení v hlavě a na hrudi při upřeném pohledu z očí do očí… Byl bych ji tam i políbil, tolik adrenalinu jsem měl v krvi…
Pomalu jsem kloubem prstu setřel slzičku, která ji tekla po tváři. Mísil se v ní zmatek, štěstí a zármutek. Co budeme dělat s malým dítětem… tady' Vždyť umře… zahleděl jsem se Larisce hluboko do unavených očí… a to ji nejspíš zlomí.
Cestou k táboru neřekla jediné slovo. Jen chovala to zatracené děcko, které už nejspíš usnulo. Proč se mi zrovna teď vybavují obrazy Boženky? Mého syna…
Zdálo se mi, že jsem pronásledován ironií svého vlastního života zase a znova, pořád dokola…
Musím je ochránit. Oba dva. Najdu vojáka a nějak to už zvládnem. Nějak… možná…
V duchu jsem Zónu proklínal. Ještě nikdy mi nic podobného nepředvedla. Ještě nikdy… nevytvořila nic tak věrohodného. Možná je to jenom další přelud, hrátka s mojí myslí, možná jenom ležím tam na poli s pěnou u pusy a nade mnou se tyčí Burer s vítězoslavným úšklebkem na tváři.
Každopádně to měnilo všechno. Do Roztoku musíme dorazit co nejdřív… a doufat, že barman bude mít nějaký mlíko. Nebo co to tyhle potvory vůbec jedí…
Voják se bude nějakou chvíli zotavovat, zůstaneme v táboře. Lariska se klepe zimou, bude mít horečku. Zmokla a nastydla… tak jako já.
Naštěstí oheň v táboře stále plápolal…
A pak mi na mysli vyvstala jediná smysluplná věta: Co si počnem, Serjožko? Co my si jenom počneme?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sonerkinder sonerkinder | 12. dubna 2014 v 1:01 | Reagovat

A kde su dalsie casti?ako sa ku nim dostanem?
Pribeh perfekt!!

2 Cody Cody | 28. července 2014 v 17:11 | Reagovat

A co díly po 69? To už na to všichni kašlou?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama