Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

65. díl

4. září 2015 v 21:54 | Jiří Jirkovec |  Příběh Sergeje L. Andropova
Nikomu z nás se vlastně nechtělo spát. Měsíc neurčitého tvaru prozařoval řídká mračna vysoko na obloze, z nichž se snášel chlad a nepohodlí. Tiše jako pěny jsme seděli, já na báglu, Lariska na dece a voják na staré bedně od plechovek značky Orosenin a tu a tam si něco špitli, snad abychom zapomněli, co se stalo nebo prostě z všeobecné nudy. Nutno říct, že Lariska se hodně držela. S vojákem jsme si vyměňovali dvojjaké výrazy a pohledy, ale za nic jsme se nemohli dohodnout na tom, jak to vlastně naše malá vědkyně bere. Z počátku spíš dřevěně seděla schoulená do klubíčka, ale jakmile jsme otevřeli vodku, co jsme našli u jednoho z těch sráčů a řádně rukávem vyčistili její hrdlo, hned ožila, přisedla blíž a pohledem se dožadovala doušku. Pravda, konverzace sice šla spíš k šípku, než kamkoli jinam, nicméně přece. Nechystalo se žádné srdceryvné plakání, usedavý vzlykot nebo jiné… projevy emocí, jež by snad nikoho ani nepřekvapily. Fakt klobouk dolů a všechna čest.
Kolem půlnoci, soudě podle vytí pseudopsů, postavení měsíce a profesionálního odhadu, si šla Lariska lehnout. Schoulila se zimomřivě pod svojí starou, páchnoucí deku plnou děr, kterou se bez valné naděje na úspěch snažila umístit jak přes sebe, tak pod sebe a po chvíli vrtění snad dokonce usnula. Bylo mi jasné, že o dnešním večeru nepadne už ani slovo. Mezi námi třemi se to stalo a taky to tak zůstane. Tak znělo pravidlo a basta. Nikdo z nás by se to neodvážil porušit, dokonce ani Lariska ne. Alespoň ne tady, v Zóně.
To ale nevylučovalo myšlenky, které mi vířily hlavou jako poplašené kobylky. Celé jsem si to promítal zase od začátku. Ti hajzlové nás dostali, protože jsem se moc soustředil na Zónu. Moc jsem si zvykl na samotu, než abych si uvědomil, že už dávno nejsem v divočině, ale pomalu přicházím mezi lidi. A tihle tvorové nejsou tak předvídatelní jako pseudopsi nebo mutanti, nejsou tak přímočaří jako Kontrolor ani tak hloupí jako Burer a už vůbec nejsou tak dobrotiví jako Zóna. Ostatně, byli to oni, kteří tohle místo vytvořili. A to je dělá tím největším nepřítelem. Tak nějak mi začaly docházet všechny ty moudrý rady - od Vousáče, ale i jiných stalkerů, co už si toho tady něco nachodili. Přežije jich jen pár, tak nějak to říkali. Protože ono nestačí být dobrý voják, ani dobrý stalker. Když je člověk to první, sežerou ho anomálie a mutanti, zatímco ty druhý zabijou vojáci a jiný stalkeři. Jeden musí být obojí, aby přežil. A to nejde… na to musí bejt talent, takovej se člověk musí už asi narodit.
Myslel jsem na Boženku, jak jinak… ta scéna s Lariskou mi ji ani nemohla jinak, než připomenout. Akorát že tehdy ji nikdo neznásilňoval, to je pravda. Jenomže bezmocný jsem byl tak jako tak. Tehdy protože jsem nic neuměl a teď, protože jsem to nečekal - a jenom civěl na vůl, co že se to děje.
Nahrbil jsem se v bundě a strčil bradu pod límec při náporu studenýho větru. Zafoukal jsem do límce ve snaze udělat tam trochu teplo, ale všechna moje snaha okamžitě unikla skrz zip ven. Mrknul jsem na vojáka, který pořád seděl na tý starý bedně od plechovek, nehnutě jako šelma, ovšem teď už otočený k nám zády. Se samopalem opřeným o nohu pozoroval pseudopsy, jak hladově okusují mrtvoly banditů. Jednomu z těch pekelných čoklů dokonce jakoby zeleně světélkovaly oči. Dva nebo tři další pomalu přicházeli ničím nerušeni k hostině. Opatrně, abych udělal pokud možno co nejméně hluku, jsem vstal a po špičkách došel k vojákovi. Slyšel jsem, jak pravidelně oddychuje a cítil, že je napnutý. Oči, v nichž se odrážel svit měsíce vykouknuvšího zpoza mraků, upřeně upíral na mutanty.
Položil jsem mu ruku na rameno. Cuknul sebou a podíval se na mě.
"Bacha na ně…" utrousil jsem, aniž bych dal najevo nejistotu, která se ve mně hromadila.
"Přijdou?" zeptal se mě šeptem.
"Nevim," odpověděl jsem popravdě, "možná se nažerou a vypadnou. Nebo taky dostanou hlad a přijdou si pro nás. Pseudopsi jsou nevyzpytatelný…"
Zpoza temné siluety neholené tváře se ozvalo jen hluboké zamručení. Tísnivý pocit zřejmě obestíral taky jeho srdce. Ostatně, kdo by stál o dvě hajzloviny v jeden den?
Sednul jsem si zpátky na bágl a zplna hrdla si zívnul. Jestli tomu rozumím dobře, voják si bere první hlídku. Pak mě vzbudí. Stejně je to volovina, tyhle hlídky… člověk se nevyspí a pak je druhej den akorát protivnej, unavenej a otupělej. Takhle to jde dál, než nakonec jednou na hlídce usne a zrovna tehdy se ono rozhodne stát něco příšernýho a všichni stejně umřou. Hlídkování je vlastně jenom oddalování smrti. Tak jako ta bába u nás v Krasnodonu. Ta věčně u okna, hlídkuje, všechno vidí, každou skopičinu a pak se jí klidně stane, že usne na zastávce. Bez problému tam usne a spí třeba hodinu. Někdy i víc hodin. Třeba zrovna teď. Sedí tam a klidně si spí. A já tady musím být vzhůru a čekat na autobus. Jako kdyby nemohla jít spát domů a ne tady takhle na veřejnosti vyspávat, aby druhým lidem dělala chutě. Ke všemu je tady taková děsná kosa, co se to stalo? Nebylo náhodou léto? To už se i to počasí muselo zbláznit… skla zastávky pokrytý jinovatkou, bábě u nosu div nezmrzla nudle a autobus pořád nikde. A to tu už měl být! Roztržitě jsem pohlédl na hodinky. Na ně jsem neviděl, protože sklíčko taky zamrzlo. Co když mě ujel? Že bych se tady zamyslel nad bábou a mezitím mi ten autobus ujel? No možné to je, už se mi stalo ledacos… třeba tehdy… cože? Kdo to mluví? Podezřívavě jsem mrknul na bábu. Ta se celá třásla. Vzápětí mi ale došlo, že se to netřese bába, ale já a že nejsem na zastávce, ale ležím opřený o bedny, bágl mě tlačí do zadnice a voják se mnou třese, aby mě probudil na hlídku.
"Hlídkování je jenom odkládání smrti," zamumlal jsem si spíš pro sebe.
"Cože?" nechápal voják. Jenom jsem mávnul rukou, malátně vstal, chvíli hmatal po zemi, pak zvedl pušku a rozespale se přemístil na starou bednu od plechovek, jež se dočasně stala hlídkovacím postem. Oči se mi zase zavírali, chtělo se mi dozdát ten sen o tom… už ani nevim o čem. V hlavě mi jenom ulpěla myšlenka, že hlídkování je odkládání smrti, ale už nevím, v jaký souvislosti jsem o tom přemýšlel…
Prudce jsem zvedl hlavu. Propleskal jsem si tvář a doširoka otevřel oči. Pseudopsi se ještě pořád pásli na banditech. Kdybych tak mohl mít nějakou výbušninu nebo něco… věci jdou vždycky lépe s výbušninou. Takový lehký granát nebo aspoň dýmovnice…
Ještě nějakou chvíli jsem bojoval s únavou, než se konečně dostavila jakás takás bdělost.
Chladný vzduch zalézal pod oblečení a studená hlaveň pušky mě rozhodně nezahřeje. Sáhl jsem po napůl vypité flašce vodky a rázně se přisál k hrdlu. Skrze dno prosvítal měsíc utopený mezi mraky jako studna v hustým křoví.
Otřel jsem hřbetem ruky pusu, opřel si lokty o stehna a hlavu o dlaně. Nuda…
Asi dva metry po betonu vlevo ode mě se hned na zemi v prasklinách asfaltu třpytilo Chmýří a hned za ním se rozlézala jako hustý sirup malá gravitační anomálie. Vtahovala do sebe ty kousíčky světla, jež se pak líně sklouzávaly po jejích okrajích jako stříbřité stuhy.
O kus dál už se přežraní, hlasitě funící pseudopsi pomalu táhli do svých děr, nechávaje za sebou ohlodaný kosti, rozdrásaný hadry a dva nebo tři míň šťastný jedince, který se k jídlu nedostali včas. Jeden z nich, kulhavý a prošedivělý - pokud to nebyly jenom paprsky měsíce - prošel sotva dva metry ode mě. Naskočila mi husí kůže, pěst se sevřela na chladné oceli a srdce se rozbušilo jako o závod. Snažil jsem se ani nepohnout. Nicméně on mi nevěnoval ani jediný pohled. Buď už mu čenich nesloužil, nebo jsem pro něj prostě nebyl dost dobrej. Prošel kolem mě jako cizí kočka projde kolem překvapeného člověka, dokulhal se k mrtvolám a pomalu se pustil do ohlodaných zbytků.
Na střeše nádražní budovy tiše zašustěla elektra a celá oblast se na okamžik ozářila. Psiska líně zvedla hlavu, aby se vzápětí zase pustila do žranice. V oknech téže budovy světélkoval ježibabí rosol, část toho svinstva se už místy proleptala skrz stěnu a teď v dlouhých táhlých nitích visela ven a stékala po stěnách na betonový chodník.
Nedaleko od místa, kde jsem seděl, s tichounkým plácnutím přistál nějaký zmutovaný holub, pár vteřin mě pozoroval skrze narudlou blánu svého jediného oka, aby se nakonec stejně tiše zvedl a odletěl kamsi do nitra Zóny. Dnes bude opravdu nudná hlídka…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jozi Jozi | 5. září 2015 v 0:08 | Reagovat

Bomba, len tak ďalej :)

2 Stricke Stricke | 7. září 2015 v 13:24 | Reagovat

Jo, tohle jsem potřeboval...

3 Snikch Snikch | 6. listopadu 2015 v 9:54 | Reagovat

...takové nádražní romantika. Už jen zapálit oheň a opékat buřty z flaksy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama