Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

62. díl

8. dubna 2015 v 21:21 | Jiří Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Tváří v tvář zuřící Zóně jsem zase jednou zalitoval, že jsem stalker… S kapucí na hlavě jsem se prodíral promočenými stébly radioaktivního obilí, neustále naslouchal klepání dozimetru, které tu sílilo a tu zase sláblo. Házel jsem jednu matici za druhou a modlil se, abych nešlápl do nějakýho svinstva. K tomu ten odporný puch…
Oblečení promočené na kůži, na boty se mi lepilo těžké, mazlavé bahno kdysi dávno pečlivě zorané půdy, vítr mi do obličeje šlehal tlusté kapky vody. Blesky létaly po obloze i v poli. V ruce jsem neustále křečovitě svíral pušku - v tomhle poli jsou možná horší věci, než anomálie a kontrolor. V dálce se zaklikatil ohromný rozvětvený blesk.
Všude kolem mě se vznášelo mihotavé namodralé světlo pulzujících elekter - vypadalo to skoro jako kdyby tady nějakému Zoniálnímu bohu upadla ošatka plná anomálních semínek. Na cestu však nesvítilo, spíš naopak - akorát mě to oslepovalo. Čelovka zůstávala rozsvícená.
Prásk!
Celá krajina vzápětí na vteřinu zazářila jako za bílého dne.
Pohled upřený před sebe, pospíchal jsem kupředu. Skoro jsem běžel, vyhýbaje se výbojům nestabilních anomálií, mokrý kabát se nadouval v poryvech prudkého vichru. Těžké boty nasáklé blátem mě zpomalovaly, ale já měl jediný cíl - najít vojáka. A to mě hnalo. Nic mě nemohlo zastavit… ani déšť, ani elektry, aani samotná Zóna.
Krajinou se rozlilo temné dunění hromu.
Kdesi v dálce se opět zablesklo - a já v té vteřině spatřil známý obrys v poli tolik ojedinělý. Kus vpravo ode mě se krčil stromek, ten, o který se voják zachytil při útoku kontrolora! Vzrušení mi vylétlo do hlavy. Musí být poblíž… Udělal jsem několik rychlých kroků směrem ke stromku a okamžitě mě do stehna pronikla palčivá bolest, celá noha a půl těla se sevřely v bolestné křeči. Všude kolem se najednou udělalo jasno a oči mě pálily, jako by mi je někdo vypaloval žhavým uhlíkem.
Padl jsem ksichtem do bláta. Pulzující rána vystřelovala do ruky a půlky hlavy. Převrátil jsem se na záda a nechal na sebe dopadat kapky deště. Trvalo to dobrou vteřinu, možná dvě, než jsem si zcela uvědomil, kde jsem. Skoro jsem se nemohl hnout.
Srdce bilo jako o závod. Ztěžka jsem oddechoval. Zasraná… elektra!
Zatnul jsem zuby a sykavě se zvedl na loket. Přes půlku stehna kouřila klikatá spálenina široká jako palec. Kousky látky okolo ní slabě hořely, ale oheň uhasínal pod kapkami deště. Nebyl čas. Burer tady pořád moh bejt a já se nestanu jeho zřádlo. Ani voják. Další blesk ozářil temnou oblohu a hned po něm přišel krátký hrom.
Opatrně jsem zahýbal nohou. Stehno pálilo jako čert… snad budu moct chodit. Doprdele!
Kolem mě pořád zuřila strašná Zoniální bouře, elektry práskaly jedna přes druhou, cítil jsem smrad bahna tekoucího po mým ksichtě, vlhký oblečení se lepilo na kůži, puška utrhnutá z řemene ležela vedle mě. Rychle jsem se odplazil stranou. Vstal jsem na kolena a rozhlížel se kolem. Honem jsem na zemi začal hledat pytlík s maticemi. Rozhrnoval jsem všudypřítomná stébla ve snaze zahlédnout alespoň matný odlesk matice. Bez nich se v tomhle blázinci ani nehnu. Pak jsem ale zahlédl něco jiného. Pomalu jsem se naklonil dopředu a ztuhnul. Na zemi se rýsovala řada stop.
Každá levá stopa měla obrys podrážky, ale každá pravá vypadala jako zkroucený pařát.
Byly čerstvé. Tak čerstvé, že z nich ještě stoupala pára a její okraje se pod náporem deště pomalu hroutily.
Zamrazilo mě.
Čelovka byla vturánu zhasnutá, pušku připravenou k výstřelu. Vystrčil jsem hlavu z obilí. Kus dál jako kdyby… ne, to není možné. Asi deset metrů ode mě se krčila přihrbená černá postavička. I když byla zády, připadalo mi, že mě pozoruje. Pak mi to došlo. Moc dobře jsem věděl, že je už pozdě, ale ještě jsem se rozhodl to zkusit…
…práskl blesk a postava zmizela dřív, než jsem stačil vůbec zvednout pušku. Zděšeně jsem se rozhlížel kolem. A pak se ozvalo něco, čeho jsem se obával ze všeho nejvíc… zvonivý dětský smích.
Přestalo pršet.
Jen vítr si pohrával s mým kabátem.
Stál jsem uprostřed zelené louky od obzoru k obzoru. Sám, opuštěný po stromu nebo postavičce ani památky…
Hned za mnou se ozval hrůzostrašný a zcela nemístný dětský smích. Prudce jsem se obrátil, ale samozřejmě tam nic nebylo. Jen zelenkavé stébla trávy, táhnoucí se široko daleko všemi směry. Smích se vznášel vzduchem jako temná hrozba.
A pak všechno zmizelo a já byl opět promočený, unavený, uprostřed pole a přímo přede mnou se šklebil odporný ksicht burera. Stál tam, snad o metr menší, než já. V hlavě mi hučelo, oči mi slzely, nebyl jsem schopen vymyslet jedinou smysluplnou myšlenku. Jakoby ze mě ta stvůra vysávala duši.
Celé tělo mě brnělo, cítil jsem je tupou bolest od zkřivených pařátků, které se křečovitě bořily do rány ve stehně.
Snažil jsem se přemýšlet, vymyslet nějaký plán, ale bylo to, jako kdybych se snažil ukrojit vzduch. Nezbylo mi, než tupě zírat do těch jeho nepřirozeně velkých očí, černých jako uhel. Zmutovaná pusa se křivila a odhalovala řadu shnilých zubů, skoro lidských.
Chcípnu tady. Jako tuláckej pes.
A pak se obraz změnil.
Viděl jsem hořící tábor. Profesor ječel na celé kolo, že je třeba uvařit hindský guláš a že galvanický článek je přímo úměrný marmeládě. Lariska visela z větve dolů, kolem krku provaz, ještě cukala nohou. Vedle ní voják s proříznutým břichem až mu vnitřnosti vylézaly ven. Já sám jsem seděl na větvi stromu a hrál na nějaký podivný hudební nástroj.
Podivná otupělost, která čišela z té scenérie, ve mně vyvolávala nepředstavitelný pocit úzkosti.
A najednou zase všechno zmizelo…
…ležel jsem v bahně, z nohy mi vystřelovala tupá bolest a bylo mi na zvracení. Kolem hlavy mi cosi hutně pulzovalo. Spánky mi tepaly a srdce bilo jako poplašný zvon.
Výkřik. A pak se čas natáhl jako tlustá guma.
Zvedám hlavu, uvědomují si, proč jsem tady. Překotně se postavím na nohy, koutky očí sleduji anomálie, pušku svírám v levé ruce a přikrčeně se rozbíhám za výkřikem.
Dobíhám mezi anomáliemi ke stromku. Kus od něj nacházím místo, kde ležel voják, stébla jsou ohnutá, pomalu se narovnávají. Od toho místa vede rýha kamsi pryč. Ten hazjl ho dostal!!!
Nejsem schopný jediného pohybu. To přece… to není možný! Voják… cítím se zrazen. Cítím se podveden, zrazen a… Do očí mi vyhrkly hořké slzy. Takže už jsme zbyli jenom dva… V rukou jsem pevně sevřel hlaveň pušky. Já ho dostanu. Já toho zkurvysyna dostanu, i kdybych u toho měl chcípnout!
Klopýtavě vybíhám po dráze, pušku připravenou k výstřelu. Vede to zpátky ke stromku! Panika se ve mně vzedmula jako nadržená děvka. Už dvakrát mě obelstil! Blesk rozzářil pole jako ve dne.
Stromek se zachvěl. Rozsvěcím čelovku ve snaze prohlédnout skrze husté kapky deště. Vlevo ode mě práskla elektra. Zahlédl jsem, jak se čísi ruka sápe po kmeni nahoru, zachytává se větve a hned za ní následuje těžké, nemotorné tělo. Pak práskl hrom a já konečně pochopil, kdo to je… úleva prostoupila celé moje tělo jako hojivý balzám…

Ani nevím, jak jsem dostal vojáka zpátky do tábora… byl celý promočený, pohmožděný a z nosu a uší mu i přes hustý déšť vytékalo ohromné množství krve. Jako kdyby mu měl vykrvácet mozek. Pamatuju si jenom, jak sedím, opřený o kmen stromu a s podivným pocitem pozoruju pole plné elektrických anomálií. Přišlo mi to tehdy tak trochu jako poezie. Sedět takhle na kraji lesa, pokuřovat a dívat se na nekonečné pláně…
Ale až do doby, než ze snu zaskučela Lariska nebo bolestně nezavyl voják. Opatrně jsem vstal a i přesto, že se mi oči klížily, jsem se kulhavě vydal přiložit do ohniště. Vlastně už bylo skoro ráno… Obhlédl jsem oba spáče a šel si zase sednout na svoje místo u stromu, kde na mě čekala kožená knížečka a tužka, která už byla z půlky vypsaná.
Popravdě řečeno si toho z noci moc nepamatuju. Vzpomínám si, že strašně pršelo, jak se prodírám anomáliemi, abych nakonec našel tělo vojáka… ale jako kdyby mě tam něco scházelo. Ale tak to asi má být… taková už je Zóna. Jednou bere, jednou… dává. Ani nevím, proč jsem se zarazil.
Podíval jsem se na vybledlé hvězdné nebe a už snad posté si položil otázku, proč tady vlastně jsem. Hlavou se mi jako blesk prohnaly vzpomínky na můj starý život. Na všechno, co se mi stalo, na co si pamatuji. Mohlo to trvat tak vteřinu.
V dálce táhle zavyl pseudopes, jako kohout, který oznamuje, že už je ráno.

Zatažené nebe se to ráno vznášelo nad krajinou jako dusná poklička. Pole šumělo v mírném větříku, doprovázené šepotem stromů.
Musíme se vydat na cestu k Baru… Od rána jsme ani jeden nepromluvili… voják už má sbaleno a čeká na nás opodál. Lariska ještě roluje deku a já narychlo spravuju řemen u pušky. Musel se v noci utrhnout… ale pořád si nějak nemůžu vzpomenout jak.
Vydali jsme se na cestu. Naposledy jsem se podíval na pole a ucítil takové slabé mravenčení v zátylku. Pak se mi zatmělo před očima…
Z nebe se hustě snášel déšť a já cítil, že tohle docela určitě nemusí dopadnout dobře… Pomalu jsem vstal, hledajíc tu prapodivnou postavu, která svým vzrůstem připomínala spíše skřítka nebo trpaslíka… ale nikdo po ní nebylo ani stopy. Jako kdyby do země propadla.
Dítě! Dí…
Odtrhnul jsem pohled od pole a chvíli stál jako opařený.
"Hele…" začal jsem neurčitě. Oba ke mně otočili utrápené obličeje plné nejistého, unaveného očekávání. Když jsem neodpovídal, nezúčastněně se obrátili zpátky a pokračovali v cestě.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | 8. dubna 2015 v 23:01 | Reagovat

Tohle je paráda :D Po takové dlouhé době se zase vžít do příběhu Stalkera.  Díky

2 Snikch Snikch | 9. dubna 2015 v 11:15 | Reagovat

Koukám, že opravdu budu muset prolistovat i předchozí díly. Jen tak na okraj, měl jsem pocit, že Burer ovládá jen telekinezi.... Šaman bude jistě znát odpověď.

3 Tom Tom | 13. dubna 2015 v 22:05 | Reagovat

Paráda!!! Bože konečně jsem se dočkal!! Skvělá Práce!

4 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 5. října 2015 v 1:50 | Reagovat

Skvělýýýý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama