Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

63. díl

15. dubna 2015 v 22:45 | Jiří Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Mohlo to být pátou nebo šestou hodinu pochodu po obědě. Slunce mohlo stát někde vysoko nad náma, nicméně to nám bylo houby platný, protože se po obloze válely hutný, černý mraky, ze kterých nejspíš začne co nevidět pršet. Tmavá krajina ubíhala do dáli, pláně porostlé travou a tu a tam stromy. Dneska se dost ochladilo, ráno dokonce na trávě ležela bílá jinovatka.
Takže spíš než déšť přijde sníh.
Jsem tady jenom několik měsíců a stejně mě to nepřestává udivovat. Zóna je veskrze matlanice počasí a reality a stejně tady panují základní přírodní zákony. Že by Zóna přece jenom nebyla tak všemocná, jak se tváří? Mimoděk jsem se tomu usmál pod rašící plnovous.
Netrvalo dlouho a ve vzduchu opravdu začaly poletovat drobounké vločky sněhu. Lariska z nich byla nadšená, i když míru jejího nadšení tlumila potlačovaná únava.
Stáli jsme na polní cestě hezky za sebou, já první, za mnou Lariska, po ní Voják. Na zádech se mi houpala těžká puška a v rukou jsem svíral o něco lehčí pytlík s maticema. K tomu ještě měšok plný všeho, co se mi podařilo ukořistit z tábora. Snažil jsem se držet v levé kolejnici uježděné cesty, poněvadž v pravé byly většinou rozblácené kaluže. S každým výdechem se mi u nosu objevila bílá pára.
Dopnul jsem si bundu až k bradě a upravil si provizorní šátek na puse. Pěkně se tu ochladilo, jen co je pravda. Večer si uděláme ohníček nebo mi upadnou konečky prstů…
"Tak co bude?" ozvala se netrpělivě Lariska. Neochotně jsem se ohlédl jejím směrem. Pořád sebou šila a nervózně těkala očima na cestu před nás a zase na mě. Křečovitě si svírala okraj bundy.
Beze slova jsem se obrátil zpět a pomalu sáhl do kapsy. S očima upřenýma přímo před sebe jsem z igelitového sáčku vytáhl první rezatý šroub a potěžkal ho v dlani. Zvedl se vítr a lehce ohnul stébla trávy kolem cesty. Vzduch asi dva metry přede mnou se sotva znatelně zatetelil. Obláčky páry mi stále častěji vyletovaly z nosních dírek, aby za okamžik začaly vystupovat skrze šátek pusou. Levou rukou jsem si otřel pot na čele. Stébla v blízkosti zvlněného vzduchu se z nějakého důvodu neohýbala.
Nakonec jsem se napřáhl a hodil šroubek přímo do středu tetelení.
Vzduch kolem rázem zmrzl. Nemohl jsem popadnout dech. Měl jsem pocit, že mi v krku zamrzly sliny. Vytřeštil jsem oči a instinktivně s výkřikem uskočil zpět a vrazil bokem do Larisky, která tam stála jako zařezaná. Oba jsme se svalili na zem. Nešlo se ani nadechnout….
Pot mi doslova přimrzl na čele. Cítil jsem, jak mě obepíná praskající prázdnota, bere mě do své náruče, já už skoro cítil, že se mi oční bulvy mění v led a krev doslova tuhne v žilách… a pak to vybouchlo. Silná tlaková vlna mě donutila udělat kotoul vzad. Bolestivě jsem si narazil záda a kutálející se Lariska mi přimáčkla prsty pravé ruky. Vojáka nebylo nikde vidět.
Pokropila nás sprška ledových úlomků a na okamžik se zdálo, že sněží.
Pak chlad náhle ustal. Se strachem, co přijde dál, jsem střelil pohledem po anomálii. Zdála se být stabilizovaná. Po nějakém výbuchu ani stopa, zrovna tak jako po šroubku. Ohlédl jsem se po těch dvou, ale vypadalo to, že jsou v pořádku. Lariska se zrovna se strašnými kletbami sbírala ze země a Voják nejspíš stihnul včas utéct a tak ji pomáhal vstát.
"Tyvole, co to bylo?" uniklo Larisce. Vytřeštěnýma očima koukala chvíli na mě, chvíli na anomálii a neustále mrkáním ověřovala, jestli má oči v důlcích.
"Jednou jsem se s něčím podobným setkal," odpověděl jsem popravdě, i když jsem neměl nejmenší tušení, co to bylo. Na mapě ani ťuk, tam teď měla bejt výheň a ne tohle.
Pro jistotu jsme to obešli velkým obloukem.
Zóna se mění, stalkere… zazněl mi v hlavě protivný hlásek. Jo… to teda kurva jo.
Ještě jsem se jednou otočil. Divný… moc divný… Rukou jsem naznačil, že se bude dál pokračovat v cestě a oni okamžitě poslechli. Tak na mě byli závislí…

Oheň plápolal a příjemně hřál do lýtek a promrzlých prstů. Opatrně jsem jej prohrabával dlouhým klackem, aby mi nezhasnul, ale ani se moc nerozhořel. V Zóně si nemůžete jenom tak zapalovat oheň, jak se vám zlíbí. Oheň totiž některé mutanty zahání a jiné přitahuje…
Seděl jsem na starém rezatém barelu převráceném na bok, batoh ležel vedle mě a u něj připravená deka. V rukách jsem svíral plechový hrníček po okraj naplněný horkým čajem. Už se ochlazovalo, jen co je pravda. A brzo bude sněžet… napadlo mě znova.
Voják s Lariskou seděli na druhé straně ohniště a zabalení do teplých dek něco navzájem diskutovali. Lariska říkala cosi o vlivu psi-záření na molekuly navrstvené neživé hmoty a Voják jen nechápavě přikyvoval. Lariska se rozčilila a prohlásila, že ji vůbec neposlouchá, načež on se okamžitě ohradil, že to není pravda, že ji naopak poslouchal moc dobře…
Obrátil jsem svou pozornost stranou, kamsi za kruh ohně. Hleděl jsem na dráty dávno nepoužívaného elektrického vedení, jejichž silueta vynikala proti zešeřelému nebi, a bůhvíproč si vzpomněl na to, jak jsem jednou seděl v kavárně a jen tak popíjel horkou kávu. Takovou tu výbornou kávu z kavárny, s jemnou pěnou, v hladkém hrníčku.
Možná mě to evokovala ta bezpředmětná konverzace, možná padající šero…
Únava předešlé noci dopadala na nás všechny. Mě k tomu navíc celý den s každým krokem víc a víc táhla ta mizerná spálenina na stehně od elektry. Po okrajích nesnesitelně svědila.
Teď, když jsem se na ni podíval, už sice vypadala trochu líp. Spíš jsem se modlil, aby to nezačalo hnisat…
Navíc nás nesnesitelně trápil hlad. Když jsem napsal, že to bylo pátou nebo šestou hodinu po obědě, rozhodně si nemůžete představit, že jsme měli pečený mutantí kuře. Sežrali jsme poslední zbytky jídla a teď se musíme co nejrychleji dostat do Roztoku.
V dálce zavyl pseudopes. Rozlehlo se to po celé pláni, až jednoho zamrazilo. Jako odpověď se z druhé strany přihnalo zařvání upíra. Instinktivně jsem sáhl po pušce.
"Tak konec," prohlásil jsem pevně. "Jde se spát."
Bez odmlouvání se zvedli a položili se na zem. Už taky byli unavení. Uhasil jsem oheň a taky si lehnul. Jako poslední mi hlavou proběhl obraz Boženky… na sobě nosila lehkou blůzku a vyzývavě mě lákala k sobě do postele. Jenomže na mě padala únava, už se mi nechtělo… a přitom mě to tak nějak přišlo moc líto…

Další den ráno jsme vstali ještě za tmy. Nebe se vyjasnilo, hvězdy na nás posměšně blikaly z oblohy, protože ony už mohli jít spát. Zima pronikala pod kůži. Vlhké oblečení se lepilo. Hlaveň pušky studila, když jsem ji narychlo rozebíral a kontroloval, jestli nenavlhla.
Asi za pět minut už jsme šli dál po cestě. Čekal nás poslední úsek před Roztokem, a to byly pláně u nádraží. Podle mapy ta oblast není nic zvláštního, ale ta ledová anomálie na cestě mě usvědčila v tom, že Zóna je v zimě úplně jiná, než jindy. K tomu se zdálo, že některý anomálie musely zanikat a jiný vznikat.
Zabočili jsme z cesty a dali se šikmo přes pole. Sníh nám byl po kotníky. Opatrně jsem našlapoval jako první ze skupiny, co chvíli házel matice do podezřelých míst. Gravitační anomálie jsem odhalil celkem snadno, protože sníh kolem nich vytvořil zvláštní kruhy. Takové prstence. Když jsem se na ně podíval trochu víc zblízka, ukázalo se, že se kruhy trhaně pohybují dokola.
Cestou jsem narazil na několik dalších ledových anomálií. Poznávaj se dost těžko, takhle z dálky vůbec. Jediný poznávací znamení, na který jsem zatím přišel je, že sníh kolem nich jakoby zmrzne a zmodrá. Jenomže v tomhle poli mě brzo začaly bolet oči a já se musel spoléhat jenom na starý dobrý šrouby.
Za dvě hodiny jsme prošli celý pole. Noha spálená od elektry mě pálila jako čert. Cítil jsem, jak se otevírá a šíleně svědí. Po stehně mi kapal hnis a krev, ale nebyl čas na léčení.
V žaludku jsem měl díru a cítil jsem, že jsem čím dál ochablejší. Nenápadně jsem se ohlédl za sebe. Lariska se sotva plazila v mých stopách, nohy táhla za sebe. Voják šel o poznání živěji, ale taky se mu už moc nechtělo.
Zastavil jsem. Z vlhké bundy jsem vytáhl kus mapy, věčně zabalený do šustivého igelitu. Rukávem jsem setřel vlhkou vrstvu a pozorně se zadíval na čáry a křížky v místě, kde jsem předpokládal, že jsme. Dobrá… takže před náma je Roztocké nádraží. Kdysi docela velký nádraží, který možná bejvalo dost rušný, ale dneska je tam mrtvo. Jediný, kdo se tam prohání jsou pseudopsi a plno je tam leda tak anomálií. Mapa říkala, že kromě hromady elekter v kdejaké díře tam straší taky dva masomlejnky a taky jedna nebo dvě výhně. Krom toho nádraží užírala dost silná radiace.
Poklepal jsem na dozimetr. Přístroj monotónně vyklepával pořád dokola to samé. Mírná radiace, nutnost ochranného obleku. Jestli TAM bude silná radiace…
Za kopcem už se zvedaly první budovy železnice. Slunce zrovna vstávalo nad obzorem, poprvé za noc zvědavě vykukovalo, jakoby zkoumalo, jestli náhodou Zóna už nezmizela a není tady zase krásný, čistý kraj… K jeho zklamání se před námi rozkládaly jen staré, zrezivělé střechy nádražních skladišť a nocleháren pro lokomotivy. Celé to působilo zvláštním, tísnivým dojmem opuštěnosti.
V dálce za prokletým nádražím se rozprostírala část stalkerského městečka, kde byl vysněný cíl naší cesty… Bar. Tam, kam chtěl dojít každej stalker, kde mají jídlo a snad i nějakej ten chlast…
Kolem nás panovalo mrtvolné ticho doprovázené sotva slyšitelným hučením Zóny. Chlad podtrhoval pohřební náladu panující v naší skupině. Všichni jsme podvědomě věděli, že tady kdysi žili lidi. Snad poprvý co jsem tady, pocítil jsem lítost nad tím, co se tady stalo. Tady možná pracovali tátové od rodin nebo synové…
Měl jsem pocit, že v dálce slyším hučet lokomotivu. Húúúú… znělo roztracena. Lokomotivu plnou lidí, nebo nákladu…
Vedle mě se postavila Lariska a prohlížela si tu děsivou nádheru se zvláštním výrazem na tváři. Měl jsem dojem, že není jistá, jestli se má radovat nebo plakat.
Potěžkal jsem v ruce rezavé matice a pomalu vykročil z kopce dolů.
Beztak už nebylo kam jinam se vydat…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snikch Snikch | 16. dubna 2015 v 11:20 | Reagovat

Nádraží v Roztoku jsem měl rád. Ostatně je tam stále ten odstavený nákladní vagon, kde se čas od času slezla dobrá parta na pokec, vodku a trochu odpočinku...
Kyryl 'Turista' Gretchko

2 Shade Shade | 16. dubna 2015 v 12:21 | Reagovat

Ty reklamy pod článkem tady fakt seděj:

Jak na radiaci?
Řešením je litinový granulát, který přimícháte do těžkého betonu!

1 trik proti únavě
Funguje okamžitě! Ověřeno odborníky i spotřebiteli. Přečtěte si o tom.

3 Janči Janči | 21. dubna 2015 v 21:41 | Reagovat

užasnacke :3 :3

4 dr.hadrr dr.hadrr | E-mail | 5. října 2015 v 2:06 | Reagovat

Další pecka díky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama