Sledujte strhující příběh o stalkerovi s černou minulostí, který čelí nástrahám ve strašlivé Zóně...

66. díl

11. září 2015 v 22:00 | autor textu Jiří J., korektura pravopisu Marie V. |  Příběh Sergeje L. Andropova
Ráno druhýho dne mě probudil dunivý hukot. Jako kdyby přijížděla obrovská těžká lokomotiva a neustále dokola ve stejné tónině temně troubila ve snaze ohlásit svůj příjezd, o nějž vlastně nikdo moc nestál. Pomalu jsem otevřel oči a spatřil děravou střechu z plechu. Skrze pukliny líně protékala studená voda. Hukot v uších se pomalu rozděloval na dva odlišné zvuky - na obyčejný hukot Zóny a neustálé bubnování kapek o plech nade mnou. Postupně se od těchto zvuků oddělilo i oddechování Larisky a vzdálené bzučení elekter.
Vstal jsem. Lépe řečeno, zvedl jsem se na lokty a unaveně se rozhlédl kolem. Na staré bedně od plechovek značky Orosenin nehnutě seděl voják se samopalem opřeným o nohu a pozoroval asi nebe, nebo možná hnijící kostry banditů, anebo si jen tak koukal do blba. Na vlhkém asfaltu se odráželo bílé nebe, jež dávalo jasně najevo, že o nějakém sluníčku si v nejbližších dnech můžeme nechat jenom snít. Ani nevím, jak jsem se dostal zase zpátky na zem a proč jsem usnul. Ostatně, nebylo to důležité.
Zvedl jsem se, opucoval si zadek a záda, povytáhl si bundu k bradě a nasadil si kapuci. Beze slova jsme vzbudili Larisku, mlčky si sbalili a tiše se vydali na cestu. Minuli jsme pozůstatky násilníků bez jediného pohledu a vydali se na Východ - do Rostoku.
Voják se ještě zastavil a vzal si od jedné mrtvoly prošoupaný, otrhaný kabát od krve a přehodil si ho přes svůj mundúr.
Šli jsme podél kolejí, opatrně míjeli číhající anomálie, hlavy prázdné, zrovna tak jako ústa. Cestou se mi podařilo nasbírat slušné množství šroubků z dávno zaniknuvších anomálií, do nichž kdysi první ze stalkerů naházeli svoje matičky. Říká se sice, že věci mrtvých stalkerů se nemaj brát, poněvadž to přináší smůlu, nicméně podle mě se to na nějaké matice nevztahuje. Asi je zahodili a určitě si je nikdy neplánovali vzít zase zpátky. U velkých garáží vedle jakéhosi peronu nebo nástupiště jsme zpomalili, protože už z dálky se k nám vyřítilo několik divně vypadajících stalkerů.
"Zastavte kte ste!" řval jeden z nich rusky se silně západním přízvukem. "Sbraně pryč, tady neste někde na střelníci, vchazíte do oblásti, která je pod nadvládou Povinnósti!"
Koukli jsme na sebe. Zřejmě nikdo z nás nevěděl, co to je za lidi, proč máme najednou dát zbraně pryč, ani co je to tahle povinnost. Opatrnost přetrvala a my zůstali stát na místě s prsty na spoušti.
Stalkeři se zastavili na místě, opakovací pušky namířené na naše obličeje. Byli tři, všichni zabalení do kapuc s výrazy největší nechutě, že museli do tohohle slejváku. Krom toho se na tváři řvouna značilo cosi jako fanatismus.
"Proč máme dát zbraně pryč?" zahučel voják.
"Takóvy sou zakóny na půdě Povinnósti," odvětil stalker jakoby se jednalo o naprostou samozřejmost.
Vrozená nedůvěřivost mi velela stát v pozoru a tyhle týpky klidně zabít spíš, než bych odložil svoji pušku. Tyhlety černo červený chlapíci se mi moc nezamlouvali, zvlášť ne ta jejich rádoby zbroj, co měli na sobě. Takový divný hadičkovitý brnění. Ramenem jsem si utřel nos a pevněji stiskl pažbu. V nastalém tichu jsem slyšel jen kapky deště pleskající o mojí kapuci.
Napětí se stupňovalo. Doslova jsem cítil, jak atmosféra houstne, každou chvíli muselo dojít na střelbu. Toho prvního bych sundal snadno, ale ty vzadu vypadali dost ostříleně. Možná, že voják by dokázal sundat toho hned vedle, ale co Lariska, ta má jenom pistolku…
Nakonec celou situaci vyřešila právě Lariska. Vykročila v před, pistoli si připevnila za kalhoty a bez jediného pohledu prošla kolem stráží. Přes obličej a vlasy měla šátek, vypadala docela jako obyčejný stalker. Koukli jsme se s vojákem na sebe a vzápětí následovali jejího příkladu.
Kupodivu nás stalkeři nechali projít, i když pořád šli před náma, jenom nějak divně koukali na naše bágly - hlavně na ten můj. Asi čmuchali nějakou kořist. Sráčové.
Přidal jsem do kroku a vzal vojáka za loket, aby si taky pospíšil.
Vešli jsme do kolmo postavené úzké chodby z červených, nevypálených cihel, na nichž se kromě stříbrných pavučin uchytila taky plíseň a saze - stalkeři v noci zřejmě topili a svítili ohněm, takže elektřiny tady nazbyt rozhodně nebude… Pod nohama mi křupaly střepy a kameny, v rozích dokonce rostlo nějaký houbovitý svinstvo. U východu se v rohu povalovalo tělo upíra, prostřílené, ruka skoro oddělená od těla, chapadla uřezaný kvůli odměnám, na těle zbytky čehosi, co kdysi dávno mohlo být oblečením… A metr vedle se válelo tak měsíc starý hovno.
Tak tohle je tedy vstup do Rostoku, pevnosti všeho stalkerstva, chlouby Zóny, spásy pro všechny uprchlíky, domova pro dobrodruhy i žoldáky… žádné zvuky kytar, unavené, ale odvážené pohledy stalkerů prahnoucích po spravedlnosti, dokonce ani trofeje mutantů na zdech, žádná slavná vodková nalévárna. Jenom hovna a plíseň, banda zubožených lidí páchnoucích po chcankách a výkalech, tu a tam zbraň, jinak vcelku nic. Tohle mě upřímně dost zklamalo… v mých představách byl Rostok mnohem… živější…
Ani mě nepřekvapilo, když ve dveřích východu z chodby stál mohutný stalker s vousiskem až na hruď v černorudém brnění. Stalkeři, co šli před náma, se mu schovali za záda jako se děti schovávají za máminu sukni. Už vzezření toho vousatého monstra vypovídalo o tom, že tohle nebude žádná uvítací komise.
"Hold where you stand!" zařvalo Vousisko. "This is a property of the Duty!" Na zdůraznění svých slov zvedlo svou pušku a píchl ji vojákovi do břicha. Ten ji naštvaně odstrčil a udělal rozhodný krok kupředu. Vousisko zrudlo a svým břichem se pokusilo vojáka odsunout zpátky do patřičných mezí. Ten sáhl k opasku pro nůž, já nahmátl svůj a koutkem oka jsem zahlídnul, jak z chajdy kus dál vylézá několik dalších stalkerů a napjatě tam stojí, nejspíš čekající na jakýkoli náznak rvačky.
Koukali jsme na ně, oni zas na nás. Angličtinu jsme zrovna neovládali, já teda rozhodně ne, takže co říkali, zůstalo nám zatím utajené.
"Klid, Hugo, to sou rusové…" ozvalo se za námi.
"A cso ma býth?" zahučel lámanou ruštinou plnovous.
"Má bejt to, že jsou to mý přátelé, tak se laskavě kliď," odvětil stalker prodírajíc se skrz nás vpřed.
"Mněé nezajíma co sou satš! Já chci jejich prahy!" zařval vous. Stalkeři u chajdy se přiblížili, stejně tak jsme zaslechli kroky v chodbičce za námi.
Stalker-Rus se k němu naklonil a cosi mu šeptem, ale důrazně vtloukal do hlavy. Zaslechl jsem jen cosi o nějakém Slavojovi. Tvář za vousiskem se pomalu roztáhla do odporného šklebu.
"Hey guys!" zavolal směrem k chajdě. "These fuckers think they can tell us who to rob and who not!" Stalkeři se odporně rozesmáli a pomalu se vydali za námi.
Odplivl si a přihmouřil oči. "Fy mi nebudete ržíkat koho můšeme okrázt, bando chcíplých krys!" zasyčel stalker schovaný za Vousiskem.
Rus zrudnul a ustoupil o krok, ruku na pistoli. Zezadu k němu přistoupil stalker v béžovém kabátu. Chvíli se šeptem domlouvali, načež stalker odběhl pryč. Rus se opět podíval na Vousisko i na jeho kumpány, co už přišli. Nenápadně jsem se ohlédl. V chodbičce stál další stalker, nejspíš taky rus, takže nás bylo celkem pět. Jich bylo asi sedm, všichni navlíknutý do černorudých uniforem. Někteří měli brnění, jiný se spokojili s páskou kolem paže.
Rus se na nás podíval a mírně se pousmál, zřejmě našim zmateným a ustrašeným pohledům. Aspoň bych čekal, že se pousmál tomu, protože ať už jsem v Zóně zažil cokoli, nikdy jsem se neocitl mezi dvěma válčícími klany. Popravdě se mi sevřel žaludek a udělalo se mi na nic.
"Tak hele," řekl příkře a otočil se směrem ke černorudým. "Tohleto sou obyčejný stalkeři, co přišli k nám se zahřát a vydělat si nějaký prachy. Celý dny chcípali tam venku, žrali vlastní sračky, z posledních sil se doplazili mezi anomáliemi na jedný a radiací na druhý straně pro jeden artefakt, pak potkaj tebe a ty jim to sebereš?"
Vousisko se ušklíblo snad ještě odporněji, než předtím. "Takóvi je život."
Černorudí vytáhly pušky a okamžitě začalo peklo. Jedna kulka mi prolítla rovnou vedle hlavy, druhá se zařízla někam do zdi nade mnou a zasypala mě sprškou cihlového prachu. Vytasil jsem pistoli a naslepo vystřelil před sebe. Rus vytáhl nůž a skočil na Vousisko, Lariska utekla do chodby, voják přiklekl a z ramen sundal pušku. Než stihnul vystřelit, vrhlo se nás doslova odnikud pět divných, otrhaných stalkerů a začalo z nás strhávat, co se dalo. Mě doslova urvali batoh ze zad, s dalšími jsem se pral o pušku, jeden mi dokonce rval bundu ze zad. Podařilo se mi odstrčit toho, co mi rval pušku a pažbou praštit toho s bundou, jenže batoh se mi chytit nepodařilo. To je v prdeli, blesklo mi hlavou. Nesměj utýct!!! Bez rozmýšlení jsem vystřelil. Jeden ze zlodějů se skácel na zem. Druhý dva sebrali kořist a zdrhali k díře ve stěně. Zmizeli v ní dřív, než jsem stihnul vystřelit podruhý, ale i tak druhý rána musela zasáhnout jednoho z nich do nohy, protože na stěně v tý díře se objevil cákanec krve.
Celkem mohlo padnout tak deset výstřelů i s těma mejma a uběhlo sotva šedesát vteřin. Pak všechno utihlo stejně rychle jako to začalo.
Z chodby se pomalu vynořil vysoký stalker v dlouhém černém kabátě s podivnými pošívkami. Na hlavě měl kapuci, kterou si teď sundal a odhalil svůj obličej. Viděl jsem ho jen z boku a pak zezadu, protože vyšel přímo doprostřed nás všech. Šla z něho husí kůže a čirej strach...
"Co se to tady kurva děje?!" zařval hrubým hlasem plným nenávisti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama